Na mopedu k beduínům – 8.časť

Kde seděl generál Bonaparte

Ne nad palmami, ale přímo v jejich korunách se třepotají hvězdy; cikády zpívají, odněkud se ozve zvuk arabské kytary: je to dvoustrunný nástroj, podobný houslím a po strunách se přejíždí něčím; co připomíná smyčec. Hraje to sice divně, ale hraje to. Také se k tomu zpívá. A také divně pro náš evropský sluch.

Na pohled - ale co na pohled, i doopravdy - náš tábor vypadá docela mohutně a romanticky. Dva vozy a tři motocykly obklopují dvojici tropických stanů pod datlovými palmami. Chybí jen táborák. Ale s ohněm je tady svízel. Dřevo a dřevěné uhlí se dováží z velké dálky, je drahé. Domorodci, pokud rozdělávají oheň, topí většinou velbloudím trusem a drtí uschlé bodláčí, které se v době dešťů uchytí v některých prohlubinách. A tak nám planoucí táborák nahrazuje bledý svit benzinového vařiče, na němž ohříváme konzervovanou šunku s vejci.

Sahám po tranzistorovém rádlu, na němž se bláhově snažíme vyladit Prahu. Jen arabština se ozývá, nebo orientální melodie. Však sem na pokraj Arábie, do srdce moslimského světa se ani jiné melodie nehodí. Zní tu cize a neskutečně synkopy, nenalezla tu domov ani evropská hudba.
Už jsme si zvykli na zdejší způsob života, že by nás nenapadlo jít spát před půlnocí. A tak zatímco v táboře zůstává stráž - a není to jen symbolická hlídka, brouzdáme oázou. Pískem a pěšinami kolem palmových hájů a domků bez oken, až nás zláká chladné jezírko.
Po koupeli odpočíváme v táboře.

Právě tak zde pod palmami seděl před více než půldruhým stoletím Napoleon, tehdy ještě generál Bonaparte, a tady přijímal beduínské šejky, jimž sliboval i vyhrožoval. Přijel sem ze Suezu jen s několika pobočníky a ve svém velikášství volil legendární cestu po mořském dnu. Tehdy v dobách Mojžíšových se vody Rudého moře také nerozestoupily, jak tvrdí legenda, ale pouze odliv obnažil dno. A pak s Mojžíšem v čele stanuli uprchlíci zde v oáze nedaleko moře, jež jim dalo svobodu. A tady podle legendy začaly další zázraky.

Snad to bylo zde, jak někteří historikové a vykladači legend tvrdí, kde Mojžíš svou hůlkou vykouzlil vodu. Však ještě dnes stačí, když zarazíte na mnohých místech oázy do suchého písku hůl a z otvoru vzápětí vytryskne voda. Legenda však jednoznačně hovoří o skále, z níž voda vytryskla, a tady žádné skály nejsou. Ještě další okolnosti dokazují, že dávná lidová pověst měla na mysli jiné místo, daleko na jihu. Sem do Mojžíšových pramenů kladly legendy asi jiný „zázrak“: přefiltrování nahořklé vody dříví.
Tak jako tak, Ajún Músa je místo, kterým kráčely nejen legendy, ale i historie. Hovoří o tom nápisy vytesané v červáncích starověku do sinajských skal.
Je půlnoc.

Mezi naše dohady o dávných legendách se kladou pomlky. Někteří usínají, Jacob už trochu ospalým hlasem začíná další historku, když uši zbystřené pobytem v poušti zaslechnou měkký dusot. Za chvíli se vynoří silueta jezdce.
„Salám alejkum - mír s vámi!“
Koráb pouště pokleká, jezdec přichází až ke stanu. Je od pouštní policie a nese výstrahu: očekává se srážka s pašeráckou tlupou, nevzdalujte se z tábora, střílí se bez výstrahy!
Obyčej vyžaduje, aby půlnoční host s námi chvíli pobyl. A tak se tu hned nad novými šálky odvíjí další historky.
Nakonec zazněl i zpěv. To Zuzu s arabským policistou se pustili do táhlé písně, v níž nekonečnými slokami velebili život arabského hrdiny Abú Zécha. Teploměr už klesl na dvacet stupňů, měsíc oslnivě svíti, oči se klíží, legendy a hrdinné příběhy ožívají, hranice mezí skutečností a fantazii mizí.

K přesnídávce mana

Probouzí mne cosi. Snad to mumláni - promiňte, modlitba našich přátel. Klečí na zemi a klanějí se k východu.
„La iláha illá-I-láhu va Muhammadun rasúlu-I-láhi... Není boha mimo Boha a Mohamed je božím prorokem...“ A pak odříkají súru z koránu, ranní modlitbu. Modlí se jako jejich otcové, Jako dědové, jako jejich pradědové, kteří se pro slávu Alláhovu dostali se zahnutými šavlemi až k Pyrenejím a před Vídeň.
Snad je to jen dojem, ale zdá se, že jejich modlitbě chybí vroucnost, že tu jde pouze o zvyk, takový nějaký folklór nebo co. Však také je už hodně Arabů, kteří v žádného Alláha nevěří, ale jen málokdo z nich to říká veřejně.

Tak tohle je první budíček v Sinaji.
Oáza ještě pokojně spí, ale náš tábor je už na nohou. Jacob hledí zkoumavě k východu. Snad to ještě patři k pobožnosti, snad ne. Ale asi ne, protože najednou povídá:
„Červený písek není dobrým proroctvím na cestu.“
„Jaký červený písek? Žádný nevidím!“
Ukazuje se, že Jacob má na mysli nikoli písek, ale slaboučký, ne červený, spíše oranžový pruh nízko nad horizontem. Asi nějaká pověra. I co, jen když stroje pojedou. A na ně tohle neplatí!“

Jacob jen nedůvěřivě potřásá hlavou. Jedeme! Čeká nás trasa až do Abú Zenímy. Obklopuje nás lesklý písek a sluneční jas, který protivně bodá do očí. Můžeme si nasadit tmavé brýle, ale to znamená vzdát se pohledu na nádhernou barvitost hor, k nimž směřujeme, nevnímat oslňující a přece uklidňující modř čisté oblohy, nevidět celou tu okrovou paletu písečných dun. Nenasytíš se toho pohledu! Zelený ostrůvek Ajún Músa už zmizel jako přelud, nekonečná poušť plane a třpytí se do dálky, připomínajíc hladinu zlatých vod. Cestu vyznačují kamenné mohyly a také bidony, plechové sudy - to pro případ, že by ji zavál písek. Projíždíme kolem několika tamaryšků, to je poslední pozdrav Mojžíšových pramenů.

Jedna ze škodovek brzdí, Jussuf na nás mává. Zastavit! „Sestup pane, a ochutnej!“
Ochutnej! Ochutnej? Asi špatně rozumím.
„Ochutnat? Jíst?“
„Ano.“
Jíst. Co? Písek? Kamení?
Ale náš milý Jussuf nás zve tajuplnými gesty k tamaryšku. Sbírá se země několik kuliček, sám se hned do jedné zakousne. Chutnají - jak bych to řekl - asi jako zaschlá pryskyřice, avšak přitom mají ještě i příchuť švestkových povidel a oříšků. Není to moc dobré a je to - mana

Podle legendy se Židé po útěku z Egypta živili na poušti nebeskou manou. Jestli to byla tahle, jejíž kuličky přes noc vypocuje tamaryšek, to si tedy moc nepochutnali. Domorodci manu opravdu sbírají a také ji jedí, ovšem pouze jako příkrm, nebo spíš jako přídavek do různých pokrmů. Dělají z ní i pomazánku na tvrdý arabský chléb. Když beduínské děti naleznou ráno pod tamaryškem kuličky many - bývá jich někdy hodně, i několik tuctů - tu říkají, že mana přes noc spadla z nebe. Hle, i tady jsme se dostali ke kořenům známe legendy!

V zajetí chamsínu

Stále je krásně, přibližují se bílé, hnědé i ostře fialové skály horstva střední části Sinajského poloostrova. Pochvalujeme si jízdu, chvílemi se střídáme ve vedení, abychom si zpestřili nekonečnou fádnost cesty. Ten, kdo jede vpředu, je vždycky protivný těm vzadu: bud proto, že pro někoho jede pomalu, či pro Jiného rychle, že mu čoudí výfuk, že zaclání nebo že najíždí do písečných návěji, prostě vždycky se něco najde. Celkem to jde, nebýt slunečního kotouče, který už nemilosrdně pálí.

K skalnatým pahorkům chyběla ještě hodina jízdy, když z ničeho nic začala ta mela. Zleva, od východu se při zemi zatmělo, jako by se hnala pouští nejprve mlha a pak hnědý a nakonec šedočerný mrak. A již zavál dusivý žhavý vítr, jehož poryv zle zacloumal strojem. Moped se motá jako opilý, naklání se sem a tam.
Předjíždí škodovka, z hukotu zaznívá Jacobova výstraha: „Chamsín!“
No dobrá! Ale co teď?

Ve vlně suchého, horkého vzduchu a v moři písku, který jako ostré jehly bičuje tváře, vidím sotva na deset, na pět metrů. Podvědomě zapínám světlo, je to pošetilý nápad. Ale co když… a nedomyslím. Nápor vichřice podráží stroj a letím k zemi. Moped má na takovouhle šlamastiku přece jen trochu vysoko těžiště. Písek, žhavý, drobný, dotěrný písek mi vniká do očí, do uší do nosu, do úst, vichřice mi ho sype za košili, dusí mě, nesnesitelně dráždí kůži. Nevím a netuším, co chlapci dělají, co je s oběma vory. Poslepu rvu z nosiče rezervní košili, omotávám si ji kolem úst, okolo hlavy. Krčím se k zemi a písečná bouře se s duněním a hvízdotem žene dál, někam k moři.

Zuřivý chamsín běsnil snad hodinu, snad několik minut. A najednou, jak se bouře přihnala, tak naráz minula. Slunce bylo ohromné a rudé a jeho paprsky namáhavě pronikaly zvířenými ještě mračny písku. Rychle se vyjasňovalo. Jeden písečný pahorek oživuje, Jirka se směšně otřepává, kašle, prská, teď, když je hrůza pryč, vypadá to docela vesele. O kus dál trčí zaváta Jacobova škodovka. Táhne se za ní deset kroků dlouhá návěj ve tvaru ohromné, po délce překrojené hrušky. Posádka se dobývá z písečného zajetí a Jussuf hrozí pěsti k západu, kde se na obzoru ještě zvedá šedivý mrak: „Já bnil kelb - ty synu psa!“ zlořečí chamsínu. „Zákeřníku! Ty nejhorší ze všech zatracenců!“

Kde je druhý vůz? Kde je Karel Kundrát? A kde je manet s Vaškem?
Voláme, houkáme, křičíme… Zbytek výpravy nikde. Stopy zmizely. Žhavá písečná bouře za sebou táhla chladnou vlečku. Lépe se dýcha.
Je jasné, že se odtud hned tak nedostaneme.
Dalekohledem pátrám po obzoru. Nikde život. Jirka zkouší stroje: motory mlčí. Vedle škodovky stojí Jacob a říká odevzdaně:
„Tušil jsem to. Byl to náš kismet!“

Alláhův úsměv

Poušť, přes níž se přehnal chamsín, je jako znovuzrozená - nebo znovu vzniklá, je prostě nová, učesaná, panenská. Je to pohled pro oči lákavý: čerstvě načechrané duny, v nichž dočista zmizela cesta. Ale co do té krásy, když tady trčíme uprostřed písku mezi Ajún Músou a dalekými sinajskými horami. Trasu cesty, zavátou až metrovými návějemi, můžeme sledovat jen podle bidonů. Jsme sami. Nad druhou částí výpravy je otazník. Na vteřinu se kmitne nápad, že zůstali pohřbeni pískem. Nesmysl! Není to možné, chamsín zase nebyl tak strašný a jistě bychom alespoň vůz museli objevit. Ale nejsou nikde v dohledu, prostě - nejsou.

„Kelb ajat va karván máši - pes zaštěká, ale karavana táhne dál!“ Květnatá Jussufova slova nás teď pobízejí k činu. Ano. Dál!
Jacob s Jirkou dávají do pořádku stroje, s Jussufem prošlapujeme písek na zaváté cestě. Dál, směrem k horám. V tom nesnesitelném žáru jsou to únavné a vyčerpávající dvě míle, ale stejně nikam nevedou. Nikde ani stopy po třech druzích. Hory jako by se vůbec nepřiblížily, zato z chlapců tam vzadu zůstaly jen nepatrné tečky, Potácíme se zpátky.
„Alláh věděl, proč dal dětem pouště velblouda a ne motocykl,“ hučí Jussuf. „Kdepak! Do pouště patří jen velbloud. Dávno jsme mohli vyrazit…“

Obě mašinky i vůz jsou v pořádku. Motory pracují naplno, řetězy se zbavily písku Několik hltů odporné vody a jedeme. Metr po metru, nohy stále v písku, škodovka několikrát ke svým koňským potřebovala ještě lidské síly. Není divu. Někde na cestě je pouze pár centimetrů – pár palců, jak se tady počítá - písku, ale hned vedle je půlmetrový návěj a vozem se vždycky objet nedá. Ale ani s malými motocykly není jízda zavátou cestou nikterak příjemným dobrodružstvím. Stroje tancují a váznou, celé tělo bolí vyčerpáním.

Už jsme minuli místo, kde skončily naše stopy. Napadá mi, že by to byl hezký záběr, jak se mašinky probíjejí neposkvrněným pískem. Fotografický přístroj nepracuje. Přetáčím cívku. Ale! V hermeticky uzavřené komoře Contaxu je plno mikroskopického písku. Připadá mi to neuvěřitelné, volám Jirku. Už se ničemu nediví. Kdesi prý slyšel, že písečný prach se dostane i tam, kam voda nepronikne. Povídám, že by mi to třeba nevěřili a tak si ještě zabezpečují svědectví obou Egypťanů.
„Ano,“ říkají, „Alláh je veliký! A hled, posílá nám velblouda.“ Alláh se usmál na své děti a neposlal jen velblouda, tle taky beduína, který na něm sedí. Dotýká se rukou čela a loví z burnusu zmuchlaný lístek:
JSME U BIDONU 75. DRŽTE SE TRASY. NEMŮŽETE-LI DÁL, VZKAŽTE PO VELBLOUDÁŘI! ČEKÁME.

Tak zas ta únavná cesta. Teď už nemusíme hlídat hromadami kamení a pískem napěchované plechové sudy: vedou nás velbloudí stopy. Za tři čtvrti hodiny je celá výprava pohromadě. Vysvětlení bylo jednoduché: manet se škodovkou jel v době, kdy se hnala bouře, hodně vpředu. Když nás napadl chamsín, projížděli už mezi kopci, o bouři mnoho nevěděli. Teprve když jsme se neobjevovali, otočili zpět, ale brzy narazili na písečnou hradbu. Naštěstí se vynořil beduín, který byl ochoten doručit za přiměřený bakšiš vzkaz.

Město bez ulic

Zase je všechno v pořádku - až na čas. Žhavý chamsín nás zdržel nejméně o tři hodiny. Cesta nyní kličkuje horami, v jejichž srázech se střídá oslňující běl se šedou modří a všemi odstíny hnědi. A pak míjíme vpravo - zase už blízko pobřeží nápadnou podlouhlou černou skálu.
Tak to je ta Džebel Faraún! Faraónovy lázně - Chaman Faraún, jak jim říkají.
Mohutná skála spadá svislým srázem do modrých vln a je v patě rozryta mnoha otvory. Prýští z nich horká sirnatá voda, která v drobných kaskádách stéká pod oblakem páry do moře. Beduíni v Ajún Múse nám vyprávěli, že spustí-li se do některého z těchto drobných vřídel po provázku ryba, uvaří se dříve, než přeříkáš nejkratší súru z koránu. Domorodci věří - nepochybně právem - v léčivou moc této vody a koupají se zde v moři. Maji však přitom v tubech dlouhý zahnutý nůž, jaký tu nosí kdekdo - a vědí proč: žraloci.

Co nevidět přijde večer, a pořád nás svírají horské srázy. Teď cesta klesá v několika serpentinách kaňonem dolů. Najednou před sebou vidíme zase moře se zálivem a u něho bílé městečko, u mola kotví sambuky a několik nákladních lodí. Abú Zeneima. Nízké kamenné domky, většinou ještě v domorodém slohu. Je to město bez ulic, protože mezi stavbami je jen písek, jemný a sypký; nohy se do něho boří do poloviny lýtek. Na okraji se tyčí vysoká hromada kamení. Ve skutečnosti to je prý náhrobek kdysi mocného beduínského šejka

Za onoho času, vypráví svým rozvláčným a květnatým způsobem Jussuf, žil na Sinaji šejk, jehož jméno bylo Abú Zene. Měl mnoho žen a také krásnou a vytrvalou klisnu nejušlechtilejšího arabského plemene. Jednoho dne ji osedlal a štval podél břehů Rudého moře v největším trysku. Když dorazil k tomuto místu, chtěl přeskočit příkop. Avšak klisna byla již tak unavena, že ji nezbyly sily ke skoku. Tu necitlivý šejk zabodl ostruhy v slabiny koně, klisna učinila ještě jeden neuvěřitelně dlouhý skok a - zalila se k zemi a skonala. Délku tohoto skoku naznačil Abú Zene řadou kamení a vrátil se k přátelům. Vyprávěl o délce skoku a chlubil se svou ukrutností. V spravedlivých beduínech vzkypěl vášnivý vztek: vrhli se na Abú Zena, povalili ho k zemi a ukamenovali, neboť cennější je dobrý kůň než zlý člověk. Pochovali ho s klisnou do jednoho hrobu a každý, kdo jde kolem, vrhá od té doby kámen na tento hrob na důkaz, že schvaluje ukamenování Abú Zena. Tak časem povstala tato vysoká mohyla nazvaná Hosán Abú Zena, Kůň otce Zena.
A mezi hromadou kamení a mořem vyrostlo městečko, v němž zaprášení dělníci Sinaj Mining Comp, nakládají na lodě manganovou rudu. Dvě míle odtud na dohled od zvlněné hladiny Rudého moře rozbíjíme druhý tábor na Sinaji.

V písku číhá smrt

„Nahárak saíd ja sídi! Šťasten buď tvůj den!“ budí mě ze sna Jussuf Ramadán. Končí mu noční hlídka v táboře, který jsme pojmenovali, jak by si kdokoliv mohl v písku přečíst "TÁBOR ALOISE MUSILA". Samozřejmě, že si to nikdo nepřečte, protože je to psáno česky, a také proto, že široko daleko není živáčka. Podezírám Jussufa, že si hlídku zkrátil. Vždyť den se sotva rodí, za dunami ještě leží fialové stíny. Nicméně jest mi odpověděti: „Nahárak mubárak! I tvůj den buď šťastný, Ramadáne!“ A hbitě vyklouznout ze spacího pytle.

Takhle tedy začíná nový den. Je příjemně chladno, chtěl bych se vsadit, že rtuť ještě nevyšplhala na pětadvacátý stupeň. Už se objevují i rozespalé obličeje kamarádů a slunce nad pásmem rozervaných hor.
No, podívejme se, Zuzu už nese první dva šálky čaje. Bosýma nohama brouzdá v písku a najednou se šťavnatou arabskou kletbou uskakuje, hází šálky na zem a shýbá se pro lopatu. Leží tu mezi krámy u jedné ze škodovek, máme ji vždycky po ruce, často je potřeba odhodit návěje písku. Zvedá lopatu a seká ji k zemi. Škoda, že ho přitom žádný fotoaparát nezvěčnil! Vypadal v tom okamžiku jako kat, doprovázející spravedlivého bagdadského velkovezíra, aby na místě trestal každý podvod, šalbu a klam. Ostří lopaty dopadlo se zasyčením - s dvojím zasyčením - do písku, a již tu sebou mrskají dvě půlky písečné zmije. Prý se tak budou svíjet, alespoň Jacob to tvrdí, až do západu slunce.
U všech šejtanů! Tak to jsme spali skoro se smrtí v zádech.

Co tahleta potvůrka dokáže, to už nám dost barvitě líčili v Káhiře. Je pravda, že s sebou máme sérum, ale - byl by náš doktor tak rychlý, aby pychl injekci v několika vteřinách, které rozhodují o životě a smrti? Ale i tak bychom museli uštknutého kamaráda dopravit do nemocnice. To tedy naše rekordní jízda mohla skončit dřív, než jsme se vůbec dostali na začátek její rozhodující etapy.

Odjíždíme, dvě hadí půlky sebou ještě opravdu škubají, ale už na to nikdo nemyslí, i když Zuzu je v našich očích hrdinou dne. Před čely malých strojů leží velká rovina EI Marcha, kde se kdysi lovily gazely; dnes musíte za plachými a rychlými tvory až do nejodlehlejších končin Sinaje. Pašové, evropští lovci, různí bejové i nebejové zvěř na pobřežním pásmu dávno vystříleli. Snad bych měl podotknout, že v Egyptě může každý lovit na souši i ve vodách, kdy chce a co chce a jak chce. Vydávat tady nějaké honební nebo rybářské lístky nemá stejně žádný smysl, protože prakticky by nebyla možná kontrola. A tak gazel, antilop, kozorožců rok od roku ubývá. Jen hyen a šakalů je stále dost. To vidíme i tady: leží před námi čerstvě ohlodané zbytky padlého velblouda. Tak to byl ten vzdálený, naříkavý a trochu příšerný řev, který nám včera plašil spánek...

Cesta na jih k El Toru, před nimž máme na 173. kilometru odbočit na pistu do Vádí Firanu, za moc nestojí. Spotřeba benzínu stoupá. I tady včera zřejmě foukal chamsín, a tak jen pomalu se blíží velká sinajská poušť EI Kaá, známá z biblické dějepravy. Všude tady okolo je země posvěcená dějinami, které tu kráčely dvacet, čtyřicet i sedmdesát pět století před námi.

Závod se žraloky

Hodina jízdy a znovu se stáčíme k moři, jehož mělký záliv nás mocně láká. Přes protesty a zlobu našeho náčelníka zastavujeme a - vybalujeme gumový člun. Ano, i když to zní groteskně, vlečeme s tebou do pouště malý nafukovací člun. Nebudu prozrazovat, čí to byl nápad, abychom na něm přepluli u Suezu Rudé moře v místech; kde se na druhý břeh kdysi dostalo pětadvacet tisíc - to podle historie - podle legendy šest set tisíc Židů, kteří uprchli z egyptského otroctví. V Suezu nebyl čas, snad až na zpáteční cestě, ale člunek můžeme vyzkoušet tady.

Z igelitového vaku vytahujeme kompletní akvalung a za chvíli odrážíme na moře. Vašek a já. Jirka se zanícením pozoruje jakýsi pradávný nápis vrytý do nedaleké skály, ostatní se svlažili a ulehli do kratičkého stínu vozů.
Pádlujeme asi čtvrt hodiny a pak se spouštím k mořskému dnu. To už víme, že toto moře má ze všech nejkouzelnější dno, že nedaleko odtud v Akabském zálivu natočili skvostný barevný snímek „Poklady Rudého moře“. Ovšem - skutečnost předstihuje fantazii i barevný film.

Táhlá, zvlněná hladina kryje nesmírně členité, mnohotvárné, stále se měnící dno. Písečné ostrůvky, hnědé, okrové, šedobílé, žluté i v barvě medu, oblé balvany, olověné, fialové, černé i v různých písčitých odstínech. Jsou tu i hluboké, stinné; někde docela temné rokle, v nich jeskyně, nedohledné a tajuplné, i ostrá skaliska, podél nichž letí nahoru bublinky z akvalungu. A všude plno života v nejbizarnější podobě. Malé i velké škeble a lastury hrající všemi barvami; to jako kdyby sem padly kusy duhy. Žluté I rudé korálky; poulí na mne oči malé i velké ryby, některé z nich se kmitají jako stříbrné blesky, na písčině nehybně dřepí krabi. A jako za mírného vánku se vlní a prohýbají chaluhy, bezbarvé nebo bledě zelené. Na stovky dalších překvapení: rostliny, tvorové nebo jen nějaký fantastický útvar?

Teprve když jsem po téhle podmořské exkurzi vylezl do člunu, pozoruji, že mi z rozříznuté nohy crčí krev. Ale to už se zase potápí Vašek. Není tam v hlubinách dlouho, když pojednou slyším křik. Naši od břehu mávají.
Co je? Ohlížím se - tohle by - kéž bych se mýlil... Ale sotva pětadvacet metrů od člunu čeří hladinu dvě ostré hřbetní ploutve. Žraloci! Žraloci, jimiž je Rudé moře proslulé a kteří se odvážili tak blízko k břehu.
Volám, křičím, tluču pádlem do vody, ale Vašek nikde. A jedna z těch ploutví se spirálou blíži k člunu, který může proříznout jediným dotekem. Držím pádlo v ruce tak křečovitě, až mi najednou projede od zápěstí k rameni prudká bolest. „Vašku! Doktore! Vašku! Vylez!“ Nevím, jak by někdo v této situaci jednal a co by si myslil. Já sám jsem nejednal dočista nijak a myslel jsem pouze na jednu věc: Jak to, že mě ta rozříznutá noha nepálila ve slané vodě, ale až když jsem vylezl. A přitom jsem volal. Na doktora - tam dolů - do hlubin - - - Vašku - vylez - žraloci!

A co si myslel ten párek žraloků, to se sice také neví, ale dá se to lehce domyslit. Při zpáteční cestě jsme se dozvěděli, že asi pět dní před tímhle našim dobrodružstvím taková bestie uhryzla nedaleko odtud jednomu lovce lastur nohu tak hladce, jako by mu ji chirurg amputoval. Že to s námi nakonec dobře dopadlo, je patrno z toho, že o tom můžeme vyprávět.
Vašek se vynořil včas a to se ví, pádlovali jsme na mělčinu. Čestné slovo, že to byl slušný sportovní výkon. Ale co naplat, uznání se nám nedostalo. Když to všechno dobře dopadlo, naši na břehu se smáli. A viděli jste smát se Araba? Prý jsme vypadali ohromně komicky.

Zbytečný boj

Teď nějakých pár mil se už cesta příliš nevzdaluje od pobřeží a hory nechává po levé straně na východě. Stále únavně vytrvale se kroutí k jihu. Až teď odbočka vlevo. Míří do nitra hor pod Mont Sinaj. Není to ovšem odbočka v pravém slova smyslu, ale spíš jen odbočka směru. Je to sjízdné pro velbloudy a terénní vozidla, také silný osobní vůz s dobrým řidičem tudy projede. S motocyklem je to už horší. Jaké je to s mopedem, to nyní zakouším na vlastní kůži. Lepe řečeno na vlastních rukou, z nichž mi písek rve řídítka. Písek, písek a písek, měkký, sypký, rozježděný, úzké pneumatiky se do něho beznadějně boří. Ztratit rychlost v tomhle zákeřném terénu znamená docela jistě uvíznout a vyhrabávat stroj. Když je nejhůř, seskakujeme a běžíme podle mašinek, abychom v příhodném okamžiku znovu naskočili do sedel. Nejlepší je sledovat kolej, kterou v té písčité spoustě před námi zanechalo nějaké terénní vojenské vozidlo.

O nic lehčí to nemají ani obě posádky škodovek. Přetížené vozy se kolébají, kloužou, házejí sebou ze strany na stranu jako na rozbouřeném moři, zůstávají v návějích, co chvíli některý vyhrabáváme, podkládáme písečné pásy, trpělivě metr po metru...

Slunce nemilosrdně pálí. Stoupáme, pak dokonce šplháme na kopec, z jehož vršku naposledy vidíme moře. Konečně okrové hory na východě hlásí konec maš-maš písku. Pista se teď změnila v tvrdší roletu, nelítostně vytřásající vnitřnosti strojů i naše vlastní. Zkoušíme to s břišními pásy. Nepomáhají, navíc se nesnesitelně lepí na tělo. Před polednem vjíždíme znovu na pouštní silnici a trpce žehráme na vlastní neprozřetelnost. Zkrátili jsme si cestu, ale za jakou cenu! Boj s pískem jsme si mohli ušetřit, kdybychom včas poznali svůj omyl. Ale ani radost z klidnější jízdy netrvá dlouho. Po několika kilometrech se definitivně loučíme se zpola zavátou pouštní trasou a přenecháváme ji těm, kteří míří k jižnímu cípu poloostrova.

Porážka ve Vádí Firanu

K našemu cíli do srdce hor vede pista Vádí Firanem, vyschlým písečným a kamenitým dnem pravěké řeky. První dojem je otřásající. Původní mávnutí rukou se po sto metrech mění ve varovnou otázku: „Prorazíme?“ Ted začíná rozhodující kolo se Sinajskou pouští.
Před námi vysoko zvlněné moře písku, duny a duny, přesypy, tu a tam kamení a balvany a mezi tím vším se všelijak kroutí a proplétají z nedohledna rýhy terénních vozidel, podobané stopami velbloudů. Stroje místy zapadají až po osy. Je to přímo směšné, chtít tady projet padesátikubíkovou mašinkou.

Poušť sálá horkem. Rtuť ukazuje padesát ve stínu, který zůstal prakticky jen pod karosériemi vozů - na slunci, před nímž není úniku, jsme naměřili 62 stupňů C. Každý pohyb působí fyzická muka, každý dotyk kovové součástky palčivou bolest. Jirkovi praskla rychlostní páka. K čertu! Nová zastávka. To ještě nevíme, že tohle zdržení se nám stane osudným.

Krajina už změnila docela vzhled. Všude kolem mrtvé, narůžovělé sinajské hory. Nikdo nemluví. Nedá se mluvit. Zduřelý jazyk se odporně lepí na patro. Polámané tělo zoufale bolí, chtěl by sis odpočinout, ale musíš dál. Oči se zavírají únavou a ostrým svitem, opuchlé ruce ztrácejí vládu nad strojem. Desetkrát, stokrát, snad tisíckrát zatínáme zuby do rozpraskaných rtů. Přemáháme se, proklínáme pekelnou poušť - nesmíme povolit. Nesmíme se vzdát! Dál, dopředu! Metr za metrem jako roboti, tupě a bezmyšlenkovitě. Opozdil jsem se. Crčela mi krev z nosu a marně jsem se ji pokoušel zastavit. Výprava zmizela z dohledu, jen škodovka vedená Jacobem zůstává za mnou. Hlavou se honí zpřeházené vzpomínky. Vrací se opuštěnost a deprese. Tak to jde snad dvacet minut, snad půl hodiny, karavana nikde. Pak se najednou kamenný obzor rozhýbe, rozplyne, hlava se zatočí - s převráceným strojem letím do písku. Z dálky slyším dutý výstřel, nohou projede bolest - - -

Spravila to injekce a dva šálky vody. Červená světlice z Jacobovy signální pistole - smluvené znamení v nouzi - zastavila na chvíli výpravu. Vašek jen potřásá rameny. Dál!
Ano. Dál. Tupě, mechanicky. Cestu vpřed měříme jen na metry. Slunce, zlomyslné, nesmírně žhavé, před nímž není úniku, trčí přímo nad hlavou. Jak dlouho to ještě může trvat? A jak dlouho to vydržíme? Vždyť jsme sotva v první třetině - A kolik kilometrů zbývá k nejbližší oáze? Jen stroje, malé sériové stroje běží bez defektu, alespoň nějaká naděje.

Urazíme sotva dva tři kilometry. Už nerozeznávám terénní vlny a najednou si uvědomuji, že místo abych se snažil písečnou dunu objet, rvu stroj přímo do jejího sypkého boku. Ještě pár metrů! A pak -? Nevím. Celá poušť se znovu začíná točit v šíleném rytmu, poskakují po ní vozy i motocykly. Pak je tma.

Zase se zvedám, ale jen na kolena. V dálce vidím pionýra. Jeho motor se odmlčel. Jirka visí bezvládně přes řídítka. Zuzu, který mi ještě prve pomáhal vyhrabávat stroj, se zhroutil na sedadle vedle Karla. Jussuf rve z vozu kanystr, otvírá závěr a leje na sebe z posledních zásob proud vody. Do ticha pouště se nese jeho hysterický smích.
Nikdo už nic neříká. Ale víme to všichni. To je konec. Konec!
Neprojeli jsme.
Neprojedeme.

Ted víme, proč se odtud vrátily i nejsilnější motocykly. Je nad lidské síly a je nad síly jednostopých strojů projet tímhle písečným peklem. Lidé v Káhiře, z pouštních hlídek, naftaři, ti všichni měli pravdu.
Vzdáváme se.
Ležíme v rozžhaveném písku bez vůle, bez vlády, na smrt vyčerpáni a lhostejní ke všemu - k sobě, ke strojům, k poušti. Snad se jednou za to budeme stydět, ale teď' je nám úplně jedno, co bude...

/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia