Text a foto: Pavel Suchý

Představa sebe samotného na cestě mě už zase nebaví. Snažím se to aspoň nenatahovat. Uděláme pár fotek, počasí je nádherné a naštěstí v tom není příliš patosu. S Ivou se loučím už před domem, Vojta pojede kousek se mnou na své jawičce a dáme ještě cestou něco k jídlu.

Předtím ale ještě musíme jeho motorku přemluvit k poslušnosti, protože se jí nejdřív nechce moc běžet a pak k tomu ještě, potvora, přidá podivné štěkání a prskání. A nakonec běží jen na jeden válec. Ve chvíli, kdy mi Vojta říká, že tam má svíčky NGK, jsem doma – tolik jsem se s nimi natrápil v jiných dvoutaktech! Šroubujeme náhradní splitfiry a můžeme jet. Je mi párkrát Vojty na křižovatkách líto, jak tam loví kvalty. Má stejný motor jako já s jedničkou nahoru, ale v garáži mu stojí HD Sportster, samozřejmě s jedničkou dolů, takže chvílemi neví, kam řadit. Doufám, že mu kulisa řazení pro „jedna dolů“, kterou jsem mu nechal na ponku, nebude dlouho ležet v regálu a že se pustí brzo do výměny!

Před Centralií posedíme v Subwayi. Vojtu zlobí ještě kohoutek benzínu, a tak se rozhoduje raději dřív otočit. Je mi smutno a utěšuji se tím, že se určitě příští rok potkáme v Čechách, kam Vackovi čas od času jezdí za příbuznými. Byla s nimi legrace a zároveň se člověk toho spoustu dověděl – od lidí, kteří měli ještě možnost zažít tu jinou, starou Ameriku. O nesplatitelné pomoci už ani nemluvě! Poslední stisk ruky a jedu. Večer chci být v Ridgefieldu u Miloše Kudly. Ještě nemám ani zařazenou čtyřku a už se mi stejská. Bylo mi s vámi v Tacomě moc fajn!

Miloš je jiná generace emigrantů, ale pořád je to řízek, který zdrhal v devatenácti (1985) přes Jugošku, bez sebemenší znalosti jazyka a bez vědomí rodičů. Tátu už nikdy neviděl. Sedím na rohu lavice u stolu v jeho venkovském domě, listuji českým motočasákem, kde má článek Martin Decarli (tímto ho zdravím do nemocnice, kde ho dávají dohromady po další z jeho bouraček!) a Miloš mi říká:

„přesně tak, jak sedíš ty u rohu stolu, seděl před časem i Libor Martínek!“

„Trinidad?!“

„Jo, stavěl se tu u nás, když jel Kanadu a USA.“

Svět je malej! A v Americe mám pocit, že je díky množství Čechů tady žijících, ještě menší. Milošova manželka Cathy navrhuje oblečení a nechává ho i vyrábět. Nejspíš je úspěšná, koukám na její fotku v novinách, kde píší o její přehlídce. Miloš je tesař. V pěkné dílně parkuje i pár motorek. Vypráví, jak předělával dům z roku 1908 a jak cestuje po západě USA se svým GS. Vychovávají desetiletá dvojčata, která už taky prohánějí malé motorky. Vypijeme pár piv (on zásadně nealko) a druhý den se otočím k Pacifiku zády.

5. října 2013, sobota

Nádherné podzimní ráno – modré nebe, barevné listy a šedý trávník. Je kosa. Miloš bere své GS a jede mě doprovodit podél Columbia river do Stevensonu. Dává mi na cestu několik map a tipů na pěkné silnice. Poté, co opustíme dálnici, je jízda s řekou po pravici nádhernou vyjížďkou navzdory silnému protivětru. Ve Stevensonu dáváme kafe (moje první presso v USA) a dál už pokračuju sám. Řeka Columbia tady dělí státy Washington a Oregon. Jak se dostávám dál na východ, krajina usychá a stromy řídnou. Míjím Hood river (v dáli s Mt. Hood 11 239 ft) i The Dalles, abych viděl údajnou kopii Stonehenge za Biggs Junction. Musím se smát! Je to sice památník lidem, co padli za Ameriku, ale jinak je to dost kýč z betonu, který Stonehenge viděl asi jen z pohlednice (Miloši, sorry!).

Potkávám tu čtyři důchodkyně (jedna možná ještě není, snad by mi to prominula) na výletě. Slovo dá slovo, jsou jawou na cestě kolem světa americky unešené, a už to jede… syn jedné z nich závodí na staré motorce, na Hodace! Druhá mě zve do Denveru, že tam má dceru, které je asi dost smutno, když se maminka tak stará. Ukazuje mi na telefonu fotky… sakra! Tohle vypadá fakt moc hezky, že bych se tu oženil a zůstal? Holka by asi, chudák, koukala, kdo by jí tam přijel a na čem! Next time!

Přejíždím po mostě Columbii a jsem v Oregonu. Při tankování si musím vzpomenout na Vojtu, vždyť říkal, že tady je tankování pořád s obsluhou. Mířím k jihu na Shaniko a Fossil. Vesnice tady jsou tím pravým zapadákovem. Jedu krajinou westernů a říkám si:

„tywoe, tady to není jako v Americe, tady to JE Amerika, ta pravá, skutečná, tudy táhli prospektoři a průkopníci na západ, tady dusala kopyta, svištěly šípy a zněly výstřely!“

Oregon, Oregon, v dáli slyšíš, jak zvoní zvon… horší je, že tu není moc míst, kde koupit něco k jídlu. Podzimní den končí výrazně dřív než letní, někdejší občerstvovny jsou zkrachovalé a zavřené, s nimi i pumpy. Před soumrakem jak na zavolání mi Manitou hodí do cesty veřejný, čistý na úplně prázdný kemp (kdo by taky kempoval v říjnu) se záchody, ohništi i popelnicemi. A s vodou. Jen to jídlo jaksi… večeřím kousek bábovky s jabkem od Cathy a protože je zima jak v morně, navlíkám na sebe několik vrstev. Ke slovu přijde i goretexový „žďárák“ od Tilaku, takže noc je celkem komfortní. A dlouhá, takže doháním spánkem to, co jsem věčným ponocováním v Tacomě nastřádal.

6. října 2013, neděle

Po dlouhé době první den bez jakékoliv asistence. Začínám se vracet do tuláckého módu, ale nejde to tak snadno. Ráno váhám nad pitelností vody v kempu a nakonec na vodu zapomenu úplně, takže večer mám chvíli starosti, než pochopím, že dneska budu úplně bez vody. V poušti, kde je mezi benzínkami 120 mil, jaksi neroste ani ta voda. Jediná pumpa, kterou potkám, na Burns Junction, je zavřená asi hodně dlouho. Soudím tak podle cen stojanech (1,83 usd/gallon), které sahají ještě do začátku Obamovy hrůzovlády. Dnes je galon na skoro 4 dolary.

Nádherný střed Oregonu je plný zapomenutých vesnic, které si někdy příliš nezadají s těmi ruskými, akorát že tady mají super asfalt. I benzín tu mají jen 87 Regular, ale Jawa to po snížení předstihu v nadmořských výškách kolem 1500 mnm dává celkem v pohodě. Horší je ten silný a věčný protivítr, který je ve stoupáních těžkým soupeřem. Do benzínu míchám plně syntetický olej Maxxima, který mi nadělil sponzorský partner ve Vladivostoku. Pro to ale nepíšu. Nevím, co stojí litr téhle načervenalé kapaliny dost vysoké viskozity – však je určen jen pro mix, nikoliv pro čerpadla. Ale po tisícovce km jsou výfuky prakticky suché a jawa ani nezakouří! To jsem dlouho neviděl. Lituju vlastní skromnosti – vzal jsem si jen 3 litry z obavy, že se cena přepravy motorky z Koreje bude odvozovat z hmotnosti. Kdybych tušil, že ne, zásobil bych se vydatněji…

Na silnici potkávám přejeté mývaly a lišky. A taky hady. Sám už jsem si svojí zmiji také přejel. Odpoledne se silnice narovná a stromy zmizí. Blížím se k hranici s Nevadou a krajina až na pěknou asfaltku začíná nápadně připomínat Mongolsko. Večer přepínám na rezervu. Netuším, kolik mil je ještě do benzínu. V petkách mám osm litrů, to by mělo vyjít. Sjíždím ze silnice mongolským stylem a šplhám po holých kopcích z dohledu aut na cestě. Od jihu se tlačí nějaká oblačnost. Doufám, že to nepřinese nějaký hnůj. Oproti včerejšku je výrazně tepleji.

7. října 2013, pondělí

Cedule s nápisem NO GAS NEXT 120 MILES nelhala. Ještěže vezu vepředu tu rezervu! V Mc Dermittu tankuji u staré čerpačky a tentokrát nezapomínám ani na vodu a skořicové žvejky. Už nevím kdo, ale někdo ještě v Asii mi doporučoval si je v Americe koupit, že jsou zaručeně lepší než ty samé, co se dají koupit například v Německu… no, pravda – výdrž mají dobrou, ale že mi to úplně spálí chuťové pohárky na jazyku, to jsem nečekal! Naproti čerpačce je casino. Vzpomínám si, jak mi Vojta říkal, že v USA smí casino stát jen na indiánské půdě. Koukám do mapy a je to tak, tady půjde možná o skalp! Paní na benzínce nechce zálohu. Věří mi. Jinak je to tu, v případě, že platíte hotově, hodně podobné Rusku – nejdřív prachy, potom ohnivá voda. Koneckonců někdy i ty oktany jsou si podobné. Vedle kupuji do foroty olej, protože Maxxima už dochází. Sázím opět na to nejlevnější ve třídě SAE40 a vyhrává to nějaký Pennzoil za šest dolarů litr. Na obalu se chlubí nějakou zázračnou čisticí formulí, takže mi to třeba přes noc umyje motorku. Pokud jde o moji maličkost, jsem v ráji – pepsi všech možných druhů, jaké Evropa neviděla, na mě kouká ze všech stran. Dávám si nějakou s opravdovým cukrem. Je to zvláštní, ale chutná stejně jako ta normální…

Nevada získala své jméno ze španělštiny po pohoří, které dávno před objevením Ameriky mělo na Pyrenejském poloostrově své jméno. Znamená „pokrytá sněhem“. V případě státu pokrytého naopak především pouští je to trochu překvapivé, ale nikoliv bezdůvodné. Většina pouště tu je totiž v nadmořské výšce kolem 5000 stop, tedy nad 1500 mnm, průsmyky dokonce nad 2000 mnm. Na elánu jawy je to taky znát – v dlouhých dálničních stoupáních musím držet trojku na 75 km/h, víc ani prd. Zítra zkusím shodit jehlu o zářez dolů a taky už je čas dát třetí vzduchový filtr.

Jízda Nevadou není ničím, co by se dalo nazvat zábavou a ve srovnání s krásným zatáčkovitým Oregonem je to vysloveně utrpení – vítr dálky, poušť a na horizontu zasněžené hřebeny. Navíc se modré nebe schová pod deku šedou jako beton dálnice, kterou musím chtě-nechtě použít k přesunu na východ k hranici s Utahem. Vedle žádná jiná silnice nevede. Naštěstí je tu většina dálnic bez poplatků. Osmdesátka Interstate nese jméno D.D. Eisenhowera, jelikož to byl on, kdo se v prezidentském úřadě zasloužil o vznik Interstate dálniční sítě USA. Kvůli němu trpím na hajveji…

Souběžně s dálnicí vede železnice Union Pacific s nekonečnými dieselovými vlaky. Nádherný pohled! Kdo by chtěl jako děti počítat, do kdy bude živ podle počtu vagónů, bude tady na správném místě! Večer stavím stan v poušti u ohybu téhle trati, která mi bude celou noc dunět do uší. Než se setmí, napočítám jednomu z vlaků 119 vagón (!) ve schématu: 3 lokomotivy + 89 vozů + další lokomotiva + dalších 30 vagónů. Kraj hoboes se nezapře!

S místem na nocleh je to čím dál horší. Silnice lemují stovky kilometrů plotů z ostnatých drátů a já si říkám, chudák Amerika je celá zadrátovaná jako vězení. Jsou ty ploty proti lidem anebo proti zvěři? Každopádně komplikují tulácký nocleh, člověk musí hledat a pak ještě trochu endurovat, aby zmizel z dohledu. Cestou sem jsem zahlédl poutač na levný Hotel6, který kdysi dostal jméno proto, že v jeho síti stála noc šest babek. Dneska tam svítilo 55,90 usd… za to mám víc než 4 nádrže!

8. října 2013, úterý

Příjemný den bohatý na zážitky by mohl být ještě o něco příjemnější, kdyby nebyla taková psí zima! Ráno je na teploměru ve stanu pouhých pět stupňů. Venku je totéž, což o izolační schopnosti letního stanu leccos vypovídá, ale kvůli větru to vypadá ještě hůř. Celou noc mi dělaly společnost hřmící vlaky dráhy Union Pacific, jejichž světlomety už zdálky rengenovaly můj stan, takže jsem už někdy ve dvě v noci myslel, že svítá!

Po Eisenhowerově dálnici opouštím Nevadu a přesně na hranici s Utahem se krajina otevře do širokého běloskvoucího lavoru, do něhož dálnice padá prudkým klesáním. A pak už přijde cedule Bonneville Speedway! Sjíždím z dálnice a před očima se mi odvíjí záběry filmy V zajetí rychlosti s A. Hopkinsem v nezapomenutelné roli. S mým příjezdem se taky roztrhá obloha a ukáže se sluníčko, které se už druhý den schovává pod šedivou dekou. Proti mně vyjíždí přímo ze solné plochy obstarožní Chevy Van. Mineme se, ale jak stavím u cedule motorku na stojánek, vidím, že auto opsalo oblouk a parkuje mi za zadkem. Ven se hrnou tři týpci, kývnu na pozdrav a upustím obligátní „hello“. Je mi jasné, že je zaujala motorka, ale nemám moc chutí zase dalším Amíkům vysvětlovat co a jak, těším se na solnou pláň. Jenže ucho jakoby zachytilo něco, co sem nepatří… slovo „jawička“. Slyším dobře?!

Slyším. Z auta s kanadskou značkou Britské Kolumbie ke mně přicházejí krajani. A ne ledajací! Jeden koukne na motorku, ukáže ne přední schránku a zeptá se:

„co máš od ASP?“

„Helmu a oleje. Ty znáš ASP?“

Smích. Ukáže se, že dva z trojice jsou zaměstnanci (jeden bývalý a druhý současný) společnosti ASP Group na Žebráku u Berouna. Svět je fakt jedna malá vesnice! Zjišťuji, mezitím, co žvýkám americké kuřecí prso z pancéřové konzervy s chlebem, že mě chlapci identifikovali velice rychle prý podle klaksonu pod světlem – typické rozpoznávací znamení Jawy!

Jakmile odjedou, dávám se do řeči s velice příjemným děvčetem, které na parkovišti s telefonem a vysílačkou neustále něco řídí. Jak mi Jenny prozradí po pár úvodních frázích, natáčí se na Salt Lake Flats nějaký hudební videoklip. Náklaďáky sem navážejí staré rezavé vraky aut, které mají za pár hodin vyletět do luftu. Když s ptám, co že je to za hudbu, Jennin kolega Ferry (mimochodem potomek dalšího československého emigranta!) to komentuje prostým sdělením:

„noisy music!“

Chvíli na soli dovádím, abych jawu pořádně nakonzervoval odstřikující slanou břečkou a natočil pár záběrů a pak se ještě před odjezdem s Jenny a jejím kolegou fotíme. Ta holka tak nádherně voní, že bych se tu snad i oženil, kdybych nemusel zase dál na jih… sakra!

Odpoledne je zase bez sluníčka, takže kosa jako v ruské pohádce. To zase bude noc. Večer jsem před Eurekou nedaleko Utah Lake. Salt Lake City jsem se raději vyhnul po národních nepříliš dobře značených silnicích a zítra si to namířím přes zasněžené kopce k Arizoně. Stan stavím v nějakém loveckém revíru. Budu doufat, že mě do rána něco netrefí.

9. října 2013, středa

Včera jsem dal něco málo přes tři stovky, protože jsem si pár hodin užíval Bonneville. Dneska bych to rád napravil, ale bude to nakonec ještě slabší. K ránu klesne teplota ve stanu na tři stupně, takže se dá vylézt až kolem devítky. Počasí se definitivně podělalo, na horách nade mnou je sníh, občas něco doletí až sem, ostatně pohybuji se trvale ve výškách 1500 – 2100 mnm. Samozřejmě, že motor tu elánem neoplývá, a když se k tomu přidá ten brutální průvan z boku nebo protisměru, táhnu se polovinu doby na trojku nebo podtočenou čtyřku. Kdybych nebyl tak línej, vyštrachal bych 17z pastorek a dal ho tam namísto originální osmnáctky. Když ale ta práce je tak špinavá… měním tedy aspoň vzducháč a dávám jehlu o zářez níž a doufám, že v Arizoně nebudou takové výšky.

Mekáče ani subweje tu wifi nemají, takže v Gunnisonu beru místní knihovnu a zabíjím dvě hodiny u netu. Pak už mi to večer do tmy vystačí tak do Saliny, kde v naději na wifi a teplou sprchu beru typicky americký motel za padesát babek. Dneska tedy jen něco přes dvě kila. A wifi mi tu v Ranch motelu nefunguje. Od doby, kdy se v nastavení vrtal jeden Mongol v jednom z těch jejich internet-kafé, nechce mi to občas fungovat. Já si to neopravím a místní v českých Woknech asi taky ne. Do hajzlu! Aspoň si vyperu a dobiju, co se dá.

Mormonský Utah nebude v zimě zrovna přívětivým místem k životu. Ubylo dřevěných domů a stále více se objevují zděné stavby v anglickém stylu. Před Gunnisonem dokonce velkolepý kýč v podobě mormonského templu jako na Loiře a pod ním na stožáru „stars ´n stripes“ a stohlavé stádo ovcí, které zablokuje dopravu jako někde v Rumunsku nebo Mongolsku. Kovbojové na koních by se hodili svými obličeji spíš pod krempu sombrera nežli amerického klobouku. Vítr v ulicích umetá spadané listí. Třetina stromů už je holá jako koště, zbytek hraje barvami. Na přívěsu na ulici už má někdo nachystaný sněžný skútr… mít tak těch 14 dní, které přišly vniveč zpožděným shippingem motorky z Koreje!

Americké dopravní předpisy jsou v něčem úplně jiné než ve zbytku světa a navíc se liší stát od státu. V tom aby se prase vyznalo! Například kličkování motorkářů mezi auty v zácpě je ve většině států Unie tvrdě pokutováno. Tak proto všichni jako ocasové stojí s auty v jednom chumlu… tak zvaný „sharing“ (sdílení pruhu s jiným účastníkem) je tu za bratru 240 usd! Když už musí člověk za každou cenu dopředu, je prý lepší to vzít odstavným pruhem. To je sice taky ilegální, ale díky jinému předpisu jen za 140 usd… Pokud vím, tak je to povolené jen v Kalifornii. Rychlostní limity musím neustále přepočítávat z mílí a ještě dávat pozor, jestli cedule nebliká, to pak platí ta nižší rychlost. Když zastaví school bus, žlutý a řízený vždycky ženskou jako v Simpsnech, zastaví se doprava jakoby zamrzla v obou směrech! Z čumáku se mu vyklopí závory, aby haranti nepřebíhali pře autobusem, a z boku oboustranná stopka. Běda tomu, kdo by na to kašlal!

Žluté school busy tu provozuje vždy spádová obec nebo tzv County (nikoliv country) a jde o žebřiňáky s minimálním komfortem. Řídí je mámy, co jsou doma a tohle mají na pár hodin denně jako přivýdělek. Chlapa jsem za volantem „žlutýho“ ještě nepotkal a prý je to dost mizerně placené.

Na druhou stranu ale Amíky jako řidiče musíte milovat! Každý druhý vám zamává, předjíždějí s maximálním odstupem a ohleduplností. Když to není úplně na jistotu, raději za vámi trpělivě inhalují nespálené uhlovodíky benzínu Regular 85, než by se pustili do něčeho riskantního. Na otevřené silnici to všechno švihá tempem, kterému nemůže jawička stačit. Trucky s nosy vysokými jako dům a s délkou osobáku táhnou i tři přívěsy naráz a letí kolem stotřicítkou. Zvukem si nijak nezadají s dieselovými lokomotivami společnosti Union Pacific. Velice působivé. Zvláště ten jejich „wind blast“ který vám nadělí. Využívám je při protivětru jako urychlovače. Při jejich rozměrech vytvářejí takový tunel, že vás to i s moto okamžitě nasaje a postrčí i o 20 km/h. Když je to ale v protisměru, je to rána pádlem.

Když někde zastavím, hned se někdo ptá, zdali nepotřebuji pomoc. Asi působím s jawou dost zoufale… ten stroj tu samozřejmě vzbuzuje pozornost. Někdo značku Jawa zná, hlavně díky ploché dráze anebo enduru. Koukají na mě jako na alchymistu Rudolfa II., když vytáhnu flašku s olejem a začnu přepočítávat jejich galony na litry. Chlapík, který mě chvíli předtím na silnici předjížděl, se mě u pumpy ptá, jestli je to stopětadvacítka… dost mě naštval, dědek.

10. října 2013, čtvrtek

Nejstudenější den dosavadních 19 000 km je protivnej jak ospalý děcko, ale navečer, s dalšími čtyřmi stovkami kilometrů, je jako mávnutím kouzelného proutku všechno zapomenuto. To když se otevře krajina za řekou San Juan, vezme čert celodenní zimu, smíšené přeháňky, mizerný benzín od dědka v Loa i pravidelně prohrávaný souboj zvadlého motoru s neutuchajícím větrem. Hluboko pode mnou, pod úrovní náhorní planiny, začíná Arizona s rudou „marlboro country“.

Ráno byla zima s poletujícím listím pod modrou větrem umetenou oblohou. Moc hezké, ale jen za oknem. Nad horizontem hor Pahvant range se honí nezaměnitelné sněhové mraky a bílá pokrývka určitě není loňský sníh. Čeká mě přejezd několika pohoří s nadmořskou výškou průsmyků ke třem tisícovkám, abych se dostal do Canyonlandu v jižním Utahu. Je mi jasné, že dneska budu mrznout. Nohy mám dobře chráněné, ale na vršek musím navléct pršovku, která neprofoukne.

U Loa tankuji kdovíco za cenu Regular Plus. Mám celé odpoledne neskutečný vztek na tři věci. Na vítr, který snad nikdy nefouká do zad. Na dědka, co v Loa čepuje tyhle hnoje, co si nezadají s mongolskými. A v neposlední řadě na pendrekového arciidiota z Bílého domu, kvůli kterému mají všechny národní parky už týden zavřeno až do odvolání! Nechápu, koho tím chtějí trestat nebo vydírat, ale je to nejen hodně hloupé. Nejen, že neuvidím, co bych rád viděl, když už jednou do té „emeriky“ přijedu, ale například na silnici 95 je v parku benzínka. Je-li park „closed“, nekoupíte mezi Hanksville a Mexican Hat ani frťana benzínu! To je nějakých 130 majlí (210 km), aniž by vás někdo předem upozornil… zase děkuji Manitou za plné petlahve, protože od Loa je to do Mexican Hat hodně přes 300 km!

Trasu z Torrey na Mexican Hat jsem si našel a ofotil v jednom amerických motočasáků, kterými jsem se u Vojty v Tacomě probíral. Vede přes Capitol Reef a pak dolů na Glen Canyon, takovou zmenšeninu Grand Canyonu. Na rozdíl od něj jím ale vede silnice, která nespadá pod správu parku, takže ji nemohou zavřít! Fantastický kraj. A pozor – offroadové motorky tu mají vlastní trasy, žádné pseudoekologické křeče! Silnici lemují cedule upozorňující na historická místa, kterými kráčely dějiny osídlování amerického západu.

Nahoře nad Grand Gulch s radostí zamávám olověně černošedé vánici halící Medvědí uši (Bears ears, přes 3000 mnm), protože silnice tam opíše elegantní oblouk a otočí se skoro o 180 stupňů k jihu za sluncem. Na konci 261ky mě čeká překvapení. Několik kilometrů klesajících serpentin šotolinové (v mapě neuvedené) cesty klesne o několik set metrů do rudé planiny, ve které San Juan river odděluje jižní Utaj od severní Arizony. Skála Mexican Hat má výstižné jméno. Nahoře jakoby se opravdu šklebil Mexičan pod širokou krempou sombrera. Jakpak tam asi ten šutr drží, že se nesvalí?!

Ve stejnojmenné vesnici je benzínka a pár levných motelů. V dálce už obzor kreslí siluetu Monument Valley. Takže zítra!

11. října 2013, pátek

Nad rudou krajinou modré nebe, to ani jinak nejde. Jen ta teplota z těch fotek nesálá. Ráno jsou sotva 4°C, ale horizont láká. S ranním sluníčkem dostal zase jiný odstín, ale nejdřív mě čeká trápení s dofouknutím gum. Tady používají sice oboustranný nástavec, ale k motocyklovému ventilku se s ním člověk nedostane, leda že by měl ventilek do vinglu. Jak to asi tady kluci s HD dělají? Zkoušel jsem cestou jeden pneuservis a několik benzínek. Bez výsledku. Když už jsem tam dostal koncovku, tlačil kompresor asi tolik, co moje cyklistická pumpička. Dneska jsem u shellky hned za motelem chvíli operoval s koncovkou, musel jsem zkrátit hadici, co fičela prasklinou hned za sponkou, a pak se z hadice vyřinul asi litr vody, protože ten kompresor nikdo asi celé roky neodkaloval. Výsledkem bylo, že jsem od pumpy odjížděl mokrý a s nepořízenou. Jak jsem ale poznal po prvním kilometru, něco se přece jen změnilo… měl jsem v zadní gumě výrazně nižší tlak, než před operací na pumpě. Vidina dalších sto mil do nejbližší civilizace na téhle žvejkačce mě přinutila otočit a vrátit se do Mexican Hat k pumpě s tím, že tam zkusím nějak nabastlit šlahounek z pupmičky.

Jenže to by nešlo bez zničení pumpičky a to se mi zase nelíbilo, protože jí můžu ještě potřebovat. Kdyby se ale nástavec na pumpě trochu přihnul, aby měl úhel… jenže je dost robustní a svěrák zpravidla u pumpy nestojí. A taky by se moje počínání nemuselo někomu moc líbit – už takhle tady šaškuju dost dlouho. Celá špulka hadice stojí na pěkném pevném ocelovém profilu…když do něj tu trubku vklíním a zaberu, tak se buď ohne anebo zlomí. Kradmý pohled kolem a už na tom visím. Tak. A ještě dvakrát…

Úhel by byl. Ukazuje se ale, že ten pestík, co je v koncovce, aby stlačil ventilek, je krátký. Povolím tedy ventilek a už to do té gumy peru. Pro změnu mi pak zase nechce těsnit ventilek. Vytočím ho, motorka klesne na prázdné kolo a operaci opakuju. Podaří se. Měřák tu ale nemají. Narvu to tedy na šutr a budu cestou upouštět, až se dostanu k nějakému uspokojivému výsledku. Tak, a cesta do Monument valley může konečně začít!

Na příjezdu poskakují po silnici davy fotekchtivých turistů toužících po nejklasičtějším snímku oblasti. Kromě toho, že jednoho z nich skoro zajedu, když se pán neví rozhodnout, na kterou stranu uskočí (bože!), tak o tuhle fotku musím přijít. Poskakovat s ostatními se mi moc nechce – budou jiné fotky. Od hranic Arizony (Arid Zone – suchá oblast) dolů je to indiánská rezervace kmene Navahů. Krajina úžasná, velkolepá, ale zbytek (milovníci multikulti budou mít o důvod víc mě nemít rádi) je ušmudlaná poloromská prašivina s žebráky, pobudy, potulnými psi a s prodejnami zaručeně pravých indiánských šperků… Proti dosavadní Americe si rázem připadám jako zpátky ve střední Asii. Oni prostě makat nebudou, to se raději budou válet v prachu, prohánět polorozpadlé káry, pít ohnivou vodu a svádět všechno na bílý. Z předjíždění je zase adrenalinová zábava a u pumpy se musí platit předem. Proč asi? Během deseti minut, kdy se před „mekáčem“ snažím ulovit wifi signál, mě osloví tři indiánští žebráci s dojemnými historkami plnými ochrnutých dětí a jiných božích trestů a jen jeden bílej chlap, co se zajímá o Jawu a odkud jsem přijel. Pro „meskalery“ jsem jen ten, co má dolary. Jděte makat, máte ruce a nohy!

Na otevřené silnici mě dojíždí dvojice motorkářů na Triumphu Tiger 800 a na žlutém BMW Dakaru 650. Poznáváme se – už jsme se včera viděli. V šotolinových serpentinách na divokém sjezdu k Mexican Hat jsem jim trochu ujel (mongolská škola je k nezaplacení!) a pak muž jsme se neviděli. Někde nocovali, možná ve stejném městečku jako já, protože jich tam zase tolik není (jen jedno), a dneska mě znovu dojeli a dost kroutili hlavama nad tím, co jim to voní pod nos. Směs čtyřtaktního Pennzoilu a dvoudobého Shell Nautilus docela kouří.

Po více než třech stovkách km přijíždím k národnímu parku Petrified forest, kde jsou zkamenělé pravěké stromy. Jenže se můžu leda tak poškrábat za uchem, protože všechny parky jsou zavřený, jak Obamovi došel toner v tiskárně na prachy… v USA mají takovou pěknou tradici v odstřelu prezidentů (nikoliv kuličovkou)…

Vracím se na Holbrook, kde je kousek historické Route 66. Beru motel Howard Johnsons za dobrou cenu a s luxusním vybavením (39,99 usd plus 4 usd tax) a daří se mi rozchodit tady wifi. V mikrovlnce si ohřívám poslední tortillu s hnusnými párky a těším se na snídani, která je v ceně (!). A pak celý večer drtím komp…

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz