Jawa okolo sveta: 04 - Rusko 2/2

Asijské Rusko

9.7.2013, úterý

Ráno nalézám způsob, jak přece jen úspěšně nabíjet ntb. Zvedá mi to náladu, o kterou mě pak během dne připraví zase ta stará písnička o wajfaj. Aspoň, že menty mě stále berou za místního (hrubnoucí zvuk výfuků tomu jen prospívá) a dávají mi pokoj. Pravdou je, že s rychlostními limity nemám potíže…

Než se rozkoukám, zmizí mi hřbet Uralu i ze zpětného zrcátka a já najednou jedu nevzhlednou plochou Sibiří, kolem louky a březové háje, smrad spálenišť ze shořelé trávy. To všechno mi tolik připomíná chvíli, kdy jsem Sibiř před deseti roky navštívil poprvé. Ten samý smrad. A pak samozřejmě komáři! Tuny komárů. Prosmýknu se kolem Čelajbinska, kterému se říkalo za války Tankograd a Rusové tu za jediný měsíc vyrobili víc T34, než Německo za celý rok všech typů panzerů. A bez jediné bomby, která by sem spadla, protože se nikdy žádný německý bombardér nemohl doletět… jak tuhle obrovskou zemi chtěli dobýt?!

Odpoledne jsem v Kurganu, kopíruji kazašskou hranici na jihu a od severovýchodu se z tajgy hrne černota a déšť. Tak to mi ještě scházelo. To nejhorší přečkám s komáry v dřevěném přístřešku plném odpadků a pak si dám ještě kilo. Olej Maxxima si chci nechat ještě do extrémních podmínek Mongolska a Gobi, takže už kupuju ruský olej. Dvoudobý nikde nemají, takže dávám levný čtyřdobý 10w40 v poměru 1:33 a zdá se, že to Jawě nijak nevadí, jen to samozřejmě víc čoudí.

Večer mám své pětikilo a po lehkém off-roadu nalézám pěkný plácek pro stan na loučce mezi břízkami. Odrážím repelentem útok dravé smečky komárů a s kabelem od nabíječky ntb lezu do stanu…

10.7.2013, středa

Břízy. Břízy. Břízy. Močály a břízy. Dnešních 600 kilometrů bylo z hlediska krajiny katastrofou. Dlouhé a nekonečné roviny, rozsekané silnice, kamióny, prach a když zastavíte, vletí na vás komáři ještě dřív, než vypnete motor. Ono to vlastně u Jawy chvíli trvá, protože při stále se zhoršující se kvalitě benzínu se jí nechce zhasínat a na samozápaly si klidně prdlá ještě deset vteřin. To je pro krvežíznivce dost dlouhá doba na to, aby vám vlezli až do helmy.

Rozestupy benzínek se natahují a při stálém protivětru jde spotřeba nahoru, takže se dnes stalo dvakrát, že jsem dojel na výpary, v jednom případě úplně doslova, protože posledních pár metrů od silnice jsem už musel setrvačností. Žere to chvílemi i přes šest.

Na jednom z odpočívadel jsem se podružil s motorkářem v autě a jeho pěknou, ale otrávenou ženuškou. Dostal jsem pár kontaktů na bikery a jawičkáře v altajském Barnaulu, tak uvidíme, co z toho za pár dní bude. Koupil jsem si pirožky s mjasem, ale bylo tam víc cibule než masa.

11.7.2013, čtvrtek

Žádné polykání kilometrů se dnes nekoná, musím najít připojení na internet, v ntb se mi kupí texty, fotky a videa. Ráno jsem vstal před Omskem, dojel pár desítek km do centra, kde jsem natrefil na klimatizovaný sušibar Zebry v obchodním centru Festival přímo u hlavní ulice, z patra od stolu viděl půl dne na moto na parkovišti a měl k dispozici wifi, zásuvku na 220V a hezkou obsluhu, která mi nosila čaj, kafe, svininu s kartoškoj (to je suši jako prase, doslova…) atd, atd. Když se sluníčko začlo klonit k západu, zdaleka jsem ještě neměl všechnu práci hotovou, ale musel jsem se zvednout a mazat za město do přírody, protože za hotel se mi utrácet nechtělo. Ještě. Zítra to bude jinak.

12.7.2013, pátek

Mezi Omskem a Novosibirskem je to skoro 700 km, což je tak na den a půl normální jízdy na Jawě. Ráno jsem ale měl vyspáno dost brzy, stejně mě celou noc rušily turbolety mířící kdovíkam na Sibiř a vlaky dunící po Transsibiřské magistrále. Co to dát za den, říkám si. A tak jedu.

Silnice na Novosibirsk je až na úseky v opravě vyloženě luxusní a nebýt toho větru, co už třetí den duje přímo proti mně, byla by to pohodička. Kvůli tomu větru jsem ale se spotřebou na sedmi a v hlavě mi hučí, jako bych nejel osmdesát, ale kilo čtyřicet. Stavím po třech stech a dávám pirožek s masem a rejží. Dneska vůbec budu na moje cestovní poměry hodovat!

Sto kilometrů před Novosibirskem unaven věčným pohledem mezi pokroucené břízy do močálů kolem stavím na jednom z odpočívadel, že dám druhý piroh a něco syčivého k tomu. Jak zajíždím z trasy, oko něco zachytí, typicky oblé tvary Simsona Schwalbe, ale to je přece hovadina… a pak už stojím proti němu. Němec Kai se vydal před půl třetím měsícem z Freiburgu do Vladivostoku s invalidní tříkolkou, kterou vyráběli „endéráci“ na základě techniky Simsonu Schwalbe – jedno kolo vpředu, dvš vzadu, motor na levé straně a pohon pouze levého zadního kola. A dvě místa k tomu, vzadu přívěs, aby toho ten malej chudáček ze Suhlu neměl málo! Kai umí rusky jen sposiba a dosvidanija, motor má potuněnej na nějakých 80 cm3 s výkonem 8 k. A kolik že to jede? Když prý nefouká (cha,cha!), tak i skoro šedesát za 5,5 na sto. Jede na Mongolsko jako já, ale až od Bajkalu, protože má hrůzu z Altaje. Problém prý není jízda, ale nesmí v kopci muset zastavit...

A jak tam tak utrácíme svůj krásný čas a rubliky za kávu, přihrne si to asi deset dvanáctek BMW GS. Kouknem na sebe a máme za to, že si rozumíme, přestože Kaiovi bude aspoň šedesát. Jenže tohle nebude nějaký snobský zájezd s adventure-čedokem, když vidím ty SPZ a zvláštně snědé tváře. Dáváme se do řeči, chlapci mají trička s nápisem China Way, Porto – Peking. Mluví portugalsky,jedou z Porta do Číny, ale Portugalci to nesjou… Kluci jsou z Angoly!

„Z Angoly?! Já myslel, že tam jsou jen negři, banány a kokosy…“

Frajer se usměje: „to je typický evropský stereotyp… Angola má dva milióny obyvatel a z toho 700 000 jsou bílí.“ Rozhlédne se kolem na snědé tváře kolegů a dodá s širokým úsměvem: „teda, asi tak, jako my…“

Pěkný výlet. Celou Afrikou nahoru do Portugalska a pak Ruskem do Pekingu.

A aby těch vstréč nebylo dneska málo, přihrnou se vzápětí dva „místní“ na endurech (XR250 a DR250). Jedou na Vorkutu a na Polarnyj Ural. En starší, Žeňa, říká, že pracuje v Japonsku na vrakáči, kde rozebírá auta. Kouká na Jawu a kromě obligátního „eta samaja byla u menja“ říká, že pěknou vyglancovanou 634 mají v nějakém japonském showroomu jako exponát.

To poslední kilčo do Novosibirska už dávám jak nic a nakonec dávám na teprve hodinu otevřené nové pumpě Jawě ochutnat benzín A98. Zajíždím do města, kde si beru první hotel. Chci sprchu a vyprat si pár věcí, wifinu a ráno do obchoďáku pro pár klumpů k nabíječkám. Novosibirsk je po Moskvě a Petrohradu třetím největším městem Ruska. Kdysi se jmenoval Novonikolajevsk, tady se bránil bílý admirál Kolčak proti rudé hordě. Já se musím bránit nájezdům muchniček, které letos sice nebyly na Volze, ale tady na Obu jich jsou mraky. Altaj je za rohem, zítra začneme stoupat!

13.7. a 14.7. 2013, sobota, neděle

Barnaul je od Novosbirska nějakých 250 kilometrů a silnice začne z rovin mokré Sibiře stoupat do úrodnějších prostor. Už dva dny mám v notesu kontakty na motorkáře a na zdejší klub. Že to ale bude tak silné setkání, to zdaleka netuším.

Mířím na Altaj. Ráno ještě podojím s kartou Fio bankomat Sberbanky a odešlu fotky ze super pomalého připojení v novosibirské gostinici Kirovskaja. A pak už valím k řece Ob. Její rozměry tuším, ale přesto se nechávám omráčit její ohromností. Dněpr i Volha jsou proti tomu potok, protože nevidím na druhý břeh…

Najít Bike bar na hlavním prospektu v Barnaulu není tak těžké. Předně je tam hlavní třída asi jen jedna a navazuje na příjezd od mostu přes řeku, a pak je před barem samotným o bří nadživotní ocelová skulptura motorky s „opozitnym“ motorem a la ural.

V baru samotném je velice pěkná výzdoba, nad hlavou šasi Luaziku, u pípy motor ze Zaporožce a v jednom z výklenků zazděné díly Jawy 634…! A o děvčatech z obsluhy ani nemluvě. Genetický mixér bývalého SSSR tu zase předvádí své výsledky.

U baru vlevo ode mě sedí dlouhovlasý motorkář s asijskými rysy. Protože jí, moc toho nenapovídá, a tak se zatím bavím s druhými. Aljoša, jak se jmenuje, pochází z Tádžikistánu a Suzuki Djebel 250 před barem je jeho. Vyklube se z něj neuvěřitelně obětavý přítel, který mi nejdřív sežene nocleh u své kolegyně ze studií Nataši a na druhou noc v chatce na Vodnom mire – na místním koupališti u Obu. Ale to mu je asi málo. Sežene mi lidi, kteří mě na Altaji sem tam provedou a abych se s nimi mohl domluvit a nezruinoval se roamingem, koupí mi jen tak novou Nokii s přednabitou karetou Beeline! Podotýkám, že nejde o žádného oligarchu, ale o vrstevníka, který se živí rukama na plastových oknech, ač je sám dvakrát diplomovaný inženýr ekonomie a jaderné fyziky… kupuji si při té příležitosti i mobilní modem Beeline, abych byl všude na signálu online a nemusel tak složitě řešit wifi.

Odpoledne jedem na Vodnyj mir, což je místní koupaliště s rokovým motorkářským klubem na břehu říční zátoky. Proto je voda prohřátá, ale i zkalená. Večer jsem v rozpálené dřevěné chatce a řeším dilema, zda-li jsou lepší komáři nebo to vedro vevnitř.

V baru jsem se seznámil s mladým ukrajinským párem z Ivano-Frankovska, který na Dněpru se sajdou jede přes Kazachstán a Mongolsko až na Bajkal (dneprmongol.blogspot.com ). Odteď pojedu s Petrem a Julií kus cesty společně.

15.7.2013, pondělí

Po dvou dnech v Barnaulu opouštím společně s Julíí, Petrem a jejich sajdou město. Upřímně řečeno, moc to neutíká. Na dnešek jsem naspal tak 2,5 hodiny, protože ten hlídač,který strážil v noci Vodní svět, dotáhl o půlnoci dvě supertlusté děvky Žaňu a Irinu, v jejichž společnosti se toho nedalo moc napsat ani naspat. A pak to vedro v té vypečené dřevěné budce obklíčené armádní skupinou komárů. Usnul jsem někdy ve čtyři a v půl sedmé mě už zase pražilo sluníčko oknem do obličeje. Takže tady usínám za řídítky v odéru spáleného osmdesátioktanového benzínu a do kopců se jede sotva šedesát. Přemýšlím upřímně, jak dlouho to asi společně vydržíme… odměnou mi má být spotřeba, která klesne na 4,2 litru.

Cestou na Gorno-Altajsk navštívíme muzeum druhého sovětského a prvního sibiřského kosmonauta Germana Titova. Nová, úplně nová a moderní klimatizovaná budova je uprostřed děrevně jménem Polkovnikovo s močálem místo návsi jako pěst na oko. Navíc je pondělí, takže mají zavřeno, ale Petr se tam nějak vetře k ředitelce a ta nás nakonec jako zahraniční delegaci provede muzeem. A je navíc i dost milá, takže si troufám položit kacířskou otázku, co je pravdy na tom, že měl být Titov první místo Gagarina, ale nehodil se jeho buržoazní původ ani jméno – no, jen posuďte, jak by se jako první sovět ve vesmíru vyjímal dvacet let po válce frajer se jménem German?! Paní ředitelka to s úsměvem potvrdí. Už i tady se asi věci mění.

Ještě jedno muzeum máme při cestě, ale spokojíme se s krátkou zastávkou a fotografií. Ostatně, co asi může být v muzeu spisovatele Šukšina? Tužky, papír, psací stroj a knížky, knížky, knížky…

Je strašné vedro. A já mám chuť na pořádný non EU pomidor (rajče), takže se jde na rynek u silnice. Jsme v Rusku, takže bych se neměl asi moc podivovat nad velikostí rajčat, která jsou jako malé dýně. Kam s tím na motorce? Vybírám u babky jedno nejmenší. Nejdřív se podiví, že chci jenom jedno. Ukážu na sebe a na své kalhoty a snažím se jí vysvětlit, že jsem na motorce, ne autem. Baba rajče zváží a řekne si o padesát (50!) rublů, což je asi 25 korun! Povytáhnu obočí, ale mám na něj chuť, takže se jen chabě zeptám:

„a kolik jako stojí kilo?“

„Dvě stě“, dí babice a naparuje se jako kdyby ty rajčata sama vyseděla. Dvě kila, to je stovka za kilo rajčat!

„To jsme jako kde? V Saint Tropez?“, povídám, ale jak říkám, beru ho, takže se aspoň zbavím drobných mincí a už strkám bábě před nos dlaň, kde jsou kovové deseti a pětirublovky. Ta ropucha ohrne pysk jako gumáky a zasyčí, že to nebere, že jí mám dát „bumážnuju“….

„Cože? Tohle jako pro vás nejsou peníze?!“, zapomínám na ruštinu, „Tak si to strč do pr..., babo!“ Mylím, že na nějakou dobu mě chuť na pomidor přešla.

Večer dojíždíme do horského Čemelského traktu, kde na břehu řeky Katun stavíme stany. Ukrajinci odněkud z koljasky vytahují malou kytaru a začínají s představením vlastních písniček. Pěkné to je. Krajina kolem je samá sosna a skála a řeka má divoký kanadský ráz. A hlavně, po dvou týdnech se nemusím večer bránit nájezdům mušek a komárů. Sedím jen tak venku pod stromy u stolu a ťukám tyhle řádky.

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz