Text a foto: Pavel Suchý

Přitom je jasné, že čím dřív doi toho skočím, tím dřív to bude za mnou. Co? Mexická hranice. Slyšel jsem a četl hodně příběhů, jeden divočejší než druhý, abych se bál oprávněně. Už vidím ty Mexikánce vyzbrojené formuláři a razítky a jejich ozbrojené kolegy šťourající se v každém balíčku s náhradními díly hluboko v kufrech…

Ještě zajdu do obchodu naproti. Platí tu sice ještě americké dolce, ale anglicky tu už nikdo nemluví ani nevypadá a z reproduktorů hraje mexická hudba. San Luis je město, jehož drtivá většina leží až za hranicí a z motelu je to na čáru opravdu sotva 200 m. Tak pojďme na to.

Včerejší večerní zácpa je pryč, takže jsem u uniformovaných panáčků co by dup. Zmatek v lajnách mě navádí do boxu, kde už někoho přede mnou lustrují. Chci přejet do jiného, ale jeden „speedy gonzález“ už na mě ukazuje, jakože se na mně těší… auto přede mnou opouští box, sunu se pomalu na jeho místo. Jsou tam dva v uniformě, která rozhodně není US, stejně jako jejich obličeje. Jeden z nich mávne rukou a pošle mě dopředu. Tak popojedu a koukám, kde je další level. Namísto toho ale vjíždím do ulic města, jehož nápisy nenechají nikoho na pochybách – tohle už není Amerika… můžu si hlavu vykroutit: neminul jsem něco? Neobjel? Neprojel? Nikdo nemává, nekřičí, všichni se pěkně šinou ulicí, na jejímž konci není víc než jen ukazatel MEXICALI… Přechod hranice z USA do Mexika mi trval asi 15 vteřin a ani jsem nemusel vytáhnout pas. Tohle bude mít ještě určitě nějakou dohru…

Jedu ven z města na dálnici a říkám si, co asi ten karnet, kterým mě všichni strašili, co pojistka, vždyť zelená karta tady neplatí… ještě musí být jedna hranice! Namísto toho mě jen portýr v mýtnici skásne o dolar (americký), přidá informaci o tom, že banka je v Mexicali a žádná další hranice už není.

Přesto je ještě jeden military point, kde na silnici míří frajer s kulometem lafetovaným na rámu Hummeru, vedle je Estancia tuberculoso a jeden z vojáků mi vleze do kufru, rejpne do spacáku a tím to končí. Všehovšudy pět minut a po pase se nikdo opět ani neptá. Podobný punkt bude ještě dneska dole před San Felipe – se stejným scénářem, jen že vojáky na chvíli zaujmou náhradní vzduchové filtry. Pas cizince nikoho nezajímá.

Pokračuji na jih. Vím, že asfalt skončí a pak mě čeká nějakých 70 km gruntovky, abych se mohl napojit na hlavní páteřní silnici Baja Californie. San Felipe je jinak slepou destinací, ze které se turisté vracejí silnicí, kterou jsem přijel, anebo používají mezinárodní letiště. K večeru koukám, kde složit hlavu. Směrem k moři je značena řada kempů.myslím, tže tam nikdo nebude, takže si jeden vybírám (Campo del Conquiscador) a zajíždím k vodě. Je tu živoi až až – nějací místní, vyadají na rybáře, a pak starší bílý podivín. Jak se ukáže, je to Američan Dick, který se ženou Jackie tráví už 14 let důchodu. Není dobře naladěn – aby ne, právě včera se mu někdo vloupal do domu a nadělal paseku. Na můj dotaz po místě ke spaní (myslel jsem místo pro stan) říká, že má vedle jeden dům, ale je v něm binec. Když si to prý uklidím, můžu tam přespat. A tak večer šúruju, zametu podlahu a umyju prosklené dveře na terasu, abych měl hezčí výhled na moře. To Dickovi asi učaruje, takže mě večer zve na jídlo – fazole a chobotnice. Na můj vkus docela pikantní, ale to asi tady bude normálka. Mají místní pomocnici na úklid Olivii, která mluví jen španělsky. Po večeři mě učí hrát karty Skip-Bo. Je to hra na páry, dvakrát s Dickem vyhrajeme a může se jít spát. Já ještě zajdu k vodě a pozoruji úplněk. A jako vždycky a znova se mi vybavuje:

„Na nebi měsíc jako koláč s tvarohem – koupím si láhev rumu v krčmě za rohem. Budeš se líbat v noci s cizím pánem – já budu zpívat zpitý s kapitánem.“

18. října 2013, pátek

Jakmile vyjde slunce, spustí solární „powerplant“ na střeše a já si můžu na hodinku sednout k internetu a dobít, co se dá. Osm baterií, které tvoří Dickovu zásobu elektřiny, už něco pamatuje, ale protože prý stojí 2000 usd, snaží se je Dick dojet až do mrtva. Přitom ale utáhnou celou domácnost včetně pračky, TV a ledničky.

Při odjezdu se za mě Dick pomodlí. Ostatně modlí se i před jídlem. Připadám si jako barbar. A pak už mažu kolem vody Cortézova moře k jihu a kde můžu beru benzín. Přede mnou je totiž nějakých 70 km offroadu přes tak zvaný Coco´s Corner, kudy vede i závod Baja 1000. Cesta to není ve srovnání s jinými nijak extrémní, ale má extrémní množství volných ostrých kamenů, které mě a motorce dost vadí. Za polovinou, když dojíždím do Coco´s Corneru, zjišťuji, že se jednomu za šutrů povedlo to, co ne celému Mongolsku – urazit jednu nohu hlavního stojánku… takže mám problémek. Přesněji budu mít. Na boční stojan není moc spolehnutí, ale dá se to. Potíž nastane tam, kde bude třeba mít jistotu – třeba na lodi anebo při jakémkoliv servisu na motorce. Celý zbytek dne pak dumu, jak to vyřešit. Poslat nový? Kam? Navařit? Co? Vyrobit někde železný? To bych musel cestou potkat nějakého Tomáše Padevíta… mám po náladě.

Ještě na začátku offroadu za prvním military pointem, mi na pumpě chlapík říká, že ráno tudy projela trojice motorkářů, kteří jedou z Aljašky do Ushuaii – kluk a dvě holky. Sakra, to se tak někdo má, co?! Odpoledne v Coco´s Corneru, který je všemožně vyzdoben relikviemi závodníků Baji a cestovatelů (oblíbeným artiklem, koukám, je spodní prádlo…), se od beznohého majitele dovídám, že trojice má přede mnou náskok už jen hodinu. Ty musím vidět!

Dojíždím je v podvečer na hlavní silnici číslo 1. Dvě DR-Z400 a jedna DR650SE, nabalené trochu punkově, všichni tři Amíci (Dan, Becky a Andrea) a všichni sympaťáci. Říkají, že v červnu vyjeli. To to asi tlačí… jedeme pak chvíli spolu, trápí se všichni na špuntech a v podstatě jedou asi tak rychle jako Jawa – na rovince. V zatáčkách jsou na špuntech opatrní.Večer stanuji sám v poušti. Je krásný večer s kaktusy a měsícem. Amíci mě do party nevzali, byli trochu uraženi, že jawa projela to, co oni a ještě jim má smrdět pod nos? Třeba se ještě potkáme.

19. října 2013, sobota

Noc byla příjemně chladná a hlavně nezvykle dlouhá. Kde je to sluníčko, říkám si…. Vystrčím hlavu ze stanu a ona v poušti mlha jako v Krušných horách! Všecko mokré, ale sluníčko si už, už hledá cestu skrz. A přitom vymaluje mezi kaktusy pěknou malou duhu. Pacifik s jeho chladným proudem je nedaleko a zásobuje tak místní poušť potřebnou vláhou. Jsem totiž na opačné straně Baji, na západní. Silnice odtud vede na jih do Guerrero Negro, přetíná 18. rovnoběžku a zase míří na druhou stranu poloostrova ke Cortézově moři. Cesta vede pouští a zase pouští, občas pěkné zatáčky přes průsmyky hor, jindy zase nuda na rovné silnici č.1. Odpoledne jsem v Mulegé a protože potřebuji nutně dodělat článek a nachystat fotky pro jeden časák, beru tu hotel, u něhož vidím nápisy: Internet free a Welcome bikers. K hotelu přiléhá hned malé prašné letiště, kolem palmy jako z filmu Vzpomínky na Afriku. Večer se dávám do řeči s partou Američanů všelijakého věku a ukazuje se, že jsou to vesměs lékaři a studenti s pomocným personálem. Čas od času sem létají malými letadly a něco tu dělají pro místní zdravotní péči. Je z toho docela hezký večer a ráno koukám a hlavně poslouchám, jak odlétají a jejich motory burácí nad korunami palem. Jedním z nich byl tlumočník, mladý Ekvádorec David. Pozval mě k sobě v prosinci na návštěvu, je to při cestě.

Motorka stojí v hotelu přímo před dveřmi pokoje na terase a je středem pozornosti. Někteří Amíci znají značku JAWA i ČZ a trochu je mate, že mám moto Jawa, ale na SPZ je CZ. Nedochází jim, že to CZ ve znaku EU nemá s ČZ nic společného…

Ráno je první den, kdy do sebe lupnu antimalarika. Je to prý docela dryják a nežádoucí účinky zahrnují i takové bonusy jako poruchy rovnováhy (to je ale prima) nebo deprese. Obojí se osamělému motorkáři na cestě může hodit. Ale komáři už tu vystrkují sosáky a bodají, nerad bych si dovezl nějaký suvenýr. U snídaně pozoruji kolibříky a připadám si jak v botanické zahradě.

20. října 2013, neděle

Jsem rekordman! Po marném pokusu uspět na solné pláni v Bonneville jsem se přece jen dočkal a urval vlastní rekord. V počtu jetých kilometrů za den. Sotva jsem se totiž odpíchl z Mulegé, přejel jsem kopeček a zahřál můj supertwin lehkým plynem, zahlédlo moje druhé línější já nádhernou zátoku s ostrůvky a zelenomodrým mořem obklopeným kopci. Místo jako stvořené pro koupání, když to v Mulegé nevyšlo!

Sjíždím ze silnice, pláž je pěkně tvrdá, žádné nebezpečí zahrabu. Bábě v Officině strčím pár pesos jakože se jedu jen vykoupat. A tak to taky mělo být. Vyhlídnu si prázdnou pulpas poskytující spásný stín před žhavým říjnovým sluncem mexického poledne a už tu jsou první zvědavci. Příjemní sousedi jsou Američané a svádějí mě, že prý přece není kam spěchat. Navíc tu noc stojí přímo u kouzelné vody jen pár drobných (asi 150 korun i se sprchou) a restaurace je přímo za zády. Na pláži pár lidí, voda teplá jako kafe. Jek mě je líto, že neumím ani ždibek té podzimní nádhery poslat vám do Čech! Představuji místním rybám „jawí rybičku“ a uhýbám jednomu náletu létající ryby. Sviští si to pěkně, potvora – plác,plác, plác, mihne se kolem a teprve když zjistí, že jí při sportu někdo pozoruje s pootevřenou hubou, zapadne pod hladinu a už se pro jistotu neukáže. Škoda, fotila by se asi hůř než pelikáni, ale za pokus by to stálo.

Zůstávám tu na noc a mám ujeto 18 kilometrů. Sousedi mě zvou na večeři, paní udělala nějaké tortily plněné cibulí a sýrem. Pětkrát se zeptám na název, abych ho mohl napsat sem, ale hned ho zase zapomínám. Kupuji jim za to aspoň pár piv Tecate s jakousi říšskou orlicí ve znaku. Dá se to vypít. Včerejší měsíc v předvčerejším úplňku se někde zapomněl, a tak sedím na rybářské sesličce, co si vezu s sebou přivázanou na mitasce, dopisuju deník a nad hlavou mám černočernou oblohu (bez světelného smogu) s mléčnou dráhou. K obratníku raka je to pár stovek kilometrů. Večer je ve stanu 25 a ráno bude krásných 19°C.

Odpoledne dorazí známá trojice „kluk-dvě holky“, co jsme se potkali předevčírem za Coco´s corner. Zůstávají na noc, ale kdovíjak se nedruží. Na devítku ranní mám sraz s nějakým energickým staroušem, co mě tu vyzvedne na své vytuněné DR650 a pojedeme společně do hor. Pán se jmenuje Elde Carls, je mu asi devadesát (odhaduji to z věku jeho paní Pauline, na kterou prozradil zcela negentlemansky, že jí je 85 a že prý jezdí s ním jako spolujezdec místní dirty roads). Přijeli autem a zaujala je Jawa. Že prý pán provozuje moto web www.topogunmotorcycles.com a nad starým dvoutaktem mu skoro slzely oči. Určitě si chce zítra zavzpomínat a trochu se nainhalovat modrého kouře! Ještě mu když tak ráno do jawy cvrnknu o frťana oleje navíc, ať si to užije. Jsem zvědavej na tu jízdu! Aby mě pantáta nevyškolil…

21. října 2013, pondělí

Měsíc se nakonec objevil. Trvalo mu to, protože musel vystoupat nad kopce, ale o to víc mi pak moskytiérou svítil do obličeje, až jsem si přál mít někde na tuhle zářivku vypínač. Druhá noc v Santispax skončila úžasným úsvitem a následným úprkem na záchod. To když se probudily k životu ty tortily od sousedů… druhá noc píšu proto, že v hotelu v Mulegé, kde jsem spal předtím, němeli číslované pokoje, ale rozlišovali je jménem. Asi osud tomu chtěl, abych i tam měl pokoj Santispax, tedy stejného jména, jako je tahle nádherná pláž.

Ráno přijede trojice KLR-BMW RS-Caponord a šup do vody. Budeme se potkávat na silnici celý den. Naše průměrná cestovní rychlost je totiž úplně stejná.

Pán je přesný a přihrne si to i s paní za sebou. Na sobě má motokrosový dres Husqvarna starý asi 40 let a déerko má na špuntech. Stáří dresu mi potvrdí – prý mi tím chtěl udělat radost. A přidává, že v mládí jezdíval enduro. Jeho paní Pauline začala jako spolujezdec jezdit až v 67 letech. Kromě toho, že mě pojedou vyprovodit asi 120 km do Loreta, tak si z Loreta střihnou enduro výlet nahoru na San Javier přes nějaké šutráky a potoky. S díky odmítnu.

Jinak jim to upaluje docela pěkně a to nejen díky výkonu DR650, ale i v zatáčkách to tam pěkně děda na špuntech pouští. On je zase nadšený z Jawy, že to nehulí a že to dobře jede… jo, kdyby mě viděl v Arizoně s ucpanými komíny, jak se táhnu do kopců. Říká, že si pamatuje, když se v Californii prodávaly Jawy Californian, ale že na nich nikdy nejel. A ptá se, jestli Jawa ještě exportuje do USA? Vzpomíná, kolik žraly japonské dvoutakty a je mile překvapen spotřebou Jawy. Ostatně, je překvapen lecčím – třeba čtyřstupňovou převodovkou, dvěma neutrály (ty se mu líbí!), jediným karburátorem i nezvykle nízkými otáčkami. Je to velice příjemný oběd v Loretu a pak už zase sám na trase.

Silnice se loučí s mořem a míří do vnitrozemí. Párkrát se potkáme s trojicí KLR/RS/CN, až na pumpě v Ciudad de Constitucion na pumpě přijede chlapec na Aprilii zezadu k Jawě a říká anglicky:

„Pěkná motorka, proč máš vzadu tu žluto-modrou pentli?“

Chvíli mi trvá, než pochopím, že je řeč o ušmudlaném dárku Chochlů s Dněprem:

„Dárek od přátel z Ukrajiny“
„Já jsem taky z Ukrajiny“, říká apriliák a ukazuje na kluka s KLR: „a ten je z Ruska.“

A tak na chvíli přepínáme na Ruštinu, tady na jihu Baja California!

Zítra chci zkusit vyřídit v La Paz potřebné papíry, co mi chybí už od hranice: povolení k dočasnému dovozu vozidla a imigrační kartu. Jsem tu asi napůl ilegálně, protože idioti na hranicích jen mávnou pazourou a čekaj, že je jeden jasnovidec. Já věděl, že to bylo podezřele jednoduchý na takovej státeček jako je Mexiko. No co, uvidíme. K večeru zůstávám kousek před městem a zkusím si říct o nocleh u nějakých starých lidí, co u silnice provozují bar se svítící reklamou na pivo Pacifico. Ubytují mě v prádelně, což je kůlna s umyvatelnou podlahou a s pračkou. Pelech jako blázen, ale je to zadara a s elektrikou. A s hmyzem. Mačetu, kterou jsem našel ledabyle položenou kousek od postele, si beru k sobě a dveře jistím gumicukem. Ke slovu taky přichází dvoukilový robustní zámek Tokoz, kterým jistím Jawu viditelnou ze silnice a přemýšlím, jestli jsem přece jen neměl jet stanovat do pouště? Spláchnu to jedním pivem Pacifico Clara a zalezu do chýše…

22. října 2013, úterý

La Paz B.C.S. Už když jsem profrčel tak snadno mexickou hranici, tušil jsem, že to nebude zadarmo. Protože na tomhle světě, kterej se snažím s obstarožním mopedem objet, není nic zadarmo. Mohl někdo tušit, že tak, jak fungují hranice jiných států, hranice Mexika nefungují? Mohl a měl. Já. Jenže když to jelo, byl jsem pln euforie a upaloval na jih. Správně jsem měl v Mexicali vyhledat Officinu immigracion a tam se udat a nechat si vystavit kartu k pobytu delšímu než tři dny. A taky tam vyřídit Permit pro dočasný dovoz motorky. Tohle všechno se mi natřísalo v hlavě, zatímco jsem putoval Bajou dolů k jihu, až jsem na pláži potkal Angličana Davida. Ten měl papíry v pořádku. Závistivě jsem si je prohlížel a tušil velikej, ale velikej problém…protože nejpozději při realizaci trajektu na mexický „mainland“ vyjde najevo, že jsem tady skoro pololegálně. A tak to jedu dneska řešit do La Paz. To B.C.S. znamená Baja California Sur (jih), aby se město odlišilo od jiných „lapazů“. Vyhrabu se s úsvitem z chýše, babce hodím za nocleh symbolickou padesátku (asi 75 Kč) a pádím do města. Ideální by bylo stihnout vyřešit všechny problémy a ještě se k večeru nacpat na necky do Mazatlánu, ale ideální plány jsou od toho, aby zůstaly ideálními a nikdy nenaplněnými.

První instancí jsou příslušníci Policia Preventiva, protože u nich právě parkují dva poliši na motorkách – ti by mě mohli dovést k Imigrákům, protože kdo to má tady hledat? Než se vysoukám z Jawy a zapředu hovor, oba odjíždějí a mně zůstávají jen pěšáci. Anglicky neumějí, a tak volají posily. Ty jsou na tom podobně, a tak volají zase jiné posily… nakonec je jich tam šest. Až budu odpoledne po páté projíždět nábřežím, budeme se už zdravit jako staří známí!

Dostávám mapku a popis, jak se dostat na Officinu i do banky Banjercito, která jediná má oprávnění vybírat zálohu za permit. Nejdřív vyřešíme mně. Officinu nacházím docela snadno. Motorku pohodím na staveniště vedle a jdu se nahlásit. Beru si lístek, zapisuju se do knihy a čekám půl hodiny, než můžu vysvětlit Emilu Jesusu Rodriguez-Gonzálezovi můj problém. Stará se o mně pěkně, ale trvá mu to. Za dalších patnáct minut mě frajer z ochranky z knihy odepíše, přestože stojím vedle něj. Asi ty výkazy líp vypadají před vrchností, když jsou lidi rychle vyřízení, ale nějak se jim pak, stejně jako Cimrmanovi v dole horníci, hromadí v čekárně lidé… nakonec dostávám papír s účtem na tisíc Pesos (asi 1500 Kč), které mám jít zaplatit do jakékoliv banky. Pokuta za to, že neznám zákony a že chlapci nahoře na čáře v San Luis serou na práci!

„Můžu si tu nechat věci, prosím?“, ukazuji úředníkovi helmu s bundou, které s sebou tahám společně s tankvakem jako koťata.

„Ne, to není možné. Boss to nemá rád!“

Chápu, že úředníka moje starosti nezajímají. Ten je tady od toho, aby mě skásnul, když jsem tak blbej a myslím si, že americko-mexická hranice je nějaký holubník. Trmácím se žhavým polednem do první banky, ze které mě posílají do další – do Banamexu. Asi mají něco společného s banány. Tady to platím „keš“, protože to prostě není možné zaplatit v bance kartou. Pak si jdu vybrat, abych měl zase zásobu v kapse. Bankomat provede operaci, ale peníze mi nedá – můžu bejt rád, že mi nesežere i tu kartu. Reklamujte si to v bance, kde opět nikdo nemluví jinak, než španělsky! Zkouším to. Krčí rameny, co jiného. Ani úředníka v bance vaše starosti nezajímají.

„Zavolejte si do svojí banky.“

Dobrá rada nad zlato! Jestli to nevíš, v Evropě všichni v tuhle dobu chrápou a telefonát bude skoro dražší než ten výběr. Řeším to esemeskou a vracím se na úřad. Další půlhodina. Když už čekám, že mi konečně vrazí do ruky ten podělanej kus papíru, abych mohl jet na celníky do přístavu vyřídit ještě ten permit, vynoří se typicky ledová uniformovaná fiflena, a jak chápu docela pozdě, bere mě dovnitř k výslechu. Co to je?

Odkud jste přijel? Proč jste sem přijel? Kam jedete dál? Proč jste si nevyřídil dokumenty na hranici. Na všechno trpělivě a klidně odpovídám, protože mi dochází, že tady končí legrace. Z původně rutinní záležitosti se stává složka s šestnácti papíry ležící přede mnou na stole. Přichází další úředník. Chvíli se odhadujeme, zdali je San Luis Californie anebo ještě Arizona, jak tvrdím já, a hádce zabrání až mnou vytažená mapa. Ukazuji jim, kudy jsem přijel. Padají zmínky o ambasádě. Kurva, ta je ale v Mexico City! To je takovej problém to tu vyřídit?!

Nedá se nic dělat. Tahám doporučení s razítkem továrny Jawa. Vezu je s sebou ve všech potřebných jazycích a praví se na nich, že je můj výlet podporován továrnou, která tímto prosí zúčastněné o pomoc. Jestli teď řekne, ať mi tedy pomůže Jawa, budu v pasti. Ale chlapík se zdá mít větší pochopení pro blázna na motorce než mladá paní ve špatné periodě cyklu. Nakonec se i ona uvolní a razítko bouchne do formuláře. Musím, ač nerad podepsat tři dokumenty ve španělštině, ale nemíním si tu vyskakovat a žádat překlad. Po třech hodinách můžu letět k motorce.

Přístav Picilingo je devět kiláků za městem. Přijíždím odpoledne a rychle se snažím v paměti vylovit, jak se asi španělsky řekne Celníci. Douanne? Adouane? Posílájí mě na placené parkoviště. A pak od čerta k ďáblu. Nakonec zjišťuji, že pobočka Banjercito je přímo tady v portu. Holka mluví anglicky a je to první a jediná věc, která tu funguje, jak má! Kloubouk dolů, přestože mě to stojí dalších 250 usd. Z nich snad dostanu 200 zpátky, až opustím Mexiko. Mezitím ještě odběhnu párkrát vedle za roh nechat udělat fotokopie dokladů. Samozřejmě zase platím. Za půl hodiny mám permit a mažu ke kase, protož loď Baja Ferries Mazatlán Star stále stojí v přístavu.

Na kase fronta. Báby kjak střižené z ústecké Matiční ulice chtějí předbíhat, tak je česky posílám do Paďous a ještě kousek dál. Krasavice za okýnkem mě ale odpálkuje nějakým papírkem, který ještě musím sehnat. Prej změření motorky, jestli třeba není dlouhá jako Čechie nebo jako šedesátistopý kontejner!

Zřízenec mě posílá někam dopředu. Beru motorku a jedu. Kolem ploty, nedá se nic dělat – beru to přes přechod a rovnou do portu. Pískot! A zase problémek… ten samý zřízenec mě vyplísní.

„Vždyť jsi mě tam poslal, vole!“

„Přes závoru a zaplatit poplatek!“

„Tak to jo, když jde zase o poplateček…“

Platím 22 pesos a musím na celníky.

„Něco k proclení?“

Nevěřím vlastním uším. Vždyť jde o vnitrostátní trajekt, do čeho se to zase s…ou?! Já chci jen změřit motorku. Chtějí vidět doklady. Do věcí se naštěstí nešťourají. Pokračuji dál. Z měření je nakonec váha. Velká pro kamiony. Co tady chtějí na motorce zvážit? Sotva slezu, už je tady dlaň – poplatek 73 pesos. Achjo. Odevzdaně solím a pak mě zváží i s motorkou. Ještěže jsem víc než 24 h nejedl, budu mít slevu… dostávám papírek a už nemusím zpátky do terminálu. Kasa je i tady. A před ní fronta, protože bábě to jde jako když s… a maluje. Co osoba, to dvacet minut. Na přímém slunci ze mě leje jako z klimatizace na budce. Nojo, madam nespěchá, tam tam má asi příjemněji. Rychle se snažím v hlavě spočítat, kolik mám v hotovosti a odhadnout, jestli mi to stačí na lístek, jehož cenu neznám. Na kartu tady moc nevěřím, ale pak nakouknu přes okýnku a vidím terminál. Začínám doufat, že bych mohl ještě dneska odplout.

Nakonec kartou lze, ale kabel terminálu má asi dvacet čísel a k okýnku nedosáhne. Zkouší se to u druhého okýnka. Tak tak. Kolem stojící čumilové mě pozorují, jak mačkám pinkód. A je to. 2000 pesos (asi 3000 Kč) za trajekt, co jede 16 hodin, je dobrá cena, když to srovnám se stejně dlouhým trajektem Zarubino – Sokčo za skoro 14 000 korun… a to ještě nevím, že si za pět set přikoupím na palubě kajutu a v ceně bude večeře i snídaně!

Podařilo se! Po devítihodinovém úředním maratónu zajíždím do břicha lodě a Jawu bez stojánku vážu pravou přední schránkou přes nějakou starou gumovou holinku, co tu najdu mezi lany, ke sloupku. Ještě zaklínuji kola a snad do rána nebude ležet. Spolu se mnou tam dva starší Kanaďani svou Kawu KLR a Cagivu GrandCanyon. Jeden Jawu zná a poznává, druhý o ní nikdy neslyšel a ptá se, kolikrát jsem u dvoutaktu cestou měnil kroužky… starej se radši o tu svojí kadžívu, woe!

Na palubě se seznamuji s Johannem z Jeny. Mladý sympaťák je s batůžkem na dvouleté cestě kolem světa, živí se malováním a jinými kresbami. Například v Kanadě prý tři týdny maloval na zeď 60 x 30 m tvář nemluvněte pro vládní agenturu. Povídáme si do pozdního večera a nakonec ho nechám u mě v kajutě přespat. Když už je jednou zaplacená a postel je volná…

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz