Podobnú dilemu kam a s kým za hranice všedných dní som mal minulý rok aj ja. Hodil som preto na slovenský a český net info, že hľadám parťákov na dovolenku v sedle mašiny. Už som ani neveril, že sa mi niekto ozve, no pár týždňov pred našim odchodom sa mi ozval maník z Prahy - Tyfus a navrhol mi dobrodružnú cestu do krajiny hraběte Draculu. Nebolo o čom rozmýšľať. Dohodli sme si fstreču na maďarsko-rumunských hraniciach, pri Oradei a mohol som začať baliť. Ako ostrieľaný bývalý cykloturista, s balením som nemal žiadne problémy. Keďže som bol v dobe odchodu na dovolenke na východe Slovenska, moja prvá etapa viedla cez Košice, kúsok Maďarska až na hranice k Oradei - celkovo zhruba 180 km. Na miesto stretnutia som dorazil pol hodinku pred dohodnutým termínom o 14,30 hod., takže som si spravil pohodlie a vyčkával som v tráve dvoch maníkov na jednej mašine. Po dvoch hodinách som začal byť trošku nervózny, no oproti 7 hodinám celkovo to nebolo nič. Naštvaný a dumajúci čo ďalej (návrat na SK, alebo sólo jazda po Rumunsku a dúfať, že sa niekde stretneme) som to zapichol pár kilákov za Oradeou. Našťastie mi hneď ráno zapípal mobil a SMS-kou sa mi ozval Tyfus čakajúc už na mňa s parťákom Holeydou na hraniciach.

Príloha: Rozhovor s Týfusom v Českom rozhlase (mp3, 2,1 MB, 18 min 23 sek)

Tu už ale prenechám slovo nášmu kronikárovi Tyfusovi, ktorý zaznamenal celú našu cestu do svojho denníka.

Tentokráte jsem se rozhodl jet na okružní jízdu kolem celého Rumunska, a to i přesto, že ještě týden před odjezdem jsem byl sám. Nakonec se mi podařilo zajistit kamarádovi dovolenou vpodniku, kde jsem kdysi pracoval a tudíž mohl říci vedoucímu, aby Holeydovi dal dovolenou, a tudíž jsme byli dva. Bohužel bez motocyklu, neb tento se nacházel již třetí týden vlakovně a já jen češkal na sobotu večer, až bude hotov. Stalo se, a tak jsem vyrazil vlakem do Hlinska, kde jsem vyzvedl něco, co kdysi bylo fialové, ale teď to bylo vše jinak, airbrush sVikingy, bomba. Nadráždil jsem stroj a vyrazil ku Praze, kam jsem dojel až kolem jedné hodiny ranní, uložil se ke spánku a doufal, že ráno stihnu odjezd vsedm hodin.

5.8.

Vstal jsem, zajel vyměnit olej, nahodil sbalený kufr, mrknul na maily a zjistil, že Hektor, kterého jsem vůbec neznal, jede snámi, tak jsem mu rychle zavolal a dohodl sraz vOradee po čtvrté hodině. Vyrazil jsem za Holeydou, po cestě mi bohužel praskl šroub u kufru, čímž jsem ztratil stupačku spolujezdce a už ji nenašel. Toto vše způsobilo ranní asi hodinové zdržení, díky čemuž jsem Holeydu už nenašel a čekal jsem půl hodinky, až přijde, on zase neměl peníze na cestu, neb mu je dlužící kamarád nepřinesl, takže čeká, až zapne mobil a já mezitím kupuji vBaumaxu šroub a tvořím provozorní (na 4000 km) stupačku. A nic, takže se rozhodujeme, zajet na Karlák do bazaru, kde Holeyda odkládá mobila, aby měl na cestu. Když na něj čekám u bazaru, přijíždí švédští Hárlejáři, kteří neví kde jsou, takže je ještě navádíme ven změsta, a pak už upalujeme po dálnici na Brno. No, upalujeme nedlouho, neb na 80km mi znevímjakých příčin dochází benzín, takže Holeyda jede stopem kpumpě. Čím to, doteď nevím, neb vnádrži bylo ještě asi pět litrů, ale nejelo to a po dolití jsme úplně vpohodě pokračovali. Posléze zjišťuji, že jenom asi nešel přepínač na rezervu. Stavujeme se vBrně vTescu koupit svetry (čínský poblívky), karimatku a ešus. Konečně jsme vybaveni, ale při pohledu na palubní hodiny je mi nějak špatně

Nutno říci, že hraniční kontroly se zaměřují jen a pouze na lak, nic jiného nikoho nezajímá. A jelikož už máme být vRumunsku a já jsem teprve vMaďarsku, tak beru dálnici za nekřesťanský prachy, asi deset marek na týden (k čemu je mi týdenní nálepka si domyslíte) a jedu. Zajímavé je, že ve 130jsem zde téměř nejrychlejší, což se u nás rozhodně říci nedá. Kolem Budapešti to peru dálničním obchvatem, ale opět se přesvědčuji, že centrem to je lepší, neb najedu hafo kiláků a stejně vyjedu ve městě směrem na Szolnok. Ani nadále neslevuji ztempa, takže kdo tuto silnici zná si dovede představit, jaké jedeme kamikaze. Sem tam musíme dělat přestávky, neb Holeyda tvrdí, že jízda na tomhle je horší než tortura, a že vpohodě bylo jen prvních asi dvěstě kilometrů. Nakonec dojedeme na hranice po deváté, takže jsme zpoždění o hodinu stáhli, ale Hektor tu už není. Tak zajedeme do Oradey, beru taxi na hledání internetové kavárny a už jsme uvnitř. Za deset tisíc na hodinu (cca 14 Kč), dáváme i jídlo a nějaká pivka, mezitím se snažím poslat Hektorovi SMS, což není snadná práce, protože se kvůli neschopnosti najít bránu na Slovensko musím registrovat na Atlasu.sk a pak to už jde, nezbývá než doufat, že to dojde a zítra se potkáme znovu na hranicích. Dokonzumujeme a jedeme se pár kilometrů za Oradeu vyspat

Dneska cca 800 kilometrů

6.8.

Ranní probuzení je fajn, dokonce přestalo pršet, což vnoci trochu zamrzelo, údržbuji řetěz (nová řetězovka před odjezdem), už vím, proč mě včera tolik brněla noha - silentbloky na levé stupačce byly obráceně, jediné, co Zděnda (autor airbrushe) nezvládl perfektně. Obcházím tábořiště, ještě zde táboří pár Rumunů, prohodíme pár zdvořilostních frází a posléze budím Holeydu. Netváří se zrovna nadšeně, myslím, že spíše dosti nevrle, ale je třeba zajet na hranice a počkat na Hektora, tak nakonec za neustálého nadávání a prskání vyleze, obleče se a v 8:15 vyrážíme plni očekávání zpět na hraniční přechod. Čekáme, ještě kupuji telefonní kartu a snažím se dovolat, ale bezvýsledně, a vtom se objeví endurko a je to jasný. Tak a teď jsme kompletní, tři osoby a dva dvoukoláky, chvilku kecáme, já si půjčuji imbus a opravuji stupačku, mezitím dáváme pití, neb je pekelně horko (a to je teprve deset hodin) a vyrážíme po plánované cestě směrem na Beius, a ještě se rozhodujeme pro terénní vložku na Ponorné hrady. Do Beiuse celkem pohodová cesta, pravé Rumunsko začíná už pár kilometrů za Oradeou, koníci, ovce, krávy a všelijaká jiná havěť pasoucí se na zelených loukách, domky jak u nás před padesáti lety, a bohužel i všudypřítomný bordel, neb Rumuni si své krásné přírody příliš neváží a tyfus odhazují, kam je zrovna napadne. VBeiusi stavíme u tržiště, a jdeme nakupovat, nejprve obhlídka sortimentu a posléze jdeme na věc. Bereme vražednou snídací kombinaci špek, jogurty, rajčata, hrušky, banány, sýr, chleba, Fruttifresh (místní limonáda) a Carpati (místní cigarety bez filtru). Pojedli jsme vparku, dali po Karpatce a to i přesto, že jsme všichni nekuřáci, jenže to byste je museli zkusit, teď nás čeká kuřácký dvoutýdenní dýchánek. Vyrážíme na Ponorné hrady, až do Pietroasy celkem pohodová cesta, pak překládám Holeydu na enduro a jedem cca 18 km po drsný kdysiasfaltce (minimálně dvacet let bez údržby) až na cabanu Padis (cabana je turistické centrum, vtomto případě budka zvíci novinového stánku bez elektriky, kde se prodávají teplá piva a jiné pochutiny), kde všechno necháváme a nadáváme si, že jsme to neudělali dole vhospodě, kam stejně pojedeme na večeři, a vyrážíme na okružní pochod. Nejprve míjíme několik vyhlídek do brutální propasti a přeme se, jestli má sto metrů nebo ne, celou ji obejdeme, abychom napůl slezli a napůl spadli na dno, kde sešplháme do jeskyně. Zde se díky absenci baterky brodíme vodou, já čvachtám, Hektor dokonce padá (sakra ta je ledová), osvětleno je pouze vchodem a o kus dál výlezem zjeskyně, sem tam i nějakou baterkou vcizí ruce, to je totiž to jediné, co se místní scenérii dá vytknout - je tu lidí jak na Václaváku. Doufám, že vyjdou fotky, neb tohle se jen těžko popisuje - přes skály a kameny skákat po jeskyni, sem tam využít napalvený klacek, do místnosti osvětlené zhora průrvou ve skále a pokračovat vkrosení kamenů a řeky dále do daších prostor. Vše je slizké a klouže, ale věřím tomu, že sbaterkou bychom se ani nenamočili.

Jsme na konci, lezeme ven, prudce se otepluje, neb vjeskyni nebylo víc než deset, a po kdysižebříkové cestě se sápeme ven zpropasti, nutno říci, že je to dost fuška, a poté lesem sprudkým stoupáním kde jsem byl blízko infarktu na cestu, která je již pohoda a za půl hodinky jsme na cabaně. Dáváme pifko, kecáme sČechy, kterých je tu všude spousta, polovina stanů (náš tip), koukáme na volně pobíhající koně živící se odpadky, kterých tu jsou řádné hromady, kolem spousty lidí, kemp bez záchodů a bez vody, o elektřině ani nemluvě, prostě tady bych dovolenku nechtěl trávit. Tak jedeme pryč, zase po brutál cestě, tentokráte svypnutým motorem, raději nic nefotím, abych nebyl za totálního debila, na tomhle sFJ. Za nejhorším úsekem dojíždím Holeydu sHektorem, tedy spíše na mě čekají, místní (asi, mluví rumunsky a je to uprostřed lesa) omladina kouká na motorky, líbí se jim moje a nejde jim vysvětlit, že zrovna tady je kničemu, ale oni si stejně asi nikdy žádnou nekoupí. Pokračujeme vkrosení do Sudrigiu, po cestě ještě ztrácím spacák, ani nevím jak, prostě mě zpod pavouků opustil. Jedeme ho sHektorem hledat, každý po jedné straně silnice ale jelikož se stmívá tak nic nevidíme, necháváme to na zítra, já už přemýšlím nad sháněním spacáku vtéto zemi. Potkáváme dva baťůžkáře, kteří nejprve chtějí jet nahoru, jestli je nevezmeme, tak je slušně fakujeme, rallye jednou stačila, a nakonec skončíme spou vhospodě, popíjíme, šéfová nám ukazuje místo na spaní za hospodou, kupodivu si mě pamatuje zjara a je velice veselá (ona je snad pořád), dopijeme místní hruškovicia jdeme se uložit. Ještě stále přemýšlím, jak vDevě koupit spacák, pokud ho tedy ráno nenajdu.

Dneska jsme urazili 185 kilometrů

7.8.

Ráno se jedu podívat po spacáku, jestli náhodou, takže ani náhodou, dáme snídani míči sčajem, rozloučíme se shospodskou a sČechy a jedeme do Devy na nákup spacího pytle. Cesta do Devy je celkem hezká, klasické rumunské okolí, po pár desítkách kilometrů se objevují hory, silnice směrem nahoru celkem ušla, posléze zkopce to bylo o dost slabší, nicméně co to je proti včerejší Drum forestiera. Těsně před Devou stavujeme u benzínky, kde Hektor kontroluje věci, neb má pocit že ztratil nákrčník, nenachází ho, tak necháme na večer důkladnou prohlídku zavazadel. Po příjezdu do Devy hledáme krámek se sportovními potřebami, a po anabázi typu tady to nemáme, zkuste to tam a tam, se dostáváme do prodejny automototuristických doplňků, kde mají dekáč za 410 000 lei, ale co se dá dělat, beru ho. To ještě nevím, jakou má brutální podšívku : kachničky, medvídky, kočičky a tak podobněw, a navíc růžovou. Stavujeme se ještě pro maso a chleba, paní vkiosku umí celkem slušně německy, ale co je ještě více zvláštní, uklízí si kolem stánku, zametá, kropí to vodou, prostě vtý špíně kolem celkem změna. Po koupi Karpatek se odebíráme směrem na Sebes. Super cesta, asfalt úplně rovný a dokonalý, policajtů jak u nás o dušičkách, a krajina nic moc. Dokonce jsme viděli i měřit rychlost, ale před zatáčkou byla parta kluků a všem ukazovali, že za rohem se měří, celkem legrace. Dojedeme do Sebese a vydáme se nahoru, na přehrady a romantickou krajinu. Kupujeme benzín, a už to valíme nepříliš kvalitní cestou spřekrásným výhledem do okolí, a pereme to po ní vdešti (nevím kde se tak náhle objevil) cca 55 kilometrů do Oasy, kde nacházíme kemp spodivnými příbytky a zajímavými lidmi, přestalo pršet, opět jako když utne, koupeme se vpřehradě, hygiena, rozděláváme gril a jdeme večeřet. Pečeme kýtu prošpikovanou slaninou, celkem pohodička. Poté přichází zajímavý človíček, povídá nám o těžkém životě tady, ukazuje krev na nohách, zlomenou hůl, protože ho napadli vlci (teda jeho stádečko ovcí) a tak jednoho umlátil. Dává nám kus brynzy, vytahuje flašku pálenice ze směsi hrušek, švestek a vína, děláme družbu, nutno říci že jeho pálinka je super, vydržela asi pět minut. Ještě než usne a jeho kamarádi si ho odnesou, nám dává pár okurek, tak mu věnujeme kus lovečáku a zbytek Fruttifreshe.

PS. Hektor se po vybalení stanu a všech věcí rozloučil snákrčníkem definitivně, takže stav ztracených věcí je 1:1.skoro1, protože Holeyda si padajícího spacáku včas všimnul a vdešti jej zachránil.

Dnešní dávka je 246 kilometrů

8.8.

Ráno jsem se opět probudil trapně brzy, tak se jdu podívat po houbách, ale nějak se mi nedaří, takže se aspoň zmatlám borůvkami. Posléze se odebéřu do přehrady vykoupat se, mytí hlavy, holení a tak, prostě abych vypadal jako kulturní člověk, jen nevím jestli se to podařilo. Mezitím přichází opět ten rumunský týpek, už od časného rána vypadá dosti nachmeleně, a dává nám další porci jídla stím, že tentokrát to chce prodat, nicméně když koukáme na ty fláky a cenu, tak je to maximálně za polovičku ceny obvyklé na tržištích, takže souhlasíme a bereme cibuli, špek, brynzu, papriky, okurky a česnek. Zatímco se koupu, vyrazil do lesa i můj spolujezdec Holeyda a na rozdíl ode mě se vrátil shoubama, jaký se u nás jen tak nevidí, bohužel červivý, tak zjídla nebylo zase nic. Posnídáme tedy YumYum, brynzu a špek se zbytky chleba a vyrážíme vstříc dalším nástrahám Rumunska. Po několika kilometrech celkem použitelného asfaltu tento mizí a cesta se stává dosti perverzní, více než třicet kilometrů, kde se mi vjednom obzvláště divotvorném úseku povedlo lehce položit motorku. Nový lak je trochu odřený, mě nic není, jen mi ulítl knoflík znohavice, ale Holeyda se sápe zpříkopu, nasranej jak špaček, džíny roztržený od kotníku do půli stehna, krev zkolena, ale jen odřenej, a spíš ztoho skutálení se ze stráně, neb těsně před pádem jsme již stáli, jen jsem jaksi naloženou mootrku ve dvou neudržel na pravý noze L
Když se Holeyda trochu uklidní, jedeme dál a při nejbližší příležitosti ho předávám opět na enduro, jsou holt místa, kde je to lepší motorka než ta moje. Ještě před přesednutím vidíme stádo ovcí, které se nehýbou, takže Holeyda říká vidíš ty kameny co vypadají jak ovce, načež se pohne jedna znich a je jasno, že jsou živé. Kolemstojící ovčáci se marně snaží uklidnit psy, kteří se na nás vrhli, naštěstí rychle startuji motor, protočím ho a oni utečou, načež ho chcípám a zase sjíždíme zkopce působením gravitace. Dostáváme se kdalšímu jezeru, kde opět stojí domorodé podivnosti vzdáleně připomínající stany, a pokračujeme dále, Holeyda ještě, aby toho nebyo málo, dostává kamenem odlétnuvším od kola protijedoucího Romana do hlavy, ještě že má helmu. Cesta je o něco lepší, už né taková lesňačka, ale celkem rovná prašno-kamenitá silnice. Když se konečně napojíme na asfalt, zaraduji se, ale spolujezdec mě nabádá kopatrnosti do doby, než si na tržišti koupí nové kalhoty. Potkáváme tlupu šesti polských enduristů, prostě tři páry si jen tak vyrazily na dovču a jsou Rumunskem nadšeni, aby ne na jejich technikách, Afrika, Tenerka a Transalp.

Dáváme řeč, vyměňujeme si tipy na zajímavá místa, děvčice mezitím ošetřují nohu, při usedání na motorku jsou proklety, neb to moc utáhly. A jedeme dál, ujištěni že teď nás čeká jen supr cesta bez záludností, což po těch dvou enduro vložkách potěší. Krajina opět jak vystřižená zreklamního prospektu na Alpy, sjíždíme na hlavní silnici, dáváme oběd, velmi zajímavé a velmi chutné, jen si nepamatuji názvy jídel. A dojíždíme do Rimnicu Vilcea, kde náhodou najdeme internet velice rychle, a strávíme hodinku psaním zážitků a SMSkováním (já to první, Hektor to druhé), Holeyda mezitím hledá obchod skalhotama. Hraje zde nějaký místní televizní hudební kanál, většinou popík, sem tam nějaký hiphopový humus, ale i pár metalovejch kapel, bohužel se mi posléze nedaří nikde sehnat nahrávku (Antract). Holeyda nepochodil, hodina se naplnila a my jedeme do Curtey de Arges, kde na tržišti jsme středem pozornosti, kupujeme Džíny za sto tisíc, staré jim Holeyda nechává jako suvenýr, a všichni u nichž jsme hledali sparávnou velikost nás jdou vyprovodit, okukují motorky a ptají se, nejvíc je překvapí, že ta moje je jako Dacie (4 válce a 1200 kubatura), jen vrtí hlavou, a my za všeobecného veselí odjíždíme. Jedeme spát, ale nejprve zajedeme na přehradu Vidraru, cesta je absolutně skvělá, přehrada taky, je tu kemp, dáváme jídlo vrestauraci, kde jsme za exoty že kouříme Karpatky, a jedeme zpátky dolů pod hrad Poienari, který dal vystavět Vlad Tepes (Drákula). Jelikož je výstup prý celkem fuška a už je tma necháváme to na zítra a já přicházím o zážitek spát na Drákulově. Rozhodíme tedy tábor dole, ulehneme a za pár minut se přivalí Rumuni, kteří zde kempují, odkud že jsme a tak, prostě opět dlouhá konverzace, během níž nás nalévají domácím vínem (nutno říci že velice lahodným), a když dojde kanystr, jdeme konečně spát.

Dnešní kilometrová dávka je 212

9.8.

Ráno se vypravujeme nahoru na hrad, cestou nás zkasíruje děda, ještě chce moc peněz za fotoaparát tak jej Hektor jde uložit do stroje a já jelikož ho mám ukrytý vkapse spěchám nahoru, abych tam byl dřív než dědula a udělal pár snímků zadarmo. Tím pádem mě cesta docela vyčerpá, navíc je devět ráno a už se teplota blíží třicítce (nahoře na slunci). A fuj! Nahoře někdo nocuje, a jsou to, jak jinak, Češi, prostě jedenáct baťůžkářů, ještě že jsem sem nešel spát, to by mě asi trefilo. Hodíme pár slov, prolezeme si hrádek, mrňavej ale na perfektním místě (ze strategického hlediska) a přes hromady ještěrek supíme dolů. Tam se vykoupeme vnádherně ledové vodě, dáváme mezitím sešlým Češkám kus brynzy a slaniny, jen nevím jestli zdobrosrdečnosti, nebo aby se nám to vtomhle horku nezkazilo. A jedeme dál. Vracíme se do Curtey, cestou kupujeme chleba, Karpatky a Fruttifresh, Holeyda ještě ztrácí hledí zblemby, protože se ohlídl po psovi, kterého jsem skoro přejel (byl asi tak půl centimetru od kola), a zjišťuje, že tato archaická přílbice je určena jen pro pohled vpřed, jinak zní létají elementy, vrací se pro ni a my mezitím děláme ten nákup. Poté jedeme vyhledat vhodné místo pro snídani, nejprve zastavíme hned u kasáren, kde nás vojáci slušně ale důrazně vyženou, a poté končíme na malé loučce. Dopisuji deník a přitom hodujeme, zbytky odhazujeme psům, kteří se záhy po rozbalení jídla vždy objeví vhojném počtu, Hektor ještě využívá kůži ze špeku na namaštění kožených kalhot, až poté ji odhazuje čtyřnožcům. Sedáme opět na naše šílené stroje a jedeme do Bukurešti. Je ukrutný horko, po dálnici jedeme celkem svižně a přesto se potíme jak prase, takže co chvíli stavíme na drink vmotorestu. Naštěstí je to jen 120 km, a už jsme vhlavním městě Rumunska.

Zde poměrně snadno najdeme ulici Cotroceni, odkud máme najít kancelář mého kamaráda. To už je slabší, takže zastavujeme u jakéhosi paláce, a místní ochranka nám ochotně pomáhá, volám Adrianovi, dostanu vysvětlení kudy, ale mám jet kolem benzínky, ochranka neví kde je, tak mu volají ze svých telefonů a nakonec dostaneme podrobný popis cesty, je to asi tři minuty jízdy. Sám jsem byl překvapen neuvěřitelnou ochotou pomoci i zde, ve velkoměstě (jak by asi dopadl turista vPraze?). Konečně se potkáváme sAdrianem vkanceláři, bohužel se mu nepodařilo sehnat nocleh, tak vyrazíme na noc ke Snagovu, kde jsme se stejně zítra chtěli stavit. Kecáme, dostáváme plánek Bukurešti svyznačenými koupališti, památkami a hospodami. Vše vynecháváme, a jen nalehko (věci vkanclu) vkraťasech a tílku vyrážíme po městě na koupák, ani blemby si nebereme, jedeme svižně a stejně je to na smrt horkem, kolem sebe vidíme komatické tváře vautech a autobusech. Nakonec jsme koupaliště našli, soudě dle aut kolem nějaké milionářské, všude luxus, mramor a tak, křišťálová voda, bar, lehátka, prostě jak ze seiálu Beverly Hills, dáváme pár piv, která stojí asi dvě marky, což je více než dvojnásobek obvyklé ceny, koupání necháváme být, jdeme za roh do jezera (spíš než kvůli prachům kvůli tomu, že milionářské je totálně narvané a další borci vPorschích přijíždějí). Po vykoupání jedeme do hospody, kde máme sraz sAdrianem, dáváme pár pifsonů, kecáme, hlavně o metalu, což je naše společné hobby, hospoda zavírá a my jedeme za jeho 206 kterou má pro Bukurešť přes město, kde nám ukazuje nejzajímavější věci, abychom to zítra snadno našli, neb má moc práce (vrátil se po 10 dnech dovolený) a posléze nás zavádí do restaurace, kde skvěle vaří. Jídelníček dlouhý jak tejden, jen si vybrat. Lidí je tu mnoho, ale ceny příjemné, prý je to nejlepší bukurešťská restaurace co se jídla týče, rychlá obsluha a navíc nonstop, to by bylo terno vPraze. Dáváme si konečně vytouženou ciorbu de burta a mamaligu a po dojedení si jdeme vzít spacáky a jedeme na Snagov. Ještě trochu zakufrujeme vBukurešti, ale nakonec zdárně vyjedeme správným směrem, ale klukum přijde blbý jet dvacet kiláků vnoci, tak vybírají hezké místo na spaní sami.

Dneska jsem kilometry nezaznamenal, ale kolem dvouset to bylo.

10.8.

Hezký? Ani omylem, něco tak strašnýho jsem ještě neviděl. Rigóly od traktoru všude, kolem kukuřice, tři prdele komárů, jedna kočka a to všechno tak obtěžovalo, že jsem se skoro nevyspal. Navíc po rozednění se objevil roj hovad, tak jsme vypadli pryč. Ještě nutno dodat, že Holeyda strávil noc na záchodě, chytil nějaký rumunský druh průjmu Navíc nás vnoci budili policajti, protože Hektor vjel do kukuřice a já jsem nechal techniku na polní cestě u silnice, a varovali nás, že to není bezpečné. Holt bezprostřední okolí hlavního města asi není to co hory. Takže jsme sbalili a vyrazili na klášter Snagov, vněmž leží ohořelé ostatky Drákuly, je to odsud asi sedm kilometrů. Tam jsem si musel dát Karpatku a Fruttifresh, abych ty dva nezabil, protože kolem je hospoda, jezero, lesy a nádherné loučky na spaní. Jdeme se vykoupat do jezera, zjišťujeme, že klášter na ostrově neuvidíme, neb funguje jen o víkendu a loď, kterou se tam jako jedinou lze dostat, tak také. Po cestě zpět do Bukurešti si ještě dáme sendvič, Holeyda, který vypadá jak zombie, žije jen zminerálek. VBukurešti dáváme okružku, děláme fotky, občas je komedie sochrankou všeho možnýho, protože si musíme památku vyfotit odjinud, aby se jimi hlídaný objekt na fotce neobjevil. Vzhledem ktomu, že to nejhezčí jsme viděli, jedeme do kanceláře, bereme si věci, mailujeme kamarádům, Holeyda dostává nějaké rumunské prášky na jeho chorobu. Ještě mi padá motorka, vtom horku kolem (dle teploměru 39 ve stínu) se zapichuje do roztaveného asfaltu, padá a horkem se trochu pochroumají plasty. Opět vnechutném horku prohlížíme Ceausescův palác (docela zážitek, příště půjdeme i dovnitř), děláme tak trochu nechtěnou okružku po Bukurešti a jedeme kmoři. Na výpadovce zěsta je to otřes, aut tolik,

že se ani na motorce nedá předjíždět, silnice roztlučená a úzká a ktomu to horko Stavujeme se na oběd sestávající zmíč a Fruttifreshe a pokračujeme dál, musíme dát 250 km, každou chvíli stavujeme na drink, vše je tu drahé, sen už turismus dorazil, Ještě po cestě na pár místech měří rychlost, ale všichni to solidárně ukazují již pět kilometrů před inkriminovaným místem. Jediným světlým okamžikem byla cesta přes Dunaj, kde postavili asi 25 kilometrů dálnici, spousta mostů, jen se to nedá fotit všechno. Už za tmy dorážíme do Constanty, dál do Mamaie, která žije takovým způsobem, že je zde vdeset večer dopravní zácpa a jediná ulice vtomto letovisku se pro nemotorkáře stává naprosto neprůjezdnou. Za Mamaiou je kemp, Holeydovi se do kempu nechce ale je přehlasován, cena 35 000 za osobu, stany a motorky se neplatí. Dokonce tu nejsme sami, potkáváme tři německé Hárlejáře, takže se vykoupeme, jdeme na pivo a poté se pustíme do přípravy vlastních míč, ke kterým zveme i německé kolegy. Jsou to hrozní pohodáři, tvrdí, že Hárlej je pro chudý, protož e se dá stlouct na koleně, a na japonce jsou drahý opravy a na to že nemají. Jen je sere, že si všichni myslí opak, a když přijedou Němci na Hárleji tak znich chtějí vyrubat co nejvíc peněz. Kecáme a kecáme, pojídáme míči, popíjíme pivko a pak jdeme spát.

Se včerejškem jsme urazili 568 kilometrů

11.8.

Ráno se probouzíme každý zvlášť a děláme si individuální program na pláži, koupání, válení se, hraní karet a pojídání melounů, sem tam pivko. Kolem čtvrté hodiny se rozhodujeme jet do Constanty, a to autobusem, abychom vstřebali místní atmosféru. Prodlužujeme pobyt o další den a jdeme na zastávku autobusu. Ten po chvíli přijíždí a po asi dvou stanicích přesedáme na trolejbus. Já jdu za řidičem zaplatit lístek, a ten mi ho nedá a jen mě pošle do busu. VMamaie se začíná plnit lidmi vplavkách a svodními nafukovacími nesmysly, když vtom se náhle zvednou ze sedadel tři dámy, připnou si cedulku REVISOR a začíná šou. Já jej sice nemám, ale jim stačí říci, že jsem platil u řidiče, asi si tím šoféři přivydělávají. Ale hned vedle mě je mladý kluk slístkem na autobus za 6000 a ne na trolejbus za 7000, a tak se stáváme svědky velice temperamentní výměny názorů (hulákají na celý trolejbus), skutečný zážitek. Co jsem pochytil: kluk je zBukurešti, kde mají stejný tarif, a dámy tvrdí, že je to na busu napsaný, ukazují mu to, a nvíc, že jsou přece vidět tykadla a tak, do diskuze se přidá půlka vozidla, opravdu jak vitalském filmu, pak si berou kluka ven a my jedeme dál, Hektor sHoleydou si oddechli, neb jeli načerno. Dojeli jsme do centra, prošli se uličkama, mají tu jen hezký park, jinak hnus a špína, navíc domy jak po válce, rozpadlé, vrekonstrukci, kdy i jeřáb už se rozpadá, jak dlouho to trvá a tak, prostě Constanta je obraz bídy a utrpení. Všude kolem žebrající cigáňata, veksláci, stím kontrastující zlatá mládež vMercedesech vluxusních hospodách,

kde nás ani nechtěli obsloužit, no fakt úděs. Vylezeme tedy na minaret, ze kterého je krásný rozhled na tu bídu kolem, jen přístav je naprosto úchvatný. Holeyda nahoru nesmí, protože vruce měl lahváče a to se ochrance nelíbilo. Jdeme ještě do hospody vtureckém stylu na čórbu de búrta a už to valíme trolejbusem zpět do kempu. Už je tma, bus plný lidí,jedna starší paní říká své kolegyni, že to je tady vždy vpátek a sobotu hrozný kvůli diskotékám vMamaie, nakonec vtom hrozném horku a opět se tvořící dopravní zácpě dojedeme na konečnou a nečekáme na autobus, ale jdeme dva kiláky pěšky, já podél silnice po cestě, oni dva po silnici. Vkempu dáme sprchu, pivo a jdeme spát.

Dneska jsme neujeli ani metr

12.8.

Časně zrána rachot, Hárlejáři a jeden Rotaxák nás opouštějí, pak si dáme snídani a pokračujeme vklasickém přímořském nudném životě. Po poledni nás to už nebaví, tak se vypravujeme dále, do delty Dunaje. Jinak cesta docela hnusná, ne sice kvalitou, která ujde, ale okolím, placka, rafinérie, kolem jen kukuřice a úplně suché slunečnice, vítr, prach, no co vám mám povídat. Vítr se stupňuje, až do té míry, že jedeme vcelkem slušném náklonu, aby se to vůbec pohybovalo rovně. Dojedeme do Tulcey, což je centrum delty, zde hledáme restauraci, najdem tu nejhorší, což ale zjistíme později, mají dobré pivo, pomalou obsluhu, nic moc jídlo a XXM porce, žebravý děti a psy přímo na terase, zase mají výhled na přístav. Po dojedení se vypravíme po přístavu, vdomnění, že dáme okružku deltou, nedáme, ale ne kvůli ceně, ale kvůli délce, je to asi stopadesát kilometrů, a loď odjíždí vosm ráno a vrací se vpůl devátý večer. Město nic moc, špína, nic ke koupi a tak jedeme rychle pryč. Opět vichr a placka, sem tam se Dunaj rozlévá do slepých ramen, kde roste břečťan či co to je, rybářské loďky brázdí řeku. Zjišťuji, že se mi ulomil kufr, používám osvědčený řetěz a jedeme hledat nocleh. Nacházíme celkem slušný plácek, stavíme motorky tak, aby je vichr nepřevrhnul, což je dost fuška, Hektor staví stan, kolíkuje vším co má a já beru sekeru a jdu si dělat celtový přístřešek. Rozděláváme gril, spálíme všechno uhlí, takhle rychle hořet jsem to ještě neviděl, pojíme grilovaná kuřata (stehna) a jdeme loupit a grilovat kukuřici, pak za neutuchajícího větru jdem spát.

Dneska to bylo 198 kilometrů

13.8.

Ráno se budíme do ještě drsnějšího větru než včera, rozebírám prasklý díl zkufru, a jde kolem dědula, ptám se ho kdo mi to svaří, a on říká že on sám, jen ho musím dovézt domů, což je asi 4 kilometry. To beru, Hektor mi půjčuje Dominátora (Yamaha je vrozkladu), beru strejdu na tandem a jedeme. Je to celkem legrace, ve městečku se ztrácim, to je pořád doprava, doleva a dokola, až nevím kde jsem, každý na nás mává, a už jsme u něj doma. Tam mi ukazuje svou malou dílničku (jak tvrdí on), ale to jsem nezažil, má tady vše počínaje vrtačkou, ohýbačkou, přes frézy, brusky a podobné až ksoustruhu (!), zapojuje elektriku a vaří oba díly, ten zdruhé strany totiž nemá ke smrti daleko. Mezitím přichází jiný člověk, dovídám se pár věcí, mezitím se mi chladí díl, aby mohl být zabroušen, strejda vyrábí cosi pro toho druhého (prý část garážových vrat) a říká, že po pádu Ceausesca lidé za prachy kupovali lodě a jezdili zRumunska pryč, on že ale věřil, že to půjde, tak si koupil vybavení ztovárny a teď ho to živí. Když je vše hotovo, jde mi ještě ukázat Simsona ze šedesátých let, ještě ruční řazení, 250, zajímavá technika skardanem. Pak beru strejdu na motorku a vezu ho zpět, kde opravuje jakési čerpadlo trčící ze slepého dunajského ramene. Po cestě si drží čapku, aby mu neulítla jako po cestě kněmu.

Mezitím vtáboře (píše Hektor): Zatial čo sa Tyfus vyvážal sdedou a dával dokopy svoj nosič napchával som sa spolu sHoleydom melónmi, čo nám doniesol náš nový hostitel´. Medzitým sme zniesli zo světa naše sáčkové polievky. Samozrejmým klincom našich ranajok sdedom při Dunaji boli Karpatky. Eště nutná ranná hygiena a bol tu vysmiaty jako lečo tyfus aj sdedom sopraveným nosičom.

Dávám dohromady motorku, pojídám meloun, jež dostali od obyvatele domku uplácaného zhlíny, u nějž jsme nocovali. Kufry drží, loučíme se sdomorodci a pokračujeme. VBraile na trajekt, zajímavé plavidlo, jež má životnost evidentně za sebou, držíme motorky seč nám síly stačí, je to sice jen řeka, ale vlny jsou na toto vratké plavidlo dost velké, a není radno věřit stojanu (viz. Bukurešť). Ještě se stavujeme vTecicu, měníme prachy za velice příznivý kurs, posedíme vcukrárně, mají skvělé dortíky, a jdeme hledat poštu, chceme se ohlásit tradičně. Našli jsme, Holeyda mezitím už kalí pivo vzahrádce, jenže mají jen známky a ne pohledy, bereme aspoň tyto, že to pošleme odjinud. Ještě dáme pivo za 5000, konečně rozumné ceny (tvrdej za 3000/decák), Holeyda i míči, asi mu nestačila návštěva cukrárny. Jedeme natankovat, koupit uhlí a po silnici nevalného významu do hor. Ještě koupit maso, domorodci nám radí kde, takže objevujeme masnu jak zminulého století. Kiosek skusy ovce, znichž řezník sundá fáče a odežene vosy, my kupujeme 1,5 kila ovčího, jiné stejně nemají. Necháme si to nakrájet, mezitím fotíme klučíka na motorkách, kde sedí evidentně poprvé a asi naposled vživotě, fotíme i krámek, to je fakt blekmetal. Ještě dáme košt domácí pálenky a bereme jí půl litru, pro jistotu si dáme po mase. Popojedeme dál, pěkné místo na gril a začneme svečeří, děláme si skopové, pijeme tuicu, cigárko, pozorujeme jak sváží koněm dříví zlesa, pak to zabalíme a jedeme se družit. Ještě než dojedeme do Lepsu, ostatní ví, proč zde do zatáček vždy brzdím - za zatáčkou hází stromy zlesa dolů na silnici, kde je sbírá Roman shydraulickou rukou (!!), tam jet rychleji tak máme pomník. A jsme vLepsu, máme vyhlídlé pěkné místo na spaní dva kiláky od hospody, kde sedíme a pijeme sdomorodci, jsou tu bohužel samí dovolenkáři, muzika vyhrává, mládež tančí, pár lidí umí anglicky, tak si celkem pokecáme, pijeme Gambrinus (místní kopie značky, nikoliv licence) a po půlnoci se odebíráme vrávoravou jízdou křece, kde sebou flákneme a chrníme.

Dneska to bylo 189 km

14.8.

Ranní probuzení, kolem krávy, řeka šumí, rumunští turisté se také budí, koupání, vaření a odjezd. Těsně za Leciu začíná opět enduro vložka vdélce asi dvacet kilometrů, kde na nás Hektor udělal skoro půl hodiny, rozhoduji se, že si do mapy zakreslím terénní úseky, bude se to příště hodit. Na konci tohoto, vOjdule na nás čeká Hektor, vybavující se, nebo spíš nechápající, smístními domorodci, kteří zde tvoří část zobrovské maďarské menšiny, čítající asi tři milióny lidí žijících ve středním Rumunsku. Dáváme svačinku a razíme do Tirgu Secuiesc, kde se definitivně rozhoduji dát si kvečeři lečo a za tím účelem zakupuji skoro tři kila rozmanitých surovin. Posléze jedeme pryč, jen bych chtěl vyjádřit své překvapení nad čistotou města, jsou tu i koše, asi je to tím, že to je víceméně maďarské město. A opět cesta po horách, silnice prašná, ale celkem bez hrbolů, nasazuji na můj stroj vzhledem k erénu výjimečnou rychlost 40-50 a jedu. Vystoupáme do sedla, kde si dávám jogurty, protože mi trochu zasvinily kapsu, Holeyda šunku a čokoládu (stále se ještě bojí střevních problémů) a Hektor nic, pak následuje rituální Karpatka a sestup do Miercurey-Ciuc, což shledáváme jako zatím jedno znejkrásnějších měst na cestě, jen tady mají hnusné pohledy, ale není vyhnutí, tak je bereme a posíláme. Pochopitelně máme známky ve špatné hodnotě, tak se dějí čachry sodlepováním a přilepováním jiných. Klapne to, a jdeme za Holeydou, který pod záminkou hlídání motorek sedí vkrčmě hned u nich. Dáváme pifsona, kluci ještě kávu kcigárku, supr podnik, příjemná jazzová muzika, obsluha, čisto a levné pivo. Popijeme, dáme langoš a už vyrážíme někam bydlet. Pár kilometrů poté nacházíme louku, čerstvě pokosenou, jako stvořenou pro tento záměr, zjišťuji, že FJ je skutečně univerzální stroj, rozděláme oheň a začne anabáze svařením leča. Nejprve vypečeme špek, aby byl tuk na cibulku, a pak se již pokračuje na otevřeném ohni konvenčně, výsledkem je velice dobrý pokrm, jehož příprava zabrala více než dvě hodiny, ještě že jsme zakoupili do PET lahví dostatek točeného piva. Popíjíme, vaříme, kouříme, a vzhledem kpodivným mrakům se připravujeme na déšť, ten se však nekoná, pojíme lečo a jdeme chrnět.

Dneska to bylo147 kiláků

15.8.

Ranní probuzení je nádhera, posekaná loučka uprostřed hor, ohříváme a dojídáme zbytky ze včera a posléze se vypravujeme dále směrem na Gheorgheni. Tam za chvilku dorazíme, Hektor chce dostat peníze zbankomatu, ale nějak se mu nedaří, takže mezitím posedíme vparčíku na náměstí a jedeme na Lacu Rosu, což je nádherné jezero uprostřed zelených hor. Krásná cesta, serpentýny, jen ta kvalita povrchu pokulhává, kolem louky poseté dřevěnými domky. Vyjedeme až kjezeru, které je nyní skutečně červené na rozdíl od stavu na jaře, kdy bylo celé zelené. Všude kolem je bohužel hromada turistů, tím pádem i atrakcí, a nějak to tu ztrácí to kouzlo, které mě na jaře tak uchvátilo. Vynecháváme lodičky, je jich na jezeře moc, nemají ani točené, tak se příliš dlouho nazdržíme a jedeme dále kpřehradě Bicaz. Klesáme zhor, fotíme jak diví, tak místo popisu přibudou snad fotky. Ještě nás zastavuje policajt, protože jsme nezastavili na železničním přejezdu, neustále nám chce dát pokutu a já mu tvrdím, ať nás napomene a že už to neuděláme, nakonec to skončí dotazem, jestli máme suvenýr zČech, tak můžem jet, a Holeyda je lehčí o nůž. Projíždíme Bicazem, na hrázi místní přehrady (největší vRumunsku) se opět nesmí fotit a bdí tu voják skvérem, což je škoda, protože takovou spoustu PET lahví, jako mají tady u hráze, jsem ještě neviděl. Objíždíme přehradu, chceme se vykoupat, ale nakonec ztoho sejde, zastavíme na konci ve stínu, na hodinku, a pak pokračujeme malebným údolím řeky Bistrity do Vatry Dornei, kde chceme zakoupit maso a zakempovat. Mají tu velice pěknou silnici, ještě potkáváme finišér, jak za provozu klade novou vrstvu, následuje otřesných asi deset kilometrů ve štěrku a pak se to zase dá pálit, až vjedné zatáčce rvu stojan, tak mě spolujezdec začíná bít a nabádat ke zpomalení. Kousek za vesnicí Farcasa, kde jsme na jaře měli brutální družbu, potkáváme 4 motocykly skoupající se posádkou a při bližším ohledání zjistíme, že

to jsou naši a jedou už taky pomalu domů, slovo dalo slovo a pokračujeme spolu. Ve Vatře jdeme koupit na trh maso, paní nám ho ochotně nakrájí a sama od sebe, se slovy že sČechama jsou Rumuni kamarádi, nám ho i naklepe, nasolí a opepří, a nic za to nechce! Mezitím se na tržišti nakoupí všechno možné, až to není na pekelných strojích kam dát, takže pod bundy a podobně. Dojedeme do Iacobeni, kde ještě dokoupíme dostatek točeného piva navečer a jedeme na mě důvěrně známe místo jako stvořené knoclehu. Kolem zurčí říčka sledovou vodou, u jezu se dá koupat, je tam vody až po krk, myjeme si hlavy a tak, a poté třesoucí se zimou vylézáme na poslední zbytky slunce, rozjíždíme gril, pečeme kotletky, kecáme, popíjíme pivko, pokuřujeme a posléze jdeme spát.

235 kilometrů se nám podařilo urazit

16.8.

Ráno se ujišťuji, jestli to nebyl sen, a nebyl. Skutečně nás je devět na šesti vozidlech, i ty stroje jsou pravda: Afrika a Hornet, to by se tu dalo čekat, ale Suza TL a R1 je na místní silnice skutečně odvaha. Opět ranní koupání, ohýnek, grilované míči a hlavně bojová porada, kde se rozhodujeme, že naše další kroky budou společné, čímž se trochu mění plán, ale nemyslím, že by to bylo na škodu věci. Takže usušíme, nadráždíme dvoukoláky a jedeme se mrknout na aspoň jeden zklášterů, kterými se to vtěchto končinách jenom hemží, na Moldovitu. Takže se pohybujeme zatáčkovitým terénem, až tam dojedeme. Cestou potkáváme pár motocyklů, nějak se to tady hemží, potkáme se na klášteře. Dojedeme tam, kolem svahů sdomky zminulého století (to sice nejsou, ale vypadají tak) hlubokými lesy plnými vlků, medvědů a podobné havěti, zabereme na parkovišti poslední volné místo a jdeme dovnitř. Neuznají mi legitku studenta zVŠE, naproti tomu Petrovi uznají ZTP, tak fakt nevím. Prolezeme klášter, a pokračujeme vcestě dále, kolem dost motorek, Rakušáci na Bávech a na Wildstaru, a hlavně nevim kdo na dvou nových FJR, radost pohledět. Sedáme na oře a vracíme se důvěrně známou cestou do Iacobeni, kde odbočíme na sedlo Prislop a vyplazíme se po horách. Po cestě nevěřím očím, proti nám sjíždí Golf ala Jízda: ustřižená střecha, obušený ze všech stran a natřený sprejem a štětkou, sotva drží pohromadě a Rumuni uvnitř mávají jak diví a smějou se jak potrhlí, idylka vkabrioletu. Dorazíme nahoru, rozprchneme se po okolí nasát atmosféru a udělat fotky, já jen súžasem pozoruji dánskou rodinku vmaringotce tažené koňmi, kteří dle informací na voze jedou zDánska přes Polsko a Ukrajinu do Rumunska takhle, to je dovolená, proti tomu jsme amatéři. Ssjedeme dolů do restaurace Perla Maramuresului, kde skvěle vaří, a zaháníme hlad, každý si dává něco jiného, všichni jsou najedení až kprasknutí, ještě nám tu ochotně vymění marky za lei, platíme přes milión a jedeme pryč, směrem do údolí řeky Izy. Cestu nebudu popisovat, neb jsme tudy jeli na jaře a fotky spopisem už existují. Zastavujeme u benzínky, kde kalkulujeme spotřebu, čímž se dostáváme kneuvěřitelným číslům, Hornet ve dvou za 3,89 a hlavně R1 kolem čtyř litrů, David se obává, že až někomu poví že byl vRumunsku sR1 a spotřebou pod pět bude za debila. No a nocleh na tradičním místě - tržiště u Birsany, povídáme si s kolemjedoucími Čechy na kolech (na nich přijeli a na nich jedou zpátky!), kteří záhy pokračují, jdeme do hospůdky trochu zakalit, posléze zavírají, já mám rozvernou náladu po pivech a pár mixech vodka-likér zjahod, tak si dávám špek a ktomu pár vtípků a hlášek a tak, až nakonec usneme.

Dneska to bylo 207 kiláků

17.8.

Máme štěstí, nebo spíš smůlu, nevím, ale ráno tržiště funguje na plné obrátky, vstáváme tedy poměrně brzy, a navíc se kolem nás shromažďují lidi, nevím jestli jim trochu nepřekážíme, spíme totiž u klandru, kněmuž přivazují telata a koně na prodej. Okoukneme trh, nakoupíme pár zbytečných dárků a vyrážíme se mrknout na klášter Birsana (cestu již nebudu víceméně popisovat, vše je ve zprávě o naší jarní expedici). Potom dále na Veselý hřbitov, kde si Hektor kupuje obrovskou deku zovčí vlny, fakt velice pěkná a velká, a za pouhých 20 dolarů (já to viděl u nás, poloviční za tisíc až patnáct set) a ktomu polštář a potýká se sproblémem, jak stím na motorku. Nakonec to hrozivým systémem pavouků zvládá, mezitím Petr nutí nějakou žebravou holčičku jít se umýt, jinak jí nedá tatranku, a ta ho svidinou výrobku zOpavie poslechne a myje se vmístním napůl potoce napůl stoce. Poté to tady opouštíme, a jedeme za Livadu, kde chceme zkusit cestu na Zemplínskou šíravu, což je dnešní cíl, přes Ukrajinu. Po mnoha kilometrech tam dojíždíme a zjišťujeme, že tento přechod je jen pro kamiónový tranzit a Ukrajince a Rumuny, tak jedeme do Satu Mare, kde ještě doutrácíme zbylé peníze vpizzerii a za dárky vpodobě butýlek svšemožným obsahem. A pak už upalujeme na Peteu, kde překročíme hranice, a přes Maďarsko, kde jsme díky kvalitě silnic jak vJiříkově vidění a smažíme to na Slovensko. Ještě lehce zakufrujeme vKisvárdě, odkud nás ale vyvede maďarský motorkář na zajímavé stavbě MZ 250, a pak už jen hranice a Zemplín. Před ním potkáváme Hektorovo kamarády, u nichž na chatě budeme spát, dovedou nás kpřehradě, vykoupeme se, ale ta špína je úděsná, pak dáme motorky knim na zahradu a jdeme do hospody kpřehradě, kde si dáme pár pivek a ve veselé náladě se přesouváme na chatu knoclehu (já sMilanem a Davidem obzvláště pozdě, protože ještě máme družbu sborovičkou a domorodci)

Dneska to bylo 391 kilometrů

18.8.

Ráno se se všemi loučíme, a sHoleydou paříme nonstop do Prahy, takže vlasně není o čem psát, prostě jízda nejprve 150 a pak na spolujezdcův pokyn zpomalení na 120 a až do Čech, nic výjimečného se nestalo, a večer jsme vPraze, vykládám Holeydu doma, vrací mi vyprázdněný kufr, a já jedu také domů.

Kilometrů to bylo 792, což znamená celkem zhruba 4200 kiláků

Epilog:

Tato akce se až na několik drobných příhod vydařila, příští rok je vplánu Rumunsko sUkrajinou a jako druhá velkolepá akce pobaltí Polsko-Pobaltí-Finsko-Švédsko-Dánsko-Německo
Holeyda se po zážitcích pevně rozhoduje ke koupi silného motocyklu, aby se nemusel trápit na sedadle spolujezdce
Já jsem po první rozsáhlejší akci se spolujezdcem odstranil zadní stupačky a na motorce již vždy pouze sám
Co dodat? Prostě opět parádní dovolená za pár babek, vřele doporučuji

Záver:

Vrelo odporúčam všetkým mototuristom, ktorý hľadajú panenskú prírodu, super ľudí, historické pamiatky a majú zmysel pre dobrodružstvo. Netreba však dlho váhať, pretože nedotknutosť tejto nádhernej krajiny nepotrvá dlho (3 - 4 roky) a neskôr sa aj tam budete cítiť ako na Václaváku. Pre názornosť je najlepšie vypočuť si rozhovor s Tyfusom (p. Jozef Adamec), ktorý s nim bol urobený v priamom prenose 26.3.02 na Českom Rozhlase. Taktiež všetky priložené fotky Vám napomôžu vytvoriť si živý obraz o našej ceste.

Ešte pár viet na margo fám, ktoré kolujú o tejto krásnej krajine. Aj ja som mal pochybnosti, no ubezpečenia zo strany "starého vlka" Tyfusa, ktorý tam jazdí už 5 rokov ma presvedčili, že sa niet čoho obávať. Nariadením rumunskej vlády na podporu cestovného ruchu už nejaký ten rok platí nariadenie "neotravovať" turistov zo strany polície. To znamená, že na hraniciach nezažijete žiadne problémy a taktiež to platí aj zo strany polície. Stalo sa nám, že v horúčave, ktorá tam vtedy vládla, zastavili sme sa v jednom bare na pár pív. O chvíľu sme si všimli pri vedľajšom stole troch policajtov v uniforme, ktorým vôbec nevadilo, že sme potom hneď nasadli na naše tátoše a odfrčali do diaľav. S rýchlostnými limitami sme si vôbec hlavu nelámali, takže ak sme natrafili na kvalitnejší povrch, tak sme to jednoducho rozbalili. Osobitou kapitolou boli cesty v horách, kde som naplno využil vymoženosti môjho Dominátora. Niekedy som si pripadal ako na rely Paríž- Dakar (100 kilometrová rýchlosť a kúdele dymu za mnou). Jednoducho paráda!!! Taktiež cigánov je tam oveľa menej ako u nás. Stretli sme ich len ako kočujú na svojich koňských povozoch po krajine. Trošku horšie to bolo vo veľkých mestách. Tam sa nájdu aj skupiny mafiánov a výtržníkov - hlavne po zotmení. My sme to riešili jednoducho tak, že sme mestami len prefrčali. Keďže sme hľadali zabudnuté miesta, všade kde sme došli sme boli okamžite stredobodom pozornosti. Predstavte si, že prechádzate dedinou a všetci ľudkovia stoja okolo cesty a mávajú Vám.

Veľkou výhodou celej cesty bolo, že sú tam veľmi prijateľné ceny všetkého. Benzín cca 25 Sk/l, alkohol, cigarety cca o 1/3-nu lacnejšie a jedlo o 1/4-nu. Takže na cestu si stačí zobrať len bagáž na spanie a prachy. Na celú cestu som potreboval cca 10 papierov a to sme najazdili cca 3500 km a stravovali sme sa po krčmách, reštikách - miestne špeciality. Samozrejme sme nezabudli na prezenty.

Pokiaľ som Vás mojim príspevkom inšpiroval, nezabudnite si pozrieť ešte Tyfusové stránky - www.volny.cz/tyfus1200 a pozrieť si okrem iného aj jeho plány na túto sezónu. Samozrejme, že aj tento rok sa chystá do Rumunska a zháňa spolubojovníkov. Veľkou výhodou pridať sa k nemu je, že je výborný sprievodca - ovláda rumunštinu (nepomôžete si veľmi s ruštinou ani západnými jazykmi), pozná nádherné miesta, ktoré inak by ste neobjavili a je s ním psina.

Príloha: Rozhovor s Týfusom v Českom rozhlase (mp3, 2,1 MB, 18 min 23 sek)