Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

ISSN 1336-6491 | Online: 691 | Redakcia

motoride.sk :: Články | Videá | Tipy | Foto | Klub | Inzercia | Firmy | Fórum | Kalendár

MOTOQUAD www.foxracing.sk DS auto Sumoto Brno Indian - www.klasikmoto.sk VR46 - motosvet.sk choppermania.sk

Anketa:

Tvoja prvá motorka bola:

Pre vás:

Povinné zmluvné poistenie - vyber si najlepšiu cenu!

Hodnotenie: (5 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (6)  [Verzia pre tlač] Tlač

Jawa okolo sveta: 15 - Mexiko, Mainland

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 09.11.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk
Čitatelia: 3672 [Mototuristika - Amerika - Cestopis]

Kajuta je přímo vedle výdechů strojovny a od podlahy jde navzdory klimatizaci strašný horko. Okno samozřejmě na lodi otevřít nejde. Naštěstí je Johannes Hoenig tichým spolunocležníkem. Ráno jsou trochu zmatky s časem, takže když dojdeme na snídani, je už po všem.

Seriál článkov - Jawa okolo sveta:

Text a foto: Pavel Suchý

23. října 2013, středa

Takže snídám jabko ze San Luis. Má už za sebou nějaké kilometry, takže je trochu potlučené, ale přijde vhod. To pro dnešek stačí. V poledne snickers a večer snad stihnu něco někde koupit.

Loučím se s Johannem, protože on jako pěšák jde první. Motorky jsou až dole v podpalubí, takže jedou ven jako poslední. Naštěstí se s jawou shledávám stojící, nikoliv ležící – úvaz přes gumák se osvědčil. Přidávám se ke dvojici Kanaďano-Amíků a jedu s nimi celý den do San Blas. Lze si vybrat mezi placenou a neplacenou silnicí. Zadarmo to je se vší parádou – zácpy, pumpy jen s 87 okt benzínem, povozy a rozhrkané káry. Placená není dálnice, ale je to docela drahé. Sto kiláků za 150 korun! První kilo ale za mě zaplatí kamarádi, takže pak už mlčím a platím. Zase to utíká, jedem kilem, oni se jen diví, jak to, že Jawa tak letí. Je vedro, že motor jde jako med – tak akorát na záděr, ale třinda si dneska vyšlapovala jedna radost.

V jednom místě vidím na krajnici silnice přejetého krokodýla. Tady asi nebude kemping na divoko zrovna chytrým způsobem, jak ušetřit peníze… Už to začíná. Bašta bude příště, krokouši! Dneska jdu do hotelu na wifi a skočím do bazénu, jen to zasyčí. Ještě před půlnocí je venku třicet stupňů! Však taky kolem města jsou banánovníkové plantáže…

24. října 2013, čtvrtek

David se Susan jedou do Sayulity, což je surfařské letovisko nějakých 120 km od San Blas. Mám v plánu je nejdřív jen doprovodit a pokračovat sám do hor, ale ráno se začne po mailu řešit možnost dopravy nového stojánku na Jawu do mexika partou slovenslkých motorkářů, kteří sem jedou cestovat. Najednou to vypadá, že není kam spěchat. Takže si říkám, že pokud najdu v Sayulitě nějaké levné ubytování s wifi a klima (ta vlhkost vzduchu je snad víc než stoprocentní!), počkám tu do zítra a zítra zase pojedeme společně nahoru na Lake Chapala směrem na Guadalajaru. Jawa s Kawasaki KLR udržuje statečně tempo, protože David za to netahá (je to trochu „ponocnej“) a jsou na tom dva. Aspoň nebudu furt sám. Stačí, že jsem šel dneska zase sám na pláž – už jenom kam s šortkama, ve kterých je pár peněz, s foťákem, s doklady? Musím si vždy vyhlédnout nějakou oběť, nejlépe osamocené děvče, a zapříst hovor. Surfaři jsou tady ve svém živlu, protože vlny tu jsou větší než na Zlatejch pískách v Bulharsku… Jenom by mě jako plavce zajímalo, jestli to můžou nějak řídit ty jejich prkýnka? Protože mi to připadá jako motokrosovej závod mezi houbařema….

Večer si dovolím vrchol dobrodružství a jdu si koupit do místního krámku tři vajíčka. Nemohu si nevzpomenout na dávno zasypaný podobný horký večer roku 1998 v marockém Tan-Tanu, kdy bylo o půlnoci 35°C a my si s tehdejší mojí přítelkyní šli večer koupit vajíčka přímo do chovu slepic. Vemu k tomu rovnou pár banánů rovnou ze stromu za pět korun a budu doufat, že to i tentokrát přežiju. Večer hoduji na hostelu míchaná vajíčka, zbytek chleba z amerického Tucsonu (ten ale sakra musí obsahovat chemikálií, když je pořád jedlej!) a piju mexickou colu z půllitrové skleněné lahve.

Ráno máme spicha v půl osmé na Pemexu (mexická Benzina) na výjezdu z města. Budu tedy ráno balit ještě za tmy.

25. října 2013, pátek

Budete se mi smát. V 7:18 už mám natankováno a stojím v klimatizovaném obchůdku Pemexu. Vyhlížím dunivé KLR. Ráno jsem vstával za tmy a ještě s čelovkou nosil věci dolů k motorce, která stála v boxu na ulici – proto jsem měl všecko, co nešlo zamknout, nahoře v pokoji. Ještě jsem s klením zápolil s dvoukilovým zámkem TOKOZ, který jsem si chytře provlékl předním kolem a rámem před motorem, takže jsem se dost špatně dostával k zámku řetězu. Lilo ze mě a já spěchal – nerad na sebe nechávám čekat. A teď čekám naopak já. Už dávno byly tři čtvrtě… Že já jsem takovej vůl poctivej! Mohl jsem si přispat. V celou ve mně začne hlodat temná předtucha… ptám se obsluhy, kolik že je vlastně hodin, jestli osm? Ne. Je devět! Já jedu ještě podle Mazatlánského času… Dave se Susan už jsou dávno přes hodinu na cestě.

No nic. To museli vyjet ještě za tmy. Dám dneska tu Chapalu i se zpožděním, jsou to nějaká čtyři kila. Odpoledne jsem tam. Silnice vystoupala horami a deštnými lesy s liánami a papoušky do nadmořské výšky, ve které sice motor zase vadne, ale je tu příjemně chladno. V Jaliscu beru Hotel Familiare El Delfin s internetem za 375 kč a ani není třeba klimatizace. Večer je u jezera v tričku dokonce docela chladno! Pokoj je tak trochu prašivina, motorka parkuje na dvorku s kachnami a pán mi pak na cestu nadělí jeden plod chayote, podivného křížence hrušky s bramborou. Že prý je to príma zapíjet mlíkem. Milej pane, já se z mlíka vždycky zaručeně postěhuju na záchod a v kombinaci s tímhle to bude tutovka!

Dneska jsem sice krokodýly neviděl, oni sem nahoru do kopců nelezou, ale za to jsem míjel požehnaně dopravních značek Pozor pumy. To si jeden nevybere, čím se nechat sníst. Motorka jede hezky. Kupuju místní olej SAE40 Monograde a večer nějaké prefabrikované párky. Z jídel nabízených na trhu anebo v restauracích mě neláká vůbec nic. Všecko se to topí v koření. Nic pro mě.

Mailem se zkontaktujeme s Davidem a Susan. Jsou také na jezeře, akorát že na druhém břehu. Z kafe nic nebude. Popřejeme si vzájemně šťastný návrat domů (oni to mají asi 500 km – bydlí totiž v Mexiku v San Miguel).

26. října 2013, sobota

Dneska to budou samé hory a bude se tahat, aby se něco ujelo, takže k večeru jsem v Huetamu pod Mexico City a mám 500 km. V kopcích, které stoupaly ještě výš než je jezero Chapala, rostly jehličnany společně s nějakými sukulenty, vonělo to tam smolou a vůbec bych neřekl, že tohle by mohlo být Mexiko. Večer to ale zase spadlo až na nějakých 300 mnm, takže zase hic. Nahoře na horách jsem si říkal, že bych dneska šel do stanu, že to bude příjemná noc. Pak jsem přejel ocasu hadu, což by mě tak nedojalo, jako naprosto neuvěřitelná frekvence obrovských pavouků (jako dlaň) pochodujících volně po silnici. Tak zase kulový a pěkně, chlapečku, pojedeš do nějakého hotýlku! Mexiko, Mexiko! Dopoledne jsem málem hodil tlamu přes želvu, co si to mazala přes silnici, navečer si na mě otvíralo zobáky asi třicet mrchožroutů, co hodovali na mrtvole koně, a nelíbilo se jim, že si je chci vyfotit. Čuměli na jawu a asi kalkulovali, kolik asi mrtvejch koní tam má ona?

To úplně nejhorší na cestování Mexikem ale nejsou ani krokodýli, ani pavouci nebo hadi, dokonce ani to vedro, ani ten smrad z jejich aut, ze kterého mě už odpoledne vždycky třeští hlava. Ne. To nejhorší jsou REDUCTORES DU VELOCIDAD… příčné prahy, retardéry, nejrozličnějších tvarů, podob a velikostí, nejrůznějšího umístění, často bez označení a taky často ve stínu, takže tak trochu neviditelné, na místech, kde byste je nečekali a důmyslně dotažené až do příkopů, aby je ani motorka nemohla objet. Fuj! Dneska jsem dvakrát letěl luftem s pocitem neodvratného. Ti idioti, když mají například zatáčku, o které říkají, že je to CURVA PELIGROSA, nasekaj tam retardéry přes celou vozovku z obou stran! Takže i na výjezdu… v horském městečku, kde silnice stoupá vzhůru tak, že to dvojka skoro nebere, mají asi dvanáct těchto hrůz, a všichni se za každým prahem znovu a znovu namáhavě rozjíždějí. Umíte si představit toho benzínu a smradu ve městě? A komu tím prospějí….?

U prahů ve městech postávají zoufalci, co se snaží něco prodat. Třeba kytku v květináči. Jednu. Nebo jabko. Taky jedno. Anebo jen chtějí umýt okno a koukají, co by mi tak udělalo radost, kdyby mi to umyli… jinde jen stojí holky s plechovkou a žebrají. A na prdeli v džínách se jim v kapse rýsují obrysy smartfounů! Cortézi, byl jsi s tou převýchovou nedůsledný, jak jen Španěl může být!

Na čerpačkách, které jsou výhradně monopolního podniku Pemex, jsou naopak chlapíci obsluhující stojany velice příjemní. Ve většině míst mají dva benzíny (Magna 87 a Premium 92) a naftu, v kyselých zapadákovech někdy jen tu jejich zelenou Magnu, kterou tam naleju, jen když bude nejhůř. Jo, jo, chlapečku – ještě budeš na mexický benzín vzpomínat! Oleje mají v klecích u stojanů. Obchody na pumpách nesou název Oxxo, ale uvnitř oleje nenabízejí. Tam je jídlo a další běžné věci, docela podle moderního mustru .

27. říjen 2013, neděle

V noci pršelo. Lilo. Takže ráno je venku jako v prádelně a silnice je místy ještě vlhká. Nemám pro dnešní den žádný zvláštní plán kromě nějakého rozumného kvanta kilometrů. Přijíždím do oblasti zasažené nedávným hurikánem, který zpustošil letovisko Acapulco. Vidím koryta řek poznamenaná velkou vodou. V kalné vodě si hrají děti, kolem plavou nafouklé zdechliny zvířat a leží vyvrácené kmeny stromů. A nad tím vším kříž a Panna Maria. Ještě chvíli váhám, zdali opravdu Acapulco škrtnout z itineráře. Lidé i zprávy z netu hovoří často o zničené infrastruktuře, závadné vodě i o případech násilí a rabování. Muž z Acapulca nebude. Vyfotím si ceduli a dál krájím Mexiko horskými silnicemi a trápím brzdy dlouhými sjezdy.

V Iguale musím každopádně vyřešit ztenčující se zásobu hotovosti, což se jeví jako maličkost, ale kdo nezkusil, netuší… navíc je neděle, takže banky mají zavřeno. Každý, koho se zeptám (policisty nevyjímaje) mě zaručeně posílá na další a další místo, kde znovu a znovu zjišťuji, že ani netuší, kde mají ve vlastním městě bankomat. Nakonec mě zachraňuje nějaký obchoďák, kde mi chlapík z ochranky osobně hlídá motorku s věcmi.

Odpoledne kupuji olej. Zkouším prodejnu s díly a oleji, protože si od toho slibuji nižší cenu než na pumpě. Chlapík je v obraze a umí i pár slov anglicky, dokonce vytahuje olej pro dvoutakty. Ten ale stojí 82 pesos (x1,5 Kč). Ptám se tedy po tom nejlevnějším, co má na skladě. Za 45 pesos mi dává oleje v plastových litrových pytlíkách, které nápadně připomínají obaly ruské „zguščonky“ (zahuštěného slazeného mléka). Je to SAE 40, takže to hned rvu do lahví. Uvidíme, co to bude dělat. Teď jedu na mix zbytků amerického dvoutaktního modrého nautila a mexické 20W50. Hulí to docela dost, ale podle chování motoru bych to taky přičítal kvalitě benzínu – asi je trochu řízlej naftičkou.

Pak ve městě bloudím. Není velké, ale nemá jediný ukazatel a všechny cesty vypadají, že vedou k někomu na kompost. Ptám se opět policajtů a k hovoru se přidružuje zvláštní trojice – docela sympatický Indián, do hola ostříhaná snědá holka a hubený pobledlý studentík. Problém v navigaci je vyřešen, protože mapa se opět ukázala jako šmejd – v ní je napsáno jako další město v horách Papaluca, ale ve skutečnosti je to Papalutla. Z trojice se vyklubou ornitologové z Mexico City, kteří tady dělají nějaký výzkum a právě jedou do Papalutly, kde bydlí. Vedou mě svým jeepem, a protože je už podvečer a všichni tři vypadají dost v pohodě, rozhoduji se v Papalutle zůstat na noc. Kilometry mám splněné, tak není důvod i nedat pár piv Barrilos. V obci mají jen dva telefony, nikoliv mobilní. Jeden na stanici a druhý v nějakém obchodě. Chvíli mi trvá, než pochopím, že několikeré večerní hlášení místního tlampače není o zítřejší brigádě v rámci akce Z, ale jen obyčejné vyvolávání občanů, kteří mají na stanici nějaký hovor. Večírek s Leopoldem, Kevinem a Sandrou je docela fajn a jako bonus se konečně dozvím, jak je to s místními motely (dost jinak než v USA!), s chupacabrou a s přejetými skunky. Duorme bien!

28. října 2013, pondělí

Čtyři měsíce. Na den přesně. Hlava si v noci vyvolá vzpomínky na hodiny a minuty těsně před odjezdem, ale realita mi rázem připomene, že jsem teprve v půlce. Anebo už v půlce? Probouzím se v místnosti, ve které bylo večer přes třicet stupňů, s elektrickým ventilátorem namířeným z metru do obličeje. Vlastně mě probouzí dotěrný kohout, který asi neví, že se změnil čas a krákorá si ještě v hluboké tmě. Na stropě nade mnou parkuje průsvitná ještěrka a v kuchyni už praská dříví v kamnech. Nedá se svítit, budu muset chtě nechtě zajít na místnost, které jsem se celý večer vyhýbal.

Mám chvíli čas, a tak se můžu vrátit k těm mexickým motelům. Ty americké viděl každý alespoň ve filmech – parkování přímo před nebo u pokoje, dveře rovnou na ulici nebo na malou zastřešenou verandu. V Mexiku je to podobné, jen nejsou motely primárně určené motoristům na dlouhých štrekách, ale počítá se tam nocleh na hodiny. Jak řekla Sandra, motel je k tomu, když se ti zrovna nechce spát… zkrátka hodinový hotel, nikoliv ovšem nevěstinec. Protože je vídám u silnice velice často a protože prakticky vždy mají internet (nevím ovšem k čemu při jejich účelu), rozhoduji se že to někdy zkusím se aspoň poptat na cenu za noc. Možná to bude lepší bydlení než v leckterých hotelích, co jsem měl už možnost poznat.

Cesta na Olinalu je samý zával po nedávném hurikánu, co dal za uši celé oblasti Acapulca, takže je sjízdná jen jedna polovina. Výhledy jsou nádherné, protože ještě netuším, jak se zasekám mezi Olinalou a Huamuxtitlánem… když mám vyslovit některé místní názvy, je to pro mě někdy skoro nemožné. Silnice, která měla být asfaltová (a v mapě je žlutá), je nakonec rozmydlenou polní/horskou cestou s několika kamennými brodíky. Nic obtížného to není, ale těch 27 km jedu samozřejmě hodinu. A pak zabloudím, protože podle mapy (mám dvě, obě mexické a obě vyloženě za trest!) bych měl být v Huamuxtitlánu, ale jak se dovídám, jsem v Santa cruz, což v mapě vůbec není. Potopa z hurikánu tu vzala kus mostu a silnici, takže jako nějaká objížďka, ale kdo se v tom má vyznat? Místní jsou úžasní. V něčem mi připomínají Mongoly. Jim je totiž taky úplně jedno, že jim nerozumím, i když jim to opakuji, furt melou po svém a rozhazují rukama. Taková scénka by klidně mohla být jak vysvětlením cesty, tak třeba i líčením poslední bitvy Inků. Chybí jen šaman a kotel vroucího oleje…

Když se dostanu na červenou státní, držím se jí jako klíště a upaluji na Oaxacu. Stoupá to do hor. A ne ledajakých. Stoupá to pěkně vysoko, až začne být zima. K tomu opět potíže s benzínem, protože v jednom městečku mají sice krásný klášter a spoustu muziky k tomu, asi pouť, ale na pumpu už elektřina nezbyla, takže smolík. A u té další po 10 km mají jen Magnu 87, ale protože není zbytí, dávám devět litrů téhle močůvky. Jawa je za ní ale v těchhle nadmořských výškách vděčná a ani necekne, dokonce mi přijde, že jí to chutná víc než 92. Já se v tý holce nevyznám!

K večeru přibydou mraky, na obzoru se něco honí a slunce rychle klesá za hřeben dalekých hor. Nikde ale nic, co by připomínalo ubytování. Některé příbytky vypadají dost strašidelně. Házím okem po světle, které za sebou nechalo zmizivší slunce a rozhoduji se jednat, protože hrozí zůstat po tmě na silnici. A to tu není nic bezpečnýho. Hlavně kvůli neoznačeným překážkám.

Vybírám si shluk čistých domků a zajíždím skoro až na dvůr. Scvrklé indiánské babičce rukama vysvětluju, co tam pohledávám, že bych rád místo na stan, na spaní… jenže baba mě žene sviňským krokem, ludra jedna nedobrá. Poděkuju jí několika českými urážkami a jedu dál. Krize, do tmy je tak deset minut. Po pár kilometrech vidím v zatáčce stoupat nahorů lesem starou a očividně nepoužívanou cestu, spíš její zbytek. Rozhlídnout, vypnout světla a už to na jedničku drtím do nebe. V místě, kde se svah trochu narovná je plácek pro stan a za ním schovanou motorku. Ze silnice je sem trochu vidět, ale jsem asi třicet metrů nad, takže by museli řidiči čumět po ptákách, aby koukali mým směrem, a navíc je tmavě zelený Jurek v lese neviditelnou věcí. Tím spíš v noci. Během dvaceti minut jsem ve stanu a žvejkám ten jejich bílej chleba, co chutná jako mejdlo. Doufám, že nějaká přerostlá kočička na něj nedostane v noci chuť. Na něj a na mně…

29. října 2013, úterý

Ráno mlha, ale díky brzkému světlu jsem už po osmé v sedle a upaluju po vlhké silnici. Ta nejdřív klesne trochu do Oaxacy a pak začne doslova padat dolů k Pacifiku, že nestačím svlékat vrstvy, co jsem si na sebe ráno nabalil. Ze zálivu Tehuantepec jde vlhkost, z pevniny na moře zase vítr. V údolí jsou tisíce větrných elektráren a vítr z boku mě nutí sedět na motorce na hraně sedla a mít jí nacpanou pod sebe proti síle vzdušného proudu. Teď by ten větrák mohl někdo naráz vypnout a už bych se válel…

Nakonec se zase stoupá do kopců na Cintalapu, kde zůstávám na noc. Mám přes 500 km a hlad jak zasypanej havíř. V jednom obchodě zahlédnu vakuově balenou slaninu a přestože vím, že nedělám dobře, celou jí sním. Neudělal jsem dobře. Následující den budu mít ve střevech bublifuk.

V levném pokoji běhají po posteli nějaké breberky, takže hned gůglím, jak vypadá veš a filcka. Je to naštěstí něco jiného. Větrák nad hlavou má otáčky hodné helikoptéry a pod tenkým prostěradlem je buď zima anebo vedro, když tu vrtuli bez možnosti regulace vypnu.

30. října 2013, středa

Dneska se chci přisunout co nejblíže Guatemale, abych měl čtvrtek na přechod. Po včerejší slanince do prázdného žaludku mi fakt není dobře. Silnice do Cristobalu (asi 900 mnm) stoupá až do nějakých 2700 metrů, do mraků. Nahoře je kosa a vyloženě alpská krajina. Až na tu chudobu a Indiány. A vojenské patroly. Kraj Chiapas je trochu neklidným regionem, domovem Zapatisatů, ozbrojených povstalců proti federální vládě. Naštěstí na Zapatistu nevypadám, takže mě vojáci nechávají v klidu projet, lustrují jen místní.

Motorka je ve výškách dýchavičná, ale bere to statečně všechno na tři/čtyři! Na to, že je na ní přivázáno dalších sto kil kromě mojí vlastní váhy, jeden ten motůrek neuvěřitelně.

V Cristobalu potkávám Holanďana s Němkou. Ona na V-Stromu, jeho motorku jsem viděl jen z dálky. Říkají, že jsou pozůstatkem větší party, která se cestou z Aljašky rozpadla. Míří také do Ushuaii. Část party pojede se mnou na Stahlratte v listopadu, oni až v prosinci. Řeší nějaké potíže s gumou na V-Stroma. Moc jsem nepochopil, o co přesně šlo – prostě někde něco koupili a pak zjistili, že to nepasuje. To se mi s mitaskou 3,50 x 18“ stát nemůže…

Zůstávám na noc v Comitánu, asi 80 km před guatemalskou hranicí. Města tady nahoře v horách jsou čistší a hezčí než jsem dosud viděl. I hotýlek Nicalococ je čistý a dobře vybavený, se super rychlým internetem. A přitom je za stejné peníze jako to doupě včera v Cintalapě! Zkoušel jsem tu ještě jeden hned na vjezdu do města, ale ceně 770 pesos jsem se musel nahlas vysmát, až se to rozlehlo recepcí. Tady bydlím za 300.

Když jsem se v Papalutle snažil ornitologické trojce vysvětlit, proč zrovna Jawa na takovou cestu, pokoušel jsem se nastínit, co zrovna taková 350/634 pro český národ motocyklový znamená. Nic víc než pro Mexičany Vocho. Ano, Jawa je Vocho, které prošlo životem skoro každého Čecha, patřila k páskovským mašinám, ale dnes by jí málokdo chtěl sedlat. Stará na používání, mladá na veterána. Bezcenná a vysmívaná – Vocho.

A přitom se tu za Broukem nebo za T2 pokaždé zálibně ohlédnu. Když je dojedu v horách, vychutnávám si tu horkou vůni vzduchem chlazeného motoru a ten jeho zvuk! A některým to do těch kopců maže pěkně, však je to šestnáctistovka, v T2 dokonce 1,7 l! až jednou vyrostu, chci taky řídit Vocho!

Brouci se v Mexiku přestali vyrábět přesně před deseti lety. Občas je tu tedy k vidění hezký zachovalý kousek. A v něm třeba starší pár anebo rodina, čtyři děcka namačkaná na malé zadní sedačce, nosy na okně, aby viděla tu smradlavou Jawu, co se blíží na hrotu modrého kouře.

V souvislosti s geniálním dílem Ferdinanda Porscheho, kterého se od roku 1938 vyrobilo do roku 2003 přes 21 miliónů kusů, mám ještě jeden zážitek z mexických horských průsmyků. Vocho, alias Brouk, který si vysloužil titul auta století, má motor chlazený vzduchem. Občas vidím T2 s pootevřeným zadním poklopem, aby se motor dobře chladil. Jawa má motor rovněž chlazený vzduchem, protože slovy klasika: voda do motoru nepatří! Zikmund s Hanzelkou měli Tatru také chlazenou vzduchem a jen díky tomu například v Namibii přežili a v Andách nevařili.

Vodou chlazené motory pracují s přetlakem, který posouvá bod varu nad 110°C. Jenže to by místní mecánicos nesměli být dobytek a museli by vědět co a jak. Denně potkávám v horách nešťastné řidiče moderních aut se zvednutou kapotou a s uvařeným vodníkem, z něhož se valí pára… ve vysoké nadmořské výšce se naopak bod varu snižuje, a když to mají v nepořádku, uvaří hastrmana dřív než bys řekl Vocho. A kolem frnk – Jawa a za ní Brouk nebo T2. Zkrátka voda patří do vany.

PS: některé „té-dvojky“, co tu potkávám, mají na přídi něco jako plastový chladič. On to taky chladič je, ale co to je za bordel? T2 s chladičem? Jde o auta z brazilské produkce VW do Brasil. Tam neváhali a narvali do zadku nebohé T2 řadový koncernový čtyřválec 1.4 mpi s vodním chlazením! Možná je to tišší a míň to žere, ale je to čuňárna, vážení. Taková Š1203 naruby.

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz

Pridané: 09.11.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk pošli na vybrali.sme.sk

Seriál článkov - Jawa okolo sveta:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Hodnotenie: (5 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (6)  [Verzia pre tlač] Tlač

Galéria ku článku:

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria