Na mopedu k beduínům – 10.časť

KAPITOLA SEDMÁ: ZE ZEMĚ LEGEND A DOBRODRUŽSTVÍ

Kéf je něco, co vládne v celé Levantě, v celém blízkém Orientu, zejména mezi beduíny. Ba možno říci, že kéf beduíni vynalezli, že se mezi nimi zrodil. Je starší než učení Mohamedovo. Kéf je prostě pro beduína zosobněním všeho příjemného: nečinná zahálka, při níž se jen líně převalují všelijaké příjemné myšlenky od hurisek až po báječný poklad královny ze Sáby. Beduín leží na koberci nebo v písku, oddává se sladké zahálce - prožívá kéf. Pohodlně dýmá z nargilé, tu a tam upije kávy a jinak jen zírá do neurčita - užívá v blaženosti svého kéfu. Tak netečně dokáže prosedět nebo proválet celé hodiny a všechno je mu lhostejné. Kéf, toť vrcholný požitek pro orientálce, ale Evropana dokáže často znervóznit až k nepříčetnosti. A beduín zase pohrdavě hledí na člověka, jejž nějaké prokletí žene pořád z činnosti do činnosti. Alláh (bud pochválen) mu rozum popletl!

Žádného beduína by ani nenapadlo, aby pronic zanic vylezl na Mojžíšovu horu. A když už by se tak stalo, druhý den by holdoval kéfu. Jistě by nebyl takový hlupák, aby se zase hned vydal na cestu, a zejména tehdy ne, když by ho na takovou cestu nikdo nehnal ani neslíbil veliký bakšiš.
Ovšem vyznej se v nevěřících! Co ti vědí o životě? Jsou to blázni.

Pozvání profesora Stillmanna

Otcové v monastýru - a někteří žijí mezi sinajskými beduíny již přes půl století - kéfu nepodlehli. Ne že by byli nějací dříči, ale přece jen své dělají, vyřezávají figurky, ošetřují zahrádku, opravují klášter, zajíždějí do jeho filiálek a zahrad v oázách, ráno vstávají už o půl čtvrté, dvě tři hodiny každý den proklečí, to také není jen tak. Avšak heslem těch vousatých mužů je stařičké: Dávej Bohu, co je božího, císaři, co je císařovo, a odpočinku přiměřený díl. A tak za námi hleděli pohledem, v němž se mísila lítost s posměškem.

Nu, ale jedeme, i když naše mašinky stojí. Je tomu sotva několik minut, co se nad zubatým hřebenem horského masívu vyhouplo slunce a daleko do probouzející se pouště vrhly jeho paprsky stíny. Některé z nich se pohybují a pitvoří na nízkých písečných dunách: je to stín řady velbloudů, a každý z nás se může v té stínohře poznat. Teď se nám vlevo, na západě, objevuje proti obloze štít Mont Sinaje – Mojžíšovy hory. Zastavujeme a dalekohled jde z ruky do ruky. Jen tak prosty okem není nic vidět, ale čočky přibližují červeno-modro-bílou vlajku, třepotající se v jitřním vánku. Vzpomínka se vrací k včerejšímu dopoledni, kdy jsme na skalnatém temeni sinajského obra vztýčili vlajku. Tehdy jsme na chvíli v duchu zaletěli k vzdáleným domovům, ale to všechno je už zase za námi. Nezbývá času k vzpomínkám, když velbloudi nás unášejí k novému cíli. K cíli náhodnému, o němž jsme ještě včera nic netušili.

Jak to vlastně začalo? Jak by to začalo. Profesor Alfred Stillmann přece už byl na začátku mnohých dobrodružných cest a příhod. „Hallo, boys!“ ozvalo se nám vstříc, když jsme se unavení vraceli do monastýru. V bráně stál vytáhlý, štíhlý, šlachovitý muž, opálený a usmívaví, krátce a dobře pětačtyřicetiletý profesor zoologie z Bernu, doktor Stillmann. Miluje tak trochu výstřednosti a zvláštnosti, proto ho naše výprava zaujala. Za chvíli jsme seděli ve stínu nahoře na hradbách prastarého kláštera a vykládali jsme si, jako bychom se znali od nepaměti. Profesor se usmíval nad našimi zážitky z grossglocknerské silnice, z Vesuvu i z cest pouštěmi a na oplátku nám vyprávěl o sobě. Je na Sinaji už čtvrtý týden, před rokem tu vedl výzkumnou expedici. Zítra vyrazí za kozorožci. Nechtěli bychom ho doprovázet?
Nemuseli jsme se dlouho domlouvat, naše oči si navzájem řekly dost. A tak jsme si hned stiskli ruce na loveckou výpravu do Vádí Rakaba.

Švýcar na velbloudu

Já nevím jak kdo, ale pro mne tahle jízda na hrbatých zvířatech má dost málo půvabu. Kilometr nebo dva, to je legrace, to ještě ujde, ale pak! Moc pohodlí v tom sedle, i když je sebevíc vyparáděné, není, avšak nejhorší je velbloudí chůze. Říkám chůze? Kdepak. Je to vytrvalé kolébání, pusté kopce po stranách vyskakují nahoru a zase se propadají, dostávám z toho mořskou nemoc.

Dívám se po svých partnerech. Vašek u vědomí své ctihodnosti a náčelnictví se snaží zachovat pompézní figuru, ale Jirka, kymácející se jako pytel buráků, působí žalostným dojmem. Naši velbloudi se dali do medvědího klusu, klátí se sem a tam. Teď uhodil Stillmann zlehka svoje zvíře přes nos - a velbloud vyletěl vpřed. Jirka měl hůlku na velblouda v levici; tropickou přilbu v pravici a užíval těchto předmětů k balancování. Vypadal jako karikatura pana Třísky.
„Naražte si to na hlavu a držte se pevně v sedle!“ volal Stillmann.
„To se snadno - hop - to se - oh, br - to se snadno řekne. Copak, profesore, nemůžete ten zatracený dobytek zadržet?“
„Zadržte jej sám!“
„No jo, ale čím?“ „Nohou nebo uzdou.“
„Kdepak nohou - fujtajksl, uzdu dávno - - br, zatraceně - nemám.“
„Tak musíte počkat, až sám zastaví...“

Trvalo to však půl míle, než se velbloud umoudřil. Zachráněný Jirka si chce zpestřit cestu a zpívá jakousi písničku. Umí však jedinou, Generál Laudon, a proto raději pobízím to odporné zvíře do klusu. Jenže pak je to s žaludkem ještě horší. Kdo zaslouží obdiv, to je Stillmann. Jede jako beduín a jeho usměvavé oči lemované sítí droboučkých vrásek spokojeně a bystře klouzají sem tam. A to je prosím Švýcar, syn země strmých hor. Na poušti je jako doma a ve velbloudím sedle jako v křesle.

Morseovka synů pouště

Kličkujeme na severovýchod, hodinu za hodinou, nikde stopa života, jen sup nad námi vytrvale krouží. Čert ho vem! Kolem divoká, krásná, barvitá, pustá skalnatá poušť. Jen tu a tam zpestřená ostrůvkem ostrých, tvrdých travin. Až odpoledne se objevují první zakrslé akácie, trsy tamaryšků a tarfy, stopy v písku a nakonec i velbloudi - to už je beduínský tábor na dohled.

V údolí zaplaveném bodajícím sluncem se kdesi v dáli zvedají maličké obláčky prachu. „Tijáhové!“ křikl profesor. Dorozumívají se na větší vzdálenosti, přes něž volané slovo nepronikne, tak, že naberou do galábije několik hrstí písku a házejí je v přestávkách do výše. Podle toho, jak je písek vržen, kolikrát a v jakých přestávkách za sebou, čtou beduíni na dálku jednotlivé signály. Mohou tak spolu hovořit. Základní signály jsou známé každému beduínovi, ať je z kteréhokoliv kmene, protože jejich znalost přechází z otce na syna. Avšak jednotlivé kmeny mají ještě smluvené signály, vlastní řeč, kterou každý kmen chová v přísné tajnosti.

Z písečných dun už vyskakují nízké stany a hlouček lidí. Radost na obou stranách je veliká, ačkoliv na těch chlapících v bílých burnusech by to nikdo nepoznal. Beduíni jako vždy zachovávají při uvítání vážnost a přísně se zdržují jakéhokoliv úsměvu, jenž by prý znamenal zlehčení návštěvy a smrtelnou urážku hosta, to jako by se mu posmívali.
Předstoupil ještě mladý šejk Issa, s nataženou rukou se uklonil , a pravici se dotkl prsou i očí. Jeho kuféja i burnus, kdysi bílý, teď blýskaly všemi možnými odstíny.
„Salám aleikum!“
„Aleikum salám!“
„Marhaba! Buďte vítáni!“
Byl to dočista biblický výjev.
Jussuf s Jacobem, pro něž návštěva beduínského tábora nic neznamenala, zůstali s Karlem v monastýru a tak nám jako tlumočník sloužil profesor Stillmann. Někdy se do hovoru odvážně vložil i náš expert pro orientální jazyky, ale beduíni na to obvykle reagovali jen udivenými pohledy.

Mezi Tijáhy

Za řiďounkou oponou několika ubohých, zpola uschlých tamaryšků leží tábor. Pár ohrádek z narovnaných kamenů, patnáct šestnáct stanů, tucet oslů, velbloudi a černé horské kozy, tak hubené, že na jednom tom zvířeti nemůže být víc masa než na sardince. A samozřejmě lidé. Muži v sandálech i bosi, ženy s polozahalenými tvářemi, s kroužky v uších a blyštivými náramky, a na půl kopy dětí, vykukujících za stany.

Beduínské stany nemají mnoho společného se stanem podle našich představ. Většinou je tvoří jen střecha, napjatá na křivých tyčích. Její zadní okraj se dotýká země, přední je vysoko zdvižen. Vchod se zakrývá jen na noc, za velkého větru, nebo když jsou uvnitř ženy. Ve stanu leží koberečky s arabskými ornamenty, před vchodem mezi kameny je zčernalé ohniště a balvany zatížená hromádka topiva z velbloudího trusu a suchých travin.

Šejk Issa nás obřadně vedl k stanu, který převyšoval ostatní, a tady nás ve stínu plachty usadil. Ženy s tvářemi zahalenými jašmaky zatím snášely rohože, k nimž kladly gerby s datlemi i hliněné gully, v nichž se voda odpařováním chladí.
A pak nastala hostina: nejdřív káva, pak mísa salatahu, připomínajícího sražené mléko, a misky tekutého másla, kterému zde říkají samu a jedí je jen při slavnostních příležitostech. K tomu čerstvé chlebové placky a kebab, malé kousky na rožni pečeného masa. Jako zákusek ovčí sýr a sušené datle - krátce sváteční tabule. Pomyslná ovšem, protože všechno se servírovalo na písku. Přesněji řečeno na sufrall; je to jakýsi ubrus z vydělané kůže s barevnými pruhy a třásněmi.
„Bismillah!“ Issa zvedl ruce a dal znamení k hostině.

Zasedlo nás kolem „stolu“ asi deset. Seděli jsme na zemi s podloženýma nohama, ostatní utvořili ještě dva malé hloučky. Teď zmizela i počáteční chladnost beduínů a hovor se stával srdečnější. Vždyť jedli s námi éš vu melch - chléb a sůl a tím byly definitivně navázány přátelské styky.

Stíny oznamovaly, že není dlouho do setmění, když jsme provázeni polovinou tábora postavili stan. Připadal nám jako královský palác mezi skromnými stany Tijáhů. Leželi jsme v teplém písku a naslouchali táhlým melodiím Jordánského rozhlasu. Pak se hudba z tranzistorového rádia na chvíli odmlčela a hlasatel vzrušeně oznamoval, že kolem Země krouží dvě vesmírné lodi se sovětskými kosmonauty Nikolajevem a Popovičem.

Potom tu byla tichá noc, posetá hvězdami, za jejichž dobytím se člověk vydal.
Někde v dálce zní vysoký táhlý skřek, podobný zoufalému bědování. A vzápětí mu odpovídají podobné hlasy ze všech stran. Šakalové. Avšak ti nemohou rušit spánek spravedlivého, jak praví staré orientální přísloví.

K hranicím Palestiny

„Tohle musíte vidět!“ Byl to Stillmannův hlas, který nás probudil ze sna, a byly to jeho ruce, které rozhrnuly vchod do stanu. Snad se nám to jen zdá? To přece není možné! Až na beduínské stany a několik přikrčených tamaryšků je všechno do nedohledna zlaté. Písečné duny, oblé balvany i rozhlodané srázy skalnatých hřebenů, samé zlato a zlato. To světle okrový písek v prvních slunečních paprscích vyvolal tuto vidinu, jeden z tisícerých zázraků Sinajské pouště. Teď už rozumíme básni AI-Zarima, který před tisíci lety opěvuje Sinaj:
„Ó, ty země spanilá, tvoje oko záři jako nur el kamar, tvoje tváře svítí jako zahari, tvůj dech je růžový jako granátová jablka a tvá náruč z jitra zlatem vystlaná...“

Tábor se probouzí, ale nikdo z těch synů pouště neciví v okouzlení na pohádkový obraz. To nic není. To znají od malička. Co na tom? Vy mužové z Bilád er Rúm, z Evropy, jste divní lidé! Vždycky Je to tady takové... Dobrá. Ale rád bych viděl takového tijážského dědečka, co by asi říkal našemu jitru v Polabí!

Mlčky stojíme, abychom naše hostitele nerušili v ranní modlitbě. Za půl hodinky už zase nasedáme na velbloudy. A dále na severovýchod. Na protáhlém hřebeni vůdce malé karavany zastavuje a vztahuje ruku: Palestina! Ty povlovné, opuštěné~ kopce na obzoru, nad nimiž ještě nízko visí slunce, to už je Palestina, stát Izrael, a kus před námi hranice, jejíž ticho čas od času poruší salva výstřelů.

A tam někde daleko za biblickou pouští můžeme jen tušit proláklinu Mrtvého moře, Jordán, Jeruzalém, Betlém. Ještě dál tím směrem leží země starých Féničanů, dnešní Libanon. Jedna z deseti perel navlečených na trase cesty našich padesátek. To je ještě budoucnost. Zatím uhýbáme pod skalnatý převis a potom uzounkým průsmykem do kotliny, obklopené hnědými a purpurovými skálami. Na pokraji tohoto přírodního amfiteátru jsme objevili křišťálový pramének, prosakující ze skály. Jen několik kroků se vinul potůček kamením, než se zase ztratil v zemi. Na jednom místě se trochu rozšiřoval do nepatrné studánky. Beduíni, kteří každé sebemenší zřídélko nazývají studnou, pojmenovali jej Bír Abú Ahmed - Studánka otce Ahmeda.

Beduínský chlapec s očima jako uhlíky zůstal u velbloudů a čtyři Evropané a šest domorodců vyrazilo za kozorožci do horských hřebenů. Co to vlastně kozorožci jsou, o tom najdete zasvěcenější pojednání v Brehmovi. My jsme se shodli, že jsou to krásná, bystrá a rychlá zvířata, tak něco mezi ovcí, kamzíkem a malou antilopou, s ohromnými, zahnutými a vlnitými rohy. Prý jich v oblasti Středomoří žije mnoho druhů, ale málokterý z nich je tak plachý jako kozorožec sinajský.

Kozorožci na mušce, ale -

Díváme se na sebe s trochu rozpačitými úsměvy. Zase jeden splněný klukovský sen. Lovcem v nesmírných asijských pustinách. Nejsem si ovšem tak docela jist, že vyhlížíme dostatečně hrdinsky. Cožpak . Vašek, ten ještě ušel! Ctihodného primáře několikrát pozvali lomničtí myslivci na zajíce a bažanty, ví alespoň přibližně co a jak. Ovšem puška se k pomačkaným plátěným kalhotám příliš nehodí. Spíš než na odvážného lovce vypadá na políra, který si o svačině odskočil ze stavby k pouťové střelnici.

Horší je to s Jirkou. Nikoli bez trpkosti musím konstatovat, že mnohokrát, i když často neúmyslně, zesměšnil naší výpravu. Teď zase. Drží pušku chvíli jako fošnu, chvíli jako krumpáč, a beduíni, i když věří v kismet, poděšeně odskakují z místa, kam zlověstně míří otvor jeho zbraně. Myslím, že dodnes děkují naši průvodci všemocnému Alláhovi, že se Jirkovým přičiněním neoctli na shromáždění svých otců.

Čtu předchozí řádky a vidím slovo kismet.
Tak tedy kismet se čte kizmet, je to slovo arabské a jak víme, zdomácnělé v češtině, kde jako v jiných jazycích znamená osud. Jenže ten arabský kismet je něco víc než docela obyčejný osud. Osud je života běh, který stanovila konstelace hvězd při narození. Avšak kismet je určen přímo Alláhem a vztahuje se na jednotlivé události. Hrozí-li ti podle astrologické věštby utopení v moři, můžeš osud jednoduše přelstít tím, že celý život se nehneš z pouště. Je-li však utonuti v moři tvůj klimet, žádne takové chytračení nepomůže, protože nakonec se vylije moře na poušť a utopí tě jako morče. Neboť takový byl kismet, taková byla vůle Alláhova, buď chválen od dědů k .vnukům na věky věků.

Alláh však neurčil, aby ta zatrolená věc v Jiřího rukou vybuchla, takže vám nemohu popsat pohřební obřad u kmene Tijáhů. Je to škoda, neboť sinajští beduíni prý zachovávají pradávné pohřební obyčeje s pohanským tancem smrti. Mohl by z toho být i pěkný, tajně pořízený zvukový záznam. Nu, co dělat.
Tak jsme tedy bez dalších příhod zahájili tažení.
Rozdělili jsme se na tři skupiny, které zatahovaly cestu do hor na rozeklanou, planinu, kde jsme se pak měli sejít. Krkolomná stezka plná balvanů. Dusné vedro. Puška s pažbou vykládanou perletí jako by vážila půl metráku. Pás a lesklými náboji se zařezává do těla.

Stoupali jsme, mlčky a docela potichu, každý uvolněný kamínek mohl kořist vyplašit. A přitom stále mít oči všude. Tu a tam mezi námi letěl udivený pohled: tak tohleto je ten vzrušující a osvěžující sport? Jenom profesor vypadal náramně spokojeně.
„Tady si na ně počkáme...“ šeptl nahoře v nízké rokli, žhavé jako brána do pekel. Tak číháme. Nehybně. Mlčky. Ani kouřit se nesmí. Pít není co. A vedro stále horší.

Za hodinu se nad námi ozývá šramot a pak jako když se kamínek kutálí ze skály. Snad některý z beduínů, s nimiž se tady někde máme setkat - nebo snad... Přece! Proti nebi se objevují siluety zvířat. Profesor přikládá pušku k rameni a povzbudivě na nás kývá. Ale - já nevím. Snad nám bylo líto těch krásných zvířat, snad ta únava nás zmohla, nikdo kromě Stillmanna - po zbrani ani nehmátl. Až zahřměl výstřel. Jeden z kozorožců vyskočil do výšky, druhý do dálky, ale ve vteřině zmizeli. Teprve teď se v nás probudila lovecká vášeň, běžíme do labyrintu skal, ale nikde nic, jako by se oba propadli.
„A přece...“ profesor si rozpačitě hladí bradu. „Vyskočil, jako bych ho zasáhl na komoru.“

Výstřel přilákal beduíny, i oni hledali, a také marně. Teď, když byla zvířata vyplašená v široširém okolí, je konec lovu. Trochu schlíple se vracíme, Stillmann se netají rozmrzelostí. Asi jsme mu nepřinesli štěstí.
Nikde kousek stínu, až najednou je tu, už docela dole, v patě horského hřebenu, temný jícen.
„Jeskyně daurů!“ beduínský průvodce nás varuje. „Rejdiště džinů, zlých duchů!“
Ďauři, to jsou nevěřící, a pro moslima je nevěřící každý, kdo nevzývá Alláha. V jeskyni je opravdu trochu chládku a kamenný oltářík i neuměle vytesané kříže svědčí o tom, že to byla modlitebna z úsvitu křesťanství.
„V takových jeskyních nalezli nedávno svitky skoro dva tisíce let starých pergamenů,“ vykládá profesor. „Tam někde nahoře v Sýrii, Je to vědecká senzace.“
Tady však žádné pergameny nevidíme, Jen pár zašlých nápisů rumělkou nebo něčím podobným.

Alláh a hákim paša

Stíny se už hodně prodlužovaly, teď na druhou stranu, když se blížíme k táboru. Vévodí mu náš stan. Ale tu už nám běží naproti tucet vřískajících beduínských žen, vlekoucích asi desetileté děvčátko. Prý je uštkl škorpión! Několik beduínek si rvalo vlasy, do hysterických výkřiků znělo hýkání osla, odporný řev velbloudů a vzteklý štěkot kostnatých psích bestií, v tom všem takřka zanikal dětský pláč - krátce byl to úplně normální blázinec.

Těžko říci, co ženy tak rozčililo, zda lítost nad děvčátkem, nebo strach a hrůza. Neboť škorpión, had, ba i stepní myška vyvolává u beduínek právě takové zděšení, jako u našich žen. Z čehož plyne poučení, že ženy na celém světě jsou v podstatě stejné. Prostě - člověk si nevybere.

Dav ženských - některé docela bez roušky (a jsou mezi nimi i fešandy, jen co je pravda) a všechny celé pryč - nás svírá. Myslím to obrazně. Svírají nás v kruhu. Ale i tak na to muži hledí dosti nevrle.
„Hákim! Hákim!“
Pro beduína je každý cizinec hákimem pašou, lékařem - ale tady jsou doopravdy na správné adrese. A tak doktor Potužník nevlekl svou samaritánskou brašnu se séry a injekční stříkačkou přece jen nadarmo. Za dvě hodiny holčička už dováděla, jako by se nic nestalo. Celý tábor pohlížel na Vaška s velkou úctou, ale dík za život děvčátka patřil někomu zcela jinému. Když už bylo patrno, že je všechno v pořádku, vztáhl otec malé beduínky ruce k jihu, k Mekce.
"Alláh, Alláh, Mašalláh! Alláh dělá divy, díky jemu. Alláh je mocny...“

„Podivný národ, tihle beduíni,“ povídám.
„Národ?“ profesor Stillmann zvedne pohled od brašny s náboji. „Nemyslím, že mají vědomí národní sounáležitosti. Cítí se příslušníky jednotlivých kmenů, to ano, ale nechtějí mít nic společného s Araby, usedlými v městech a na vesnicích. Zůstali hrdí na svou svobodu a nezávislost, milují kočovný život, každá trestná expedice proti beduínům vždycky zklamala. Raději obětují život, než aby se podrobili. Marně to Evropané a před nimi už Turci zkoušeli.
„Mají své dobré vlastnosti,“ nadhazuji.
„Ano, jsou sice nedůvěřiví, ale když už někomu důvěru věnují, stanou se pohostinnými, jsou věrní, oddaní, většinou neohrožení, ale také krutí. Velmi krutí. Zradu dosud trestají smrtí a ne vždycky smrtí lehkou.“
„I Tijáhové?“
„I Tijáhové. Třeba byste to ani nevěřili, ale mají za sebou hezky zlověstnou minulost. Býval to kdysi slavný válečnicky kmen, roztroušený až do Palestiny. Střetávali se s ostatními kmeny, přepadávali, loupili, intrikovali, někdy pro slávu Alláhovu, obyčejně pro vlastní užitek nebo jen tak pro rozptýlení. To není tak dávná minulost a dosud se bez pušky z tábora nehnou, to jste viděli. I když nejsou zvláštními střelci.“
„Není divu,“ mísí se do debaty Jiří a sklízí za svůj odborný úsudek poněkud ironický profesorův pohled. „Takové předpotopní flinty...“
„Většina beduínů dodnes přímo úzkostlivě lpí na starých zbraních. Zvláště ty jejich pušky s dlouhou hlavní a s pažbou dole v tupém úhlu zahnutou jim přímo učarovaly. Ale nemylte se! Jistě mají moderní opakovačky v dobrém úkrytu. Není si co přát, aby je vytáhli.

Podivná živnost našeho lékaře

Náš milý, skromný doktor netušil, co všechno nadrobil, že píchl holčičce uštknuté škorpiónem injekci. Ráno se beduíni shlukli kolem starce, který tu zastával úřad imáma, kněze. A ten dobrý muž jim vyjevil, že na tohle ležení Tijáhů padla milost Alláha, který svým dítkám seslal zázračného lékaře, jenž hravě dokáže vyléčit všechny neduhy. A tak to tedy začalo. Nejdříve se přišoural beduín tak starý, že by nebylo divu, kdyby pamatoval samotného Mojžíše. Cosi zamumlal, vyhrnul galábiji a ukázal Vaškovi hnisající ránu nad kotníkem. Doktor sledován napjatými pohledy mnoha desítek očí rozevřel svou skříňku, sáhl po pinzetě a dezinfekčním roztoku. A sotva se děda odsunul, už byl na jeho místě jiný. Oko.

Ne, nebyl to naštěstí trachom. Pár kapek do oka a hotovo. Vašek chtěl zavřít lékárničku, ale z davu se ozvalo nespokojené brumlání. A teď nám svitlo: všichni tady ti, prostě kdejaký mužský obyvatel tábora je nemocný a všechny je musí hákim paša vyléčit. Odbavit takový počet nemocných není jen tak, zorganizovali jsme tedy celou zdravotnickou službu. Protože Stillmann odjel na lov, ujal se Jiří úlohy přijímací kanceláře v téhle podivné ordinaci. Bohužel se opět ukázalo, že jazykové znalosti našeho experta v arabštině jsou víc než skromné, a tak nám například předal chlapíka se strašnými bolestmi v krku, ačkoliv toho člověka píchalo v kostrči. Nu, nakonec se pomocí mezinárodní rukomluvy všechno vysvětlilo a léčení se zdarem pokračovalo. A než si to Vašek uvědomil, stal se zázračným hákimem.

Hle! Všichni od něho odcházeli s velkým pocitem ulehčení, ne-li zcela uzdraveni. Věřili, že to mačkání žaludku či naslouchání srdci je zázračný lékařský výkon, a to „Zatracená práce!“ účinné zaříkávání. Nedivil bych se, kdyby si tito dobří lidé podnes, když pociťují nějaké potíže, začali mačkat břicho a volat: „Zatracená práce...“

Slunce už zacházelo, než podivná živnost doktora Potužníka - kromě obdivu mu nic nevynesla, neboť to všechno bylo dílo Alláhovo - přece jen skončila. Ukázalo se, že jsme ošetřili a zázračně uzdravili všechny muže a děti z celého tábora. Žena nepřišla ani jediná, protože pravověrná moslimka by raději zemřela, než by sebemenší část svého těla vystavila pohledu nebo dokonce dotyku nevěřícího lékaře. To by ji Alláh nikdy neprominut! A její manžel také ne.

Pietro Meshullam, mstitel

Kvapem se blížil večer a velice jsme toužili po profesorovi, abychom se zas nedostali do nějaké šlamastiky. Avšak místo švýcarského učence se objevili dva jezdci na velbloudech. Také v abájich, dlouhých beduínských pláštích, ale přes ně křížem černé kožené pásy s náboji, u sedla pušky a po boku ohromné nagany.

Pustili se do hovoru se šejkem, vrhali po nás pátravé pohledy a nakonec se k nám vydali. Pak nastala čtvrthodinka konverzace, při niž Jirka lovil v paměti arabská slovíčka. Jako z uděláni si však nemohl vzpomenout na nic lepšího než na takové fráze jako „Jsem zdráv, daří se mi dobře, ale jak se daří tobě, synu udatného otce“ nebo „Nechť ti dá Alláh líbezné syny“ a „Moje oči se těší z toho, že tě vid a moje ucho rovněž, že slyší zvuk tvých kročejů“ - ale to nám moc nepomáhalo.

Domlouvali jsme se tedy, seč sily stačily, až pojednou se zjevila zdrcující pravda: Tyhlety dva od pouštních hlídek vyslali, aby nás hledali, jelikož jsme nedali o sobě zprávu. Nu, vydali se po naší stopě z Firanu až k monastýru a odtamtud je poslal Karel Kundrát k Tijáhům. Když jsme jim pak ve jménu Prorokově odpřísáhli, že jsme skutečně ti tři, které hledají, spokojeně se rozloučili a vyrazili nazpět.
To už tady byl opět profesor - a večer, vlahý a krásny večer v poušti, opojný a tichý, rušený jen zdálky nářkem šakalů.

Náš poslední večer mezi Tijáhy,. kterým jsme nyní odevzdali drobné dárky. Neboť pohostinství těchto prostých synů pouště vyžaduje - jak káže domorodý mrav - uznání i z naší strany. U nás platí pořekadlo: Malé dárky udržují velká přátelství a něco podobného je skryto i v beduínském mudrosloví: Já tobě jehně, ty mně velblouda - ana addílak charúf, va enta gamal.

Nu a beduíni z dárků žádnou zvláštní radost neměli. A proč by také, vždyť takový byl kismet, tak určil Alláh: Přijedou cizinci a dají dárky. Nač se tedy divit, nač se radovat! Nicméně se nám odvděčili. Před šejkovým stanem usedli nejstarší z Tijáhů, uhlíčky rozdýmali své nargilé, s rozkoší vyfukovali kouř a jeden po druhém vyprávěli. Větu za větou Stillmann překládal a před námi defilovaly postavy z arabského bájesloví, z biblických legend, ale také události z dob nedávných. Tak jsme se doslechli i o osudu vojáka cizinecké legie, který při cestě lodi Suezským kanálem skočil přes palubu a šťastně doplaval ke břehu. Snad hrůzou ztratil soudnost i rozum a prchal sem do pouště. V každém spatřoval nepřítele, serval se sebe nenáviděnou uniformu - krátce zbláznil se v tom strašném vedru. Nešťastník za pár dní zahynul a jeho kosti roznesly hyeny...

Co chvíli se hovor vracel k historkám o Pietru Meshullamovi - to je takový beduínský Janošík. Pocházel z rodiny tureckého obchodníka usedlého v Jeruzalémě a odrostl v betlémské klášterní škole. Nenáviděl pokrytectví, boháče a obchodníky, kteří okrádali beduíny. Nakonec se rozešel se svou rodinou a prchl na poušť, aby mstil křivdy páchané na beduínech. Stal se šejkem Sauarků, vládl celému kmeni železnou kázní, za krádež dal i ruku useknout. Sto liber odměny bylo vypsáno na Pietra živého či mrtvého a nakonec „muž odpornější hyeny“, zbabělec, zradil člověka spravedlivého. A Pietra Meshullama, jehož sláva je nesmrtelná, nalezli ubodaného tři hodiny jízdy od Mojžíšovy hory...
Končí nejen dlouhé vyprávění beduínů, ale i večer, poslední náš večer mezi lidmi, jimž je poušť vlastí.

Žold v Jetrově údolí

Podvečerní slunce se zase schyluje k hřebenům sinajských hor, když se před námi znovu objevuje silueta kláštera.
I teď, z výšky velbloudího sedla, na nás monastýr působí právě tak ohromujícím dojmem jako tehdy, když nás sem přinesly stroje. V pevnostních hradbách je nesmazatelně zapsán starověk. Nebýt zvonice s byzantskými okénky, vypadala by zasmušilá stavba jako tvrz. V minulých staletích tady skutečně.působilo hodně loupeživých beduínských kmenů, ale klášterní otcové s pomocí Džebelijů je udržovali na vnější straně hradeb.

Ovšemže i v tomto směru mohou být názory různé a je pravda, že většina sinajských beduínů považovala za lupiče spíš řecké mnichy. Vytýkali jim, že se usadili uprostřed jejich země, že zabrali nejlepší vodu a nejlepší půdu, kterou Alláh stvořil jen pro své dítky.

Velbloudí karavana zvolna projíždí Jetrovým údolím a už pozorujeme, že klášter je opravdu obležen beduíny. Snad i dnes se stal monastýr cílem nájezdu synů pouště? Ne. Nevypadají na to, že by měli chuť vraždit a drancovat - jen čekají na chléb. Mniši nemají totiž mnoho peněz - alespoň to tvrdí a tak platí beduínům chlebem. Mouku dodává klášterní filiálka v Káhiře a pekárna, i když docela středověká, má velkou kapacitu. Nu - a dnes je den výplaty.

V klášterní pekárně se peče chléb a přesto byste marně hledali bochánky a šišky, na jaké jsme zvyklí. Arabský chléb, placky, tvrdé jako křemen, namáčejí beduíni někdy v mléce, nejčastěji však ve vodě - nikdy ve vině nebo v datlové kořalce, protože alkohol nepijí. To Prorok zakázal.

Nejenom moslimové, i mniši trpí různými církevními zákazy, mezi něž patří například požívání masa. Jenže tento zákaz má svůj háček: maso se nesmí jíst v klášteře. A tak když tu a tam zabijí Džebelijové skopce z klášterního stáda, přestěhují se velební otcové na zahradu, kde pořádají hody. I oni jsou jen křehcí, hříšní smrtelníci...

V umrlčích komorách Sinaje

Jsme zase sami s bledými vousatými mnichy.
Kdysi se to tady hemžilo poutníky. Ještě v 17. století sem přišlo na osm set arménských poutníků z Jeruzaléma a pět set Koptů z Káhiry. Od 18. století jejich proud slábl a dneska už poutní ruch nic nenese.
Monastýr zchudl. Ztratil náboženský význam, stal se památníkem dějin, klenotnici země. „Však je tady památek, že byste je neprohlédli ani za několik dní...“ A když otec představený zpozoruje naši nedůvěru, a když slyší poznámku, že už celý monastýr známe, zve nás mlčky k obchůzce. Nejdřív klášterním dvorem dolů do záhrady, stíněné cypřiši, na jejíž jedné straně svítí bílá stavba. To je - Co to je? To je náš hřbitov.

Podivný hřbitov.
Katakomby, spíš kostnice. Umrlčí komory tomu říkají. Vstupujeme dovnitř. Tady leží na kupách kostry svědomitě roztříděné: zvlášť kosti a zvlášť pyramida lebek. Pozůstatky mnichů Jsou ve zvláštních truhlách, často doplněné i zbraní nebo mučednickým nástrojem, který ukončil jejich pozemskou pout.

Hned zkraje je cosi podivného, nechci říci hrozného. Na křesle v ztrouchnivělém šatu s růžencem na krku sedí kostlivec, hlavu na stranu, prázdnými očními důlky vítá příchozího. Prý svatý Štěpán - jestli jsme dobře rozuměli. Nu, není to povznášející zážitek, a tak rychlými kroky pryč odtud do areálu monastýru, který přece jen vypadá docela přátelsky. Jako malá vesnička, se stavbami z různých staletí. Otec představený měl pravdu. Procházíme celým tím bludištěm budov a chodeb a stále narážíme na něco nového; ukazují nám i mysticky osvětlenou kapličku ze 4. století. To je srdce monastýru, místo pro mnichy nejposvátnější, neboť věří, že právě tady se zjevil Mojžíšovi Bůh. A dokonce ten biblický hořící keř, z něhož prý k Mojžíšovi promluvil, se ještě dnes zelená při východní hradbě kláštera.

Hned druhý den po našem příjezdu provedl Vašek malý pokus. Přiložil k posvátnému keři hořící zápalku a hle – v zápětí se opakoval biblický zázrak! Z keře vyšlehly krátké prchavé plameny. Vysvětlení bylo jednoduché: Za letních bezvětrných dnů obklopuje rostlinu oblak nashromážděných fytoncidů; jakmile se vznítí, keř zdánlivě plápolá, ale nikdy neshoří. Dnes už věda důkladně poznala „tajemné“ fytoncidní látky, jež některé rostliny vysílají do vzduchu a snaží se jejich léčivých vlastností využít i v lékařství.

Vzdělaný otec představený nás upozorňuje, že podle jeho názoru - i když nikdo neví, jak je ten keř starý - jde pouze o symboliku. Je to samozřejmé, vždyť první křesťané přišli pod horu Sinaj až dávno po Mojžíšovi...
Hovor s mnichy vázne. Poslední večer v klášteře končí. Jirkovi, který chvíli manipuluje s tranzistorovým Dorisem, se podařilo zachytit Izrael a bejrútskou stanici. Hlásí, že kosmonautické duo Nikolajev-Popovič šťastně zakončilo první společný let kolem naší planety.

Mnichové jen zdrženlivě pokyvují hlavou, otec představený říká: „Jak se ten svět mění!“ My ale máme více temperamentu. Vytahuji z Karlovy škodovky signální pistoli, nabíjím ji - a než někdo něco postřehne, vystřeluji z hradeb kláštera světlici. Za okamžik vysoko nad monastýrem vyšlehne obrovská červená hvězda pomalu klesající k zemi.

Mezi beduínskými strážci kláštera propuká zmatek, zděšení. Snad ti dobří lidé mysleli, že je to zázrak. Jirka s Karlem se smějí, mniši kroutí hlavami, ale od našeho přísného náčelníka se mi za to dostává důtky: za prvé nemám děsit Džebelije a za druhé mám šetřit "municí". Kdo ví, zdali nebudeme potřebovat. Co kdybychom se ještě ztratili v poušti?

/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia