Kdeže to je? Aha. Makedonie a Albánie. A než se den se dnem sešel, měli jsme plán – přes Slovensko a Maďarsko do Rumunska, Bulharska a Makedonie, pak Albánie, Černá Hora, Bosna a průletem přes Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko zpět domů. Jediný problém nastal s Makedonii - k návštěvě je zapotřebí vízum. K jeho získaní musíme doložit buď potvrzení o objednávce ubytování v hotelu, nebo zvací dopis od někoho z Makedonie. Po několika týdnech hledání na internetu jsme našli Christa, který nám velmi ochotně a rychle zaslal faxem požadovaný zvací dopis, takže návštěvě Vídně a získání víz za 22 euro na osobu už nic nebránilo. Teď už jen nachystat naše dva oře – 2x BMW R 1100 GS.

Obouváme Avon Distanzia a Metzeler Tourance, protože věříme, že „špalky“ typu TKC nebudou potřeba. Konečně nastal den „D“.

Vyrážíme brzy ráno s úmyslem zdolat Slovensko, Maďarsko a ulehnout ke spánku za hranicemi Rumunska. Bereme za plyn našich BMW a před šestou stojíme na maličkém hraničním přechodu Maďarska s Rumunskem v Nyírábrány – Valea Lui Mihai. Celní kontrola probíhá rychle, u směnárny kupujeme leie a za 100 euro dostáváme asi 3 a půl milionu. I když Rumunsko škrtlo 4 nuly a zavedlo nové bankovky, vesele se obchoduje se starými. Po usilovném hledání místečka pro kempování, jež nás zavedlo až před Satu Mare, za absolutní tmy stavíme stan a okamžitě usínáme.

Za rozbřesku, bez spáchání hygieny (není kde) opět sedáme do sedel. Projíždíme Bohem zapomenuté vesnice, kde se nám pod kola pletou slepice a smečky psů, i milionářská městečka, jejichž domy z mramoru, okna z kobaltu, brány z nerezu a okapy z mědi nám berou dech. Sotva kdy překročíme rychlost 80 km/h. Jednak proto, že to námi zvolená silnice nedovoluje a dále proto, že je na co koukat – i když jde Rumunsko hodně dopředu, pořád se zde žije jako v době našich prababiček. Projíždíme bezpočtem vesnic, údolí, kopečků a den nám rychle ubíhá. Tu žena v kroji pere prádlo ve stoce před domem, tam táta s fajfkou popohání volské spřežení. Za šera kempujeme mezi políčky za městem Radauti. Opět bez vody, takže dvoudenní pot ani tento večer nesmyjeme.

Budí nás dešťové kapky a ledový vítr. Je nám jasné, že po celonočním dešti bude polní cesta, po které jsme přijeli, slušně rozbahněná. Tourance se obalují kluzkým blátem, jeden smyk,druhý smyk a už kontroluju kvalitu kořínků kukuřice zblízka. foto 19 Znovu nasedám, ujíždím asi 50m a opět hážu robinzonádu do porostu. Ani Rudy to nemá snadné - zajíždí do kukuřice a zase se snaží vydrápat ven, ale přece jen díky svému umění vyváží postupně oba bawory na štěrkovou cestu. Po obědě vjíždíme na známou Draculovu cestu, což je úzká soutěska klikatící se podle toku dravé řeky, lemovaná vysokými rozeklanými skálami s dřevěnými kříži na vrcholcích.

Necháváme tuto turistickou atrakci rychle za sebou. Slušný asfalt z ničeho nic končí a máme možnost volby – díra, velká díra, past na mamuty. V jednom místě se míjíme s motorkářem - turistou, objíždíme se, protisměr neexistuje. Každý jede kudy zrovna vidí nejsjízdnější cestu. Stanujeme na louce u dravé říčky a za hlasitého drkotání zubů se statečně vrháme do ledového proudu. Konečně voda :-) Ráno při výjezdu na silnici Rudova studená motorka chcípá, klouže ze stráně a vypadá to, že oba skončí v kotrmelcích. Spěchám na pomoc - bořím se do vysoké trávy, hlínu a kamínky mi hrabající kolo hází přímo do obličeje, ale přece jen dostáváme motorku zase na pevnou půdu a vyjíždíme na asfalt. Rudy si odváží nejen zážitek, ale i vymknutý kotník. Vyjíždíme do nekonečných zatáček v pohoří Fagaraš, kroužíme jednu osmičku za druhou. Na samotném vršíčku, ve výšce 2 400 m n.m. ani nezastavujeme, neboť mrak usídlený na špici je jako mléko. V neosvětleném tunelu vedoucím skrz horu se mrak stává pastí na řidiče. Rudy jede pár metrů přede mnou a já stěží rozeznávám jeho zadní světlo. Netuším, kde je vlevo, kde vpravo, jestli jedu uprostřed nebo jen těsně kolem zdi. Na druhé straně jako když mávneš kouzelným proutkem – jasno, teploučko. Sjíždíme serpentinami k překrásné přehradě Vidrar. Ostrá zatáčka střídá zatáčku ještě ostřejší, vyšší kvalt než trojku nelze dát nikde, neboť jeden nikdy neví, co ho za zatáčkou překvapí – od metrového výkopu, přes souvislou vrstvu štěrku, mrtvého jezevce po odstavenou Dacii. Už skoro nemůžu dál, je to ubíjející, nápor na psychiku děsný. Konečně tohle vodní dílo opouštíme.

Naštěstí před malou vesnicí Malaia objevujeme zálesácké posezení pod hrází. Po úzké pěšince z prudké stráně sjíždíme dolů. Teda, sjíždí Rudy, já na trávě uléhám a sunu se dolů po boku. Naštěstí ani tento (díky bohu poslední) pád nepůsobí žádné škody na majetku ani na zdraví. Ovšem mám tak nějak všeho po krk. Jsem neskutečně unavená, padá na mně deprese a mám pocit, že už nemůžu dál. Sedím u stolku zbitého z prken a roním slzy jak krokodýl. Rudy chudák kolem mě skáče a snaží se mně trochu povzbudit. Nejde to. Sedím jak hromádka neštěstí a brečím. Postaví mně na nohy až zmínka, že to můžeme otočit a jet domů. TO TEDA NE! Přestávám brečet a rozbíjíme tábor.

Už od svítání slunce začíná nemilosrdně péct. Vyrážíme po kamenité cestě, zdoláváme prudké zatáčky plné velkých kamenů a suti, šplháme do strmého kopce.

Odměnou je nám pohled na malebné jezero Vidra. Koupeme se ve vlastním potu a už se těšíme na osvěžení v divoké řece Cerna poblíž vyhlášených lázní Bayle Herculane. Ve vodě nabíráme nové síly. Je teprve krátce po poledni, takže se rozhodujeme dát našim koním ostruhy a dorazit ještě dnes do Bulharska. Pozdě odpoledne přijíždíme na hraniční přechod Calafat – Vidin, což jsou města oddělená od sebe líně tekoucím Dunajem, tvořícím hraniční pásmo. Celý den pendluje od břehu ke břehu mohutný železný trajekt. Kanceláře trajektu a celnice sídlí v jedné budově, odbavení jsme po chvíli čekání, stejně rychle jsme obrání o 12 euro (3 eura za osobu a 3 eura za moto). Už je tma, když konečně odrážíme od břehu. Slabá čtvrthodinka plavby zpříjemňovaná hejnem komárů rychle utíká. Na celnici ukazujeme pasy, techničák a zelenou kartu. O pár metrů dál nanovo. U třetí kontroly nechtějí doklady, ale 10 euro na osobu – silniční daň, prej…. Bez dokladu. S dokladem 100 euro. Vyděrači!

Je tma jako v pytli, všude azbuka a cedule na Sofii nikde. V silnici jsou vyfrézované fleky velikosti vrat od stodoly, mají různou hloubku a jsou neoznačené. Na neosvětlené silnici je to „nepředstavitelná slast“. Naštěstí se nám do cesty staví městečko Dunavci a v něm motel nabízející pokoj za 20 euro. Motorky schováváme do kůlny, dáváme si sprchu a před půlnocí uléháme do čistých peřin. Časně ráno vyrážíme směr Makedonie – Montana, Botěvgrad, Sofia, Samokov, Dupnica, Petrič. Koňské povozy už se ztrácejí, ale namísto koní jsou čím dál více vidět osli. Konečně máme Zlatarevo, hranice Bulharsko – Makedonie, na dohled.

Makedonie je hrozně vyprahlá země. Nadjíždíme vyschlá koryta, široko daleko jen pustá step plná bodláků. Všechny vesnice mají pod cedulí s názvem ještě značku povolené rychlosti 50 a zákaz zastavení, popř. stání. Zastavujeme na parkovišti ve městě Strumica a měníme eura na dináry. Za 100 euro dostáváme 6 120 dinárů. Při hledání noclehu narážíme na obrovský hotelový komplex, v jehož zahradách zurčí vodotrysky a procházejí se pávi, na parkovištích parkují nejluxusnější vozy, v bazénech se cáchají vnadné slečny. Cena 50 euro pro 2 osoby se snídaní je sice příznivá, ale my dáváme přednost volnému kempování, ochotný recepční nám proto radí nedaleké jezero Dojransko. Čeká nás však velké zklamání. Davy lidí, stánky s tretkama, řvoucí bary. Nic pro nás. Zastavujeme ve stepi kousek od silnice na Novy Dojran a za keřem připravujeme nocleh. Probouzíme tím mračna komárů. A nejen jich - našla si mně divoká makedonská včela a rozhodla se zemřít na mém krku. Dezinfikuji se zvenku i zevnitř finskou vodkou. Bodláky cítíme i přes pevnou podlážku stanu, jsme ulepení od potu, ve stanu se horkem nedá dýchat. Je to asi „nejlepší“ místo na kempování, co jsme za celou dobu měli.

Ráno se vracíme do Strumice na solidní čerpací stanici, dostáváme jako pozornost kšiltovky a při odjezdu nám všichni mávají. Makedonci jsou opravdu fajn. Cesta přes Berovo, Delcevo je horší a horší, místy není vůbec a dáváme si spolu s několika prasnicemi a selátky bahenní koupele.

Zastavuje nás až brána fabriky. Ozbrojená stráž nás posílá zpátky, silnice dál nevede. Naše mapa zřejmě není zrovna nejaktuálnější, protože fabriku postavenou na silnici do ní nikdo nezakreslil. Volíme jinou trasu na Krupiste, Stracin a Mlado Nagoricane. Jedeme kolem rozpálených skal, provoz je minimální, asfalt bezchybný, ve vesnicích sem tam človíček. Makedonie v nás zanechává dojem velmi chudé země, kde se každý musí hodně otáčet, aby z vyprahlé půdy vydupal aspoň nějaké živobytí, protože stát nedá nic. Odbočujeme z trasy k jediné říčce široko daleko jménem Pčinja, konečně se myjeme a utahaní lezeme do kanafasu.

Po skromné snídani vyrážíme směr Kumanovo a najíždíme na dálnici do Skopje. Každých 20 km platíme mýto – od 35 do 50 din. V hlavním městě Makedonie se poprvé a naposledy setkáváme s nepříjemnými žebrajícími dětmi. Na křižovatkách šmudlají skla a loudí peníze. Jsou opravdu hodně otravné, člověka rychle přejde soucit. Vyjíždíme ze Skopje a míjíme čím dál více vozidel KFOR. Registruji prostřílené dopravní značky a opevněná stanoviště. Dostáváme se nechtěně na hranice se Srbskem do vesnice Jankovič. Celníkovi vysvětlujeme náš omyl, otáčíme se, bloudíme a konečně najíždíme na správnou silnici přes Tetovo k jezeru Ohrid. Míjíme místní slumy, boudy ztlučené z kde čeho, všude odpadky, špína, zanedbané děti... Nic, na co by byl našinec zvyklý.

Na dálnici po pár kilometrech opět platíme mýtné, což už je na naše nervy moc a na nejbližší odbočce sjíždíme do vesnice Bogovinje. Jsme kousek od hranic s Albánií, všude vlají albánské vlajky.

Po straně silnice teče obecní stoka, úzké uličky se silnicí ze zbytků asfaltu přeplněné auty, lidmi, osly a koňmi nám dovolují projíždět pouze rychlostí chůze. U krajnice na igelitu leží vyvrhnutá kráva, odříznutá hlava se kouká do oblak, střeva se válejí po zemi. Kdosi táhne kýtu na kusu igelitu někam pryč. Bezradně zastavujeme před malou restaurací a elegantního pána se dvěma přísedícími se ptáme, kudy na Ohrid. Chlápek ukazuje správný směr a velitelský nám kyne, abychom přisedli na kávu. Když souhlasíme, mávnutím ruky posílá pryč své přísedící a upravuje nám místo k sezení. Dozvídáme se, že tento zlatem ověšený pán je majitelem restaurace za námi i několika dalších, starostou této obce a tipujeme ho i na hlavu místní mafie. Domlouváme se česko/albánsky, snažíme se používat mezinárodní slova a docela si rozumíme. Boss razantně přivolává dalšího muže se zkaženým chrupem, zato však slušně mluvícího německy. Ten nám ochotně vysvětluje, že je v Makedonii 60% nezaměstnanost a všechna auta s cizí SPZ jsou Makedonci pracující v cizině. Koukám se kolem a vidím jen muže, nikde žádná žena. Já mám na sobě bílé průsvitné funkční prádlo, všichni mě přehlížejí a když se na někoho podívám, okamžitě uhne pohledem. Asi po půlhodině chceme pohoštění zaplatit, ale účet za skvělé capuccino a čokoládu už je vyrovnán.

Vjíždíme do dalších hor, které nás dostanou svojí panenskou krásou. Vysoko nad hlavami rozeznáváme v lesích maličké vesničky s mešitami, z rozeklaných skal se valí divoké proudy zpěněné vody a vlévají se do průzračných, křišťálových jezer. Vypadá to tady jak v říši pohádek.

V městečku Debar zastavujeme u pekárny, občerstvujeme se skvělým pečivem, sedíme v parku a pozorujeme život kolem. Jen chvíli… zvědavost nás žene dál. Krajina se trošičku rovná a před námi leží město Struga u jezera Ohrid. Místní riviéra je srovnatelná s přímořskými letovisky v Itálii či Španělsku. Umělé vodní kanály, prolézačky, vodní skútry…. Shazujeme propocené oblečení a vrháme se do vln. Naštěstí moje dvojdílné plavky nikoho nepohoršují, přestože vedle nás se koupe několik dam v muslimských hábitech se šátky na hlavách. Popojíždíme do prázdného kempu, v němž smlouváme cenu na 560 dinárů. Hned je u nás postarší domorodec, skvěle si rozumíme, tak s ním trávíme několik hodin v družném hovoru. Je u nich velká chudoba, hodně se krade. Ale koňské nebo oslí povozy už nejsou v módě, všichni mají auta. Nejezdí k ním absolutně žádní turisté, jsme veliká výjimka. Proto hotely chátrají a pustnou - cizinci nejezdí a domácí na to nemají. Všichni vědí, kde je Česko. Hodně vzpomínají na Tita, jak za něj bylo dobře. Na rozloučenou dostáváme láhev červeného vína.

Vstáváme s prvními zpěvnými ptáky a pospícháme na nedaleký přechod Makedonie – Albánie Radozda. Na hranicích celníci vše řídí pištěním píšťalky. Běda, když se někdo pohne, aniž by zazněl hvizd. Musíme vyplnit vstupní a výstupní formulář a nedej bože ten výstupní po cestě přes Albánii ztratit… V předposledním okně platíme taxu 10 euro za osobu. Opouštíme pohádkovou Makedonii a vjíždíme do Albánie. První, co vidíme, jsou bunkry. Betonové kopečky všude, kam se podíváš. Jsou jich desítky. Hory kolem mají rudě červenou, železitou barvu. Projíždíme město Librazhd a poté Elbasan, nejjižněji položené místo na naší cestě.

Zjišťujeme, že kdo nemá Mercedes, jako by ani nebyl. Zato nejsou vidět žádné povozy. Oslíci i koníci slouží výhradně k nošení.

Odbočka do hor, kterou se chceme vydat, je zavřená. Musíme pokračovat po hlavním tahu na Tiranu, hlavní město Albánie. Snažíme se odbočit o kus dál, ale nedaří se a vjíždíme do hlavního města. Přes ulici se vleče prašivinou olezlý vychrtlý pes. Přijíždíme na křižovatku, na které se všechna vozidla pohybují podle nám neznámého klíče. Totální chaos. Dav lidí houstne, silnice se zhoršuje, vůbec netušíme, kde jsme. Sjíždíme ke krajnici a ptáme se ošuntělého Albánce s vakem na zádech, kudy na Shkodru. Chlápek ve vteřině skáče za Rudyho na tandem a rukama divoce ukazuje směr. Jsme jako opaření. Ale on je naše jediná naděje, že se z tohoto šíleného města dostaneme. Za mohutné gestikulace našeho nového souputníka (nezbývá, než doufat, že nemá blechy či choleru) vjíždíme z boční uličky na hlavní.

Peklo začalo: představ si totálně zacpanou Prahu. Rozkopej silnice až na hlínu a kamení, do toho udělej příčné i podélné výmoly, nalij do nich městské splašky a sem tam pohoď přejetého psa. Nažeň sem tatrovky, auta, mopedisty, osly, chodce a autobusy. Všechno zahal do hustého smogu. Každou chvíli jízdní pruhy neurčitého počtu (kolik aut se vedle sebe vejde, tolik pruhů silnice má) zuž do půlpruhu hromadou suti, odstaveným vrakem, propadlou silnicí (a tím propadnutím nemyslím 30cm, ale klidně 3metry). Zakaž všechny, hlavně ty nejzákladnější dopravní předpisy. Když čekáš ve čtyřicetistupňovém hicu uprostřed obrovské zacpané křižovatky na to, až se to pohne a vůbec netušíš kdo má přednost či odkud se kdo přiřítí, protože všechno se pohybuje jak chce, máš přední kolo ve výkopu, stojíš jednou nohou v díře s břečkou, vpravo tě vytrubuje autobus a zleva tě na něj mačká tatrovka, před tebou je shluk aut až kam vidíš a zezadu tě postrkují další, jsi v Tiraně.

Suneme se stále na jedničku pomaličku vpřed. Nohy mám jak v tekutém železe, horko od mých válců je příšerné. Rychle mrkám po ukazateli teploty. Kluk jeden baworácká, chladí na výbornou. Po zhruba hodině se dostáváme z města na periferii. Doprava trošičku povoluje, už mám čas sem tam kouknout bokem. Vidím rozbombardované domy, všude tekoucí stoky, hnijící odpadky, mrtvá zvířata. V sutinách jednoho domu visí na ramínkách šatstvo nabízené k prodeji. O kousek dál na propadlém stropě zříceného paneláku v poklidu popíjejí kafe hosté malé restaurace. Bosé děti klackem píchají do mrtvé kočky. Tento svět jde mimo mě. Město i předměstí necháváme za sebou. Zastavujeme na odbočce, obtížně se zbavujeme našeho průvodce a mizíme v prachu vesnické cesty.

Za pár metrů zjišťujeme, že celá vesnice je překopaná a tak nezbývá, než otočit a vydat se po hlavním tahu.

V Burizane (a vlastně všude v Albánii) míjíme spoustu policistů s radary. U Lezhy přijíždíme na legrační kruhový objezd - ze zatáčky někdo udělal kruháč. Konečně Shkoder. Ptám se domorodců, kudy na Monte Negro, jenže nemáme jediné společné slovo. Zkoušíme posunky. Domorodci se snaží a jejich snaha je korunována úspěchem. Mohli by jen mávnout rukou přibližným směrem a víc se o nás nestarat. Ale strávili fůru času snahou dostat dva Čechy do Černé hory. Utvrzujeme se v tom, že všude jsou lidé dobří a lidé špatní bez ohledu na národnost. Máme kliku na ty dobré. Na přechodu Shtuf - Sukobin připomínající spíš obecní pastoušku odevzdáváme výstupní formulář, díky čemuž do Černé Hory vjíždíme bez problémů.

Stavíme stan v kempu u města Ulčinj za 10 euro na noc a po černém písku upalujeme k moři.

Ráno míříme přes Bar, Petrovač a Podgoricu do Bosny kolem překrásného Shkoderského jezera.

Před hranicemi vidíme 3 shořelé, nejspíš sestřelené kamiony. Proti našemu vjezdu do Bosny nikdo z celníků nic nemá. Míjíme vesnice, které již neexistují a o jejich bývalé existenci svědčí jen cedule na začátku a na konci. Nikde nic, jen kamení. Několik desítek kilometrů. Deprimující podívaná. Přejíždíme záplaty v jinak bezvadném asfaltu. Jednu, pátou, dvacátou. Všechny mají stejně kulatý tvar. Jen velikost je různá… Člověka mrazí při pomyšlení na granáty, které sem dopadaly. Vjíždíme do městeček plných života, městeček kontrastů: vedle moderní novostavby dům rozstřílený jak cedník, dětské hřiště vedle zpola zřícené školy. A děti si tu hrají, babičky na lavičkách štrikují, lidé pracují. Trebinje, Stolac, Siroki Birieg. Čím více do vnitrozemí zajíždíme, tím jsou vesnice čistší, domy hezčí, zahrádky okrasnější. Večer máme v úmyslu zakempovat u romantického jezera Buško, ale shodou okolností se dostáváme k rodinnému domku, jehož majitelé by si rádi přilepšili. 30 euro za pokoj se nám zdá moc, ale kafe už se vaří, postele jsou rozestlány...

Před sedmou už stojíme na hranicích s Chorvatskem v Arzane, jen ukazujeme pasy a jsme puštěni. Spěcháme, takže najíždíme na novou dálnici a urážíme vzdálenost Split – Karlovač za 3 hodiny. Na výjezdu platíme 282 kun, což je asi 1400 Kč. Od té doby nemám ráda Chorvatsko… Málo frekventovanou cestou přes Pokupje se dostáváme ke slovinským hranicím na přechod Jurovski Brod. Projíždíme téměř nepovšimnuti. Kolem měst Novo Město a Litia dojíždíme do Ljubljaně, najíždíme na dálnici, platíme mýtné 1,70 za motorku a po hodině už nás vítá rakouská celnice u Loiblpassu. Odtud už je do Villachu a pak do Krems Brűcke jen kousek. Setkáváme se dle dohody s rodiči a pospícháme do penzionu, kde máme připravený pokoj se sprchou. Člověk by si rád popovídal, ale načechrané postele vypadají tak lákavě!!

Ráno vyrážíme – teď už tři baworáci - do nedaleké vesničky Malta, vyšplhat se na místní málo známou vyhlídku.

Silnička o šířce 3 m, sklon svahu by nedělal ostudu černé sjezdovce a řada zatáček do nebe. Připadám si, že mi v každé zákrutě hrozí volný pád. Projíždíme na dvojku, některé i na jedničku. Ovšem kam se člověk podívá, samé vodopády a panoramata. Z vedlejší vesnice nás vede lesní cestička jako dělaná pro naše endurka až na vrcholek kopce s malou přehrádkou Göskar Spehre ve výšce 1704 m.n.m. Poté hodláme dobýt mekku všech motorkářů – Gross Glockner a Edelweiss Spitze. Po projetí pohoří Balkánu nám však Gross Glockner připadá jako drahý, zacpaný a nudný kopec. Jsme z výjezdu nahoru trošku zklamaní. Odtud vede naše cesta na nádraží městečka Bad Gastain. Ano, opravdu čekáme na vlak. Slouží k přepravě cestujících i s jejich vozidly tunelem na druhou stranu kopce do městečka Mallnitz. Za 8 euro najíždíme na vagony, řadíme jedna, stavíme mašiny na bočák, dostáváme kurty a přes řídítka kurtujeme motorky k úchytům v železné podlaze. Vagonek pro cestující je dvoupatrový a vypadá to v něm jak v letadle. Cesta přes tunel trvá necelou čtvrthodinku. Spěcháme k motorkám, odkurtovat a vyjet na perón. Moc prima zážitek.

A nastal čas loučení s našima i s dovolenou. Nabíráme kurz Salzburg, Wien, Mikulov a Brno. Asi nejnudnější část naší dovolené – 600 km po dálnicích. Zvládáme tuto štreku za 8 hodin, včetně zacpané Vídně. Ale co je špička ve Vídni proti Tiraně :-)

• 2x BMW R 1100 GS
• 13 dní
• 6 150 km


• Minimální denní porce: 250Km
• Maximální denní porce: 750Km


• cca 620 l benzinu natural 95
• spotřeba moje: 4,3-4,7l/100 km
• spotřeba Rudy: 4,5-5,2l/100 km.

Ve všech státech platil přepočet cca 1 Euro = 1 litr (výjimka Chorvatsko)
• Poplatky: 160 euro
• Ubytování: 120 euro
• Jídlo: 100 euro
• Benzín: 640 euro

Cestopis v podobně deníku, jak jsem ho zapisovala každý večer (postřehy, situace, zážitky, které se sem nevešly), a spoustu dalších fotek, najdete na www.bogser.info v sekci Voyages.