Jawa okolo sveta: 13 - Z Washingtonu po Arizonu 2/2

Slyším. Z auta s kanadskou značkou Britské Kolumbie ke mně přicházejí krajani. A ne ledajací! Jeden koukne na motorku, ukáže ne přední schránku a zeptá se:

„co máš od ASP?“

„Helmu a oleje. Ty znáš ASP?“

Smích. Ukáže se, že dva z trojice jsou zaměstnanci (jeden bývalý a druhý současný) společnosti ASP Group na Žebráku u Berouna. Svět je fakt jedna malá vesnice! Zjišťuji, mezitím, co žvýkám americké kuřecí prso z pancéřové konzervy s chlebem, že mě chlapci identifikovali velice rychle prý podle klaksonu pod světlem – typické rozpoznávací znamení Jawy!

Jakmile odjedou, dávám se do řeči s velice příjemným děvčetem, které na parkovišti s telefonem a vysílačkou neustále něco řídí. Jak mi Jenny prozradí po pár úvodních frázích, natáčí se na Salt Lake Flats nějaký hudební videoklip. Náklaďáky sem navážejí staré rezavé vraky aut, které mají za pár hodin vyletět do luftu. Když s ptám, co že je to za hudbu, Jennin kolega Ferry (mimochodem potomek dalšího československého emigranta!) to komentuje prostým sdělením:

„noisy music!“

Chvíli na soli dovádím, abych jawu pořádně nakonzervoval odstřikující slanou břečkou a natočil pár záběrů a pak se ještě před odjezdem s Jenny a jejím kolegou fotíme. Ta holka tak nádherně voní, že bych se tu snad i oženil, kdybych nemusel zase dál na jih… sakra!

Odpoledne je zase bez sluníčka, takže kosa jako v ruské pohádce. To zase bude noc. Večer jsem před Eurekou nedaleko Utah Lake. Salt Lake City jsem se raději vyhnul po národních nepříliš dobře značených silnicích a zítra si to namířím přes zasněžené kopce k Arizoně. Stan stavím v nějakém loveckém revíru. Budu doufat, že mě do rána něco netrefí.

9. října 2013, středa

Včera jsem dal něco málo přes tři stovky, protože jsem si pár hodin užíval Bonneville. Dneska bych to rád napravil, ale bude to nakonec ještě slabší. K ránu klesne teplota ve stanu na tři stupně, takže se dá vylézt až kolem devítky. Počasí se definitivně podělalo, na horách nade mnou je sníh, občas něco doletí až sem, ostatně pohybuji se trvale ve výškách 1500 – 2100 mnm. Samozřejmě, že motor tu elánem neoplývá, a když se k tomu přidá ten brutální průvan z boku nebo protisměru, táhnu se polovinu doby na trojku nebo podtočenou čtyřku. Kdybych nebyl tak línej, vyštrachal bych 17z pastorek a dal ho tam namísto originální osmnáctky. Když ale ta práce je tak špinavá… měním tedy aspoň vzducháč a dávám jehlu o zářez níž a doufám, že v Arizoně nebudou takové výšky.

Mekáče ani subweje tu wifi nemají, takže v Gunnisonu beru místní knihovnu a zabíjím dvě hodiny u netu. Pak už mi to večer do tmy vystačí tak do Saliny, kde v naději na wifi a teplou sprchu beru typicky americký motel za padesát babek. Dneska tedy jen něco přes dvě kila. A wifi mi tu v Ranch motelu nefunguje. Od doby, kdy se v nastavení vrtal jeden Mongol v jednom z těch jejich internet-kafé, nechce mi to občas fungovat. Já si to neopravím a místní v českých Woknech asi taky ne. Do hajzlu! Aspoň si vyperu a dobiju, co se dá.

Mormonský Utah nebude v zimě zrovna přívětivým místem k životu. Ubylo dřevěných domů a stále více se objevují zděné stavby v anglickém stylu. Před Gunnisonem dokonce velkolepý kýč v podobě mormonského templu jako na Loiře a pod ním na stožáru „stars ´n stripes“ a stohlavé stádo ovcí, které zablokuje dopravu jako někde v Rumunsku nebo Mongolsku. Kovbojové na koních by se hodili svými obličeji spíš pod krempu sombrera nežli amerického klobouku. Vítr v ulicích umetá spadané listí. Třetina stromů už je holá jako koště, zbytek hraje barvami. Na přívěsu na ulici už má někdo nachystaný sněžný skútr… mít tak těch 14 dní, které přišly vniveč zpožděným shippingem motorky z Koreje!

Americké dopravní předpisy jsou v něčem úplně jiné než ve zbytku světa a navíc se liší stát od státu. V tom aby se prase vyznalo! Například kličkování motorkářů mezi auty v zácpě je ve většině států Unie tvrdě pokutováno. Tak proto všichni jako ocasové stojí s auty v jednom chumlu… tak zvaný „sharing“ (sdílení pruhu s jiným účastníkem) je tu za bratru 240 usd! Když už musí člověk za každou cenu dopředu, je prý lepší to vzít odstavným pruhem. To je sice taky ilegální, ale díky jinému předpisu jen za 140 usd… Pokud vím, tak je to povolené jen v Kalifornii. Rychlostní limity musím neustále přepočítávat z mílí a ještě dávat pozor, jestli cedule nebliká, to pak platí ta nižší rychlost. Když zastaví school bus, žlutý a řízený vždycky ženskou jako v Simpsnech, zastaví se doprava jakoby zamrzla v obou směrech! Z čumáku se mu vyklopí závory, aby haranti nepřebíhali pře autobusem, a z boku oboustranná stopka. Běda tomu, kdo by na to kašlal!

Žluté school busy tu provozuje vždy spádová obec nebo tzv County (nikoliv country) a jde o žebřiňáky s minimálním komfortem. Řídí je mámy, co jsou doma a tohle mají na pár hodin denně jako přivýdělek. Chlapa jsem za volantem „žlutýho“ ještě nepotkal a prý je to dost mizerně placené.

Na druhou stranu ale Amíky jako řidiče musíte milovat! Každý druhý vám zamává, předjíždějí s maximálním odstupem a ohleduplností. Když to není úplně na jistotu, raději za vámi trpělivě inhalují nespálené uhlovodíky benzínu Regular 85, než by se pustili do něčeho riskantního. Na otevřené silnici to všechno švihá tempem, kterému nemůže jawička stačit. Trucky s nosy vysokými jako dům a s délkou osobáku táhnou i tři přívěsy naráz a letí kolem stotřicítkou. Zvukem si nijak nezadají s dieselovými lokomotivami společnosti Union Pacific. Velice působivé. Zvláště ten jejich „wind blast“ který vám nadělí. Využívám je při protivětru jako urychlovače. Při jejich rozměrech vytvářejí takový tunel, že vás to i s moto okamžitě nasaje a postrčí i o 20 km/h. Když je to ale v protisměru, je to rána pádlem.

Když někde zastavím, hned se někdo ptá, zdali nepotřebuji pomoc. Asi působím s jawou dost zoufale… ten stroj tu samozřejmě vzbuzuje pozornost. Někdo značku Jawa zná, hlavně díky ploché dráze anebo enduru. Koukají na mě jako na alchymistu Rudolfa II., když vytáhnu flašku s olejem a začnu přepočítávat jejich galony na litry. Chlapík, který mě chvíli předtím na silnici předjížděl, se mě u pumpy ptá, jestli je to stopětadvacítka… dost mě naštval, dědek.

10. října 2013, čtvrtek

Nejstudenější den dosavadních 19 000 km je protivnej jak ospalý děcko, ale navečer, s dalšími čtyřmi stovkami kilometrů, je jako mávnutím kouzelného proutku všechno zapomenuto. To když se otevře krajina za řekou San Juan, vezme čert celodenní zimu, smíšené přeháňky, mizerný benzín od dědka v Loa i pravidelně prohrávaný souboj zvadlého motoru s neutuchajícím větrem. Hluboko pode mnou, pod úrovní náhorní planiny, začíná Arizona s rudou „marlboro country“.

Ráno byla zima s poletujícím listím pod modrou větrem umetenou oblohou. Moc hezké, ale jen za oknem. Nad horizontem hor Pahvant range se honí nezaměnitelné sněhové mraky a bílá pokrývka určitě není loňský sníh. Čeká mě přejezd několika pohoří s nadmořskou výškou průsmyků ke třem tisícovkám, abych se dostal do Canyonlandu v jižním Utahu. Je mi jasné, že dneska budu mrznout. Nohy mám dobře chráněné, ale na vršek musím navléct pršovku, která neprofoukne.

U Loa tankuji kdovíco za cenu Regular Plus. Mám celé odpoledne neskutečný vztek na tři věci. Na vítr, který snad nikdy nefouká do zad. Na dědka, co v Loa čepuje tyhle hnoje, co si nezadají s mongolskými. A v neposlední řadě na pendrekového arciidiota z Bílého domu, kvůli kterému mají všechny národní parky už týden zavřeno až do odvolání! Nechápu, koho tím chtějí trestat nebo vydírat, ale je to nejen hodně hloupé. Nejen, že neuvidím, co bych rád viděl, když už jednou do té „emeriky“ přijedu, ale například na silnici 95 je v parku benzínka. Je-li park „closed“, nekoupíte mezi Hanksville a Mexican Hat ani frťana benzínu! To je nějakých 130 majlí (210 km), aniž by vás někdo předem upozornil… zase děkuji Manitou za plné petlahve, protože od Loa je to do Mexican Hat hodně přes 300 km!

Trasu z Torrey na Mexican Hat jsem si našel a ofotil v jednom amerických motočasáků, kterými jsem se u Vojty v Tacomě probíral. Vede přes Capitol Reef a pak dolů na Glen Canyon, takovou zmenšeninu Grand Canyonu. Na rozdíl od něj jím ale vede silnice, která nespadá pod správu parku, takže ji nemohou zavřít! Fantastický kraj. A pozor – offroadové motorky tu mají vlastní trasy, žádné pseudoekologické křeče! Silnici lemují cedule upozorňující na historická místa, kterými kráčely dějiny osídlování amerického západu.

Nahoře nad Grand Gulch s radostí zamávám olověně černošedé vánici halící Medvědí uši (Bears ears, přes 3000 mnm), protože silnice tam opíše elegantní oblouk a otočí se skoro o 180 stupňů k jihu za sluncem. Na konci 261ky mě čeká překvapení. Několik kilometrů klesajících serpentin šotolinové (v mapě neuvedené) cesty klesne o několik set metrů do rudé planiny, ve které San Juan river odděluje jižní Utaj od severní Arizony. Skála Mexican Hat má výstižné jméno. Nahoře jakoby se opravdu šklebil Mexičan pod širokou krempou sombrera. Jakpak tam asi ten šutr drží, že se nesvalí?!

Ve stejnojmenné vesnici je benzínka a pár levných motelů. V dálce už obzor kreslí siluetu Monument Valley. Takže zítra!

11. října 2013, pátek

Nad rudou krajinou modré nebe, to ani jinak nejde. Jen ta teplota z těch fotek nesálá. Ráno jsou sotva 4°C, ale horizont láká. S ranním sluníčkem dostal zase jiný odstín, ale nejdřív mě čeká trápení s dofouknutím gum. Tady používají sice oboustranný nástavec, ale k motocyklovému ventilku se s ním člověk nedostane, leda že by měl ventilek do vinglu. Jak to asi tady kluci s HD dělají? Zkoušel jsem cestou jeden pneuservis a několik benzínek. Bez výsledku. Když už jsem tam dostal koncovku, tlačil kompresor asi tolik, co moje cyklistická pumpička. Dneska jsem u shellky hned za motelem chvíli operoval s koncovkou, musel jsem zkrátit hadici, co fičela prasklinou hned za sponkou, a pak se z hadice vyřinul asi litr vody, protože ten kompresor nikdo asi celé roky neodkaloval. Výsledkem bylo, že jsem od pumpy odjížděl mokrý a s nepořízenou. Jak jsem ale poznal po prvním kilometru, něco se přece jen změnilo… měl jsem v zadní gumě výrazně nižší tlak, než před operací na pumpě. Vidina dalších sto mil do nejbližší civilizace na téhle žvejkačce mě přinutila otočit a vrátit se do Mexican Hat k pumpě s tím, že tam zkusím nějak nabastlit šlahounek z pupmičky.

Jenže to by nešlo bez zničení pumpičky a to se mi zase nelíbilo, protože jí můžu ještě potřebovat. Kdyby se ale nástavec na pumpě trochu přihnul, aby měl úhel… jenže je dost robustní a svěrák zpravidla u pumpy nestojí. A taky by se moje počínání nemuselo někomu moc líbit – už takhle tady šaškuju dost dlouho. Celá špulka hadice stojí na pěkném pevném ocelovém profilu…když do něj tu trubku vklíním a zaberu, tak se buď ohne anebo zlomí. Kradmý pohled kolem a už na tom visím. Tak. A ještě dvakrát…

Úhel by byl. Ukazuje se ale, že ten pestík, co je v koncovce, aby stlačil ventilek, je krátký. Povolím tedy ventilek a už to do té gumy peru. Pro změnu mi pak zase nechce těsnit ventilek. Vytočím ho, motorka klesne na prázdné kolo a operaci opakuju. Podaří se. Měřák tu ale nemají. Narvu to tedy na šutr a budu cestou upouštět, až se dostanu k nějakému uspokojivému výsledku. Tak, a cesta do Monument valley může konečně začít!

Na příjezdu poskakují po silnici davy fotekchtivých turistů toužících po nejklasičtějším snímku oblasti. Kromě toho, že jednoho z nich skoro zajedu, když se pán neví rozhodnout, na kterou stranu uskočí (bože!), tak o tuhle fotku musím přijít. Poskakovat s ostatními se mi moc nechce – budou jiné fotky. Od hranic Arizony (Arid Zone – suchá oblast) dolů je to indiánská rezervace kmene Navahů. Krajina úžasná, velkolepá, ale zbytek (milovníci multikulti budou mít o důvod víc mě nemít rádi) je ušmudlaná poloromská prašivina s žebráky, pobudy, potulnými psi a s prodejnami zaručeně pravých indiánských šperků… Proti dosavadní Americe si rázem připadám jako zpátky ve střední Asii. Oni prostě makat nebudou, to se raději budou válet v prachu, prohánět polorozpadlé káry, pít ohnivou vodu a svádět všechno na bílý. Z předjíždění je zase adrenalinová zábava a u pumpy se musí platit předem. Proč asi? Během deseti minut, kdy se před „mekáčem“ snažím ulovit wifi signál, mě osloví tři indiánští žebráci s dojemnými historkami plnými ochrnutých dětí a jiných božích trestů a jen jeden bílej chlap, co se zajímá o Jawu a odkud jsem přijel. Pro „meskalery“ jsem jen ten, co má dolary. Jděte makat, máte ruce a nohy!

Na otevřené silnici mě dojíždí dvojice motorkářů na Triumphu Tiger 800 a na žlutém BMW Dakaru 650. Poznáváme se – už jsme se včera viděli. V šotolinových serpentinách na divokém sjezdu k Mexican Hat jsem jim trochu ujel (mongolská škola je k nezaplacení!) a pak muž jsme se neviděli. Někde nocovali, možná ve stejném městečku jako já, protože jich tam zase tolik není (jen jedno), a dneska mě znovu dojeli a dost kroutili hlavama nad tím, co jim to voní pod nos. Směs čtyřtaktního Pennzoilu a dvoudobého Shell Nautilus docela kouří.

Po více než třech stovkách km přijíždím k národnímu parku Petrified forest, kde jsou zkamenělé pravěké stromy. Jenže se můžu leda tak poškrábat za uchem, protože všechny parky jsou zavřený, jak Obamovi došel toner v tiskárně na prachy… v USA mají takovou pěknou tradici v odstřelu prezidentů (nikoliv kuličovkou)…

Vracím se na Holbrook, kde je kousek historické Route 66. Beru motel Howard Johnsons za dobrou cenu a s luxusním vybavením (39,99 usd plus 4 usd tax) a daří se mi rozchodit tady wifi. V mikrovlnce si ohřívám poslední tortillu s hnusnými párky a těším se na snídani, která je v ceně (!). A pak celý večer drtím komp…

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz