Text a foto: Pavel Suchý

Xenofobie a rasismus pak ze mě doslova stříká všemi směry, ale kdo nezažije, možná ani neuvěří. Na druhou stranu kromě smrti se dá všechno přežít a už jsem se dávno naučil, že úředník je všemocný a není radno ho dráždit. Dvě, tři hodinky čekání to třeba narovnají…

Včera jsem se na tržišti dal „do řeči“ (uvozovky proto, že o nějakém kloudném rozhovoru ve španělštině nemůže být v mém případě řeč) s jedním místním. Dal mi tip na nedaleké pyramidy v Tenam Puente. Tvrdil, že jde o pozůstatky aztécké civilizace, ale později na místě vyjde najevo, že jde o jiný gang, o Maye. Nikoliv o Karla, ale o ty červený šulíny, co rituálně kopali do mičudy a kdo prohrál, tomu vyrvali a snědli srdce. Co na tom, že měli kalendář a zírali na hvězdy, když se jejich potomci dneska sotva dokáží podepsat? Jo, prý vymysleli pojem nuly. Dobrá, dobrá… vrátím se do turistického módu a zajedu se tam podívat, zaplatím za vstup, budu se ve vedru trmácet a stoupat po kamenných schodech a přitom se nechám ožírat od komárů, abych udělal pár fotek a mohl říct: byl jsem tam a viděl jsem to. Když to ale srovnám s tím výletem na Kokořín…

Takže pyramidy. Značení mizerné, spíše veskrze žádné, ale dá se to najít. Vstup 35 pesos (x 1,5 kč) lze přehlížet. Okolí je upravené, pyramidy také. Až moc – dozděné a dobetonované, aby byly hezké. K čertu s autenticitou! Před vstupem tři kontroly včetně prohlídky tankvaku, jestli nemám zbraně anebo třeba sprej. Pak uniforma ukáže na Olympus, co mám přes rameno:

„Fotokamera?“

„Ne vole, bouchačka,“ myslím si, ale nahlas řeknu jen překvapené: „Sí, seňor.“ Je tohle možné? No, budu se dneska divit ještě víckrát. Třeba až mi guatemalský ouřada ztratí řidičák…

Projdu to, počtu si (popisky mají vzorně ve španělštině, v angličtině i v původním indiánském jazyku) a udělám pár záběrů. Posedím (co mi ty krvežíznivé potvory dovolí) a je čas jet dál, abych náhodou netrávil večer na čáře. To je ta nejhorší možná zábava.

Jak už mi jedna zkušenost z Mexika říká, hranice tady jako hranice nevypadají, a tak je zase profrčím. Považuju ten punkt za další z tisíce jiných kontrol, které po mně nechtěly vůbec nic. Ani tady ne. Až když začnu stoupat za městem do hor, dojde mi, že tohle už je poslední štace do Guatemaly. Hlavně kvůli benzínu to otočím a vrátím se do města. Přitom si všimnu, že je dole Officina immigracion. To znám, tam to nemám rád. Takže právě proto tam zajdu a zjistím, že hranice je tady. Mexická. Guatemalská strana je nahoře, ale nikdo vás tu nezastaví. Vy máte vědět všechno. A když nevíte, tak se španělsky zeptáte. A když neumíte, něco uděláte špatně a to je pak příležitost pro poplateček… ale my máme všecko přece v cajku, ne?

Úředník si vezme všechny papíry, podá mi nějaký formulář (DNR) ve španělštině a posílá mě to banky vedle zaplatit 295 pesos. To je 450 Kč, takže bych rád aspoň věděl za co? Ukáže mi na vylepený papír (samozřejmě že ve španělštině) a pak na ceduli, kde je anglicky:

TURISTA, KTERÝ POBYL V MEXIKU 1 – 7 DNÍ, NEPLATÍ. NAD 7 DNÍ PLATÍ 295 PESOS.

Tolik nástěnka. Nelíbí se mi to, přirozeně, a tak se pořád dokola snažím dovědět, za co že to je, protože bych chtěl vidět turistu, co i autem přejede Mexiko za týden!

„Tax!“

Tahám papíry z La Pazu s tím, že tam jsem vysolil tisíc pesos a že mám pobyt legální až do 22. listopadu, tak za co zase chtěj další peníze? Úředníků je víc a štos mých papírů z La Pazu mezi ně vnáší zmatek a nejednotnost. Stříhám ušima, protože tohle je příležitost. Mezitím tu nějaká španělská rodinka (skutečně z Barcelony) v autě řeší svůj vlastní problém, takže se poměr sil rozmělňuje. Chudákům se povedlo to, co mě, ale na rozdíl ode mě dojeli až sem na guatemalskou čáru… to budou mít drahý!

Jeden z úředníků skoro hodinu lustruje moje jméno v systému. Čekám a jsem nervózní. Jestli jsem to radši neměl zaplatit a držet hubu? Čekám ale v klimatizované čekárně, takže čekám luxusně. Pak úředník přijde, udělá si kopie všech papírů a vytvoří složku. Kudy jedu, zanechávám složky jako otisk své přítomnosti v úřednickém vesmíru. Dává mi podepsat nějaký papír ve španělštině, takže se cukám, ale nakonec poznávám, že chce jen signovat kopii toho, co jsem už podepsal v La Paz.

„No tax!“, říká následně, ale jeden z druhého tábora se furt šťourá do mých dokladů a něco se mu nelíbí. Sám jsem zvědav, jak tohle dopadne?! Připadám si jako na tenise – pravá, levá, pravá, levá… začínám chápat, o co tu běží. Na mé imigrační kartě je čárový kód a pod ním číselný. Na čtení čárového kódu nemají asi forichtung a přes ten číselný bouchla úřednice v La Paz razítko tak šikovně, že je nečitelný. Beru papíry do ruky a jdu ven. Proti slunci lze číslo přečíst. Vaši předkové by si určitě poradili líp, chlapci, když vymysleli tu nulu… je hotovo. Razítko SALIDA přistane v mých papírech. Bez poplatku, jehož účel jsem se nedozvěděl, vycházím vítězně ven a mířím do banky Banjercito, kde musím ještě vyřídit zrušení permitu, aby mi vrátili mých 200 usd.

Tady to probíhá dobře. Na rozdíl od holky v přístavu v La Paz se jde tenhle úředník aspoň podívat na výrobní číslo motorky. Můžu nasednout a vyrazit na guatemalskou stranu.

Vypadá to, že jsem vjel do vietnamské tržnice, akorát ti Vietnamci jsou nějaký divný. Cedule mi přeje

FELIZ VIAJE Y PRONTO RETORNO, tedy šťastnou cestu a brzký návrat do Mexika. Pěkně děkuju.

Frajer mi staví do cesty velký oranžový kužel. V tu chvíli se na mě přilepí veksláci a hoši, co se nabízejí s pomocí vyřídit „paperwork“. Ten jeden v jakési uniformě mi bude za poplatek dezinfikovat motorku. Jóóó! To už přece známe z Mongolska! Schválně, jestli si to taky stříkne do huby… čím větší špína, tím srandovnější procedury. Ještěže mě nechtějí třeba rektálně vyšetřit! Poplatek je 12 guatemalských quetzalů, což je asi 36 Kč, jenže já je nemám. V pesos to dělá 35, což je v přepočtu ale 70 Kč, takže tady se asi někdo trochu po….plet?!

„Tak si vyměň tady“, ukazuje úředník na kamaráda veksláka.

„Kde je banka?“, špitnu zoufale.

„No bank.“

Měním si tedy zbytek pesos na quetzaly u veksláka za kurz, o kterém vůbec nevím, jestli je ok, ale můžu počítat spíš s tím, že asi těžko, a pak parkuji motorku před imigrákama. Je postříkaná nějakým savem, všecko klouže jako namydlené. Z místa, kde stříkají všechna vozidla ten sajrajt teče po silnici někam dolů do přírody. Přes hranici, která připomíná tržnici, oběma směry zase tečou proudy lidí, které nikdo nekontroluje. Na zádech mají pytle s kdovíčím. Mezitím drnčí taxi-tříkolky podobné italským Ape. První štace celníků nedělá potíže, prohlédne pas a bouchne tam razítko s nápisem ENTRADA. Ještě guatemalský permit pro Jawu.

Indiánský úředník je docela v pohodě. Bere si pas, řidičák, techničák (ve kterém se vůbec neorientuje) a taky chce vidět zrušený mexický permit. Všechno kopíruje, trvá to. Za ním se na židli houpe jeho kolega a čumí na televizi. Tak tam to ještě naši euroúředníci nedotáhli! Pak přede mnou přistane papír s částkou 160 quetzalů (x 3 Kč) a musím mazat vedle do banky to zaplatit. Keš, neboli jak tu říkají „solo effectiva“. Mezitím tam v kanclu Indián dělá asi nějaké rituální obřady nebo kdovíco, protože když se vrátím, na hromádce mých dokladů, které mi okýnkem vrací, chybí řidičák. Začíná se hledat. Já na své straně přepážky, on na indiánské. Jeho kolega se dál bez zájmu houpe na židli a tráví pracovní dobu sledováním blikotavé bedny. Za chvíli se úředník začíná tvářit, že si neví rady a že jsem si ho asi nejspíš zašantročil sám. Já zase začínám přemýšlet, jestli se dá dojet do Buenos Aires bez řidičáku… pět minut, deset, patnáct. Kancelář je naruby, jen televizní hvězda je v klidu. Vzpomínám si, kde na stole jsem můj řidičák viděl naposledy a naviguju Indiána přes mříž, aby vlezl pod stůl. Hurá!!! Je na světě. Vůbec si neumím představit, jak by se to asi tak tady řešilo?

Úředník ještě vyjde ven a v ruce má samolepku permitu, která je samozřejmě určená na okno auta. Přemýšlí, kam jí na Jawě nalepit, a ukazuje na mastnou nádrž, ze které je dole tankvak. No jasně. Beru mu to z ruky a strkám to k ostatním dokladům. O pojištění opět ani slovo. Můžu jet.

Prvních 130 km hornaté Guatemaly na mě zatím působí jako jedna nekonečná vesnice. Od Mexičanů okoukali reduktory, kterým tu říkají TUMULOS, a některé jsou tak vysoké, že se to nedá ani na jedničku bez odřeného břicha. Občas to jde objet příkopem. Provoz je hustý asi tak, jak může být, když přes celou zemi vede jediná horská silnice na Honduras a El Salvador. Místy je roztřískaná jak v Mongolsku, ale nenaříkám si – mohlo by být hůř. Mentalita řidičů je tu ještě víc „snědá“ než v Mexiku, jinými slovy tupost ruku v ruce s netolerancí a s ostentativním pohrdáním nebezpečím a smrtí. Není se co divit v zemi, kde před 17 lety skončila krvavá 36 let dlouhá občanská válka. Tady má asi lidský život cenu jako psí. Těch tu pobíhá nepočítaně. Pikapy vezou na korbách lidi třeba po devíti, a protože jejich řidiči špatně snášejí, když je předjedete do kopců, dolů pak letí jako smyslů zbavení, auto s lidským nákladem se naklání v zatáčkách kolem skal, ze kterých padá na cestu voda. A všechny to baví, všichni se smějí, brzdy smrdí…

V Huehuetenangu (bože, já to nikdy nevyslovím!) se na mě přilepí frajer na čínském dezolátu, bez helmy ve špinavé kšiltovce, bez světel, bez zrcátek. Předvádí se, jak to asi někdy viděl v televizi – lokty od sebe, do stupaček, vrká plynem, předjede mě, ale dozadu nevidí. Zadní kolo včetně rozety opisuje elegantní osmičku a celé se mu to třepe jak prdel tanečnice lambády. V předtuše neodvratného ubírám plyn, protože v zrcátku vidím to, co on vidět nemůže… předjíždějící auto. Další zase brzdí před námi na červenou. Jdu na přední dvouklíčovku, co to dá. Jsem srab, protože v mé krvi není ani kapka indiánské… vidím, jak sice šlápne na něco, co kdysi možná bylo zadní brzdou, ale pak srdnatě vybočí, aby auto před námi objel. Bohužel na špatnou stranu, protože to v televizi asi nedávali. To, co nás předjíždělo, se už hrne dopředu. Křáp! Frajer se koulí po ulici, kšiltovka odletí stranou, herka skřípe po asfaltu, gumy brzdícího auta piští. Vyletím do jediného místa, které se mi v tu chvíli zdá bezpečné – doprava na nízký chodník před obchod, objedu semafor, který to celé způsobil a v diskrétní vzdálenosti vyskáču na druhou ulici. Pretěkár žije a víc mě to nezajímá. Chlapíka v autě za rohem se zeptám, jestli Carretera Panamericana míří na Guatemala City a odjíždím. Když je někdo debil, nemusí do toho ještě tahat mě.

Guatemala jede v metrickém systému, ale benzín se tu prodává na galony. A jeden stojí nějakých 31 – 36 quetzalů (x3 Kč). To je litr asi za 27 korun – žádná láce. U silnice hustě stojí prodavači, kteří růžový benzín (jako kdysi náš speciál) prodávají asi za 25. Černý trh tu kvete, stejně jako v Mexiku. K večeru hledám, kde bych hlavu složil. Autohotel, který potkám, je očividně hodinovým zařízením. Zkusím zase lidi. Jenže opět se stejným výsledkem – kašlou na viajera na motorce a posílají mě do města. Nakonec se dohodnu s jednou paní v restauraci a stavím si stan na terase restaurace, kousek od silnice.

1.listopadu 2013, pátek

V noci na mě štěkají domácí psi, kdykoliv se odvážím pohnout ve spacáku a kamióny, které klesají silnicí dolů do údolí a brzdí motorem (americké trucky přitom vydávají neuvěřitelně intenzivní hluk a vůbec nechápu proč, když evropské to umějí bez rámusu?), jakoby mi jely přímo kolem hlavy. Nad ránem rytmicky kape sražená rosa ze střechy domu na plechovou stříšku nade mnou, takže jsem vzhůru ještě před rozedněním. Při letmé inventuře peněz najdu zapomenutou mexickou bankovku 200 pesos (asi 300 Kč). Naštěstí mi jí paní domu, když otevře krám, vymění za guatemalské quetzaly. Musel bych jinak do banky, ale ta prý má dneska zavřeno… ale vždyť je pátek! Nebo jsem už jako důchodci a nevím, co je za den?! Je pátek, ale mají přece tu Fiestu de la Muerto…

V kopcích je kosa a mlha, ale pak to začne padat dolů ke Guatemala City, znatelně se oteplí. Cestou v horách zase pár závodů s úplně vylízanejma šoférama pestrobarevných busů. Nevím, co v tom mají za motory, ale docela jim to stoupá! Jenže v zatáčkách, úporné snaze to převrhnout i s lidmi a nákladem na střeše navzdory, to zase tak svižný nemaj. Občas brousím ty hliníkové lorny po asflatu – bzzik, bzzik. Čekám, kdy mi to odlehčí zadní kolo, a poletíme s Jawou na držku.

Co mě dostává v celé dosud projeté latinské Americe, je naprosto stupidní a logice odporující zvyk dávat znamení LZE PŘEDJÍŽDĚT nikoliv pravým, ale LEVÝM blinkrem!!! Vzhledem k tomu, že vím sám nejlíp, kdy můžu a kdy ne (spolehněte se na takových místního šoféra a jděte do toho naslepo…), tak mě pokaždý ten levej blinkr v okamžiku, kdy nasazuju na předjíždění, jen pekelně vyděsí. A neříkejte, že byste se taky nelekli… a co když opravdu odbočuje doleva?! Náklaďák Jawou nepřemluvíš.

Guatemala City mě velice příjemně překvapilo. Docela čisté a příjemně upravené město nijak nepodobné tomu kolem. Značení sice dost chaotické, protože našinec se v číslování jejich ZONAS vůbec nemá šanci orientovat. Takže zase navigace podle nosu a sluníčka. Navíc nemám mapu, ale jen takový canc, co je u mapy Mexika, jenže tam jsou všehovšudy asi jen 4 města. Včera na pumpě měli jednu na prodej za 60 korun, ale ta nebyla o nic lepší, jen hrála barvama jak hrací plán Smolíčka Pacholíčka. Pro jistotu se zeptám místního bikera na yamaze s nápisem JORGE. Pár ulic mě vede na výpadovku a večer mi pošle pozdrav na FB. Jorge Ernesto Calderon Abullarade…

V bankomatu si vyberu pár peněz a dovolím si za stovku oběd v místním kuřecím řetězci Pollo Campero. Odpoledne beru benzín a zjišťuji, že jsem kilometr od čáry. Jsou tři hodiny, takže jdeme na to! Spát se bude v Salvadoru.

Hranice je úplně zabetonovaná náklaďáky, mezi kterými sedí prodavači všeho a chodí přenašeči taky všeho. Normálka, nikdo si jich nevšímá, kdyby nesli kulomet. Na všímání jsem tady já – gringo s Jawou. Nebudu zase unavovat dalekosáhlým líčením multistupňové kontroly všeho, celníků, co se dloubou v zubech a nic nedělaj, protože těch hranic tu bude víc a všechny budou stejně na prášky. Takže dvě hodiny a jsem na druhé straně. Je vedro jak v prádelně. Vtipná je historka se salvadorskými dolary… chci si vyměnit guatemalské quetzaly, ale netuším, že oficiální měnou Salvadoru je AMERICKÝ DOLAR! Takže se chvíli handrkuju, pak se jdu zeptat jinam a nakonec ještě smlouvám kurz, abych měl zase v kapse ty samé peníze jako před dvěma týdny v USA.

Znak salvadorských celníků vypadá jako logo socialistického podniku Pramen a zdobí nejen tričko s límečkem úředníka s jednou nohou. Jmenuje se Luis Aramando Hernandéz Cortez a u pasu má proklatě nízko kožené pouzdro a v něm razítko. Zálibně se mazlí se svojí prací a asi jí považuje za důležitou. Já si zase naopak myslím, že tyhle systémy hraničních kontrol musí vlastní režií spotřebovat víc prostředků, než kolik jich jsou schopny vygenerovat, o buzeraci lidí nemluvě. Ta samozřejmě nikoho nezajímá. Ku cti El Salvadoru musím uznat, že si zde za permit k motorce neřekli ani o zlámanej groš!

Panamerická salvadorská silnice nese jméno Ruta del Flores, tedy pokud dobře dedukuji, je to Cesta květin nebo květů. Ironie. Je to rozsekaný tankodrom, daleko nejhorší, co jsem zatím ve Střední Americe jel, a květy mohou být tal leda ty hluboký džuzny v asfaltu…

Večer koukám, kam bych hlavu složil. Hotely tu nejsou, nechce se mi utrácet a na krokouše to tu nevypadá. Jenže všude podél silnice nekonečná civilizace. Nakonec zkouším nějaké stavebniny, ten dvůr za bránou se mi zdá bezpečný. Klapne to. Stavím si stan za stohem cihel a pak ho přenáším jinam, protože mi majitelka říká, že to je nejnižší místo a všechna voda tam pak stojí. Dám si sprchu z hadice a dostanu dokonce půjčený mobilní modem Tigo. Takže luxus, do půlnoci můžu pracovat…

2. listopadu 2013, sobota

Obzvlášť horký a parný den. Turistická mapa, kterou jsem včera dostal zadarmo od jedné celnice, stojí samozřejmě za prd, o nepořádku ve značení silnic ani nemluvím. Tak jako tak musím do San Salvadoru, který by byl možná poutavým místem pro objektiv, kdyby se v tom žhavém mumraji chtělo člověku vůbec stavět. Samozřejmě bloudím a protloukám se městem zase podle slunce. Chvíli mi trvá, než pochopím, že v mapě je trochu guláš v číslování silnic – to se pak můžete motat městem třeba půl dne! A tohle město určitě není místem, kde bych chtěl dlít déle než je nutné. Na rozdíl od včerejšího Guatemala City je San Salvador Bukureští proti Praze.

Odpoledne beru benzín. Nevím, čím to je, ale motorce zase nechutná – jako v Mongolsku, vytáhnu klíček a motor škytá dál, do kopců zvoní, kdoví, co je to za močůvku. Jako vždycky je Jawa na pumpě centrem pozornosti. Starší chlapík poznává, že jde o dvoutakt a uznale kývá hlavou:

„duo tempos, moto rápido!“

A z čeho jsou vždycky všichni vykulení, to je jednopákový systém Jawy pro start i řazení. A to kdybych jim ještě tak mohl předvést jawský poloautomat, to by teprve koukali! Pokud jde o motorky, v Guatemale a trochu i tady potkávám místní motorkáře na velkých moderních mašinách jako je třeba BMW GS anebo Yamaha R1. S tou tu musí bejt ale svezeníčko…

Ve tři hodiny jsem zase na čáře. A zase dokola. Od každého papíru chtějí kopii. Jsem snad kouzelník? Čínská úřednice na letišti v Soulu po mě chtěla, abych si z malíčku vycucal tiskárnu, tihle vyčůránci zase kopírku. Jasně, že jde jen o to, tahat z lidí peníze – kopírka je vedle v krámě. Nikoliv v kanclu celníků, ale v krámě. Tlustá Indiánka a dva psi se tam cpou mastnou rybou. Utře si prsty do zástěr, okopíruje mi doklady i s mastnými otisky a řekne si o dolar. Hned na začátku se na vás přilepí civilové, co se prokazují nějakou kartou a tvrdí, že jsou tu od toho, aby vám pomohli s procesem přechodu. Samozřejmě že ne zadara. Beru do ruky kartu jednoho z nich a zjišťuji, že jde o obyčejnou salvadorskou občanku. Dál už se bavím jen s uniformami a civily ignoruji. Na honduraské straně jim to trvá dvě hodiny. Indoš se zalíbením vypisuje propisovací formulář a tváří se spokojeně. Občas se jde na něco zeptat kolegy, co se vedle v židli občas podrbe v rozkroku a připomíná mi tak jednoho mého bývalého šéfa. Když slyší Česko, vzpomene si na Čezetu. Vyslovuje to teda jako prase a jeden musí mít fakt bujnou fantazii, aby tam tu Čezetu poznal. Že by se sem dovážely Čízy a Jawy ne? Samozřejmě – jsme v pomezí dvou zemí, které proti sobě kvůli fotbalu kdysi rozpoutali regulérní válku, takže asi nebude řeč o motorkách, ale o strakonických bouchačkách!

Zase se jde kopírovat a pak se platí poplateček. 35 amerických dolců za posranej permit na 24 hodin! (asi 170 km mezi Salvadorem a Nikaraguí) Hej! United Fruit Company, co je to za bordel v těch tvých banánových republikách?! Takovejch peněz! Pravda, frajer měl dost práce s tím trefit razítko přesně do pasu…

Ještě na imigrační. Kolem okýnek se motá spousta podivných individuí a žebráků. Celníkům to, jak vidno, je to úplně jedno. Platím další tři dolary poplatek za další razítko. Při vstupu sedí zkroucený postižený žebrák – jediný, který očividně nemá hardware na to, aby šel něco dělat. Když odcházím, vtisknu mu do dlaně papírovou dolarovku. Já vím, řeknete, že ho někdo pase, že z toho bude mít prd. Třeba z toho dostane aspoň najíst.

Je takový žár, že poprvé vážu bundu dozadu pod síťku a jedu jen v tričku. Silnice v Hondurasu mají o něco lepší a hned za čárou stojí památník statečným obráncům země. Socha vojáky drží pušku s bajonetem jako prase tenisky. Jestli to takhle drželi všichni honduraští vojáci, pak se nedivím, že byla armáda El Salvadoru za tři dny před hlavním městem Hondurasu. Na památníku jsou ještě vyobrazená letadla – podle lomených křídel americké druhoválečné Corsairy. Fotbalová válka v červenci 1969 byla posledním konfliktem, ve kterém svedly souboje vrtulové stíhačky…

Od Karibiku táhnou mračna. V San Lorenz beru hotel s klimatizací, abych zase přepral to málo, co vezu, a abych se schoval před opravdovým monzunovým slejvákem, který chlístá hodinu a chystá vlhkost na zítřek. Večeřím avokáda s tuňákem a zapíjím to vlastním nápojem z limetek a pomerančů.

3. listopadu, neděle

Ráno mi z té zdravé kombinace není kdovíjak. Ale spíš cítím, že na mně něco leze. Něco, co bych byl rád, kdyby rychle slezlo. Venku rána palicí – vlhké vedro. Baterka v motorce má problém. Sotva ráno sepne relé, o možnosti z ní něco dobít, nemůže být řeč. Bude se to muset výhledově řešit asi její výměnou, protože téhle dali Korejci za uši tím, že jí nechali nejmíň dva týdny s klíčkem zapalování v poloze ON. V Tacomě dostala pár cyklů a tvářila se, že si dá říct. Ale asi si spíš dá odchod.

Pořád mě trápí salvadorský benzín. V Hondurasu žádný neberu a pak tam do skoro prázdné nádrže leju šest litrů mexického ze zásoby. A najednou je po potížích, motorka peláší a ani si necinkne. Na stojanu u pumpy v Nikaragui svítí u benzínu Regular číslice 87 a u Premia 95! Tak na to jsem teda fakt zvědavej! A zatím musím uznat, že to funguje.

Hranice do Nikaragui byly opět zážitkem. Že jste na čáře, můžete vytušit podle vysoké koncentrace parkujících kamionů a různých civilů a dětí nabízejících různé služby od hlídání motorky po pomoc s papírama. Mazácky jedu dopředu, abych byl zase potupně vrácen, protože jsem ráčil jaksi v tom bordelu přehlídnout, kde jsou nikaragujští celníci a imigrační. Hodina papírování a patnáct dolarů a může se jet. Motorka zase dostala sprchu savem, ale je jí to jedno. Stejně je od soli z Bonneville zrzavá jak Markéta Hrubešová.

Vyměnil jsem si sto dolarů na místní córdobas, které vycházejí asi na kurz 1,5 C za 1 Kč. Takže benzín je tu zase něco přes dvacku a odpoledne si dám parádní oběd za osm pětek. Dlouho jsem se tak dobře nenajedl! Mexiko je zapomenuto, tady se dá pořídit pečené kuřecí stehno s rýží a zeleninou jako u normálních lidí!

Nikaragua je prý nejchudší zemí latinské Ameriky. Zpočátku tomu věřím. Motorové taxi-tříkolky, které se používaly jak v Mexiku, tak i v Guatemale a Hondurasu, nahradily tříkolky šlapací. Silnice nic moc a koupit mapu je nemožné. Takže jedu podle nějakého náčrtku od chlapíka z pumpy. Naštěstí je hlavní město Manaqua všude značené. Jak se ale přiblížím do druhé části země, už mi nikaragua nepřijde tak ubohá. Za vlády Sandinistů (rozuměj marxistů) se přes dvacet let dávaly peníze do infrastruktury, zdravotnictví a do školství. Výsledek? Zdraví neposoudím, ale lidé tu umějí aspoň pár slov anglicky a silnice nejsou vůbec špatné. Samotná večerní Manaqua je docela příjemným velkoměstem. Potkávám se tu s motorkářem na nějaké čínské dvěstěpadesátce. Jmenuje se Josip. To mi připomíná Stalina, tak mu radši říkám Joe. Joe jede také směrem na hranici Kostariky, takže mě asi sto kiláků vede až do Rivasu na břehu jezera Nikaragua. Teprve když slezem, dojde na detaily o Jawě a Joe nechce uvěřit, že ten kolos je jen třistapadesátka…

Jezero je od moře odděleno desetikilometrovým pruhem a v prehistorii prý bylo s mořem spojeno. Ráno na něj hodím oko a vydám se pak směrem na Kostariku, které se říká Švýcarsko latinské Ameriky. Těším se na ní.

4. listopadu 2013, pondělí

Švýcarsko latinské Ameriky?! Leda tak kulový. To může říct člověk, který buď ve Švýcarsku v životě nebyl anebo si dal před příjezdem na tuhle čáru pořádnýho práska! Stejně jako předešlé hranice je i čára mezi Nikaraguí a Kostarikou nejasná a uspořádaná bez nejmenšího zájmu úřadů usnadnit lidem proces přechodu. Stejně jako jinde fronty, poplatky, úmyslně snížené spáry přepážek nutící lidi se krčit, aby rozuměli tomu, co úředník v klimatizované kukani své veledůležitosti huhlá. Na nikaragujské straně se dokonce platí poplatek jednoho dolaru za vstup do prostoru celnice, což je zatím jasný vítěz v žebříčku absurdit. Nicméně tahle strana hraničního přechodu je ještě pořád v normě, pokud budu považovat za normální, když tři úředníci kontrolují jednu věc a nakonec si frajera s razítkem musíte sehnat „někde venku v modrém tričku“. Bude to stát 12 dolců.

To kostarická strana vás uvítá několikasethlavou frontou, která se vine mezi plastovými zátarasy před budovou. Opět civilní pobudové nabízející své služby – mávají nějakými kartičkami, ale nikde tu nenajdete žádnou oficiální informaci o tom, co, kde a jak. Hodinu stojím ve frontě, a když konečně dojdu k okýnku, je mi sděleno, že mi chybí vyplněná migrační karta. A kde jí mám jako vzít? Jsem snad kouzelník? Proč nejsou k vyzvednutí někde u vstupu? I Rus to umí (a to je mistr v šikaně), ale tady to nikoho nezajímá. Pak můj tankvak, přilba a bunda, co s sebou v tom horku musím vláčet na nekonečném treku žhavým areálem celnice, projíždí rentgenovou kontrolou. Zbytek věcí nikoho nezajímá, zato chce úřednice vidět můj autobusový lístek na cestu do Kostariky. Vysvětluji jí, že jedu na motorce (moje helma a oblečení jí k tomu totiž nestačí, považuje mě asi za výstředního Američana, který se tak asi oblíká schválně, aby se co nejvíc potil!) a pak už jdu na celníky.

Prvně někdo mluví o pojištění. Posílají mě k nějakému okýnku, které je asi sto metrů daleko a vy si ho musíte prostě najít. Krasavice uvnitř chlazené budky se nejspíš asi teprve zaučuje, protože prostě nic neví. Nakonec mi vyměří poplatek 25 dolarů. Co mi zde přijde úplně neuvěřitelné, to jsou španělské číslovky. Rozumím jen něčemu, ale nechápu, proč oni (když jim vysvětlím, že španělsky nerozumím) pořád dokola částku opakují, jen zdůrazňují výslovnost a přidávají na hlasitosti. To je fakt nenapadne vzít tužku a číslo napsat? Udělají to pokaždé, až když jim to naznačím. O tom, že by tu někdo uměl jiné slovo anglicky, než „dolar“, si nechte zdát.

Vracím se k celníkům.

„Musíte mít kopii pasu, techničáku, řidičáku a pojištění.“

Klopýtám horkem i s věcmi zpátky mezi náklaďáky, kterým běží motory, aby uchladily svůj náklad banánů a kabiny řidičů. Výsledkem je nesnesitelné vedro, ještě větší než na slunci. Odstojím další frontu pod cedulí Copias a zaplatím poplatek. Vracím se k znovu k celníkům. Frajer mi dá vyplnit dva formuláře. Už znám všechna svoje čísla dokladů nazpaměť. Pak se jeden z nich zajde podívat letmo na motorku a pošle mě potřetí mezi kamióny pro permit. Cítím, jak mi po zádech do trenek stékají potůčky. Nervy povolí, protože už mě to fakt přestalo bavit. Drapnu všechny svoje věci, vrazím botu do zavírajících se dveří klimatizované místnosti celníků a bez jakéhokoliv ptaní jim tam ty věci nastrkám, abych je nemusel pořád tahat s sebou jako koťata. To se ví, že protestují, ale já už jsem zády k nim a jdu pro permit. Doufám, že je nenapadne ty věci vyhodit na ulici…

Paní u okýnka po mně chce zase nějakou kopii. Dělám, že nerozumím, takže jí nezbyde nic jiného, než si jí zařídit sama. A pak už jsem volnej. Permit ukážu celníkům, drapnu svoje věci a už jen u výjezdu odevzdám nějaký malý papírek. Asi kontrola kontroly. Totéž kdysi mívali na postsovětských hranicích, ale už i tam to zrušili. Tady papíry milují. Dává to totiž obživu mnoha lidem. O přínosu státu upřímně pochybuju, protože ten proces musí sám sežrat, co vydělá. Mluvěj jedním jazykem, všichni jsou potomky pár indiánských kmenů s míchaných se španělskými dobyvateli, ale hranic tu mají jako Jugoška po občanské válce! Já se divím, že si hranice s poplatky nezařídí každé město jako ve středověku, vždyť je to super byznys!

Ujedu sotva dvě kila. Čtyři hodiny jsem ráno úředničil z hotelového pokoje v Rivasu a pokoušel se dát dohromady nezaviněný svinčík v administrativě. Pak jsem si dával čtyři hodiny saunu na čáře a den je v hajzlu. Večer navíc zase prší, takže koukám, Kam Tu hlavu složit. Velká písmena jsou tam úmyslně – hotel s wifi, která bude fungovat jen dvě hodiny, se jmenuje Kam Tu. Aspoň, že je to se snídaní – to je tady totiž světlá výjimka.

5. listopadu 2013, úterý

Tolik první dojmy a očekávání úplně stejné země jako byly ty 4 poředchozí, ale upřímně - ona je Kostarika fakt jiná, upravenější a normálnější. Asi jako když srovnáte Ukrajinu s Českem. Ten Švajc je ale úlet...leda možná ty hory a ta zeleň. Cítím se tu bezpečně a je tu tako o poznání dráž. Na to, jak se Kostarika chlubí investicemi do vzdělání, tu pořád skoro nikdo nemluví anglicky, pokud to není Angličan nebo Amík - ale k ztěm za chvíli. Taky se tu nedá sehnat mapa, pokud nechcete solit 20 usd za mapu National Geografic, a to já nechci. Takže jedu bez mapy, mám sluníčko a hubu, ne? Pravda, občas narazím na někoho, kdo neví, kudy se jede na sousední Panamu. jako by vás Pražák neuměl poslat směrem třeba na Polsko a řekl: já nevím, kde je Polsko...

Na jedné pumpě povyk. Chlapík, co přijel v zamaštěných montérkách na nějakém traktoru, poznal Jawu. Prý jeho brácha měl v 70. letech čízu. V Anglii. Co? Chlapík je Anglán, co tu už leta žije, a je z jawy úplně mokrej...

O sto kiláků dál, výjezd ze San José na San Isidro. Dolévám benzín a zastaví pikap. Borec vypadá trochu jako jeden osecký bezdomovec, ale perfektní angličtinou se ptá:

"Ty určitě jedeš dolů do Patagonie?!"

"Jak jsi to poznal?"

"Taky jsem jel. Před osmi lety. Jsem z Ohia, ale dolů jsem nikdy nedojel. Dojel jsem sem do Kostariky a už tady zůstal...Parta jela dál, ale mě se tady líbilo."

Nevěřícně kroutím hlavou. Že bych se nechal inspirovat?

"Good luck! A makej, nahoře v kopcích je za chvíli tma, a zkurvená mlha a zima," dodává a mizí.

Měl pravdu. Do písmene. Mlha intenzity deště a deset stupňů, což je proti pobřeží rozdíl asi 25°C. Chvílemi jsem fakt neviděl na krok a byl rád, že jsem za soumraku dojel do San Isidro de El General (proboha to je ale jméno...)

6. listopadu 2013, středa

Kostarický benzín má sice podle stojanů oktanové číslo 95, ale myslím si, že ve skutečnosti je to stejná břečka jako ta v Salvadoru nebo jinde. Nejlepší benzín měla kupodivu socialistická Nikaragua! Motorka žere jak tank a její sametový chod zmizel, motor jde tvrdě a opět má potíže s detonacemi.

Míjím pole s cukrovou třtinou a plantáže s aloe vera, banánové a kokosové háje, továrny na palmový olej, ale pověstná kostarická káva nikde. Jen ta červená hlína v nádherném kontrastu se zelení jak z obalu od kafe.

Nespěchám. Už. Vím, že loď v Panamě stíhám, a tak zůstávám na noc ještě na kostarické straně před San Canoas v motelu Euro Tica a ukecávám cenu za ubytování ze 40 na 25 dolarů včetně snídaně.

7. listopadu 2013, čtvrtek

Ráno, až po snídani samozřejmě, se ukazuje, že to jídlo v ceně nebylo, jelikož jsem dostal slevu. Ale nikdo vám to předem neřekne. To až při odjezdu si prostě řeknou o dalších pět dolců za dvě volská voka. Vědí moc dobře, že kdyby s tím vyrukovali předtím, že je host pošle do Paďous.

O hodinu později San Canoas. Čeká mě přechod do Panamy. O jeho blízkosti vás přesvědčí nekonečná fronta kamiónů, které zabírají jednu půlku vozovky. Tu druhou zabírají kamióny jedoucí opačným směrem. My ostatní se prodíráme příkopem. Vepředu policejní hlídka odkládní dopravu na prašnou objížďku. Žeru prach aut přede mnou, lepí se mi do potu, a když objížďka skončí, ocitám se uprostřed nějaké návsi, kde je trh. Taxíky troubí, lidé se ve vlnách hrnou všemi směry. Koukám kudy jet, protože ani jedna z uliček nevypadá na to, že by vedla k přechodu. A pak vidím vlevo vysoce klenutou střechu na ocelové konstrukci, přesně takovou, jaké mívají stavby kryjící hraniční přechody. Do hajzlu, já jsem přímo u toho! Popojedu a vzápětí zjišťuji, že nejsem u toho, ale že jsem přímo uprostřed hraničního přechodu! Objížďka (protože je to přece objížďka) objela kostarickou stranu přechodu a vyhodila mě rovnou před panamskou. Samozřejmě, že bez potřebných razítek. Musím se vrátit prostorem tržnice a vyřídit to. Naštěstí to jde rychle, což se ale následně nedá říct o panamské straně.

U okýnka na permit pro motorku zjišťuji, že si musím koupit pojištění. Ok. Jdu tam, kam mě posílají, ale tam mi děvče vysvětluje, že má rozbitou kopírku a že dneska žádné pojištění nevydá. To tu mám spát? Posílají mě tržnicí někam dozadu do postranní uličky, kterou jako bypassem proudí taxíky a pěší na druhou stranu hranice. Nerozumím tomuhle světu. Po půlhodině a 15 usd mám pojištění. Nechal jsem si pro jistotu udělat za pár drobných ještě kopie všech dokladů. Budou se hodit.

Zpátky u permitového okýnka, které se ukazuje, že není skutečným permitovým okýnkem, ale to nebrání tomu, abych si tu nevyplnil stejný formulář, který jsem vyplňoval už při vstupu a předtím ještě asi jedenáctkrát. Dostanu razítko, za poslední kostarické drobáky si koupím studenou limonádu a jdu dál.

Turistický úřad republiky Panama: tady vyřizují permit. Je to přece hned z názvu jasný! Aspoň si vedle vezmu mapu Panamy. Úřednici jsem ovšem asi urazil, protože při podpisu složitého, několikabarevného a přes průklepák vyplněného tiskopisu jsem jí upozornil na to, že ne Czechoslovakia, ale jen Czech republic. Poslal mě na střídačku – posadit se na lavičku a čekat. Dává si na čas. Trvá jí to půl hodiny, baví se tím. Nikdy nepochopím svět těchhle úřednických zamindrákovaných spotřebičů státních peněz. Nejsem hnidopich a sám raději používám v běžném hovoru slovo „Czechoslovakia“, ale kdyby mě právě jiný celník před pár dny neškolil za to, že nemám ve formuláři Českou republiku, ale československo, které tam vepsal ovšem zase jiný pitomec o pár set km dál, asi bych to přešel. Ale už vidím další hnidu úřednickou někde v kolumbijské Cartageně, kam se dohrabu drahou lodí, jak mě tak dává kapky, že Československo neexistuje.

Konečně mi dává ty papíry. Jdu si stoupnout k dalšímu okýnku, kde dostanu na záda permitu další razítko a musím si odchytit svého celníka. Ten se rozhoduje, že chce otevřít oba boční kufry. Ok, jde to sice blbě, ale co se dá dělat. Koukne svrchu dovnitř, nadzvedne jeden balíček s šortkama a nechá mě to zase zavřít. Ano pane, jsem takovej idiot, že když budu chtít pašovat fet anebo nějakou bouchačku, položím ji pěkně navrch do kufru a dám na ní visačku: BUENOS DÍAS AMIGO! Prostě chlapci vysíraj. On drží v ruce moje papíry, kde je tlustě opraveno REPUBLICA CHECA a zeptá se mně, jestli jsem Američan. To je asi učili v akademii tyhle záludné otázky.

Pak jdu na imigrační pro štempl do pasu. To je rychlé. Buch. Popojedu s motorkou o pár metrů a je tu kontrolor kontroly. Dá mě na bok a za dolar mi opět vydezinfikují kola, abych jim něco nezavezl z Kostariky. Ještě jedna kontrola s otázkou kam jedu a pak už jsem zase volnej jako papoušek.

Odpoledne přichází déšť. Ale jakej! První vlnu trávím v chudém stánku s banány s nějakou babičkou, matkou a dvěma dětmi. Kupuji si pět banánů a dolar jim nechávám za fotky, které tam pořídím. A taky za azyl. Druhá vlna už mě pěkně proleje, protože nestíhám před jejími přívaly dojet do Las Lajas na pláž. Jak hastrman přijedu k hotelu, kde si za cimru řeknou 77 usd, takže se jim vysměju jak Pepa Dvořák a odkráčím s čvachtáním zpátky k motorce. Déšť přidává. Beru louže hluboké jak mongolské brody a mířím na pláž. Palapy s rákosovými střechami jsou děravé a prší jimi. Od oceánu jde těžká olověná stěna. Tohle nebude přeháňka. Zmerčím opuštěnou vybydlenou restauraci s normální střechou. Bude se squatovat!

Zajíždím až dovnitř. Je tu místa dost pro motorku i pro stan. Najdu jeden kokosový ořech, ale je zkvašený. Tak si zpod okolních palem donesu jiný a sekerou ho otevřu. Něco vypiju, zbytek vyleju, ale vnitřek vyberu a mám k večeři. Je vedro, skoro třicet, a vlhko, že se potím jak dveře od chlíva. To bude noc…

8. listopadu 2013, pátek

Vymeteným nebem se zpoza panamských břehů dere sluníčko. Nad mořským příbojem se třpytí jemná tříšť a voda má barvu roztaveného cínu. Lezu z příbytku a snažím se tu atmosféru nasát a zachytit. Noc nakonec nebyla tak krutá a spalo se docela příjemně. Člověk jen nesmí prošvihnout ten okamžik, kdy je třeba ze stanu utéct ven a nenechat se tam sluníčkem vyškvařit.

První kroky samozřejmě vedou k vodě. Vlny jsou veliké a voda trochu kalná. Ale u té slané se to snáší líp. Posnídám zbytek kokosu a poslední banán a pouštím se do technické obhlídky motorky. Prověřím dotažení motoru, promažu bowdeny a čepy brzd a také se rozhoduji vyhodit ten zmrzačený hlavní stojánek – proč se s ním tahat, když je k ničemu, a jen s ním šourat na retardérech?

A pak zase do moře, které mezitím ustoupilo odlivem nejmíň o dvacet metrů. Už nemá barvu cínu, ale olova. Naproti mému příbytku bydlí nějaký bílý pár, na domě ceduli Las Lajas Diving. Od rána tam něco kutí a nakonec se dáme do řeči. Paní je ze Švýcarska, on z Británie. Nabízejí mi sprchu, záchod i elektřinu k nabití notebooku. Začíná se i tu líbit…

Dovídám se, že každodenní deště jsou ještě dozvuky letošního období dešťů, které bylo mimořádně vydatné. Letos prostě chčije a chčije…všude. Las Lajas je prý jedna z posledních veřejných pláží v širokém okolí, jinak jsou majiteli pláží hotely a podobné soukromé podniky. V průběhu rozhovoru nás vyruší šelest na střeše mého příbytku – leguán, maže si to po střeše jako by se nechumelilo. Ono se samozřejmě také nechumelí a ani nebude, přestože všude už visí vánoční ozdoby. Vypadá to s těmi palmami dost nezvykle.

Ale co zdržuji s popisem amerických trucků – každý je zná: Kenworthy s impozantním čumákem, Freightlinery s plochou hubou boxera, Macky, Peterbildy, ale i severoamerické modely Volva nebo Scanie. Všiml jsem si ale jednoho technicky podstatnějšího rozdílu, o kterém je tohle téma. Ono se to totiž nedá přehlédnout, přesněji řečeno nedá se to přeslechnout – rámus podobný střelbě z velkorážního kulometu, když takové monstrum jde na motorovou brzdu.

Motorová neboli odlehčovací brzda je zařízení, které má zvyšovat účinnost brzdění motorem. To z osobáků neznáme, z motorek samozřejmě taky ne. Ti, kteří znají, mi laskavě prominou mojí rozvláčnost, ale píšu to i pro ty, kteří kamión znají jen z D1, když svým předjížděním blokuje stoupání na Vysočině.

Při hmotnosti, které současné soupravy dosahují (až 34 t) by se klasické brzdy velice rychle rozsvítily do červena a stroj i s nákladem by skončil někde v rybníku pod stoupáním, jak se to dřív běžně dělo v severočeském Dubí. To pak celý okres třeba voněl jedním typem Fáčka… Nahoře před klesáním, které je dlouhé a prudké, se řidič pověsí na odlehčovací brzdu a dusí motor dolů, brzd se dotýká jen v případě potřeby něco dobrzdit.

Proto jsem potkával v obydlených částech silniční značky NOT USE ENGINE BRAKES! Když nocuji někde u silnice, mám pocit, že mi to auto jede snad přímo stanem. Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Opravdu jak „machine gun“, když ten cvalík drží tíhu svého nákladu na zádech. To Jawa s dvoutaktem pod nádrží nemá brzdný účinek motoru skoro žádný. Jede se s tím jak s horským kolem – rozjet a tradá dolů, všechno visí na brzdách, které tady ve Střední Americe dostávají co proto.

9. listopadu 2013, sobota – 13. Listopadu 2013, středa

V sobotu jsem si tak náramně užíval sluníčka a moře, až jsem doslova shořel v jeho žáru. Tady už se totiž ani nedá mluvit o spálení, prostě jsem shořel jako Rudý právo. Příměr je trefný, protože jsem byl fakt rudej jako rak a noc tomu odpovídala. Myslel jsem, že ze mě do rána zbude jen hromádka popela. Samozřejmě, že mám krém na opalování, ale ono se to v jednom dost blbě aplikuje na všechna místa. Leda to napatlat na igelit a pak se v tom vyválet jako pes v hovínku… hlavně jsem se ale vydal do půli těla na nákup do stánku, který měl být nedaleko, ale ty tři kilometry chůze pod poledním tropickým sluncem v Las Lajas mě málem stály život!

Pak jsem si udělal družbu s párem, co žije naproti a má potápěčské centrum. On (Peter) je Angličan, ona (výrazně starší, asi o 20 let) je Švýcarka. Nabídli mi nejen sprchu a záchod, ale i wifi, a tak jsem v Las Ljas zůstal další den. Na jejich doporučení jsem pak absolvoval zajížďku 140 km do Santa Cataliny.

V Santa Catalině, kam vede nová a pěkná silnice, po který se plazí dvoumetroví hadi a procházejí se pavouci velikosti volského oka z pštrosího vejce, mají ale trochu draho a to se mi v kombinaci s nefunkčním internetem moc nelíbilo. Spal jsem v hotýlku jednoho Malťana. Chtěl za noc 35 usd.

„Tolik?! Za co, prosimtě?“

„Santa Catalina“, pokrčí rameny a zatváří se tajuplně, jakoby to bylo kdovíco.

„Jenže Santa Catalina není San Tropez. Dám ti třicet.“

To jsem ale ještě netušil, že jeho internet bude rychlej, jak sousedova stopětka. Byl bych smlouval víc.

Ze Santa Cataliny už pak ráno valím rovnou na Panama City. Silnice od Santiaga už má 4 pruhy a já Jawu ženu celou dobu stovkou, takže to docela odsýpá. Odpoledne jsem na předměstí, ale město si nechávám až na úterek. Pořád si ještě pohrávám s myšlenkou na výlet do Darienu na harpyje, ale proti mluví najeté kilometry, spálený benzín, ojetá zadní guma a hlavně fakt, že je to stejnou silnicí tam a zpátky. A tou samou silnicí pak znovu do San Blas za Stahlratte. Nakonec vítězí alternativa navštívit starou Panamu (Panamá Viejo) a pak najít už hotel Panama House BB, ve kterém mám rezervaci na noc z 13./14.

S papírovou mapou se vrhám do víru velkoměsta. Most De Americas přes plavební kanál si dávám třikrát, abych měl fotky a video, protože vy doma byste mi to neprominuli! Městský mumraj mě dovede až k jižnímu koridoru, který z poloviny po mostech kopíruje pobřeží Pacifiku a míří na druhý konec města k letišti. Chtějí za moto 1,5 usd. Odstojím si frontičku v mýtnici, za mnou další auta, a až na místě vidím, že to není na prachy, ale na nějakou kartu. Koukám okolo, za mnou už troubí první nedočkavci. Vedle u budky sedí zřízenec a kouká. Podávám mu dva papírové dolary. Ukazuje, abych vycouval a zajel si odstát jinou kolonu.

„Jak mám odsud asi vyjet, když je za mnou řada dalších, vole?“

Černoch je nekompromisní a pak už nejeví zájem ani o mně ani o mé dolary. Sedí na židličce a čumí, jako by pás kokosy. To mě nasere. Zastrčím peníze do kapsy, objedu krátkou závoru a mizím zadarmo od mýtnice po placené silnici…

Auta, co stála za mnou mě za chvíli dojíždějí a z nich trčí zdvižené palce. Berou to sportovně, snahu zaplatit viděli a cizinec na podivném čoudícím stroji je pobavil. Teď jen sjet z koridoru dřív, než si mě někde někdo vyhmátne! Povedlo se a já mizí znovu v uličkách. Stará Panama je přímo přede mnou.

V roce 1519 tu Španělé postavili první město se stovkou obyvatel. Šlo o první pacifický přístav v Novém Španělsku. Zlato zde shromažďované se mezky po kamenné silnici transportovalo přes hory na karibskou stranu, protože o průplavu si mohli jenom nechat zdát. Panamá bohatla a toho si všímali i jiní. Po několika lehčích nájezdech město v roce 1671 dobyl, vyplenil a zapálil anglický pirát Henry Morgan. Ruiny kamenných staveb dodnes stojí v parku uprostřed mrakodrapů.

Po hodině cukání městem si protluču cestu protisměrem k hostelu Panama House BB a měním rezervaci na lacinější. Ve výsledku mám místo noci za 55 dvě za 33 usd, hlavně že je klimatizace a wifi, které ovšem jaksi nespolupracuje s mým kompjútrem. A když, tak jen chvíli. Zuřím, ale co zmůžu.

Bydlí tu už dva lidé, co pojedou se mnou na Stahlratte. Je zvláštní, kolik osamocených poutníků jedné stopy se potuluje světem. Kanaďan Dave jede na DR650 celou Panamericanu. A pak je tu Němka Susanne, starší korpulentní dáma, která na svém 27 let starém BMW R100GS (najeto prý 470 000 km!!!) rovněž jede do Patagonie! Její motorka má nějaké problémy se zapalováním ve zdejším vlhku. Sázím na hallův snímač, ale ona ho nemá. Prý bude mít díly v Cartageně. David zase řeší gufero na výstupu z převodovky a těsnění víka startéru. Domažu řetěz Jawy v krytu sprejem a jdu si dát něco k pití…

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz