Motoraj Rallye 2008, alebo ako som zobral hrošíka na závody

Ideme s hrošíkom (BMW R 1150 GS) závodiť. Všetko má na svedomí Jano alias jasterica: "Čau Awia, v Čechách sa ide taká Rally, mám vozík aj auto, dobehneš do Revúcej, naložíme motorky a pôjdeme si zajazdiť." No dá sa niečo také odmietnuť? Hneď som dal na motoride aj pozvánku no zo slovákov sa pridal len mathewst. Ako to teda prebiehalo?

Navigačný závod sa šiel čisto podľa itinerára. Ten nám organizátori zaslali vopred e - mailom vo štvrtok večer. 16 strán A4 som nastrihal a zlepil do jednej dlhej rolky. Itinerár obsahoval 158 bodov a trasu v dĺžke cca 122 km. Potom som si zvýrazňovačom vyznačil jednotlivé odbočky ako mi poradil Jano: zelenou odbočka vpravo, červenou vľavo. Pokiaľ ide o roadbook tak ten mi zapožičal Jano, plastový mechanický roadbook Acerbis.

Štvrtok podvečer prichádzam do Revúcej a nakladáme motorky na príves. Do Čiech odchádzame ráno o 4:00. Veziem ešte novú zadnú gumu E09, ktorú chcem pre istotu prezuť pred štartom. Pôvodne som chcel obuť Mitas C-02, len som ju narýchlo nezohnal. Cesta nám predpisovou 80-tkou zabrala okolo 10 hodín. V kempe sme medzi prvými, platíme štartovné, dostávame kľúče od chatky, montujem roadbook na hrazdičku, prezúvam pneu a ideme ju nafúkať na benzínku a večer absolvujeme ešte administratívnu a technickú prebierku. Po večeri sa premietajú filmi z Dakaru a hosť večera Jozef Macháčer rozpráva o Dakare a iných rallye súťažiach. Spať ideme s očakávaním zajtrajšieho závodu a večer sa k nám pridáva aj mathewst, ktorý dorazil z Bratislavy po svojich. Mám štatovné číslo 42 (BMW R 1150 GS, dvojválce nad 800 ccm), jasterica 43 (KTM LC4 Adventure jednoválce nad 600) a mathewst 48 (Suzuki V-Strom 650, dvojválce 600 až 800). Trojica slovákov medzi cca 65 strojmi. Každý však jazdíme inú kategóriu a tak sa smejeme, že sme v podstate víťazi zo Slovákov vo svojej kategórii. :-)

Hláška večera: Pojďme promeniť peníze v jásot!

Tri, dva, jedna - štart!

Ráno o 9:00 je rozprava s jazdcami, organizátori spravili prezenčku jazdcov, a potom Hajnej ako človek ktorý postavil trať prešiel Roadbook a porozprával o niektorých miestach na trati. Štart prvého jazdca z kempu je stanovený na 10:00, štartuje sa podľa štartovných čísel s odstupom jednej minúty. Na štarte dostávame výmenou za podpísané prehlásenie, že sa závodu zúčastňujeme na vlastnú zodpovednosť prvú stranu itinerára, jednu A4 ktorá nás dovedie na štart meraného úseku. Je to cca 30 km presun po asfalte. Okrem toho nám zapečatili vypnutý telefón, prípadne GPS alebo mapu. Jeho použitie by bolo penalizované. Presunový itinerár si lepím len tak na roadbook a 10:42 som odmávaný. Nikam sa neponáhľam, podľa pravidiel sú asfaltové presuny prísne podľa predpisov a niekde môže byť schovaný radar. Zároveň čakám na Jana, ktorý štartuje minútu po mne. Prvé skúsenosti s roadbookom na asfalte. Kilometre veľmi nesedia, ukazuje mi to viac a tak zapájam matematickú korekciu. Po 6 km už mám natočené o 500 m viac. No, bude to zaujímave takto závodiť v lese, keď podľa itinerára sú niekde odbočky po 200 až 500 m. Počas presunu dobieham Klasiku na LC4 a nás s Janom zas mathew. V jednom meste zle odbočuje Jano, ale inak je presun bezproblémový aj po kontrole miestnou políciou. Krátkou šotolinou sa dostávame na miesto ostrého štartu. štartujeme v poradí ako sme prišli s odstupom 1 min, mathew, Klasika a potom ja. Adrenalín stúpa, 11:26 je môj čas.

"Dvacet sekund!", hlási štartér a ja štatujem motor. Ten nervózne vrčí. "Jedeš!", radím jedna a vyrážam na šotolinu už v diaľke vidím oprotiidúci nákladiak a tak hneď musím stáť aby sme sa minuli. Prvá odbočka je od štartu vzdialená jeden a pol kilometra a za jednou zo zákrut stihnem ešte zbadať fotografa s kameramanom. Inak už pre mňa okolitý svet neexistuje, iba motorka, plyn, brzda, kilometre a roadbook. Po asi piatich km sa napájam na asfalt a sledujem odbočky. Vchádzam do akejsi dedinky a roadbook hlási odbočku vpravo medzi domy. Áno ale presnosť mojich kilometrov je tak +- 500 m a domov v dedine je kopa. Skúšam pár odbočiek a zisťujem aké to je blúdiť po prvý krát. A nebude to posledný krát. Volím jednu šotolinu a pridáva sa ku mne jeden z pretekárov. Náhle oproti stretávame ďalších, ktorí tiež blúdia. Majú však štartovné čísla okolo 15, tak tí tu musia byť hodnú chvíľu. Smerujú niekam do diaľky, no ja sa vraciam aby som našiel správny smer. Keď sa to podarilo, tak si uvedomujem, že som stratil blúdením aspoň 10-15 min :-) Kilometre mi už absolútne nesedia. Na GS je mechanické počítadlo a nuluje sa otáčaním takého veľkého kolieska. Nulovať teda nemôžem a tak zapájam naplno matematický modul a rátam relatívne vzdialenosti, ktoré pripočítavam k najazdeným kilometrom. Inak to už celý deň nepôjde.

7.9 km - Z cesty rovně kolem hromady větví. Na rohu louky louky doleva, dál podél pásky. Idem sám. Z širokej lesnej cesty odbočujem a čaká má prvý "trialový" úsek. Aspoň pre GS určite, úzka cestička, konáre, korene a kľučkovanie okolo akejsi ohrady. Zvládam to bez problémov a schádzam k akémusi kameňolomu. "drž se vlevo mimo zákazy, na louce doprava kolem hald" Tak teraz aspoň neblúdim. Dobieham niekoľko jazdcov, ktorí si zjavne nie sú istí, či idú správne. Ja tú istotu mám, len netuším kde som ju nabral. :-) Jednoducho som sa rozhodol že pôjdem podľa seba a budem sa učiť navigáciu. Keď sa napájam na asfaltku viem, že som dobre.

17 km - u tří kohoutú opusť modrou dál po žlutých šipkách Bol som zvedavý čo za kohúty to budú, realita ukázala, že Hajnej má zmysel pre humor. Zo zeme trčia akési rúry (žeby plyn) a sú tam kohúty teda ventily. Navigácia mi ide, postupujem pekne. Stretávam sa s Janom a po ďalších pár km prichádzame na prvú kontrolu. Na trati sú tri a nikto nevie kde. Jano letí okolo a ešte aj nesprávnym smerom, trúbim. Dostávame podpis do karty a pokračujeme. Za mnou sa vytvorila menšia skupinka, idem prvý a navigujem, všetko ide dobre až po 30 km.

30.7 km - u památniku na louce doleva podél lesa Na obrázku je však odbočka vpravo. Na rozprave sa niekto na tento bod pýtal a Hajnej povedal, že to bude asi omyl. Nákres ale sedí a tak odbočujeme správne a text ignorujem. Nasleduje presun 2 km a začínajú ma obiehať motorky. Sledujem km a idem po vyjazdenej ceste. Jeden parádny výjazd a končíme na lúke. Idem ďalej popri lúke, km sedia ale žiadna odbočka a ani kravín tu nie je. Začínam tušiť problémy a v tom stretám tlupu LC4 v protismere. "Sakra, kde je ten kravín." A takto začalo asi najväčšie naše blúdenie. Pojazdili sme celé okolie kopu poľných aj lesných cestičiek a postupne sa vrátili až na lúku pod tým výjazdom. Tu bola menej nápadná cesta vľavo. Takže ten popis "na louce doleva podél lesa" nebol k tej križovatke ale k tomuto miestu... Čo už, treba byť pozorný, natočili sme asi 10 zbytočných km a stratili minimálne 45 min. Kravín sme však našli. Na nenápadnej lúke vedľa neho zastavujem na pomoc dvihnúť jedno XT, aby som mal následne problém rozbehnúť sa a taktiež som sa vyvalil. Mokrá tráva to je to čo E09 nezvládajú. Ešte mierne nejasnosti nájsť krmelec, ale aspoň sme všetci slováci pokope.

No ďalej sa už nebudem rozpisovať, na to tu máme lepších spisovateľov. Vybavil som vám totiž článok od Klasiky (KlasikaGS). Niekoľko článkov od nej tu na motoride máme, ale teraz je to o to zaujímavejšie že táto baba nám to na Motoraj Rallye všetkým natrela a zajazdila celkovo najlepší čas a stala sa tak víťazom kategórie jednoválce na 600 ccm.

Motoraj Rallye 2008 očami Klasiky:

Text: KlasikaGS

Čtyřicet! Číslo čtyřicet!

Přes shluk diváků a startujících se deru ke stolečku, odevzdávám čestné prohlášení a dostávám list itineráře, který mně má dovést na ostrý start.

Lepím si ho lepicí páskou přes roadbook, v němž na svou chvíli čeká dvoumetrový itinerář s trasou závodu, kvůli kterému padesát pět krotitelů cestovních endur již několik nocí nervozitou nespí.

Motoráj Rallye. Převážně terénní závod pro cestovní endura nad 600ccm dlouhý sto dvacet dva kilometrů. Po jeho trase mně nepovede nic jiného, než stav tachometru a nakreslené značky s několika málo vysvětlivkami na dlouhém papíru. Nevím kam jedu na start, netuším, kde leží cíl. Vím jen, že musím projet 3 kontrolní stanoviště a získat od kontrolorů podpis do své osobní karty. Můžu projet cílem za čtyři hodiny, nebo taky za šest. Nebo se můžu ztratit a nenajít cíl vůbec.

Závodník - Doctor - přede mnou vyrazil vpřed. Minuta do startu. Mám vynulované tripmastery. Mám dobrou náladu. Mám to, co je nám všem dnes ráno společné: odhodlání bít se do poslední kapky benzínu.

START!

Vyrážím z pomyslné startovní čáry. Nejbližších třicet pět kilometrů k ostrému startu pojedu jen po asfaltu. Křižovatky jsou pěkně značené, kilometráž občas trochu nesedí, ale nebloudím a prozatím bez problému dojíždím k časoměřičům. Časomíra upírá oči na stopky, já upírám oči na časomíru.... JEĎ!

Tak jedu. Pro začátek rychlá šotolina s jednou zrádnou utahující se zatáčkou, pár prvních křižovatek na krásných rovných polňačkách, první pomalý trialový úsek skládající se z hlubokých rolet a vysokých kořenů, pár prvních předjetých soupeřů. Potkávám Romanu na Transalpu, jede moc pěkně, jestli pojede takhle celou trasu, má vítězství mezi ženami ve své kategorii v kapse. Míjím velký lom v němž krapet bloudím, nedržím se instrukcí "jeď stále vlevo" a zahýbám o odbočku dřív. Za mnou dva další, ale mé kroucení hlavou mé následovatele zastavuje a otáčí. Od krmelce se rozbitá kamenitá cesta prudce svažuje a zatáčí, je plná volných kamenů a větví. Proti mně v jedné z vraceček vyjíždí kdosi na Dakaru - koukáme na sebe: jeden z nás jede očividně špatně :-)). Ale když najíždím na silnici u železničního mostu, je mi jasné, že dobře jedu já.

Přijíždím k šestnáctému bodu, vidím spoustu lidí a je mi jasné, že „tam asi něco bude“. Tím „něco“ není přejezd půlmetrové stružky. Tím „něco“ je snad kilometr dlouhý rozhrabaný výjezd různě se klikatící po lese. Foťáky cvakají, kamery bzučí, diváci se schovávají za stromy před odlétávajícími kameny. Drtím to nahoru na vytočenou dvojku doufajíc, že co není v rukách, je v podvozku :-)). V jednu chvíli, kdy mně kolej/kámen/ mulda - prostě něco - vykopává do břehu, děkuji za nápad přezout na fungl nové pneu. Takový sklon by nic jiného nevydrželo. Na chvíli se cesta rovná a pokračuje po klidné vrstevnici kolem kopce, jen sem tam se mi motorka z ničeho nic propadne do hluboké díry plné bahna. V závěru výjezdu, v jeho nejobtížnější části, která je posetá kameny, rozbitá od vody a od hrabajících kol, stojí stavitel trati – Hajnej – a culí se od ucha k uchu. Míjím ho s radostným smíchem, tohle se mu povedlo.

U bodu s vysvětlením „ U tří kohoutů doleva“ oceňuji Hajnýho smysl pro humor – kdo by čekal domovní znak nebo snad chtěl hledat kohouty v hejnu slepic, ten by zabloudil: orientaci nám mělo usnadnit plynové potrubí se třemi červenými koly :-)).

Po dalším, tentokrát již mnohem lehčím výjezdu přes les a po svažující se louce zastavuju u první kontroly na osmnáctém kilometru. Kontrolor Čmoud se mi podepisuje do karty a posílá mně podél pole do lesa. Další trialový úsek mezi kořeny a kameny, cestička lesem, louka, šotolina. V itineráři je napsáno „ před osikama doprava“. Boha jeho, jak vypadá osika?? Netuším, tak spoléhám na tripmaster. Přesně za šestset metrů stojím před skupinkou stromů a skupinkou bloudících soupeřů. Držím se „itíku“, soupeři se drží mně a jedeme společně několik kilometrů. Na sporném bodě kluci vyrážejí po vyjetých stopách, ale mně se jejich volba nezdá a jedu si vlastní cestu. Naštěstí správnou. Odečítám bod za bodem, tachometr nuluju po stu metrech i po dvou kilometrech, kolečka roadbooku jen sviští.

Bod 37 – ke kravínu. Přestože ho všichni prý strašně hledali, já jsem k němu " přišla jak slepý k houslím". Najednou tam byl :-))).

Za kravínem tančím lambádu na zdánlivě neškodé luční cestě, která ale v sobě skrývá schované koleje. Kořeny a bahno o kousek dál jsou rozhodně příjemnější. Na pár set metrů najíždím na silnici, pak zase kousek přes les, zase přejezd silnice a pak vidím v itíku takový nějaký divný klikyhák. To jsem zvědavá, jak tohle trefím. U klikyháku ale čeká Míša jako druhá kontrola. Ochotně mi vytahuje kartu z ledvinky, zapisuje se a posílá mně ve stopách kluka na GS 650 do lesa. Doprava doleva doleva a najednou hup dolů do podmáčeného oupadu, průjezd kolem fotícího Dana a hup přes kořeny a kolem pařezu zase nahoru. Pěknýýý :-). Na další křižovatce už GSo nevidím, jak se v cíli dozvídám, špatně odbočil.

O pár bodů dál mně zastavuje čtveřice bezradných závodníků na "velkých" s dotazem, na kterém bodu se nalézáme :-))). Koukám do itíku a k číslu bodu dodávám trochu nejisté „snad“. Pár set metrů se drží za mnou, ale jak přijdou koleje a bahno, má moje Grace nad boGSerama navrch, při dalším ohlédnutí přes rameno už je nevidím.

Míjím další kameramany v místě, kde kupodivu nic obtížného není. Stojí nejspíš špatně, protože po pár metrech přichází jediná voda na trase: velká louže plná hnědé kaše s mírným nájezdem, ale prudkým výjezdem. Vypadá hluboce. Chvíli postávám na posledním kousku pevné půdy a pečlivě studuju následující tři metry. Volím pravou kolej, přední kolo se mi ztrácí pod hladinou, takže posílám motor do otáček a můj věrný oř mně za odměnu posílá přes hranu louže do bezpečí.

Na padesátém druhém kilometru poprvé nuluju celkové kilometry, můžu tedy jet do prvního bloudění na jeden ukazatel bez neustálého mačkání tripmasteru. Rovná cesta lesem je opět protkaná kolejemi s bahnem, bereme to chvíli prostředkem, chvíli kolejí, před námi nikdo, za námi nikdo, snad jedeme dobře.... Ve chvíli, kdy musíme najet na krajíček pole podél lesa je mi jasné, že dobře nejspíš jedeme, pokud se ty dvě tři stopy od motorek dají považovat za ukazatel správného směru.

Bod 80 - rovně do lesa. Cesta plná kořenů v půli kopce padá do muldy, aby se hned za ní zase prudce zvedla do svahu. Skvělé místo pro fotografy – a že jich tam postává požehnaně.

Přichází dlouhá lesní svážnice s vymletými dírami tvořícími jakési velbloudí hrby. Vjíždím do nich rychleji než dokážu zvládnout a po třetí díře a třetím stočení řídítek končím v kotrmelcích. Nic mně nebolí, motorka je také v pořádku, během jediné minuty už mám zase zařazenou trojku :-))

Hlásí se velká žízeň, jazyk se mi lepí na patro, těžce lituju toho, že nemám camelbag. Zastavovat se mi ale nechce, nezbývá než si užít trošku dehydratace. Snad to vydržím.

Uvědomuju si, že už několik desítek minut nepotkávám žádné soupeře, nevidím nikoho za sebou ani před sebou. Jedu si své tempo, čtu itinerář, občas někde zahlédnu „hrábnuto“ od jedné až dvou motorek. Koho stíhám? Čizáka s Fanošem? Netuším....

Nebezpečné odbočení u křížku z hlavní silnice na polňačku mi vychází dobře, žádné auto v dohledu. Po rychlých šotolinách s nádherným výhledem na celé Krkonoše sjiždím k bodu 87 - u vrb doprava. Vrby vidím na poslední chvíli, kilometry mi trochu nesedí, takže brzdím i očima a dlouhým smykem dojíždím na křižovatku polních cest. Škoda, že tam nebyla kamera :-))) Tvářila bych se, jako že to bylo schválně :-))).

Kousek jedu lesem, pak zase po louce, pak krátký tobogánek do lesa, několik set metrů po vrstevnici a pak "červený výjezd". Rovně nahoru výjezdem z červené hlíny se šikmými břehy a hlubokou rýhou uprostřed. Držím se na pravé straně, gumy i na šikmině drží jak přibité. Ani tady nejsou kameramani. Kde všichni jsou? :-))

Mám odbočit k vývratu. Vývrat... co to může být? Aha, vyvrácený strom. Kdo by to byl řek :-))

Odbočení na bodu 107 „naproti hospodě“ míjím, protože hledám hospodu proti mně. Až když mi nesedí kilometry, otáčím a odbočuju správně. Hospoda nebyla naproti mně, ale naproti odbočce.

Další bod - Pozor VAL! Někdo považoval val za překlep a myslel si, že tam bude vlak :-)). Jiný si zase říkal, že musí "valit" :-)). Nic z toho mně ale nečeká. Lesní pěšina vedoucí vzhůru je na svém nejvyšším bodě přeťatá hliněným náspem, přes který není vidět. Najíždím na něj tak, abych šusplechem dosedla akorát na hranu, což se mi daří, motorku převážím na druhou stranu a jedeme dál.

Následný kamenitý sjezd je lahůdka pro fajnšmekry: cesta, spíš koryto řeky, plné balvanů tvořících jakési kamenné schodiště. Prý šla velká část tohoto úseku objet pěšinou po lese, ale to vím jen z doslechu. Hopsám po balvanech a připadám si jako na Ukrajině. Hned za sjezdem následuje písčitý výjezd cesty strhané vodou při jarním tání. Hluboké rýhy vedou nejen podélně, ale i napříč cestou. Sypký písek mi posílá motorku úplně jinam, než chci já, lítáme v úvozu z leva doprava, až konečně najíždíme zase na rovinu s pevným podkladem. Těchto pár bodů bylo žůžo.

Na bodu s popiskem "podél břehu" váhám. Stojím na křižovatce v lese, po rybníku, potoku, řece ani památky. Kde mám hledat břeh? Přesto odbočuju podle šipky a za chvíli vidím značku cyklostezky, jsem tedy správně.

Mnohem menší žůžo bylo zbytečných několik dlouhých kilometrů najetých absolutně špatným směrem, když na silnici místo doleva odbočuji doprava.

Jsem na bodu 129 z celkových 158 a musím někde najet na další cyklostezku. Nalézám, najíždím, drápu se přes kořeny, myslím si něco o magorech cyklistech a jen taktak míjím kameramana. Třetí a poslední kontrolu u lesa naštěstí nemíjím. Hlouček lidí mi gratuluje ke skvělému času a posílá mně dál po cyklostezce přes les. Jedno z posledních zajímavých míst je mírný výjezd přes veeeeliké ploché i méně ploché bílé balvany. Říkám si, že nemá smysl moc kličkovat a riskovat pád, takže to beru přímou čarou přes balvany a chrochtám blahem nad světlou výškou mojí Grace :-). Neškrtly jsme ani jednou.

Přijíždím na improvizovanou část trasy, jejíž začátek úspěšně míjím a dojíždím na místo, o kterém Hajný mluvil ráno při rozpravě: k cestě přeťaté ohradníkem. Vracím se zpět, orientační bod v podobě kamenného kříže vidím tentokrát již z dálky, stejně jako škodolibě se smějícího Hajného. Láme se v pase nad tím, jak na takovém jasném bodu můžu zabloudit :-)) Jasný bod.. jak pro koho :-)))

Stejně jako po mně všem ostatním ukazuje správnou cestu po čerstvých žlutých šipkách.

Posledních pár bodů. Posledních pár set metrů po šotolině.

Křižovatka, asfalt, náměstí, morový sloup a cíl. V levé ruce mám takovou křeč, že jakmile pustím řídítko, ruka se mi sama svírá v pěst a je docela problém ji násilím pomocí druhé ruky otevřít.

Časomíra mi píše do karty poslední údaj: čas v cíli. A gratuluje: přede mnou zatím nikdo nepřijel. Nemusel by to být špatný čas, doufám v umístění někde do první desítky, ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš: na trase je spousta kluků, kteří startovali s vyšším číslem, než mám já.

Ale asi bloudili víc. Protože při vyhlášování vítězů cenu pro vítěze kategorie cestovní endura jednoválce od 600ccm přebírám já.

Vítězem kategorie cestovní endura dvouválce od 600 do 800ccm se stal Zdeněk_X sedlající Hondu Africa Twin a ženy v této kategorii úspěšně hájila Romana na Hondě Transalp. V kategorii cestovní endura nad 800ccm vyhrál Jordy na KTM LC8.

Jordy byl ten, kterého jsem půl závodu stopovala a jehož stopy mi byly nápomocny, když jsem si správnou cestou nebyla tak úplně jistá. Bohužel na předposlední křižovatce na louce špatně odbočil a přijel tak až pár minut po mně.

Nádherná soutěž, úžasná trasa, krásné počasí, skvělí lidé, báječná nálada. To byla Motoráj Rallye.

• Pár fotek z foťáku Jurise.
• Krátké videjko výjezdu před třetí kontrolou od [Motoraj Rallye 2008 Pajiho].
• Výsledková listina je k nahlédnutí zde.
• Fotky z galerie Motoráje jsou tady.

Výsledky:

Jednoválce od 600 ccm

Poz:	Jazdec:	Čas:	km
1.	Lenka Krejčí (KlasikaGS) (KTM)	3:14	167 km
2.	Tomáš Krátký (KTM)	3:31	180 km
3.	Jan Šimůnek (Yamaha)	3:51	162 km
...	...	...	...
9	Jan Maukš (jasterica) (KTM)	4:54	182 km

Dvouválce od 600 ccm do 800 ccm

Poz:	Jazdec:	Čas:	km
1.	Zdeněk Švanda (Honda)	4:45	190 km
2.	Walter Kulhánek (Honda)	4:51	186 km
3.	Petr Spondiak (Honda)	4:57	162 km
...	...	...	...
5	Matej Stafurik (mathewst) (Suzuki)	5:04	170 km

Dvouválce na 800 ccm

Poz:	Jazdec:	Čas:	km
1.	Petr Matuš (KTM) čas:	3:35	176 km
2.	Tomáš Stejskal (BMW)	3:47	160 km
3.	Ondřej Pařez (KTM)	4:18	185 km
...	...	...	...
7	Tomáš Hajduch (Tomáš Hajduch - Awia) (BMW)	5:00	181 km

Záver:

Text: znovu Tomáš Hajduch - Awia :-)

Motoraj Rallye bol skvelý závod. Na trati som sa pár krát utrhol, dobre navigoval a spravil si na Jana náskok aj 30 min. Potom poblúdil a náskok stratil. Inokedy mal on náskok predo mnou. Všetko je tam o chladnej hlave a dobrej navigácii ale popri tom sme si skvele zajazdili. Trať obsahovala viacero naozaj náročných úsekov a bol som rád, že som tu nebol pred rokom, dvomi, lebo by som mal väčšie problémy. Do cieľa sme dorazili spolu a pre mňa to bol čas rovných 5h. 5 hodín jazdenia, 5 hodín v stupačkach, bez prestávky, bez kvapky vody. V cieli som do seba kopol všetkú vodu čo som mal. Tento čas mi zabezpečil pekné 7 miesto v kategórii dvojvalcov nad 800. Práve v tejto kategórii si náročnosť trate vybrala najviac obetí keď až 7 strojov ani nedošlo do cieľa. Ak by som mal čas lepší o 15 min bola by to štvrtá priečka. Prvá trojica v mojej kategórii bola prirýchla. Zaujímavé je, že tento čas by mi stačil na víťazstvo v kategórii dvojvalcov do 800 kde jazdia Afriky a kde som čakal veľký súboj a konkurenciu. Jano obsadil vo svojej kategórii 9 miesto a mathew piate. Ten mal z nás aj najväčšiu šancu vyhrať, ak by dorazil o 20 min skôr.

Perfektná súťaž, perfektní ľudia. Okrem iného dôkaz, že aj s cestovnými endurami sa to v lese dá a aj v ťažkom teréne. V Čechách maju už dlhšiu tradíciu v takýchto súťažiach a je tam aj viac priaznivcov. Som rád, že som sa tam dostal a mal som možnosť porovnať. Tak, ako narastá obľuba Motoride Enduro Rally a pribúdají veľký enduráci, pravdepodobne pre budúci rok pripravíme dlhšiu navigačnú súťaž aj u nás.

Na záver by som rád poďakoval organizátorom Motoraj Rallye 2008 a partnerom akcie: A-Spirit, Y-Shop, Touratech, Sensormet, Mari Moto, Vangelas.com, Motul, Remonta, Motoride.sk a Motorkari.cz. Kompletné info nájdete na www.motoraj-rallye.cz, a čo nevidieť se môžete těšit na DVD z tejto super akcie.

Krátké videjko výjezdu před třetí kontrolou od Pajiho:

Video z Motoraj Rallye 2008

Text: Tomáš Hajduch - Awia a KlasikaGS
Foto: Gabriela Kederová a Motoráj