Balkán - 11 zemí za 13 dní 1/3

Kdeže to je? Aha. Makedonie a Albánie. A než se den se dnem sešel, měli jsme plán – přes Slovensko a Maďarsko do Rumunska, Bulharska a Makedonie, pak Albánie, Černá Hora, Bosna a průletem přes Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko zpět domů. Jediný problém nastal s Makedonii - k návštěvě je zapotřebí vízum. K jeho získaní musíme doložit buď potvrzení o objednávce ubytování v hotelu, nebo zvací dopis od někoho z Makedonie. Po několika týdnech hledání na internetu jsme našli Christa, který nám velmi ochotně a rychle zaslal faxem požadovaný zvací dopis, takže návštěvě Vídně a získání víz za 22 euro na osobu už nic nebránilo. Teď už jen nachystat naše dva oře – 2x BMW R 1100 GS.

Obouváme Avon Distanzia a Metzeler Tourance, protože věříme, že „špalky“ typu TKC nebudou potřeba. Konečně nastal den „D“.

Vyrážíme brzy ráno s úmyslem zdolat Slovensko, Maďarsko a ulehnout ke spánku za hranicemi Rumunska. Bereme za plyn našich BMW a před šestou stojíme na maličkém hraničním přechodu Maďarska s Rumunskem v Nyírábrány – Valea Lui Mihai. Celní kontrola probíhá rychle, u směnárny kupujeme leie a za 100 euro dostáváme asi 3 a půl milionu. I když Rumunsko škrtlo 4 nuly a zavedlo nové bankovky, vesele se obchoduje se starými. Po usilovném hledání místečka pro kempování, jež nás zavedlo až před Satu Mare, za absolutní tmy stavíme stan a okamžitě usínáme.

Za rozbřesku, bez spáchání hygieny (není kde) opět sedáme do sedel. Projíždíme Bohem zapomenuté vesnice, kde se nám pod kola pletou slepice a smečky psů, i milionářská městečka, jejichž domy z mramoru, okna z kobaltu, brány z nerezu a okapy z mědi nám berou dech. Sotva kdy překročíme rychlost 80 km/h. Jednak proto, že to námi zvolená silnice nedovoluje a dále proto, že je na co koukat – i když jde Rumunsko hodně dopředu, pořád se zde žije jako v době našich prababiček. Projíždíme bezpočtem vesnic, údolí, kopečků a den nám rychle ubíhá. Tu žena v kroji pere prádlo ve stoce před domem, tam táta s fajfkou popohání volské spřežení. Za šera kempujeme mezi políčky za městem Radauti. Opět bez vody, takže dvoudenní pot ani tento večer nesmyjeme.

Budí nás dešťové kapky a ledový vítr. Je nám jasné, že po celonočním dešti bude polní cesta, po které jsme přijeli, slušně rozbahněná. Tourance se obalují kluzkým blátem, jeden smyk,druhý smyk a už kontroluju kvalitu kořínků kukuřice zblízka. foto 19 Znovu nasedám, ujíždím asi 50m a opět hážu robinzonádu do porostu. Ani Rudy to nemá snadné - zajíždí do kukuřice a zase se snaží vydrápat ven, ale přece jen díky svému umění vyváží postupně oba bawory na štěrkovou cestu. Po obědě vjíždíme na známou Draculovu cestu, což je úzká soutěska klikatící se podle toku dravé řeky, lemovaná vysokými rozeklanými skálami s dřevěnými kříži na vrcholcích.

Necháváme tuto turistickou atrakci rychle za sebou. Slušný asfalt z ničeho nic končí a máme možnost volby – díra, velká díra, past na mamuty. V jednom místě se míjíme s motorkářem - turistou, objíždíme se, protisměr neexistuje. Každý jede kudy zrovna vidí nejsjízdnější cestu. Stanujeme na louce u dravé říčky a za hlasitého drkotání zubů se statečně vrháme do ledového proudu. Konečně voda :-) Ráno při výjezdu na silnici Rudova studená motorka chcípá, klouže ze stráně a vypadá to, že oba skončí v kotrmelcích. Spěchám na pomoc - bořím se do vysoké trávy, hlínu a kamínky mi hrabající kolo hází přímo do obličeje, ale přece jen dostáváme motorku zase na pevnou půdu a vyjíždíme na asfalt. Rudy si odváží nejen zážitek, ale i vymknutý kotník. Vyjíždíme do nekonečných zatáček v pohoří Fagaraš, kroužíme jednu osmičku za druhou. Na samotném vršíčku, ve výšce 2 400 m n.m. ani nezastavujeme, neboť mrak usídlený na špici je jako mléko. V neosvětleném tunelu vedoucím skrz horu se mrak stává pastí na řidiče. Rudy jede pár metrů přede mnou a já stěží rozeznávám jeho zadní světlo. Netuším, kde je vlevo, kde vpravo, jestli jedu uprostřed nebo jen těsně kolem zdi. Na druhé straně jako když mávneš kouzelným proutkem – jasno, teploučko. Sjíždíme serpentinami k překrásné přehradě Vidrar. Ostrá zatáčka střídá zatáčku ještě ostřejší, vyšší kvalt než trojku nelze dát nikde, neboť jeden nikdy neví, co ho za zatáčkou překvapí – od metrového výkopu, přes souvislou vrstvu štěrku, mrtvého jezevce po odstavenou Dacii. Už skoro nemůžu dál, je to ubíjející, nápor na psychiku děsný. Konečně tohle vodní dílo opouštíme.

Naštěstí před malou vesnicí Malaia objevujeme zálesácké posezení pod hrází. Po úzké pěšince z prudké stráně sjíždíme dolů. Teda, sjíždí Rudy, já na trávě uléhám a sunu se dolů po boku. Naštěstí ani tento (díky bohu poslední) pád nepůsobí žádné škody na majetku ani na zdraví. Ovšem mám tak nějak všeho po krk. Jsem neskutečně unavená, padá na mně deprese a mám pocit, že už nemůžu dál. Sedím u stolku zbitého z prken a roním slzy jak krokodýl. Rudy chudák kolem mě skáče a snaží se mně trochu povzbudit. Nejde to. Sedím jak hromádka neštěstí a brečím. Postaví mně na nohy až zmínka, že to můžeme otočit a jet domů. TO TEDA NE! Přestávám brečet a rozbíjíme tábor.

Už od svítání slunce začíná nemilosrdně péct. Vyrážíme po kamenité cestě, zdoláváme prudké zatáčky plné velkých kamenů a suti, šplháme do strmého kopce.

Odměnou je nám pohled na malebné jezero Vidra. Koupeme se ve vlastním potu a už se těšíme na osvěžení v divoké řece Cerna poblíž vyhlášených lázní Bayle Herculane. Ve vodě nabíráme nové síly. Je teprve krátce po poledni, takže se rozhodujeme dát našim koním ostruhy a dorazit ještě dnes do Bulharska. Pozdě odpoledne přijíždíme na hraniční přechod Calafat – Vidin, což jsou města oddělená od sebe líně tekoucím Dunajem, tvořícím hraniční pásmo. Celý den pendluje od břehu ke břehu mohutný železný trajekt. Kanceláře trajektu a celnice sídlí v jedné budově, odbavení jsme po chvíli čekání, stejně rychle jsme obrání o 12 euro (3 eura za osobu a 3 eura za moto). Už je tma, když konečně odrážíme od břehu. Slabá čtvrthodinka plavby zpříjemňovaná hejnem komárů rychle utíká. Na celnici ukazujeme pasy, techničák a zelenou kartu. O pár metrů dál nanovo. U třetí kontroly nechtějí doklady, ale 10 euro na osobu – silniční daň, prej…. Bez dokladu. S dokladem 100 euro. Vyděrači!

Je tma jako v pytli, všude azbuka a cedule na Sofii nikde. V silnici jsou vyfrézované fleky velikosti vrat od stodoly, mají různou hloubku a jsou neoznačené. Na neosvětlené silnici je to „nepředstavitelná slast“. Naštěstí se nám do cesty staví městečko Dunavci a v něm motel nabízející pokoj za 20 euro. Motorky schováváme do kůlny, dáváme si sprchu a před půlnocí uléháme do čistých peřin. Časně ráno vyrážíme směr Makedonie – Montana, Botěvgrad, Sofia, Samokov, Dupnica, Petrič. Koňské povozy už se ztrácejí, ale namísto koní jsou čím dál více vidět osli. Konečně máme Zlatarevo, hranice Bulharsko – Makedonie, na dohled.