Zmoknuté prvé Alpy 2008

V prvom rade bola chuť niekam vyraziť. Slovensko bolo už na dvanásťdňovú dovolenku malé, Česko si šetríme na jednodňovky, Ukrajina vzhľadom na stroje tiež nevychádzala z rozstrelu moc dobre a tie Alpy jednoducho ťahali všetkých. Návrh trasy bol silno ovplyvnený veľkým očakávaním, čo prinesie prvá veľká zahraničná dovolenka, pohodlím domova a zdanlivou finančnou istotou.

Plán vyzeral nasledovne: Behom spomínaných dvanástich dní prejsť zo Slovenska, cez Čechy do Rakúska, tu pojazdiť všetko lemované na mapách zelenou farbou, zanechať odtlačok gúm na GGS, spraviť si foto na chronicky známom parkovisku na Edelweissspitze, cvaknúť Grossglockner, Fuehrerov Teehaus, pozrieť preteky motoveteránov v Mendrisiu, potom pasovačka Švajčiarska, Francúzska, prebehnúť tunelom v Monacu, dať si taliansku pizzu a psychicky podporiť potápajúce sa Benátky. Každý deň prekračovať jedny hranice a ako študenti, resp 2/3 z nás, to spraviť čo najsociálnejšie. Jednoducho moc veľké sústo.

HEKI: Což o to, plán to nebyl špatný. Jenže pokud jede člověk do Alp, musí počítat s mnoha proměnnými z nichž ta hlavní je počasí. Větru a dešti, jak víme, se poroučet nedá (když tu už jisté pokusy proběhly) a tak to dopadlo, jak to dopadlo. Ale nebudeme předbíhat. Ještě jako hrdý majitel Sužuji DR 600 uvádím, že já rozhodně nebyl proti Ukrajině (to sem píšu hlavně proto, že nechci v komentářích najít kecy na to, že na Ukrajinu nemáme stroje, protože já mám ;-) ).

Príprava motorky prebehla vo veľmi jednoduchom štýle. Olej, filter, platničky, nové pneu a plná nádrž pri odchode z domu. Pri veciach týkajúcich sa batožiny, lekárničky a ostatných nutností mi veľmi pomohol článok tu na Motoride. Ako dvorný mechanik som mal na starosť technické zabezpečenie všetkých zúčastnených motocyklov v kombinácii s najväčším úložným priestorom. Takže som plnil aj funkciu zásobovacieho vozidla (strava, rezervné PHM...). Výsledkom toho bola moto s pohotovostnými 323kg, preklápajúca sa na hlavnom stojane. Samozrejmosťou bola kontrola platnosti zelenej karty a cestovné poistenie.

HEKI: Já to měl o něco těžší, protože moje motorka byla těsně po generálce a zajetí a čekala ji vlastně první větší cesta – takže se přesně nevědělo, jak se stroj osvědčí. Ovšem každou motorku, co jsem kdy měl, jsem jako první vytáh na delší cestu, abych věděl, jestli jí můžu věřit. Jediný nedostatek, co mě tak napadá, byla startovací páka – imobilizér. Tento vynález vznikl tak, že se těsně před startem podařilo bráchovi páku ukopnout a než se sehnala nová, musela se stará provizorně opravit. Zavařené to drželo dobře, ale páka už se nedala sklopit, tudíž bylo po startu nutné páku sundat a zastrčit buď do kapsy, nebo za gumicuk někde na batožině. To samozřejmě starty značně zpomalovalo a vzniklo takhle několik komických představení. Nicméně situaci, kdy si jednoválec zašlápnete někde při vjezdu na rondel při dopravní špičce v rakouském okresním městě, bych Vám rozhodně nepřál...

Konečne 8.júla podvečer ja a môj brat vyrážame smer Opava. V Bytči nahadzujeme nepremoky kvôli prehánke nad Makovom, ale krátke spŕchnutie nás nerozladilo a v pohode dorážame do Opavy, kde naberáme klubového brata Hekiho u ktorého prespávame. Ráno vyrážame zavčasu, cieľom dňa bolo spať pod Alpami. Pre ušetrenie času volíme diaľnicu do Brna, smer Znojmo, pauzu na obed doplňujeme napísaním vodítka. Smerujeme na Krems, St. Poelten a ďalej cez Annaberg (tu začínajú tie krásne alpské štíty – sánka dole – bezkonkurenčné cesty a prvé náznaky obrovskej radosti) Spital, do Bad Aussee, kde sme si našli miestečko na spanie. Rozhodili sme karimatky, naštartovali ruský benzínový varič z 50.tych rokov a vychutnávali sme si zmyselnú chuť krevetových vifonov. Cez noc nás aj prišlo skontrolovať nejaké auto, ale takisto to mohli byt miestni sexuchtiví, otočili sa a išli preč – zaujímavé spestrenie tretej hodiny rannej.

HEKI: První nocleh neměl chybu v tom, že byl zadarmo. Sice jsme chtěli původně stavět stan, ale nakonec se nám podařilo najít opuštěný dřevník tak akorát pro tři ležící postavy situovaný tak, že na nás ani na motorky nebylo z cesty vidět – prostě dokonalost. Po prvním dnu a víc než 600 km v sedle to byla super noc.

Vstávali sme skoro, ranná hygiena v blízkom potoku, teplý čaj, Májka a Kurvensensation. Deň je teplý, miestami až moc a čaká nás znova pekná dávka kilometrov. Teplo, rýchlejšie tempo a absencia prestávok sa podpisujú pod mierne zaváhanie v jednej z utiahnutých zákrut. Ako obetu brat odovzdáva spojkovú páčku a asfalt mu jemne ožužlal novučičkú V46-tku od Givi. S prasknutou páčkou sa dá dospojkovať k najbližšiemu parkovisku, kde riešime výmenu páčky, spotené zadky a prázdne žalúdky. Ako sa znižuje hladina adrenalínu, precitáme a zisťujeme, že stojíme na brehu krásneho azúrového ľadovcového jazera. Kombinézy a termoprádlo meníme za kraťasy. Bŕŕŕŕŕŕ, jednoznačne osviežujúce.

Pokračujeme do Nemecka na Eagle-nest. Prehliadka, aj keď za to určite stojí, trvá vcelku dlho, dostávame sme sa do sklzu aj preto, že znova všetky trasy plánujeme cez horské prechody. Pod GGS sa dostávame o 19:00 s tým, že dnes musíme GG absolvovať, predpoveď bola vraj posledný pekný deň pre GG. Pretože prichádzame v takúto pokročilú dobu, dostávame dokonca zľavu na mýtnici(12 Éčok). Na vyhliadku sme sa dostali o 20:15 s tým, že som sa do serpentín pustil s vervou, odbočil som na Edelweisspitze a čakám chalanov... Po chvíľke vidím dvojicu motoriek vchádzať do prvého z tunelov – chalani pokračovali ďalej. Začína sa naháňačka – oni chceli dobehnúť mňa a ja zas ich. :-) Večer bolo už všetko prázdne, tak sme sa odbavovali nádherne. Menšia zrada prišla pri klesaní, uvarila sa mi brzdová kvapalina vpredu, ale podkopnutie o dva kvalty vyriešilo decentne kritickú situáciu. Po vychladnutí bŕzd pokračujeme ďalej a spomínaný problém sa už za celú dobu našťastie nevyskytol. Že výkon vo výške ubudne až tak moc, som nečakal a chvíľu som si myslel že mi odpadli za jazdy dva valce, ale stále tých koníkov bolo na športovejšiu jazdu stále dosť.
Zrazu sme sa ocitli pod samotným GG. Chceli sme sa aj pozrieť na ľadovec, keď sme už tam a ten ľadovec tak „blízko“. Cesta dole trvala 25 minút poklusom, no cesta hore už bola hodne zlá. Herzpumpa nestíhala – mám určité problémy. Bolo snáď už 22:00, keď sme sa na parkovisku vydýchali, doplnili tekutiny a kedže slnko ešte nezapadlo, išli sme sa friško na Edelweisspitze pokochať a pofotiť. A tu sa začala riešiť dilema, kam zložiť naše telá k dnešnému odpočinku. Ako tak kráčame po schodoch z vyhliadky, mocný závan alpského vetra pootvoril dvere do Bikers-Nest. Všetci sme to zobrali ako jasné znamenie. Celá vyhliadka bola prázdna, bolo 22:45, tak sme vytiahli karimatky, spacáky a spali tam.

HEKI: Ten ledovec nebyl zrovna dobrý nápad – ale nezajděte tam, když už tam jste, že… Kromě toho mám takový pocit, že za pár let bude po ledovci a přece si nebudu vymýšlet, až se mě vnoučata jednou zeptají: „Dědo – a byl jsi na tom ledovci pod Grossglocknerem, když ještě existoval?“ (Při sestupu na ledovec míjíte cedule, na kterých je naznačené kam až ledovec sahal v určitých letech. Nutno dodat, že před 20 lety byl ledovec asi tak 100x větší. To si myslím, že nepotřebuje komentář.) No a k tomu noclehu – co nám taky zbývalo v 11 večer na passu. Než bychom sjeli do Zell am See, byla by půlnoc a to se těžko shání nocleh pro tři zpocené motorkáře, kteří vypadají, jako by je zrovna pustili z kriminálu. Nicméně pozitivní bylo, že to byl zase tax-free nocleh, i když poněkud chladnější než ty ostatní, ale kolik lidí může říct, že spalo přímo na Edelweisspitze 2571 m.n.m.?

Zobudili sme sa o cca 5:00 s krásnymi alpskými štítmi osvetlenými ranným slnkom na bezmráčikovej oblohe... nádhera, nádhera, nádhera! Znova sme prebehli na vyhliadku na GG, na ceste z ktorej okrem nás pobehovalo iba pár svišťov. GG sme večer nevideli celý, lebo mal na vrchole prišpendlený mrak, no teraz bol majestát vidieť úplne celý, nádherne nasvietený. Prešli sme sa pred mýtnicu na Heiligenblut, otočili sa zas na Bruck am GGS a išli po vedľajších a zelených horských cestách smer Innsbruck. Na konci dedinky, na ktorej meno si už teraz nespomeniem, sme si dali chvíľku pauzu, mašiny odstavili pri krajnici a padli ako podťatý do trávy. Totižto, zabudli sme počítať so zníženou kvalitou spánku. Jazda musí byť o radosti a nie o premáhaní sa v pokračovaní a bezmyšlienkovom hltaní kilometrov bez zábavy. Po prebudení fŕŕŕ na Jaufenpass/Passo Giovo (2094 m.n.m.) smer Vipiteno a odtiaľ na Passo Rombo/Timmelsjoch (2509 m.n.m.) smer Soelden. Bola to tá najlepšia a najdlhšia séria zákrut akú som kedy jazdil. Prekvapila nás mýtnica tesne pred Soelden, kde sme zaplatili 11 Éčok, ale za mýtnicou bolo už len spomínané mesto alebo skôr stredisko. Mať čas, tak to otočíme a ideme naspäť tou istou cestou, ale bol už znova skoro večer a my sme sa presúvali do Švajčiarska. Tam už raz spŕchlo, ale nepremoky to ustáli v pohode. Odtiaľ konkrétne do Davos-u cez Fluelapass (2383 m.n.m.) – opäť veľmi kvalitný zážitok. Môj brat v Davose pár rokov dozadu robil v lete na jednej agroturistickej farme, kde teraz vybavil luxusné spanie v indiánskom teepee za vatikánsku, takže bomba!

HEKI: Tohle byl asi nejlepší den, co se týče broušení stupaček. Nenajeli jsme snad kilometr v kuse rovně. Skoro mi v některých fázích bylo líto, že mám pod zadkem jednoválcové enduro místo dvouválcového roadstera s příhradovým rámem a desmodromickým rozvodem. Nocleh v Davosu opět předčil očekávání. Obrovský vigvam obsahoval tři postele (každá tak 2,5 x 4 metry) potažené nejrůznějšími kožešinami, náčelníkův trůn, lapač snů, ohniště i válečnou sekeru (prostě indiánský top hotel *****). Akorát se projevilo, že nám v žilách koluje slovanská krev (nebo benzin?), protože zatopit v ohništi a zároveň udržet uvnitř dýchatelnou atmosféru se nám prostě nepovedlo ani po zjištění, že se musí otevřít „komín“.

V noci už vytrvalo pršalo a ráno sme odchádzali s tým, že k zemi sa spustil ďalší mrak a pršať neprestalo. Pršalo až do Locarna. Husto pršalo... Pri zastávkach na čerpačkách sme sa predzásobovali papierom z veľkých kotúčov na čistenie skiel kvôli sušeniu. Do Mendrisia blízko Lugana (závody moto-veteránov) sme prišli mokrí, ale to až tak nevadilo, pretože bolo teplo. Stretli sme tu Petra Baláža, podali mu ruku, prehodili pár slov a popriali úspešný závod (neskôr na technickej prehliadke zadrel a ešte v ten deň odišiel naspäť na Slovensko). Prešli sme si aj trať (čisté šialenstvo), pozreli stroje a pokračovali smer Ženeva. Došli sme ku jazeru Lago Maggiore do mesta Cannobio, kde bola taká búrka, že bolo nemožné pokračovať ďalej. Bola už tma, na ceste súvislých 5cm vody, nulová viditeľnosť, zatečené a zarosené plexi. Premočení sme začali hľadať miestečko na spanie. Išli sme vyskúšať vraj najlacnejší kemp, kde nám oznámili cenu 70 Éčok. Pobúrení sme pozreli do mapy s neskutočne veľkou mierkou, objavili ďalší kemp, asi 40km od pobrežia a vydali sa ho hľadať. Po približne hodine a pol bezhlavého blúdenia, kde najlepšie miesto bola garáž, v strede ktorej bola veľká mláka sme sa so stiahnutými chvostmi a prosebným výrazom v očiach vrátili do už vyššie spomínaného kempu a zobrali si bungalov. Posledný krát sme cez noc vyschli. Tento deň nás už začínala opúšťať dobrá nálada.

HEKI: Ze začátku nás mrzelo, že jsme na pozvání Petra Baláže nezůstali v depu závodů na noc a zítra mrkli na závody, ale doma jsme pak zjistili, že se závody stejně nejely, když ten rainstorm k večeru dorazil i tam. Škoda. Aspoň jsme si prohlídli některé závodní stroje. Za všechny musím zmínit aspoň Moto Guzzi 500 V8 (prostě bestie s příčným véčkovým osmiválcem z mistrovství světa padesátých let). Škoda, že jsme tam nebyli, když ji startovali.

Zvyšné dni boli ešte horšie. Fotoaparát sa už nevytiahol ani raz. Búrky na seba začali nadväzovať. Ráno, ako sme nasadli, nestačila jedna skončiť a už sme boli v ďalšej, do 10 minút mokrí a ani nepremoky už nepomáhali. Jeden takýto deň sme sa pokúsili ešte ťahať ďalej, ale nedalo sa. Následne sme to otočili po predpovedi dažďa v celej oblasti, kadiaľ sme chceli prechádzať (francúzske Alpy), domov. Nálada mizerná, priváty drahé a tma nás prikvačila v maličkom fajnovom stredisku Warth. Hochtannbergpass (1676 m.n.m) už nebol zábavný ani pri veľkom samopresviedčaní sa o skvelom alpskom zážitku nekonečného počtu zákrut. Večera v cene samozrejme nebola a v záujme šetrenia valút sme podnikali zaujímavé kúsky. Vyzeralo to asi takto. Viac-menej potajme sme doniesli rezervný kanister s benzínom na izbu, vybalili varič, na krásnom balkóne penziónu v alpskom štýle poodsúvali kvety v okruhu asi jeden meter od variča, pretože mal v obľube chytať aspoň polmetrovým plameňom. Začudovaných okoloidúcim sme sa zdravili heslom „Ich liebe Oesterreich“ na perách. Takto sme navarili v ešuse výživnú večeru, v telke pozreli nefalšovanú nemeckú reklamu na jogurt, užili sme si horúcu sprchu a spať.

HEKI: Ruský vařič je kapitola sama pro sebe. Kdo neviděl, toho odkážu na video na youtube. Je to asi nejlevnější a zároveň nejvýkonnější způsob, jak uvařit jídlo. Každopádně než se ohřeje na provozní teplotu, tak hoří velkým a jasným plamenem, což stojí za to. Myslím, že tohle rakouský občan, podporující alpský styl života, ještě neviděl. Když už je řeč o jídle, ačkoliv večeře v ceně nebyla, snídaně ano – a to formou vezmi si co chceš. Na otázku chcete kafe nebo čaj jsme odpovídali že to i to a než jsme si ke stolu nanosili zásobu housek, sýrů, šunky, müsli, kompotu, malých marmelád a džusu, museli jsme se dva až třikrát vrátit. Měl jsem dokonce problém dopnout motogatě, ale bylo nutné se posilnit před dnem, kdy nás čekala nejtěžší nálož kilometrů v celé naší dosavadní historii jízdy na dvou kolech (a to nemyslím jen tento alpentrip).

Posledný deň sme zakončili aj rozlúčkovým premočeným passom Flexenpass (1773 m.n.m.), pred Arlbergtunnel-om sme nakúpili diaľničné známky, v daždi nasadili tempo na hranici priľnavosti a poďho smer domov. Diaľnica bola pomedzi kamióny a autá doslova veľká práčka, ktorá mi vypláchla z hlavy tie pekné dni. Za tých 900 km, ktoré nás delili od domova, boli ako jediné spestrenie smerové tabule na diaľnici, všade naokolo iba záves dažďa a viditeľnosť 150-200 metrov. Po 150 km po diaľnici mi, ako zlatý klinec programu, do elektriky natiekla voda a 43 km ku exitu z diaľnice som išiel na dva valce. Dve hodiny na pumpe strávených hľadaním skratu by si za mňa chcel prežiť asi sotva niekto. Ak pri mojej poruche a neplánovanej prestávke na benzínke niekto rozumel po slovensky, tak si o mne musel pomyslieť, že som primitív najhrubšieho zrna. Ako som prišiel na pumpu, motor pracoval aspoň na 2 valce, ale po hodine už nebafli ani tie. Skratovalo to kade-tade a rozobral som komplet nabalenú motorku. Bol som mokrý, bola mi zima a bol som pekelne naštvaný. Zrazu sa otvoril pomyselný blow-off ventil, trošku som si ponadával, uľavilo sa mi, doizoloval som pár konektorov a zrazu to naštartovalo. Išli sme už len s prestávkami na tankovanie a domov sme prišli niekedy okolo tretej ráno. Nepršalo nám iba medzi Viedňou a Bratislavou.

HEKI: No jo – to byl celkem mazec. Nálada už tak nebyla po třech dnech v mokrých hadrech zrovna nedělní a k tomu motorka, která skoro nejede. Když to po hodině už nechtělo chytit vůbec, začal jsem se Miša trochu bát. Z očí mu šlehaly plameny a já ani Juro jsme neměli odvahu moc mluvit natož vytáhnout foťák, pro který by to byla jistá smrt. I tak se divím, že víko zapalováni vydrželo ten kopanec a že Rakušáci asi rozumějí trochu slovensky – protože nás obcházeli v uctivé vzdálenosti (kruh o poloměru 5 metrů). Trochu jsem se taky divil, že máme s sebou kompletní sadu klíčů od 5,5 po 32, stahováky, náhradní šroubky, kladivo a snad i soustruh a montážní jámu, ale náhradní svíčky do Xjčka nám nějak chyběly. Naštěstí nebyl problém v nich a motor se po dvouhodinové kovbojce nechal ukecat k dalšímu přesunu. Vyždímal jsem ponožky (jediný jsem neměl GORE-TEX, což bylo znát) a střelba domů.

Pozitívum je, že všetci sme došli v poriadku, nikomu sa nič vážne nestalo. Síce bol malý pád a dve zlomené spojkové páčky, ale všetko dopadlo dobre a to čo som nevidel teraz, môžem prísť pozrieť nabudúce.

Bez štatistiky a faktov to nepôjde

najazdené celkom: 3484 km

natankované celkom: 180,54 l

najdrahší benzín : 1,449 Eur/l – diaľničná pumpa OMV Goettlesbrunn (A4 Wien-BA na ceste späť)

najlacnejší benzín: 1,297 Eur/l – pumpa pod GGS – Bruck am GGS

priemerná spotreba: 5,18 l/100km (HEKI: Já a Juro jsme měli oba asi 4,8 l )

priemerná cena benzínu: 1,3935 Eur/l

celkovo zaplatené za benzín: 251,6 Eur (vychádzal som z domu s plnou)

Moto: XJ 900 typ 58L '90, najazdené 190 tis., spotreba oleja 0,35l za celú cestu, s troma kuframi (oblečenie, strava z domu pre dve osoby (cena 1470 Sk) + komplet náradie a ND pre všetky ostatné 3 moto), spacáky, stan, 5l rezervný kanister, statív na foťák... s celkovou hmotnosťou batožiny 60 kg.

Ostatné náklady: Spolu 40 Eur – diaľničná nálepka, mýtne na troch passoch (12 GGS, 11 Timmelsjoch-Passo Rombo, 3 Pass Gschuett) a 25 za Hitlerovu čajovňu.

Ubytovanie 30+24 – penzióny kôli sušeniu, ináč nadivoko.

čiže mi to vychádza na 403,6 EUR + nejaké drobné, vodu(5l) som vozil v PET-kách a naberali sme ju na pumpách.

Najviac ma štve to, že kilometre, ktoré sme sa vracali v daždi po diaľnici by vystačili na južnú časť z Monaka na Slovensko. Benzín sa spálil, ale v podstate bez akejkoľvek spomienky a zážitku. Veľká to škoda. :-(

Odkazy na fotky

Pretože vybrať z vyše 300 fotiek pár takých, ktoré dokážu zachytiť celé dobrodružstvo je nemožné, pokiaľ máte trochu času, poslúžte si nasledujúcimi odkazmi na náš fotoalbum na Picase spolu s trefnými komentármi od Hekiho.

picasaweb.google.cz/Heki251/ZmoklAlpy2008#

picasaweb.google.cz/Heki251/Alpy08Nikon#