Text a foto: Pavel Suchý

10. 8. 2013, sobota

Tady končí M55, federální asfaltka Irkutsk-Čita a uhýbá dolů k čínskému Mandžusku. Na východ pak pokračuje jen žlutá M58, která je převážně šotolinová. Snad proto ani nežehrám na kvalitu asfaltu, který je místy hodně špatný, ale je to stále asfalt. Odpoledne proběh opět malý oblíbený závod s počasím, protože od jihu se přes hory ze 300 km vzdáleného Mongolska zase tlačí nějaké mokré srágory. Terra Mongolia mi zkrátka nedá pokoj ani tady v údolí řeky Arej sevřené mezi Jablonovym a Daur hřebeny. Krajina je tu docela líbivá se spoustou borovic a skalek. Zprvu hodně připomíná Ural, ale jak se hory rozestoupí, zívá z toho na mě zase ta mongolská holá krajina. Motorka upaluje a večer jsem pade před Čitou.

Čita na mně vždycky působila hrozně depresivně, ač jsem tu prvně. Může za to historie. Mám jí totiž ve stejném šuplíku s Vorkutou a Magadanem, tedy mezi hrůzostrašnými místy stalinského souostroví Gulag. Uvidíme zítra, co nám nabídne.

11. 8. 2013, neděle

Prší. Prší v noci, prší ráno. Hlinitá cesta, kterou jsem sem včera přijel a na které jsem tak tak objížděl louže jako bazény, si na mně počká. Původní záměr jet dopoledne na net do Čity a odpoledne vyjet na federálku směrem Chabarovsk tím bere za své. Balím v jedenáct, které (jak zjistím záhy) jsou už tady dvanáct hodin a v okamžiku, kdy v Čitě najdu Subway s wifi, začíná zase nehorázně lít.

Hned první zážitkem z Čity je chlapík vyššího věku, který přijde, poptá se odkud a kam a pak mi vrazí padesátirublovku do ruky. Jen tak, na cestu. Opaří mě to. O několik hodin později tutéž bankovku pošlu dál k žebrákovi, co chce na jídlo (anebo na vodku, kdoví?). Asi to tak má být.

Druhou pozitivní věcí je informace od chlapíka v autě, že od předloňska je komplet celá trasa Čita-Chabarovsk vyasfaltovaná. Kéž by to byla pravda, informace se různí. Potvrdí mi to až večer ve stanici u silnice dva chlapi v uazu, kteří pracují pro moskevské ústředí a každoročně mapují trasu a stav silnice Kazaň – Magadan.

V Subwayi sedím skoro do půl osmé a kromě toho, že se smrákne, se venku na počasí žádná změna neuděje. Ještěže oblečení do deště mám „IA“ kvalitu, ale známe to všichni – tak neradi do toho lezeme. Ve městě jsou louže hluboké skoro patnáct centimetrů a díry, jejichž hloubku si netroufnu odhadnout. Beru benzín do zásoby a vyrážím. Silnice stoupá do hor, prší, stmívá se a nahoře je mlha. Kradmé pohledy stranou na lesní cesty mimo asfalt mě varují, že dnes to bude zatraceně těžké. Přemýšlím o tom zastavit někde u maringotky, kde jsou chlapi, co makají na opravách silnice. Po 50 km je kafe U Ivanovny. Je to trošku všivárna, ale chtějí za noc na naše kilo pade (později mi chtějí o půlnoci nacpat do cimry cizího chlapa, ale to je řevem zaženu) a mají dobrou lapšu a pravou ruskou, trochu smradlavou báňu. No co, lepší než v dešti stavět v bahně stan. Dnes asi kilo, stav 13 050 km.

12. 8. 2013, pondělí

Den jak malovanej. Ještě po půlnoci se mi do špeluňky o rozměrech takových, že se tam vejde sotva dvojice postelí a podlaha mezi nimi tvoří dvě dvoumetrové uličky o šířce 15 cm (!) pokusí dědek Kolja nacpat nájemníka. Ale to už jsem vlastně psal. Ráno po mně dědula chce tři stovky rublů navíc, přestože jsem se hned v úvodu včera paní ptal, zda je cena za „nomjer“ pro jednoho. A protože za tři stovky mám plnou, odjíždím v nestřeženou chvíli, aniž bych se nechal dodatečně podojit.

Trest mě stihne vzápětí! Začne cedit jako z hadice a následujících 850 km nepřestane. A protože cokoliv já pochválím, to se hned záhy pokazí, nečekejte už nikdy ode mě chválu čehokoliv a nedivte se, že jsem po 300 km v dešti durch und durch navzdory mé „IA“ výbavě… prostě kolem krku teče na prsa a do bot nevím kudy, goretexové rukavice jsou asi tak dobré na koulovačku na parkovišti ve Špindlu, ale tady selžou úplně fatálně. Zítra nasadím do boje latexové operační rukavice!

A jelikož prší, až to pěkné není, nechce se stavět, jíst, fotit, kamera je vybitá a není kde okounět, nezbývá než jet a občas tankovat a taky se občas modlit, aby bylo kde tankovat (protože místy je mezi čerpačkami bez jediného varování například 340 km rozestup) a pak zase jet a čekat jestli náhodou někdo z těch škodolibých pacholků nahoře nevypne ten kohoutek. Nevypnuli.

Jediným zajímavým zpestřením v krajině plné lesů, kopců, vody a mlhy jsou okamžiky, kdy se přiblíží Bajkalsko-Amurská magistrála se svými skoro nekonečnými vlaky a se svou vůní šmíru a dehtu. Myslím na cyklistu Ždáňu, který se nedostal do Číny, jak původně chtěl, ale šlape mojí trasu s tím, že úsek Čita-Chabarovsk (2165 km) pojede vlakem. Je asi 2000 km za mnou v Ulan Ude, ale tady ten asfalt je docela příjemný. Tedy byl by, kdyby nelilo. Trochu mu ale ten vlak závidím. Nikoliv proto, že bych si ulevil, ale z pozice mé slabosti pro železnici. A taky si ho představuji, jak si sedí v jídelním vagónu, přihýbá si z půllitru piva a dlabe lapšu, zatímco já tu počítám každý půllitr benzínu od čerpačky k čerpačce a pískám kudlu, protože není kde se v tom slejváku najíst.

V mém směru není provoz skoro žádný, za to v protisměru to frčí. Ponejvíc osobáky na převozkách. Lidi si zajedou vlakem nebo letadlem do Vladivostoku, tam koupí ojetinu z Japonska (samozřejmě s volantem vpravo) a mažou zpátky domů, třeba svých 5000 km. Asi se to vyplatí. Často jsou k vidění soupravy, kdy jeden osobák táhne jako přívěs ojetinu. Ta má spřažené řízení, aby poslouchala, a před čumákem vysoký klín z dřevotřísky proti kamení, takže vypadá jako ledoborec Krasin. Jeden z chlapců mi včera vyprávěl, jak takhle vozí tři auta do roka na přilepšenou už 12 let a že ještě pamatuje, když tu nebyl nejen asfalt (ten dokončili teprve v roce 2011), ale místy ani cesta. Prostě dali auta na „platformu“ (rozuměj na železniční podvozek) a 800 km je vezli vlakem. To by takzvaný Zilov gap, tedy „průrva“ sjízdná jen pro zily. Ty doby vlivem jisté setrvačnosti přežívají i v myšlení řady cestovatelů u nás. A tak potvrzuji, o čem se jen spekuluje – ano, federální trasa je komplet hotová a vyasfaltovaná. Doufám, že po tomhle prohlášení hned zítra po ránu spadnu do bahna nedodělané gruntovky….

13. 8. 2013, úterý

Vyjíždím až v poledne, kdy se obloha trošičku zvedne a přestane pršet. Soukám se do mokrých bot a vlhkého oblečení, které nemělo šanci přes noc uschnout. Naposledy napínám řetěz – napínáky jsou na konci. Do Vladiku to vydrží a pak asi přijde na řadu i primár.

V jednom místě, hluboko v lesích, potkám postavu. Přesněji řečeno, ona potká mě, protože já zastavil jen pro to, abych si sundal návleky z bot, a člověka v zeleném jsem vůbec nepostřehl. Přikráčí potichu, ale s dostatečným odstupem dá o sobě vědět a omluví se, že se nemusím bát, že není bandita. Poznal jawu. Upřímně řečeno, mě trochu vylekal – znáte to, myslíte si, že jste široko daleko jediní a najednou hlas… Nikolaj, jak se představí zarostlý padesátník s několika zuby v barvě pražců BAMu, čeká na silnici na někoho, kdo ho sveze na bázu. Je geologem v tajze a rozbil se jim „vězděchod“ , tedy pásák pro pohyb v lesních močálech, a od úsvitu je na cestě k silnici. Hledají nikl. Nabídne mi poslední cigaretu a když ji odmítnu, s radostí si zapálí. Je z toho nakonec docela příjemná patnáctiminutovka, kdy jde řeč o všem možném – o přírodě a bohatství v ní, o novém Rusku a starém Sojuzu, o ruské technice i o jawě. Nikolaj si vzpomene na dobový vtip:

Potká se ředitel mototechny s ředitelem hřbitova a ten se ho ptá: „jak jde život?“

„Ale jo, předevčírem nám dovezly čtyřicet jaw a během druhého dne byly všechny pryč.“

„Já vím,“ na to ředitel kladbišče,“třicet devět jich je už u mě a čtyřicátej se nám ještě někde prohání…“

Jawa byla za hlubokého sojuzu něco jako R1. Nejen, že se s ní udělalo hodně parády, ale byla často také nad schopnosti svých řidičů a hodně mladých se na ní zabilo. Prostě Twin Sport každým coulem…

Také se dovídám, že ta zakázaná vojenská zóna v Kjachtě u mongolské hranice, v níž jsem nocoval, není žádnou vojenskou zónou, ale pásmem, kde jsou ruské niklové šachty, jejichž chodby drze podbíhají mongolskou čáru.

Těch tři sta rublů, které jsem nedal dědkovi Koljovi v kafé U Ivanovny za druhé lůžko ve špeluňce, jsem teď dal jinému Koljovi na cigára.

Odpoledne je docela suché. Po nebi se to honí, občas malá přeháňka, ale proti včerejšku je to luxusní počásko. To ale nemá mít trvání. K večeru se zase od Číny a řeky Amur přižene stěna vody a vyleje se na M58. Jakýkoliv pohled mimo silnici jasně říká, že hledat v těchhle močálech místo pro stan může jenom blázen. Zkusím to třikrát. Jednou cesta končí strženou průrvou, podruhé u nějakého vysílače, kde pro samé louže stejně není místo na stan a potřetí přímo v bažinách. Rezignuji a zajíždím s tím největším lijákem k motelu. Volný mají pouze nomjer Ljuks za 2500 rublů. To je hromada peněz, ale jsem v zoufalé situaci, a tak chvíli váhám.

„Wajfaj?“

„Nět tu.“

„Tualjet? Duš?“ (záchod a sprcha)

„Na etaži.“ (na chodbě)

Takže v čem je, sakra, to Ljuks za ty nekřesťanské peníze?! Na pokoji je TV a elektrický vařič čaje… rozhoduji se v nejhorším případě strávit noc v některém z Kafé u silnice, které mají otevřeno „kruglosutočno“, tedy 24h. Dám si jídlo, pití a hodím loket. Vyjde to levněji, než Ljuks a sprchu oželím.

Nakonec jedu ještě kilo, silnice oschne a obloha se s večerem rozmetá. Vedle benzínky, kde tankuji, je nenápadná ubytovna, kde mají volný čtyřlůžák. Společnost mladých, kteří vezou do Krasnojarska auto z Vladivostoku, mi není na překážku. Motorka je pod kamerou a i s jídlem a pivem to stojí asi 700 rublů. Mladí říkají, že dál na Vladik je silnice v opravě a nějaké stržené mosty a že tam asfalt není. Jedou tam odsud, tak asi vědí, co říkají. Kéž by už ta voda chtěla jít někam pryč.

14. 8. 2013, středa

Mladí vstávají asi v pět a jsou nezvykle ohleduplní. Už jsem těmhle lidským způsobům docela odvykl, je to příjemné. Když lezu o pár hodin později já, je nebe zatažené, ale ne zase tolik beznadějně a neprší. Než posnídám a zabalím, všechen ten mokrej binec se s větrem zvedne a odtáhne někam na Magadan. Tam to musí letos vypadat! Sluníčko a teplo hned dodá náladu. Podél silnice jsou pod náspem do půlky zatopené značky, u hotelu čouhaly na hladinu jen šňůry na prádlo i s kolíčky. Záplavy urvaly vedlejší cesty i kusy náspu. Silnice se v mnoha dlouhých úsecích opravuje, gruntovka je po deštích měkká, ale naštěstí tak akorát – moc nepráší a ještě to není bláto.

Bažinaté placky střídají úseky horských úbočí. Chvíli zprava, chvíli zleva vidím dráhu BAMu a na ní vlaky s cisternami a lidmi. Bajkalsko-Amurská magistrála, železnice, která sem přivedla civilizaci a dávala dlouho lidem práci. Vesničky jsou roztroušeny podél železnice a silnice je povětšinou míjí. Snaží se žít vlastním životem se svými „zapravkami“ a občerstvovnami nejrůznějšího ražení – od novostaveb evropského vzhledu až po plechové maringotky zbavené podvozků, ve kterých se v chladnu rosí stěny a v horku se tam nedá dýchat. Benzín je tu dražší než v „zadní“ části Ruska. Asi se v cenách promítá doprava. Nevím, zda-li tu na východě mají Rusové nějakou rafinerii.

Na mostě přes Zeju potkávám motorkáře v autě. Zkontaktuje mě s chlapci z motoklubu Chabarovsk Shamans, kterým vezu jeden pozdrav z Čech. Zítra s nimi mám rande na mostě přes Amur. Sergej, jak se chlapík v autě jmenuje, mě také zve na návštěvu k sobě do Lesozavodska, což se hodí – je to na půli trasy mezi Chabarovskem a Vladikem.

Nocuji symbolicky na 1978. kilometru M58 v kafé Pit Stop za dvě stovky našich i se sprchou. U nenápadného kilometrovníku udělám jawě památeční fotku – třiapůle z roku 1978. A pomalu si v hlavě chystám seznam servisních úkonů, které chci ve Vladivostoku na základně tamějšího dealera Mitasu udělat:

Sekundární řetěz asi i s kolečkem (vezu s sebou)

Primární řetěz asi také (vezu s sebou)

Ložiska zadního kola a rozety (to se koupí)

Přetěsnit spoj pravého kolena s výfukovým tlumičem (mám s sebou)

Vycentrovat a přezout zadní kolo (vezu skoro zbytečně s sebou…)

15. 8. 2013, čtvrtek

V noci mi šoupli na nomjer nějakého dědušku, co sípal jak v posledním tažení. Vlastně jsem ho ani neviděl – za tmy ho tam strčili a za tmy zase vytáhli, ale moc jsem se nevyspal. Doufám aspoň, že neměl třeba TBC a že ho netransportovali někam do léčebny. Nad ránem jsem usnula pak mě zase vzbudilo mlaskání aut na mokré silnici a zvuk vody v okapech. Ach jo, takže další den v IPCHO (pro ty mladší integrovaná protichemická ochrana, takový to gumový obleček z dob civilní obrany velice připomínající moto nemoky). Nakonec to není nutné – mraky zase utečou a asfalt uschne. Prohodím ještě pár slov s šoféry, co z Kurganu (střední Sibiř) vezou do VV pásové vězděchody – 7000 km.

Už nějaké dva dny se mi příliš nepozdává chování motorky v nižších rychlostech a pomalých zatáčkách, jako bych jel po vazelíně nebo po ledě. Prověřuji tlak v gumách, vůli v zavěšní, ložiska řízení – nic. Až dneska, po příjezdu do Chabarovska, sedím na pumpě, snídám a čekám na Sergeje z motoklubu. Tupě zírám na zadní kolo a v tu chvíli to vím: výplet! Beru do ruky centrklíč. Všechny dráty jsou volné jak pletivo v plotě, jeden dokonce prasklý. Bez demontáže to na oko (spíš na ucho) dotáhnu, přesněji to udělám ve Vladivostoku, až budu přezouvat. Naštěstí mám jeden výplet komplet s sebou.

Sergej mě dovede na základnu šamanů u výpadovky na Komsomolsk na Amure a pak do baru Garaž, kde můžu strávit odpoledne prací na internetu. Večer je družba v klubu, ale všechno v mezích normálu – zítra je všední den. Jeden, kterému říkají Kombat, sloužil v ČSSR v Týništi nad Orlicí a má doma sbírku starých sovětských aut. To je téma pro mě! Zítra to tam zajedu před odjezdem do Lesozavodska prozkoumat. Na noc zůstávám v klubu, je tu strašné vedro.

Jawu v garáži všichni prohlížejí a obdivují, vzpomínají na své mládí a na doby, kdy byla Jawa snem všech dorostenců. Vyptávají se na továrnu, zda ještě vyrábí a někteří by i repliku takové třistapsdesátky i rádi koupili. Alespoň to tvrdí.

„Jawu, Jawu ja kupil na chaljavu…“

Čtu si v jednom z ruských motočasopisů několikastránkový článek o Jawě včetně rozhovoru s tehdejším ředitelem Jawy panem Zasadilem (Zavadilem?). Kromě jiného ruští redaktoři –pamětníci vzpomínali na doby, kdy tu jawa byla luxusním snem všech bajkerů. Zaujaly mě ceny náhradních dílů. Tak například píst stál celá desetiletí pevné dva rubly (na tehdejší kurz k československé koruně asi 20 Kčs), klikovka na třipade 35 rublů atd. zato náhradní motor byl už za 220 rublů, což při ceně třistapadesátky typu 360 přibližně 700 rublů nebylo tak málo. Dvěstěpadesátka vašk začínala už na 530 rublech. Není bez zajímavosti si při tehdejší kurzu přepočítat ceny nových motorke na ceny v našich Mototechnách. Zjistíte, že se jawy v SSSR prodávaly levněji než v Československu! Někde jsem kdysi četl, že Jawa jako socialistický podnik na každé třistapadesátce prodané v Sovětském svazu prodělávala 1000 korun, což tehdy byly nějaké peníze! Halt socialistická ekonomika byla předstupněm komunismu, v němž peníze neměly hrát roli… a proto jawa sjela z kopečku světového výsluní do vlhkého týneckého údolí, zatímco se v ČSSR vyprávěl ten vtip o tom, že prý máme v Československu nejdelší sjezdovku na světě:

„desítky let to jde s kopce, ale furt máme krásné vyhlídky…“

16. 8. 2013, pátek

Někdy se nejde nepozastavit nad tím, jak se občas den směřující k parádnímu ratingu během kratičkého závěru zvrtne. Stačí, aby se během chvíle protnuly tři, čtyři okolnosti v jediném bodu a všechno je najednou úplně jinak. O čem, že je řeč?

Pozvánku Kombata k němu do dílny, kterou během mnoha let proměnil v úchvatné a kouzelně neuspořádané skladiště všeho možného ex-sovětského technického haraburdí, že by i Hrabal zaplesal. Na takovém místě hodiny běží. Kombat odkrývá jednu tajnou komnatu svého betonového a býlím obrostlého „paláce“ za druhou – tu zaporožec, tu moskvič 401, tam „kopějka“ (rozuměj žigulík 2101), tady M20 poběda, volha 21, GAZ67, ZIL, PAZ, M72, Ural M60…

Už je dávno třetí odpoledne, když někdo dostane nápad udělat mi na cestu malou samolepku KHABAROVSK na mapu levého kufru. Jaroslav s Žeňou ještě kufry pomyjí, přilepí odchlíplé rohy polepů… jenže do Lesozavodska, kam mám dneska dorazit k Sergejovi, je to nikoliv slibovaných 350 km, ale přes 400. Smějete se? Ono by vás to večer přešlo. Já si také říkal, že to dam za pár hodin!

Kombat mě vyvede za město. Na svém Fazeru 600 jede jako šnek, protože si myslí, že má jawa maximálku šedesát. A hlavně asi ví, jak umějí být místní řidiči aut nebezpeční. A pak už jedu jako vítr. Motor je po necelých 20 000 km od GO uvolněný a snáz se dere do otáček, a tak si to na kousek plynu šviháme pořád stovkou.

Obloha se ale začíná z různých stran kabonit. Dokud je černava za Ussuri na čínským územím, je to stranou a moc mě to netrápí, ale to nemá trvat dlouho. Povodně navíc (prý již pponěkolikáté) zničily mosty a násep silnice, dlouhé úseky cesty vedou gruntem s blátem, zatímco se Rusové snaží v nepřátelské přírodě opravit původní silnici. Neutíká to a já už začínám tušit, že to za světla nemůžu stihnout. Vyčítám si, že jsem to nepřeplánoval a nezůstal v Chabarovsku o den déle. Jak ukáže počasí nazítří, nic bych tím nezískal, jen vyměnil světlo za větší přívaly vody.

Gruntovka se mění v noční blátivou rallye, na které mám v temnotě nejdřív strach zastavit a soukat se do nemoků a pak už je to stejně jedno, protože jsem zase durch během několika minut. Moc toho ve světle jawy nevidím, a tak se snažím držet nějakého auta. Odměnou je mi zase příval bláta v obličeji. Přes plexi se koukat nedá.

Ve chvíli, kdy už začínám pochybovat, zdali jsem odbočku na Lesozavodsk ve tmě nepřejel a nepádím blátivou pustinou dál, vidím před sebou modré majáky, auta, zmatek a hlavně zase „objazd“. Auta v mém směru stojí, ale před nimi není žádná překážka. Nechce se mi tu očumovat a čekat, předjedu to a ve světle reflektoru zahlédnu reflexní pruhy policejní pláštěnky. Lije jako o život. První starost, se kterou se obrátím na policistu, je Lesozavodsk – je přede mnou anebo už za? Gaišnik je docela v pohodě, asi mu neteče tak za krk jako mně. Ukáže dopředu a povídá:

„Tam. Ještě pár kilometrů. Můžeš jet, ty to s motorkou projedeš…“

O čem to, sakra, mluví?! Co mám projet? Proč bych tu objížďku neměl projet? Vrátím pohled na „cestu“ a už to vidím. Jeden z náklaďáků právě v protisměru brodí říčku, kterou tu přes cestu vytvořily přívaly deště. Jedno z jeho kol právě se šplouchnutím zahučelo do půlmetrové díry skryté pod hladinou. Do hajzlu, já tomu snad neuniknu!

Chvíli váhám. Vlevo je hloubka, vpravo díra a nějaký sráz dolů pod cestu, kam ve tmě nevidím a neodvažuji si ani nic představit. V botách už stejně čvachtá, co tady? Hupnu do vody, za mnou se ozve důvěrně už známý zvuky dvoutaktního bublifuku potopeného pod hladinu a už se zase vorvaň dere říčkou. Hlavně neztratit balanc! Zajímavé je, jak tu daleko víc než skutečné nebezpečí člověk ješitně řeší tu ostudu, jakou by si uříz´, kdyby sebou hodil placáka do toho proudu… a než to domyslím, jsem s jedním šlápnutím levou nohou zase venku na blátě a prdím nahoru po rozbité cestě.

Sergej pro mě přijede k hlavní silnici, kde u odbočky na Lesozavodsk chvíli postojím ve společnosti žravých ussurijských komárů. Tam si také všimnu první vážné poruchy – odporoučela se kontrolka dálkového a žárovička obrysového světla. Nevím, jestli to vůbec přežiju… Sergej si to přihasí samozřejmě autem, s volantem vpravo a s variátorem. Zajímavá mašinka. Motorku dáme do garáže, rozvěsíme mokré věci a dlouho do rána u stolu klábosíme o všem možném. Je tu hrozná vlhkost vzduchu, asi tak 99,9% - všechno se na člověka lepí a nic neschne. Piju japonské pivo Asahi a mezinárodní Burn a venku prší a prší a prší. A prší, i když nad ránem usínám přikryt jen lehkým prostěradlem a já myslím na ty stržené dorogy a začínám se pomalu těšit na Ameriku. Ještě zvládnout tu Koreu a odchod motorky lodí do USA.

Téma: Magadan

Strýček Joe nebyl žádný troškař, to se o něm koneckonců všeobecně ví. Stydíce se stejně jako všichni pořádní revolucionáři za své vlastní jméno Džugašvili udělal hvězdnou (a to doslova) kariéru pod uměleckým jménem Stalin. Deset let hrál vybíjenou na velice slušné úrovni a mezitím docela rozumně investoval do těžkého průmyslu, snažíce se udělat ze zaostalého postfeudálního carství světovou velmoc. Samozřejmě, že mu v tom chtěl kde kdo zabránit, takže to neměl zase tak jednoduché. Naštěstí pro něj jsou Rusové národem, který si dá hodně líbit, rád věří pohádkám a sedí na rozsáhlém nerostném bohatství. Bez toho by strýček Joe v Monopolech prohrál dřív, než bys řekl Josip.

Jednou z jeho oblíbených kratochvilek bývala hra škatulata, batulata, hejbejte se. To vám například během okamžiku zabalil kufry celému národu, naložil ho do vlaku a poslal někam na východ po právě postavené železnici bez zpátečního lístku. Tak třeba cestou na Chabarovsk dojedete do teritoria Jevrejskej avtonomnej oblasti. Jevrejci, to jsou rusky Židé. Co asi tady na dálném východě pohledávali? Podle místních už tu skoro žádní stejně nežijí, všichni, jak mohli, utekli do Izraele. Ale to jsme odbočili, pojďme víc na sever do Jakutie a na Kolymu.

Tady na dálném východě spravoval rozsáhlý průmysl těžby a zpracování nerostného bohatství mocný trust Dalstroj , v jehož režii se tu také jaksi pokoušeli stavět cesty a železnice, bez nichž jim bohatství země bývalo bylo k ničemu. Oblast Kolymy bohaté na uhlí a zlato spojila se světem takzvaná Cesta kostí, cesta na náspu postavená vězni gulagů, kteří v primitivních a krutých podmínkách ve velkém umírali a nebylo je v permafrostu kam pohřbívat. Země tam totiž v létě roztává jen do hloubky několika desítek centimetrů, a tak byly ostatky běžně zahrnovány do náspu silnice. Ta je dnes výzvou mnohých dobrodruhů, protože ji především nelze označovat za běžnou silnici – jde o zanedbanou gruntovku, jejíž mosty přes mnohé řeky se už dávno rozpadly, jezdí se brody nebo po mostech železničních.

Magadan byl původně také jedním z bodů, které jsem zahrnul do itineráře, přestože pro takovou Jawu by byl i za normálních podmínek těžko sjízdný. Jenže v roce 2005 tuto cestu tam a zpět projela sama Saša Tepljakova na Iži 350, takže by to Jawa měla také dát… Jenže.

Za Čitou jsem se potkal s dvojicí chlapíků na Uazu (v Uazu, už píšu nečesky) s navijákem a výbavou, za oknem speciální kameru. Každý rok jezdí trasu Kazaň – Vladivostok – Magadan a kamerou snímají pro moskevské úřady stav silnice. Na mojí otázku po Magadanu se na sebe jen tiše podívali.

„Letos neprojedeš. S tímhle ne.“

Už jsem se naučil za ty roky, co cestuji v ruském prostředí, že když Rus řekne:

„da, možno projechať, tam normalnaja doroga,“

Tak to Evropan možná projede, ale bude ho proklínat, protože to do normální silnice mívá často daleko. Když ale řekne:

„neprojedeš“, nemá smysl se o to ani pokoušet, protože opravdu neprojedeš!

Vzhledem k času, k počasí i k tomu, jak motorka dostala za uši v Mongolsku, se jejich radě docela rád podřídím a nechám si Magadan strýčka Joea na někdy jindy…

17. 8. 2013, sobota

V gosťach u Sergeje a jeho ženy Maryšky jsem měl dnes v plánu nedělat nic a to jsem v podstatě taky dodržel. Dopisuji deník, peru, suším, nabíjím a v autě (jelikož celé dopoledne prší ten včerejší déšť) se Sergejem projíždím městem, které tu stojí od roku 1938. Je tedy jen o rok starší než BMW R35, které mi o pár hodin společně s HD WLA z roku 1940 a Ižem z roku 1956 předvede Sergejův kamarád Stěpan. Dokonce mě na BMW nechá projet, když se dozví, odkud jsem přijel – to proto, že jednoválcový bavoráček byl v roce 1945 zabrán wehrmachtu v kapitulující Praze.

Pak se jede k Silverovi, kde kromě různé staré techniky hnijí také dva zbytky třistapadesátek Jaw 634 a 638. Snaha dát mi vybrat cokoliv z dílů, co tam leží, je upřímná, ale umíte si asi představit, v jaké jsou asi stavu. Nakonec si nesu PALácký přerušovač blinkrů, tři žárovičky do kontrolek a starou sovětskou spz Chabarovské oblasti jako suvenýr do garáže. Doufám, že mi kvůli tomu budou někde na hranicích dělat potíže.

18. 8. 2013, neděle

Včera jsem ani netušil, jak brzy budu Silverovu pomoc potřebovat! Z banální údržby zadního výpletu a výměny sekundárního řetězu se stala celodenní špinavá robota, na jejímž konci měla jawa celé nové zadní kolo. Tedy, nové… jen 27 let staré, nově vytažené z kopřiv!

Že to vzadu nemám tak úplně v pořádku, to jsem cítil dobře. Výplet byl unavený, dva dráty ruplé – říkal jsem si, že to do Vladiku dojedu a tam to při výměně pneumatiky udělám. Tedy jsem chtěk využít čas, protože Sergej musel na celou neděli do práce a mně se nechtělo sedět celý den doma s jeho krásnou ženou, protože fantazie je mrcha. A tak jsem si řekl, že dám nový řetěz a přitáhnu výplet, vyměním nějaké to těsnění na pravém výfuku, co trochu připrdlává, a ušetřím čas ve Vladivostoku na nějaké to pivo. A pak jsem viděl ten drát vyrvaný z bubnu a vzpomněl si na to slušné kompletní kolo u Silvera. Zavolal jsem mu a za půl hodiny mi ho dovezl i se starou barumkou. No, když se bude zouvat, nebudu tam na 500 km dávat tu lysinu, na které jsem dojel až sem. Jak jsem tak zkoumal, která ložiska budou lepší, všimnul jsem si, jak mi lágry sprostě pochodují v náboji… s jawou jsem něco najezdil a tohle nebude samo sebou, takové bláto ten hliník nikdy nebyl! A hle. Beru do ruky zadní osu a už je mi všecko jasné – je prohnutá jak luk! Proto šla tak špatně ven. Ohnutá osa poškodila ložiska, která se protočila v uložení a odepsala tak náboj. A jak to všecko šlo dost dlouho celé nakřivo, neunesl to ani výplet. Navečer Sergej dovezl i osu a celé jsme to dali do kupy. Řetěz EK Enuma Chains, který měl za sebou přes 15 000 km, jsem mu na památku pověsil v garáži na zeď i s pastorkem a vedle zapíchl jawí rybičku. Tady, na konci světa, se mi zas a znovu potvrdilo, že je nejdůležitější se nepodělat – ona se polovina problémů vyřeší tak nějak sama za pochodu.

Zítra vyrážíme s jawou k Pacifiku a budeme doufat, že takové lidi jako v Chabarovsku a v Lesozavodsku budeme potkávat i dál. To oni jsou jedním ze smyslů celého toho ne vždy úplně pohodového pinožení v puti!

20. 8. 2013, pondělí

Než se seberu a odjedu, mířím ještě k Sergejovi na robotu podívat se, jak se zpracovává jasanové a jilmové dřevo z tajgy na fošny, desky a lepené masivy pro export do Číny. Na parkovce stojí takzvané „vorovské“ Uraly, hnijící železo z doby, kdy se les bez kontroly raboval ve velkým. Teď už se prý tolik nerube – není už co. A tak spousta techniky, aut, samosvalů a traktorů stojí na betonovém dvoře ex-socialistického podniku v Lesozavodsku. Tím nejlepším autem na kradení dřeva v lese je prý KrAZ s osmiválcovým motorem, prý je ještě lepší než Ural. Asi si ho koupím a odvezu v kufru.

A pak už si to sypu na zánovním zadním kole a užívám si zatáček i pěkného počasí, které ale nemá trvat věčně. Tady nic mimořádného, zvykám si. Do Nachodky na pláže tedy nepojedu. Volám namísto toho Andrejovi, který ve Vladiku prodává KTM, pneu Mitas a oleje Maxxima. Zítra z Moskvy přiletí Ivan Rúček, zástupce Mitasu v Rusku. Mě mezitím ubytovávají v motoklubu Zarja, který se od většiny podobných, které jsem kdy potkal, liší hlavně tím, že sdružuje „vnědorožniky“ , tedy různé offroudáře. Jsou tu garáže, dílny, ubytování s evropskou sociálkou a s wifi, kuchyň, pračka… ve velkém se tu věnují výchově motokrosového potěru. Tedy něco jako někdejší svazarmy, ale na soukromé klubové bázi. Jawa hned dostane čestné místo vedle KTM EXC300, dvoutakty tu mají velice v oblibě. Šéf klubu mě hned druhý den bere do staré garáže, kde se kromě řady jiných zajímavých trosek povaluje jedna 634 a venku v kopřivách stojí ČZ350. Díly tedy jsou, ale jak se ukáže při inspekci primárního řetězu, není kromě nového oleje nic potřeba.

Čeká mě několik dní na konci světa a práce na slíbených článcích. Počasí přišlo k rozumu, asi čelká, až budu zase v sedle. Večer si povídám s Andrejem; pochvaluje si prodeje Mitasu i KTM. Je to nezvykle mladý frajer, prohání se po městě v offroudovém Lexusu a já se jen nestačím divit, jak blízko byl kdysi Nikita Chruščov blízko pravdě, když Vladivostok přirovnal k San Francisku. Jen si Rusko muselo přes půl století počkat… nové ulice a desítky kilometrů silnic, nový most přes moře (jako Golden Gate) je nejdelším visutým mostem světa, a neomezené možnosti v podnikání. Jsme v Evropě naprostí přízemníci, něco asi děláme špatně. Třicetiletí kluci tu jezdí v šestilitrových offroadech, v létě jezdí enduro v tajze, potápějí se v moři na Saipanu a v zimě lyžují a honěj sněžné skútry na Kamčatce. Nad výplatou 3500 dolarů za měsíc se tváří rozpačitě, abych si o nich nemyslel, že jsou lúzři, když jsem teda z té Evropy… mlčím. Tohle nemá smysl vysvětlovat. Beru si staré tričko a jdu do garáže…

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz