Text a foto: Pavel Suchý

Evropské Rusko

5.7.2013, pátek

Začnu od konce. Pokus vetřít se do pěkného hotýlku Skazka v Geněralskom u Engelsu ztroskotal na svatbě, která zabrala údajně všechny cimerky. No, možná jsem se jim jenom po týdnu v puti nelíbil já. Zato mně se líbil pohled na tu krásu v sálu, útlé boky a ňadra dmoucí, kam se podíváš. Sprcha a wifi se rozplynuly v padajícím večeru, a tak jsem se vydal poli za vesnicí k Volze, abych našel plácek na noc. Jenže je pátek, všude živo a cinkot lahví, muzika, povyk. Nakonec jsem vjel zadem někomu do dvora a ona to turbáza, pár rebjat s asijskými rysy už to balilo a majitel mě nevyhodil. Takže nakonec luxusní romantická koupel v řece při západu slunce…

Dnes dalších šest set, přesun od Donu k Volze. Wehrmacht by mi to tempo mohl závidět. On však neměl tak výkonné zadýmovací zařízení, jako mám já… I když tady už motor nehulí tolik jako doma. Neekologický místní benzín vyrobený z ropy, nikoliv z brambor a pšenice, jde karburátorovému dvoutaktu k duhu. A taky poměr polosyntetického oleje Maxxima se ustálil na 1:40, což je myslím dobrý kompromis mezi kvalitou a množstvím. Ještě to zdaleka řešit nemusím, protože zásobu mám velkou, ale jsem zvědavý, co bude motor později říkat na nějaké „maslo motornoje Volga MG78-2 SAE 30“…?

Proběhla první údržba – po 3000 km jsem poprvé o jeden závit šroubku napnul nový řetěz. A pak jsem zašel do Promtovaru a koupil ocelové drátěnky, kterými jsem vytunil levý výfuk, jeho přepážky se po 35 rozhodly měnit své předepsané pozice. Zvuk a la pérák se mi moc nelíbí, ale trochu to pomohlo.

Zájeb pod Voroněží vyústil v tradiční rallye kukuřicí, už mě to ani nepřijde – jak skončí asfalt, kouknu po sluníčku a davaj polem, ono to někde vyjede na asfalt. Pak po slušných, ale rozestavěných hlavních trasách na Borisoglebsk a Saratov. Stepi kolem a ukazatele na Volgograd mi připomínají cesty minulé a lidičky, které jsem nechal doma. Blížím se k hranicím Kazachstánu. U jednoho obchodu se dávám do řeči s trojicí – on sympaťák, ona v jiném stavu a ještě jedna ona s hlasem a pohledem, který staví nejen chlupy na zádech – a přitom žádná extra krasavice. Ale o tom nechci, všichni tři jsou evidentně bílí, Rusové. Ale že prej pocházejí z Kazachstánu, že se sem do té kyselé zadnice přestěhovali z Astany… Z té pohádkové prosklené Astany, kde je plyn zadarmo a všeho dostatek? Prý problémy s Kazachy, s nacionalisty. Aha. Jestli oni Rusové jen náhodou nesklízí to, co desítky let rozsévali?!

V Saratově zase trochu bloudění, ale s tím se dalo počítat. Před třemi lety jsme tu hledali poštu kvůli registraci (dokonce jsem dnes jel kolem) a nakonec museli z města ujet takovou stezkou pro kamzíky. Jawa by to asi nedala, ale naštěstí už jsem letos věděl víc, než tehdy. A když jsem se ztratil, jel jsem podle nosu a sluníčka, než jsem našel most přes Volhu.

6.7.2013, sobota

Svítá už před čtvrtou hodinou, takže toho moc nenaspím. Jakmile se slunce opře do stanu, je z toho pícka. Jen tak si sedím na písčitém dně Volhy, která líně stojí, a nechávám se oťukávat rybkami. Chápu lásku Rusů k téhle řece, tady by se dalo jen sedět, klábosit a popíjet. V dálce je saratovský nový most, který měří 11 kilometrů a byl otevřen někdy před pěti lety. Ten původní, po kterém jsem včera také přijel, je z roku 1965. Před ním se muselo přes řeku „parom“, tedy přívozem – je ale také pravda, že tehdy byly v saratovském kraji asi jen tři auta, z nichž dvě patřila NKVD-KGB.

Sýr, který jsem si včera koupil, se ukázal nebýt sýrem. Náhražka ze ztuženého tuku dorazila už i sem. Skončil u ryb, ale ani ty se kdovíjak nehrnuly do jeho konzumace. Takže jsem posnídal suchý chleba posolený solí z Nižného Baskunčaku a zalil to zteplalou vodou z kanystru. Dám si pak při cestě něco sladkého.

Samota, s níž jsem se z musu vydal na cestu, tříbí smysly, ale jinak stojí za houby. Člověk je sice za drsoně, ale to je tak všecko – není s kým se podělit o ty krásy, není s kým rozbalovat stan a není ani s kým se zasmát. Protože mám stan ve stejném válci od Lojza jako nemoky reflexní žluto-zelené barvy, vzpomenu si tak aspoň každý večer i ráno na kamarádovu hlášku, když je na Ukrajině viděl poprvé:

„Tak s touhle barvou ti budou všichni menty při cestě z dálky salutovat!“

Pokaždé se tomu zasměju. A říkám si, že tu příští cestu kolem světa už sám nepojedu…

Večer jsem zase o nějakých 450 kilometrů dál. Zjišťuji, že oba zadní tlumiče už to vzdaly – nevytekly, ale taky už netlumí, motorka jen houpe zadkem jako Magallanova galeona. Ostatně, jen se přizpůsobila zdejším poměrům, tady má tlumiče v cajku snad jen nové auto, než vyjede z prodejny. Hned ve vratech si je ale vyvrátí z kloubů… Může to vůbec ta Jawička přežít? Včera mi nějací místní na pumpě chválili třistapadesátku. To by nebylo zase až tolik neobvyklé, ale oni doslava říkali:

„Chorošije motocykly jawa byly, no oni bystro na sovětských dorogach rozvalilis.“

Je léto a vedro k tomu, Rusky nejsou prdelaté, a tak je na co koukat. V Samaře se stávám miláčkem dívčího osazenstva maršrutky, škoda jen, že díky mým reakcím stepní želvy nedošlo k navázání bližšího kontaktu, přinejmenším by z toho byly pěkné záběry pro kameru. Jawa není sprinter, ale rozhrkanému žlutému gazellu plnému té vší krásy zbytečně brzy ukáže mastná záda. Tak snad příště si dám na ten plyn víc pozor!

Na celém tom dni ve stepi není nesnesitelná ta rozprasená silnice, ani dálavy, které v devadesátce neubíhají, ale ten všudypřítomný vítr, horký fén, který vlastně nikdy neduje do zad. Zametá motorkou, posílá do obličeje oblaka prachu a ostrého písku, vysušuje vás jako tresku. Na každé „zapravce“ do mě jen zasyčí nějaká voda nebo cola, klepu se na ní jako závislák, ale za pár kilometrů je tu žízeň znovu. VSamaře jsem zamával Volze a nabral kurz na východ po uralské trase M5. Stanuju nahoře ve stepních kopcích nad silnicí, která šumí pode mnou a do Ufy to mám nějakých 350 kilometrů, na Ural dělící Evropu od Asie pak ještě dalších 250. Takže posledních 600 kiláků Evropy, kterou nejspíš pro letošní rok definitivně opustím a rozplynu se v prostorách nekonečné Sibiře.

7.7.2013, neděle

Ráno, když jsem se znovu zaobíral drátěnkami ve výfuku, na mně jedna z nich napitá černou mastnotou chrstla spršku svinstva, takže jsem byl zase zralej na koupel. Jenže vody už bylo tak na umytí rukou ušpiněných ještě údržbou řetězu v bezúdržbovém krytu. No co, ale vyjel jsem brzy, abych co nejdřív překročil hranice Baškorstánu směrem na Ufu. Než jsem dojel do města motorů, kde se narodil i ten, který se třepe v mém moskviči 408, posnídal jsem zbytek cibulového chleba se zabíjačkovou paštikou. Nemaj to kluci špatný a prej se tyhle paštiky vyrábějí pro ruský trh tady v Suzdalu. Teda tady, nějakých 1500 km odtud, ale co to na místní poměry je? Eto nědaljeko… když jsem dnes míjel ukazatel, na kterém zbývalo do Vladivostoku pouhých 7708 km, musel jsem si chvíli namlouvat, že mě vlastně zadek vůbec nebolí.

Za Ufou se krajina začíná lehce vlnit a zvedat, přibývá lesíků a březových hájů. Taky si nejde nevšimnout útlých věžiček minaretů, půlměsíců, dvojjazyčných nápisů a půvabů turkických dívek. Na jednom z mnoha špinavých a prašných odpočívadel, kde vedle sebe přežívají pneuservisy, šašlikárny a prodejny pirátských kopií veškeré muziky, jsem koupil přerušovač blinkrů na žigula a nahradil jím ten čínský, který mi topil pod sedlem, ale nepřerušoval. Bylo dopoledne a já dostal lákavou nabídku od děvčete, které se přišouralo od boudy s nápisem KAVKAZSKAJA KUCHŇA. Působil jsem asi dost nechápavě, ale pochopil jsem to snad správně – lulku za pět sotní… holka nebyla ošklivá, byla mlaďounká a prohnat ji perwolem, byla by možná i k použití, ale když jsem viděl ty její špinavé nohy v čínských gumových sandálech a smutek za nehty, nebylo z rychlé příležitosti za dvěstěpadesát korun mezi starými zaprášenými kartonovými krabicemi nic.

Schválou benzínu jsem to asi minule přehnal. To, co jsem tankoval poslední dva dny od Volhy, je asi rovnou to, co tu tahají ze země ta těžební vahadla kolem. Kývají jako ve filmu z divokého západu, ale to, co mám v nádrži má do devadesátpětky dost daleko. Karburátorový motor si to nepřebere, protestuje zvoněním, a když vytáhnete klíček, běží na samozápaly vesele dál.

8.7.2013, pondělí

Den durak. A přitom to nezačalo vůbec špatně, protože hned na prvních deseti kilometrech od noclehu jsem našel příjemné kafé s wifi free, takže jsem mohl konečně odeslat fotky a texty, vyřídit nějaké maily a dalších devadesát jich vymazat, a taky zaskypovat. To všechno samozřejmě muselo skončit úplným vybitím ntb, ale co – nabíjení z moto přece funguje. A v tom to právě začalo…

Noťas šup do kufru, krabičky a kabely napojit a hurá na cestu. Jenže, jak se asi blíží asijská hranice a magnetické pole Magnitogorsku na jihu od silnice, začínají se dít věci. Jak sjíždím některé dlouhé kopce na neutrál mezi čtyřkou a trojkou, všímám si najednou, že kontrolka dobíjení na volnoběh už neproblikává. Řílkám si, asi se zvednul volnoběh nebo co. Jenže pak už nejdou ani blinkry a když u benzínky zhasnu motor, zjišťuji, že je baterka úplně prázdná. Rychle letím do kufru, kde nabíjím notebook, ale už je pozdě. Typický smrad spálené čínské věci hovoří jasně ještě dřív, než se k jádru dohrabu, abych zjistil, že měnič napětí shořel. Naštěstí ntb vypadá ok, ale je prázdný, což z hlediska práce nevěstí nic dobrého. A protože smůla nechodí nikdy sama, přidává se problém se starou kapesní solární nabíječkou pro mou deset let starou Nokii – no co, o důvod víc přejít na fungl nový solar Goal Zero, který mě bude tahat z bryndy absence zásuvky po zbytek cesty a krom telefonu se postará i o dososnutí kamer a čelovky. A aby se to nepletlo, musím změnit i telefonní aparát, protože jsem pidi výměnný konektor na dobíjení Nokii někde ztratil!!! (nejvíc ze všeho mi cestu otravuje to, že každé zařízení má jiný kabel, jiný konektor, jiný vstup a výstup, jiné požadavky na vstupní napětí a to by se z toho jeden...jak dobře by se lidem na světě žilo, kdyby existovala jedna jediná společná díra s kolíkem pro všechna zařízení). Před cestou jsem vyfasoval dva nové obyčejné mobily Evolve, které jsem měl kvůli GSM pásmům schované až pro Ameriku, ale naštěstí se dají se solárem propojit (tenhle čudl pro spojení už opravdu nemůžu ztratit), takže si budu muset zvykám na nový přístroj. Každopádně jak později zjišťuji, nabíjet není třeba tak často, mobil vydrží v pohotovostním režimu skoro 14 dní.

Včera jsem si myslel, že ten Ural za tu cestu sem ani moc nestojí, ale pak to začalo víc stoupat, ochladilo se a motoru to udělalo dobře. Když je příležitost mít pod kopcem nasazeno na devadesátku, pak se přetížená třinda vytáhne až nahoru na čtyřku! A to jsou nějaké kopce-tuberáky. Ale stračí jeden nešikovnej kamion a už se musí za tři. S polosyntetickou Maxximou, kterou stále vezu s sebou, to ani moc nehulí, určitě míň, než řada dodělávajících západních aut kolem.

Přidávají se skály, popsané a pomalované, jak je u Rusů zvykem, na větvích se zase objevují pentle, což je zvykem turkických národů. Objevují se jezírka, břízky střídají borovice a jedle, hezké to je. Na jednom z odpočívadel vidím bikera, který se hrabe v nějaké malé motorce. Zpomaluji, troubím a zvedám palec na otázku, zda nepotřebuje pomoc. Je ale tak zabraný do svého problému, že ani nezvedne hlavu, a nápis KAMAZ přitlačený na mojí náhradní mitasku rozhoduje za mne, že tady se stavět nebude. To ale netuším, že se toho dne ještě potkáme…

Horskou silnici často ucpávají kolony kamionů. Osobáky předjíždějí bez jakéhokoliv ohledu. V ruských řidičích sice nenajdete dobře známý prvek z českých silnic – zlomyslnost, ale ohledy nečekejte a smiřte se s tím, že přemýšlejí tak maximálně do vzdálenosti vlastních stěračů, víc ne. Když kolo na ve stoupání zastaví, na nic nečekám a beru to vpravo širokou kamenitou krajnicí. Tím šetřím hodně času a pak zase mezi náklaďáky vyhlížím hranici kontinentů Evropa - Asie. Čekám něco ve stylu petřínské věže, vždyť na trase Jekatěrinburg (ex Sverdlovsk) – Perm je monument jako u Slavkova. Tady prd. Ano, začínáte se náramně bavit, protože už tušíte to, co já zjistil o padesát kiláků dál…že jsem to přejel!

A tak se stalo, že jsem dnes ujel 300 km, ale posunul se jen o 200 na východ. Připadal jsem si trochu jako hrdinové Cimrmanovské výpravy na severní pól, jen to nebylo „na sever – a na jih“, ale v ose kolmé. Takže jsem si to projel ještě jednou, nahoře u nepříliš vzhledného ani velkého nápisu se povinně vyfotografoval a pak zajel k nedalekému obchůdku pro pití a jídlo. A koho nevidím? Hrdinu dalekého odpočívadla!

Chlapec neurčitého věku, zato určitého procenta asijských rysů, postava přesně k tomu, u čeho postává, kouří kdovíco a telefonuje. Nemohu si nevzpomenout na dnes již mrtvého slavného prvního ruského rockera Viktora Tsoje, jenže tohle děcko je neuvěřitelně ukoptěné a přesně pasuje k čínskému divnostroji jménem Alpha, zkřivenému několika pády, zuboženému ruským provozem a jak se záhy dovídám, rovněž čerstvě zadřenému. Ten kluk tam na tom parkovišti holýma rukama opravil a rozpohyboval zadřený čínský čtyřtakt (motor ala monkey) o objemu 72 cm3. Na obligátní otázku "odkuda a kuda" v klidu mezi šluky odpovídá, že z Ufy na Bajkal, denně dává pět se kilometrů. Na tomhle! My všichni v Evropě jsme připrděný rozmazlenci…

Večer nacházím hezké jezero kus za Zatoustem, už v asijské části Uralu. Čistá voda, borovice, břízy, písek. Co si přát víc?

PS: příhoda z jedné ze zastávek; nebyl jsem díky potížím s elektronikou zrovna extra naladěn, to je pravda, ale ohromná nabubřelost té káry, která zastavila u „kolonky“ vedle mě, si přímo říkala o interest.

Tak jakejpak gospodin Midrakov z toho asi vyleze, říkám si. A ven se vyhoupne - ne, lepší slovo je vyskočí anebo rovnou seskočí z výšiny svého dvoupatrového offroadu postavička kulatá a ještě tak o hlavu menší než já. To už je co říct, to už musí být chlap fakt chudák… z druhé strany se vykulí jeho dvojník, jenomže má místo plešky černé delší vlasy a květované šaty, na které musel padnout nejmíň padák. Aha, to bude asi jeho paní. Blahobyt je svinstvo i tady v Rusku. Nic by mi do nich nebylo, kdyby se Mindrakov nepřivalil jak velká voda k mojí motorce, u které jsem se naléval něčím studeným z plechovky, a halasně se nepustil do nevyžádané družby:

„Skólko stojit takoj motocykl?“

Pokrčím rameny: není na prodej. Mindrakov se ale, zcela v režii vlastního peněžního světonázoru, nevzdává:

„Zkaži, skólko? Milion rubljej ili dva?“

Bože, to je ale idiot… jak to, že nepozná, že ta umaštěná a špinavá věc má cenu tak nárazníku jeho patrola?!

Asijské Rusko

9.7.2013, úterý

Ráno nalézám způsob, jak přece jen úspěšně nabíjet ntb. Zvedá mi to náladu, o kterou mě pak během dne připraví zase ta stará písnička o wajfaj. Aspoň, že menty mě stále berou za místního (hrubnoucí zvuk výfuků tomu jen prospívá) a dávají mi pokoj. Pravdou je, že s rychlostními limity nemám potíže…

Než se rozkoukám, zmizí mi hřbet Uralu i ze zpětného zrcátka a já najednou jedu nevzhlednou plochou Sibiří, kolem louky a březové háje, smrad spálenišť ze shořelé trávy. To všechno mi tolik připomíná chvíli, kdy jsem Sibiř před deseti roky navštívil poprvé. Ten samý smrad. A pak samozřejmě komáři! Tuny komárů. Prosmýknu se kolem Čelajbinska, kterému se říkalo za války Tankograd a Rusové tu za jediný měsíc vyrobili víc T34, než Německo za celý rok všech typů panzerů. A bez jediné bomby, která by sem spadla, protože se nikdy žádný německý bombardér nemohl doletět… jak tuhle obrovskou zemi chtěli dobýt?!

Odpoledne jsem v Kurganu, kopíruji kazašskou hranici na jihu a od severovýchodu se z tajgy hrne černota a déšť. Tak to mi ještě scházelo. To nejhorší přečkám s komáry v dřevěném přístřešku plném odpadků a pak si dám ještě kilo. Olej Maxxima si chci nechat ještě do extrémních podmínek Mongolska a Gobi, takže už kupuju ruský olej. Dvoudobý nikde nemají, takže dávám levný čtyřdobý 10w40 v poměru 1:33 a zdá se, že to Jawě nijak nevadí, jen to samozřejmě víc čoudí.

Večer mám své pětikilo a po lehkém off-roadu nalézám pěkný plácek pro stan na loučce mezi břízkami. Odrážím repelentem útok dravé smečky komárů a s kabelem od nabíječky ntb lezu do stanu…

10.7.2013, středa

Břízy. Břízy. Břízy. Močály a břízy. Dnešních 600 kilometrů bylo z hlediska krajiny katastrofou. Dlouhé a nekonečné roviny, rozsekané silnice, kamióny, prach a když zastavíte, vletí na vás komáři ještě dřív, než vypnete motor. Ono to vlastně u Jawy chvíli trvá, protože při stále se zhoršující se kvalitě benzínu se jí nechce zhasínat a na samozápaly si klidně prdlá ještě deset vteřin. To je pro krvežíznivce dost dlouhá doba na to, aby vám vlezli až do helmy.

Rozestupy benzínek se natahují a při stálém protivětru jde spotřeba nahoru, takže se dnes stalo dvakrát, že jsem dojel na výpary, v jednom případě úplně doslova, protože posledních pár metrů od silnice jsem už musel setrvačností. Žere to chvílemi i přes šest.

Na jednom z odpočívadel jsem se podružil s motorkářem v autě a jeho pěknou, ale otrávenou ženuškou. Dostal jsem pár kontaktů na bikery a jawičkáře v altajském Barnaulu, tak uvidíme, co z toho za pár dní bude. Koupil jsem si pirožky s mjasem, ale bylo tam víc cibule než masa.

11.7.2013, čtvrtek

Žádné polykání kilometrů se dnes nekoná, musím najít připojení na internet, v ntb se mi kupí texty, fotky a videa. Ráno jsem vstal před Omskem, dojel pár desítek km do centra, kde jsem natrefil na klimatizovaný sušibar Zebry v obchodním centru Festival přímo u hlavní ulice, z patra od stolu viděl půl dne na moto na parkovišti a měl k dispozici wifi, zásuvku na 220V a hezkou obsluhu, která mi nosila čaj, kafe, svininu s kartoškoj (to je suši jako prase, doslova…) atd, atd. Když se sluníčko začlo klonit k západu, zdaleka jsem ještě neměl všechnu práci hotovou, ale musel jsem se zvednout a mazat za město do přírody, protože za hotel se mi utrácet nechtělo. Ještě. Zítra to bude jinak.

12.7.2013, pátek

Mezi Omskem a Novosibirskem je to skoro 700 km, což je tak na den a půl normální jízdy na Jawě. Ráno jsem ale měl vyspáno dost brzy, stejně mě celou noc rušily turbolety mířící kdovíkam na Sibiř a vlaky dunící po Transsibiřské magistrále. Co to dát za den, říkám si. A tak jedu.

Silnice na Novosibirsk je až na úseky v opravě vyloženě luxusní a nebýt toho větru, co už třetí den duje přímo proti mně, byla by to pohodička. Kvůli tomu větru jsem ale se spotřebou na sedmi a v hlavě mi hučí, jako bych nejel osmdesát, ale kilo čtyřicet. Stavím po třech stech a dávám pirožek s masem a rejží. Dneska vůbec budu na moje cestovní poměry hodovat!

Sto kilometrů před Novosibirskem unaven věčným pohledem mezi pokroucené břízy do močálů kolem stavím na jednom z odpočívadel, že dám druhý piroh a něco syčivého k tomu. Jak zajíždím z trasy, oko něco zachytí, typicky oblé tvary Simsona Schwalbe, ale to je přece hovadina… a pak už stojím proti němu. Němec Kai se vydal před půl třetím měsícem z Freiburgu do Vladivostoku s invalidní tříkolkou, kterou vyráběli „endéráci“ na základě techniky Simsonu Schwalbe – jedno kolo vpředu, dvš vzadu, motor na levé straně a pohon pouze levého zadního kola. A dvě místa k tomu, vzadu přívěs, aby toho ten malej chudáček ze Suhlu neměl málo! Kai umí rusky jen sposiba a dosvidanija, motor má potuněnej na nějakých 80 cm3 s výkonem 8 k. A kolik že to jede? Když prý nefouká (cha,cha!), tak i skoro šedesát za 5,5 na sto. Jede na Mongolsko jako já, ale až od Bajkalu, protože má hrůzu z Altaje. Problém prý není jízda, ale nesmí v kopci muset zastavit...

A jak tam tak utrácíme svůj krásný čas a rubliky za kávu, přihrne si to asi deset dvanáctek BMW GS. Kouknem na sebe a máme za to, že si rozumíme, přestože Kaiovi bude aspoň šedesát. Jenže tohle nebude nějaký snobský zájezd s adventure-čedokem, když vidím ty SPZ a zvláštně snědé tváře. Dáváme se do řeči, chlapci mají trička s nápisem China Way, Porto – Peking. Mluví portugalsky,jedou z Porta do Číny, ale Portugalci to nesjou… Kluci jsou z Angoly!

„Z Angoly?! Já myslel, že tam jsou jen negři, banány a kokosy…“

Frajer se usměje: „to je typický evropský stereotyp… Angola má dva milióny obyvatel a z toho 700 000 jsou bílí.“ Rozhlédne se kolem na snědé tváře kolegů a dodá s širokým úsměvem: „teda, asi tak, jako my…“

Pěkný výlet. Celou Afrikou nahoru do Portugalska a pak Ruskem do Pekingu.

A aby těch vstréč nebylo dneska málo, přihrnou se vzápětí dva „místní“ na endurech (XR250 a DR250). Jedou na Vorkutu a na Polarnyj Ural. En starší, Žeňa, říká, že pracuje v Japonsku na vrakáči, kde rozebírá auta. Kouká na Jawu a kromě obligátního „eta samaja byla u menja“ říká, že pěknou vyglancovanou 634 mají v nějakém japonském showroomu jako exponát.

To poslední kilčo do Novosibirska už dávám jak nic a nakonec dávám na teprve hodinu otevřené nové pumpě Jawě ochutnat benzín A98. Zajíždím do města, kde si beru první hotel. Chci sprchu a vyprat si pár věcí, wifinu a ráno do obchoďáku pro pár klumpů k nabíječkám. Novosibirsk je po Moskvě a Petrohradu třetím největším městem Ruska. Kdysi se jmenoval Novonikolajevsk, tady se bránil bílý admirál Kolčak proti rudé hordě. Já se musím bránit nájezdům muchniček, které letos sice nebyly na Volze, ale tady na Obu jich jsou mraky. Altaj je za rohem, zítra začneme stoupat!

13.7. a 14.7. 2013, sobota, neděle

Barnaul je od Novosbirska nějakých 250 kilometrů a silnice začne z rovin mokré Sibiře stoupat do úrodnějších prostor. Už dva dny mám v notesu kontakty na motorkáře a na zdejší klub. Že to ale bude tak silné setkání, to zdaleka netuším.

Mířím na Altaj. Ráno ještě podojím s kartou Fio bankomat Sberbanky a odešlu fotky ze super pomalého připojení v novosibirské gostinici Kirovskaja. A pak už valím k řece Ob. Její rozměry tuším, ale přesto se nechávám omráčit její ohromností. Dněpr i Volha jsou proti tomu potok, protože nevidím na druhý břeh…

Najít Bike bar na hlavním prospektu v Barnaulu není tak těžké. Předně je tam hlavní třída asi jen jedna a navazuje na příjezd od mostu přes řeku, a pak je před barem samotným o bří nadživotní ocelová skulptura motorky s „opozitnym“ motorem a la ural.

V baru samotném je velice pěkná výzdoba, nad hlavou šasi Luaziku, u pípy motor ze Zaporožce a v jednom z výklenků zazděné díly Jawy 634…! A o děvčatech z obsluhy ani nemluvě. Genetický mixér bývalého SSSR tu zase předvádí své výsledky.

U baru vlevo ode mě sedí dlouhovlasý motorkář s asijskými rysy. Protože jí, moc toho nenapovídá, a tak se zatím bavím s druhými. Aljoša, jak se jmenuje, pochází z Tádžikistánu a Suzuki Djebel 250 před barem je jeho. Vyklube se z něj neuvěřitelně obětavý přítel, který mi nejdřív sežene nocleh u své kolegyně ze studií Nataši a na druhou noc v chatce na Vodnom mire – na místním koupališti u Obu. Ale to mu je asi málo. Sežene mi lidi, kteří mě na Altaji sem tam provedou a abych se s nimi mohl domluvit a nezruinoval se roamingem, koupí mi jen tak novou Nokii s přednabitou karetou Beeline! Podotýkám, že nejde o žádného oligarchu, ale o vrstevníka, který se živí rukama na plastových oknech, ač je sám dvakrát diplomovaný inženýr ekonomie a jaderné fyziky… kupuji si při té příležitosti i mobilní modem Beeline, abych byl všude na signálu online a nemusel tak složitě řešit wifi.

Odpoledne jedem na Vodnyj mir, což je místní koupaliště s rokovým motorkářským klubem na břehu říční zátoky. Proto je voda prohřátá, ale i zkalená. Večer jsem v rozpálené dřevěné chatce a řeším dilema, zda-li jsou lepší komáři nebo to vedro vevnitř.

V baru jsem se seznámil s mladým ukrajinským párem z Ivano-Frankovska, který na Dněpru se sajdou jede přes Kazachstán a Mongolsko až na Bajkal (dneprmongol.blogspot.com ). Odteď pojedu s Petrem a Julií kus cesty společně.

15.7.2013, pondělí

Po dvou dnech v Barnaulu opouštím společně s Julíí, Petrem a jejich sajdou město. Upřímně řečeno, moc to neutíká. Na dnešek jsem naspal tak 2,5 hodiny, protože ten hlídač,který strážil v noci Vodní svět, dotáhl o půlnoci dvě supertlusté děvky Žaňu a Irinu, v jejichž společnosti se toho nedalo moc napsat ani naspat. A pak to vedro v té vypečené dřevěné budce obklíčené armádní skupinou komárů. Usnul jsem někdy ve čtyři a v půl sedmé mě už zase pražilo sluníčko oknem do obličeje. Takže tady usínám za řídítky v odéru spáleného osmdesátioktanového benzínu a do kopců se jede sotva šedesát. Přemýšlím upřímně, jak dlouho to asi společně vydržíme… odměnou mi má být spotřeba, která klesne na 4,2 litru.

Cestou na Gorno-Altajsk navštívíme muzeum druhého sovětského a prvního sibiřského kosmonauta Germana Titova. Nová, úplně nová a moderní klimatizovaná budova je uprostřed děrevně jménem Polkovnikovo s močálem místo návsi jako pěst na oko. Navíc je pondělí, takže mají zavřeno, ale Petr se tam nějak vetře k ředitelce a ta nás nakonec jako zahraniční delegaci provede muzeem. A je navíc i dost milá, takže si troufám položit kacířskou otázku, co je pravdy na tom, že měl být Titov první místo Gagarina, ale nehodil se jeho buržoazní původ ani jméno – no, jen posuďte, jak by se jako první sovět ve vesmíru vyjímal dvacet let po válce frajer se jménem German?! Paní ředitelka to s úsměvem potvrdí. Už i tady se asi věci mění.

Ještě jedno muzeum máme při cestě, ale spokojíme se s krátkou zastávkou a fotografií. Ostatně, co asi může být v muzeu spisovatele Šukšina? Tužky, papír, psací stroj a knížky, knížky, knížky…

Je strašné vedro. A já mám chuť na pořádný non EU pomidor (rajče), takže se jde na rynek u silnice. Jsme v Rusku, takže bych se neměl asi moc podivovat nad velikostí rajčat, která jsou jako malé dýně. Kam s tím na motorce? Vybírám u babky jedno nejmenší. Nejdřív se podiví, že chci jenom jedno. Ukážu na sebe a na své kalhoty a snažím se jí vysvětlit, že jsem na motorce, ne autem. Baba rajče zváží a řekne si o padesát (50!) rublů, což je asi 25 korun! Povytáhnu obočí, ale mám na něj chuť, takže se jen chabě zeptám:

„a kolik jako stojí kilo?“

„Dvě stě“, dí babice a naparuje se jako kdyby ty rajčata sama vyseděla. Dvě kila, to je stovka za kilo rajčat!

„To jsme jako kde? V Saint Tropez?“, povídám, ale jak říkám, beru ho, takže se aspoň zbavím drobných mincí a už strkám bábě před nos dlaň, kde jsou kovové deseti a pětirublovky. Ta ropucha ohrne pysk jako gumáky a zasyčí, že to nebere, že jí mám dát „bumážnuju“….

„Cože? Tohle jako pro vás nejsou peníze?!“, zapomínám na ruštinu, „Tak si to strč do pr..., babo!“ Mylím, že na nějakou dobu mě chuť na pomidor přešla.

Večer dojíždíme do horského Čemelského traktu, kde na břehu řeky Katun stavíme stany. Ukrajinci odněkud z koljasky vytahují malou kytaru a začínají s představením vlastních písniček. Pěkné to je. Krajina kolem je samá sosna a skála a řeka má divoký kanadský ráz. A hlavně, po dvou týdnech se nemusím večer bránit nájezdům mušek a komárů. Sedím jen tak venku pod stromy u stolu a ťukám tyhle řádky.

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz