Jawa okolo sveta: 16 - Amerika Centro 1/4

Text a foto: Pavel Suchý

Xenofobie a rasismus pak ze mě doslova stříká všemi směry, ale kdo nezažije, možná ani neuvěří. Na druhou stranu kromě smrti se dá všechno přežít a už jsem se dávno naučil, že úředník je všemocný a není radno ho dráždit. Dvě, tři hodinky čekání to třeba narovnají…

Včera jsem se na tržišti dal „do řeči“ (uvozovky proto, že o nějakém kloudném rozhovoru ve španělštině nemůže být v mém případě řeč) s jedním místním. Dal mi tip na nedaleké pyramidy v Tenam Puente. Tvrdil, že jde o pozůstatky aztécké civilizace, ale později na místě vyjde najevo, že jde o jiný gang, o Maye. Nikoliv o Karla, ale o ty červený šulíny, co rituálně kopali do mičudy a kdo prohrál, tomu vyrvali a snědli srdce. Co na tom, že měli kalendář a zírali na hvězdy, když se jejich potomci dneska sotva dokáží podepsat? Jo, prý vymysleli pojem nuly. Dobrá, dobrá… vrátím se do turistického módu a zajedu se tam podívat, zaplatím za vstup, budu se ve vedru trmácet a stoupat po kamenných schodech a přitom se nechám ožírat od komárů, abych udělal pár fotek a mohl říct: byl jsem tam a viděl jsem to. Když to ale srovnám s tím výletem na Kokořín…

Takže pyramidy. Značení mizerné, spíše veskrze žádné, ale dá se to najít. Vstup 35 pesos (x 1,5 kč) lze přehlížet. Okolí je upravené, pyramidy také. Až moc – dozděné a dobetonované, aby byly hezké. K čertu s autenticitou! Před vstupem tři kontroly včetně prohlídky tankvaku, jestli nemám zbraně anebo třeba sprej. Pak uniforma ukáže na Olympus, co mám přes rameno:

„Fotokamera?“

„Ne vole, bouchačka,“ myslím si, ale nahlas řeknu jen překvapené: „Sí, seňor.“ Je tohle možné? No, budu se dneska divit ještě víckrát. Třeba až mi guatemalský ouřada ztratí řidičák…

Projdu to, počtu si (popisky mají vzorně ve španělštině, v angličtině i v původním indiánském jazyku) a udělám pár záběrů. Posedím (co mi ty krvežíznivé potvory dovolí) a je čas jet dál, abych náhodou netrávil večer na čáře. To je ta nejhorší možná zábava.

Jak už mi jedna zkušenost z Mexika říká, hranice tady jako hranice nevypadají, a tak je zase profrčím. Považuju ten punkt za další z tisíce jiných kontrol, které po mně nechtěly vůbec nic. Ani tady ne. Až když začnu stoupat za městem do hor, dojde mi, že tohle už je poslední štace do Guatemaly. Hlavně kvůli benzínu to otočím a vrátím se do města. Přitom si všimnu, že je dole Officina immigracion. To znám, tam to nemám rád. Takže právě proto tam zajdu a zjistím, že hranice je tady. Mexická. Guatemalská strana je nahoře, ale nikdo vás tu nezastaví. Vy máte vědět všechno. A když nevíte, tak se španělsky zeptáte. A když neumíte, něco uděláte špatně a to je pak příležitost pro poplateček… ale my máme všecko přece v cajku, ne?

Úředník si vezme všechny papíry, podá mi nějaký formulář (DNR) ve španělštině a posílá mě to banky vedle zaplatit 295 pesos. To je 450 Kč, takže bych rád aspoň věděl za co? Ukáže mi na vylepený papír (samozřejmě že ve španělštině) a pak na ceduli, kde je anglicky:

TURISTA, KTERÝ POBYL V MEXIKU 1 – 7 DNÍ, NEPLATÍ. NAD 7 DNÍ PLATÍ 295 PESOS.

Tolik nástěnka. Nelíbí se mi to, přirozeně, a tak se pořád dokola snažím dovědět, za co že to je, protože bych chtěl vidět turistu, co i autem přejede Mexiko za týden!

„Tax!“

Tahám papíry z La Pazu s tím, že tam jsem vysolil tisíc pesos a že mám pobyt legální až do 22. listopadu, tak za co zase chtěj další peníze? Úředníků je víc a štos mých papírů z La Pazu mezi ně vnáší zmatek a nejednotnost. Stříhám ušima, protože tohle je příležitost. Mezitím tu nějaká španělská rodinka (skutečně z Barcelony) v autě řeší svůj vlastní problém, takže se poměr sil rozmělňuje. Chudákům se povedlo to, co mě, ale na rozdíl ode mě dojeli až sem na guatemalskou čáru… to budou mít drahý!

Jeden z úředníků skoro hodinu lustruje moje jméno v systému. Čekám a jsem nervózní. Jestli jsem to radši neměl zaplatit a držet hubu? Čekám ale v klimatizované čekárně, takže čekám luxusně. Pak úředník přijde, udělá si kopie všech papírů a vytvoří složku. Kudy jedu, zanechávám složky jako otisk své přítomnosti v úřednickém vesmíru. Dává mi podepsat nějaký papír ve španělštině, takže se cukám, ale nakonec poznávám, že chce jen signovat kopii toho, co jsem už podepsal v La Paz.

„No tax!“, říká následně, ale jeden z druhého tábora se furt šťourá do mých dokladů a něco se mu nelíbí. Sám jsem zvědav, jak tohle dopadne?! Připadám si jako na tenise – pravá, levá, pravá, levá… začínám chápat, o co tu běží. Na mé imigrační kartě je čárový kód a pod ním číselný. Na čtení čárového kódu nemají asi forichtung a přes ten číselný bouchla úřednice v La Paz razítko tak šikovně, že je nečitelný. Beru papíry do ruky a jdu ven. Proti slunci lze číslo přečíst. Vaši předkové by si určitě poradili líp, chlapci, když vymysleli tu nulu… je hotovo. Razítko SALIDA přistane v mých papírech. Bez poplatku, jehož účel jsem se nedozvěděl, vycházím vítězně ven a mířím do banky Banjercito, kde musím ještě vyřídit zrušení permitu, aby mi vrátili mých 200 usd.

Tady to probíhá dobře. Na rozdíl od holky v přístavu v La Paz se jde tenhle úředník aspoň podívat na výrobní číslo motorky. Můžu nasednout a vyrazit na guatemalskou stranu.

Vypadá to, že jsem vjel do vietnamské tržnice, akorát ti Vietnamci jsou nějaký divný. Cedule mi přeje

FELIZ VIAJE Y PRONTO RETORNO, tedy šťastnou cestu a brzký návrat do Mexika. Pěkně děkuju.

Frajer mi staví do cesty velký oranžový kužel. V tu chvíli se na mě přilepí veksláci a hoši, co se nabízejí s pomocí vyřídit „paperwork“. Ten jeden v jakési uniformě mi bude za poplatek dezinfikovat motorku. Jóóó! To už přece známe z Mongolska! Schválně, jestli si to taky stříkne do huby… čím větší špína, tím srandovnější procedury. Ještěže mě nechtějí třeba rektálně vyšetřit! Poplatek je 12 guatemalských quetzalů, což je asi 36 Kč, jenže já je nemám. V pesos to dělá 35, což je v přepočtu ale 70 Kč, takže tady se asi někdo trochu po….plet?!

„Tak si vyměň tady“, ukazuje úředník na kamaráda veksláka.

„Kde je banka?“, špitnu zoufale.

„No bank.“

Měním si tedy zbytek pesos na quetzaly u veksláka za kurz, o kterém vůbec nevím, jestli je ok, ale můžu počítat spíš s tím, že asi těžko, a pak parkuji motorku před imigrákama. Je postříkaná nějakým savem, všecko klouže jako namydlené. Z místa, kde stříkají všechna vozidla ten sajrajt teče po silnici někam dolů do přírody. Přes hranici, která připomíná tržnici, oběma směry zase tečou proudy lidí, které nikdo nekontroluje. Na zádech mají pytle s kdovíčím. Mezitím drnčí taxi-tříkolky podobné italským Ape. První štace celníků nedělá potíže, prohlédne pas a bouchne tam razítko s nápisem ENTRADA. Ještě guatemalský permit pro Jawu.

Indiánský úředník je docela v pohodě. Bere si pas, řidičák, techničák (ve kterém se vůbec neorientuje) a taky chce vidět zrušený mexický permit. Všechno kopíruje, trvá to. Za ním se na židli houpe jeho kolega a čumí na televizi. Tak tam to ještě naši euroúředníci nedotáhli! Pak přede mnou přistane papír s částkou 160 quetzalů (x 3 Kč) a musím mazat vedle do banky to zaplatit. Keš, neboli jak tu říkají „solo effectiva“. Mezitím tam v kanclu Indián dělá asi nějaké rituální obřady nebo kdovíco, protože když se vrátím, na hromádce mých dokladů, které mi okýnkem vrací, chybí řidičák. Začíná se hledat. Já na své straně přepážky, on na indiánské. Jeho kolega se dál bez zájmu houpe na židli a tráví pracovní dobu sledováním blikotavé bedny. Za chvíli se úředník začíná tvářit, že si neví rady a že jsem si ho asi nejspíš zašantročil sám. Já zase začínám přemýšlet, jestli se dá dojet do Buenos Aires bez řidičáku… pět minut, deset, patnáct. Kancelář je naruby, jen televizní hvězda je v klidu. Vzpomínám si, kde na stole jsem můj řidičák viděl naposledy a naviguju Indiána přes mříž, aby vlezl pod stůl. Hurá!!! Je na světě. Vůbec si neumím představit, jak by se to asi tak tady řešilo?

Úředník ještě vyjde ven a v ruce má samolepku permitu, která je samozřejmě určená na okno auta. Přemýšlí, kam jí na Jawě nalepit, a ukazuje na mastnou nádrž, ze které je dole tankvak. No jasně. Beru mu to z ruky a strkám to k ostatním dokladům. O pojištění opět ani slovo. Můžu jet.

Prvních 130 km hornaté Guatemaly na mě zatím působí jako jedna nekonečná vesnice. Od Mexičanů okoukali reduktory, kterým tu říkají TUMULOS, a některé jsou tak vysoké, že se to nedá ani na jedničku bez odřeného břicha. Občas to jde objet příkopem. Provoz je hustý asi tak, jak může být, když přes celou zemi vede jediná horská silnice na Honduras a El Salvador. Místy je roztřískaná jak v Mongolsku, ale nenaříkám si – mohlo by být hůř. Mentalita řidičů je tu ještě víc „snědá“ než v Mexiku, jinými slovy tupost ruku v ruce s netolerancí a s ostentativním pohrdáním nebezpečím a smrtí. Není se co divit v zemi, kde před 17 lety skončila krvavá 36 let dlouhá občanská válka. Tady má asi lidský život cenu jako psí. Těch tu pobíhá nepočítaně. Pikapy vezou na korbách lidi třeba po devíti, a protože jejich řidiči špatně snášejí, když je předjedete do kopců, dolů pak letí jako smyslů zbavení, auto s lidským nákladem se naklání v zatáčkách kolem skal, ze kterých padá na cestu voda. A všechny to baví, všichni se smějí, brzdy smrdí…

V Huehuetenangu (bože, já to nikdy nevyslovím!) se na mě přilepí frajer na čínském dezolátu, bez helmy ve špinavé kšiltovce, bez světel, bez zrcátek. Předvádí se, jak to asi někdy viděl v televizi – lokty od sebe, do stupaček, vrká plynem, předjede mě, ale dozadu nevidí. Zadní kolo včetně rozety opisuje elegantní osmičku a celé se mu to třepe jak prdel tanečnice lambády. V předtuše neodvratného ubírám plyn, protože v zrcátku vidím to, co on vidět nemůže… předjíždějící auto. Další zase brzdí před námi na červenou. Jdu na přední dvouklíčovku, co to dá. Jsem srab, protože v mé krvi není ani kapka indiánské… vidím, jak sice šlápne na něco, co kdysi možná bylo zadní brzdou, ale pak srdnatě vybočí, aby auto před námi objel. Bohužel na špatnou stranu, protože to v televizi asi nedávali. To, co nás předjíždělo, se už hrne dopředu. Křáp! Frajer se koulí po ulici, kšiltovka odletí stranou, herka skřípe po asfaltu, gumy brzdícího auta piští. Vyletím do jediného místa, které se mi v tu chvíli zdá bezpečné – doprava na nízký chodník před obchod, objedu semafor, který to celé způsobil a v diskrétní vzdálenosti vyskáču na druhou ulici. Pretěkár žije a víc mě to nezajímá. Chlapíka v autě za rohem se zeptám, jestli Carretera Panamericana míří na Guatemala City a odjíždím. Když je někdo debil, nemusí do toho ještě tahat mě.

Guatemala jede v metrickém systému, ale benzín se tu prodává na galony. A jeden stojí nějakých 31 – 36 quetzalů (x3 Kč). To je litr asi za 27 korun – žádná láce. U silnice hustě stojí prodavači, kteří růžový benzín (jako kdysi náš speciál) prodávají asi za 25. Černý trh tu kvete, stejně jako v Mexiku. K večeru hledám, kde bych hlavu složil. Autohotel, který potkám, je očividně hodinovým zařízením. Zkusím zase lidi. Jenže opět se stejným výsledkem – kašlou na viajera na motorce a posílají mě do města. Nakonec se dohodnu s jednou paní v restauraci a stavím si stan na terase restaurace, kousek od silnice.