Na mopedu k beduínům – 1.časť

Takto pred vyše 42-ma rokmi začínal článok v bratislavskom Večerníku. O dva roky nato vyšla v Prahe kniha I.M. Jedličku – Na mopedu k beduínům, opisujúca uvedenú cestu. Bola to kniha, ktorá mňa osobne priviedla k motorkám a asi niekde v tej dávnej minulosti je zakorenený môj vzťah k malým objemom. Keď sa mi v pokročilej jeseni tohto roku dostala znova do ruky, požiadal som Awiu o jej vydanie na stránkach Motoride. Awia súhlasil a s vervou sa pustil do uvolnenia autorských práv. A keďže každé snaženie sa raz musí naplniť, prvú časť knihy máte pred sebou. Snáď ňou nepohrdnú ani tí, ktorí k správnemu cestovaniu potrebujú aspoň liter :-)

Predslov

Je deň po Vianociach a ja som pred chvíľou dostal svoj najkrajší darček. List autora knihy so súhlasom s jej publikovaním na stránkach Motoride. A tak úvodom mi dovoľte zacitovať z tohto listu:

„Myslím, že je nutné čtenářům připomenout, že od zmiňovaného dobrodružství na dvou kolech uplynuly více než čtyři desítky let. Tedy dost dlouhá doba na to, aby se změnila projížděná trasa, ale podstatně celý Sinajský poloostrov s jeho různorodými pouštěmi, nesmyslnou válkou, zapomenutými oázami, divokými velbloudy, žhavými horami ve vnitrozemí i vymírajícími beduíny.

Romantika i zvláštní kouzlo těchto biblických míst mezi Suezským a Akabským zálivem náleží už definitivně minulosti.

Dnes den co den po někdejších karavanních cestách putují k legendární hoře Sinaj autokary s movitými turisty, lidmi z luxusních letovisek u Rudého moře, či z přímořského letiště, které tu zajišťuje pravidelné spojení s Káhirou. Ale tohle je už docela jiná historie.

Ve svém archivu jsem objevil zprávu z bratislavského Večerníku: 1. října 1962 okamžitě informoval o našem návratu z dálkové jízdy do Afriky. Kopii připojuji jako suvenýr.

Přeji vám, vážení přátelé, velice pěkné Vánoce. A vašemu servru v novém roce hodně a hodně zdaru!

Se srdečnými pozdravy I.M. Jedlička“

KAPITOLA PRVNÍ - POD NÁMI LÉTALI ORLI

Ze sytě zeleného Brucku s chomáči mlhy v údolích se k drtivému masívu rozbíhá asfaltka. Se sveřepou zuřivostí se vrhá do nebetyčných hor, kličkuje v celé síti strmých serpentin a stoupá a stoupá, pořád výš, až ji pohlcují mraky.

Na hřebenech svítí sníh, v stržích se proti blankytně modré obloze mdle lesknou ledovce, roklemi se jako stříbro vylité z tyglíku alchymisty řítí zpěněné bystřiny. Tak to jsou Vysoké Taury, do nichž by se naše Tatry schovaly tak dokonale, že štít Gerlachu by pohřbila ještě přes tisíc metrů vysoká masa žuly.

Dole před prvními smyčkami největší evropské vysokohorské silnice se u otevřeného stanu krčí tři mašinky. Dvě padesátikubíkové a jeden stokubíkový stroj s dvoukolovým vlekem, všechny přetížené nákladem v nestvůrných lodních pytlích. Snad se ty kapesní motocykly nechtějí pošetile utkat se žroutem stokoňských luxusních vozů? A jak se sem vůbec dostaly?

Začalo to legračně

Dovolte, aby se tři hrdinové nejdříve představili, jak je v dobré společnosti zvykem.

Začněme tím nejmenším z nejmenších. Moped Stadion S22, znáte ho přece: má vedle motoru i šlapadla a dělá hodně rámusu. Štíhlý vysoký krasavec by se mohlo říci. Jezdí s kopce i po rovině, ba také do kopce a - jak ještě seznáme - udatně, i když trochu lehkomyslně, se zakousne do největších alpských stoupaček.

Jeho kolega je Jawa 50 - typ 555 a tak dále, krátce a dobře lehký motocykl, u nás obecně známý jako pionýr. Je to, jak se ukázalo, houževnatý vytrvalec a šídlo mezi miniaturní kubaturou, tužba mladých i starých a vtělený zlý sen dopravních orgánů ve střední Evropě a okolí.

Tyhlety dvě mašiny, kvůli nimž se cesta po trasách poněkud po-divných koná, mají ještě doprovod. Mohlo by se říct gardedámu. Je to bručivý skútr Manet 100. Má srdce právě tak velké, jako obě jeho svěřenky dohromady, ale zase za sebou táhne trezor na dvou kolech, krátce a dobře dvoukolový vlek chvalně známé značky Motex. Tahleta plechová bedna je narvaná všelijakým haraburdím a ještě na sobě nese stoh kufrů a bachratých balíků.

Výše popsaný moped se stal údělem autora této příručky na téma "Kterak na deseti tisících kilometrech absolvovat co nejvyšší počet zapeklitých situací". Jak autor vylíží, můžete zjistit z fotografii, přimontovaných k této skromňoučké knížce, a kdybyste nahlédli do jeho cestovního pasu s celou sbírkou okázalých kolků, různobarevných razítek a všelijakých klikyháků, tu byste seznali, že jako jeho profese je udáno: redaktor.

V sedle pionýra cestuje Jiří Brabenec, jehož charakteristika bude ještě bohatě ilustrována na případech hodných mnohostranného pozoru. Zatím snad stačí podotknout, že tento čacký sportovec, vystřídal s problematickými úspěchy dva tucty povolání, živí se toho času psaním knížek a vůbec všelijakého čtení pro více i méně náročnou čtenářskou obec.

Skútr Manet unáší vstříc nejistým, ba zlověstným dálavám MUDr. Václava Potužníka, takto primáře z Lomnice nad Popelkou. Tento medicinman a hákim má už za sebou bůhví kolik dálkových jízd a motocyklový maratón s 9000 km na Balkáně; funguje jako náčelník pamětihodné výpravy třemi světadíly a deseti státy, nepočítaje v to papežskou geografickou kuriozitu.

Start v Praze se stal záležitostí poněkud legrační. Senzacechtiví obecenstvo, které se dostavilo, aby zhlédlo tři otrlé motoristické dobrodruhy, bylo trpce zklamáno. Už první optický dojem byl jaksi nepříznivý a chlapci od televize za našimi zády výmluvně zvedali obočí, fotoreportéři byli poněkud vyjevení a naši garanti rozpačití.

Nechci se dotýkat cti a dobrého jména svých obou statečných kolegů, a tak si dovolím výše uvedený fakt demonstrovat na tobě. Prosím, abyste bedlivě popatřili na fotografii startu. Zhostí-li se naše polygrafie svého úkolu alespoň na dostatečnou, seznáte, že jezdec na mopedu je vystrojen poněkud komicky. Na jízdu do smrtonosných pouští vězí jeho nožky v polobotkách, které náš národní obuvnický průmysl zřejmě vyrobil pro šoupání na parketách za zvuku charlestonu. A také skutečnost, že řidič mopedu měl motoristické brýle na fantasticky kanárkově přilbě nasazeny obráceně a svůj stroj držel jako kozlík na řezání špalků, nijak ne-přispívala k vážnosti situace.

Chtěl bych nyní na svou obranu říci, že v té době mi byl moped tak vzdálený jako třeba nadzvukové letadlo nebo kalendář starých Mayů. Kýženou obuv svého čísla jsem prostě nesehnal a řekl jsem si, že lépe vyrazit v černých twistových polobotkách než bos nebo vůbec ne, a že konec konců nějaké ty boty se po cestě seženou. A nasadit si brýle obráceně, to se může stát každému. To se dějí jiné věci naopak. Viděl jsem na vlastní oči, že Arabové píší dočista obráceně, zprava doleva a ve dne chodí v noční košili. A že jsem měl rukavice pro závodní půllitr? No, to je toho!

V době, kdy se na výstavě Mototechny v Praze na Karlově náměstí připravoval start, jsme si ovšem té grotesky nebyli plně vědomi, jen každému z nás se vždycky ti druzí zdáli tak trochu podivní. Laskavá slova našich přátel, cestovatelů Elstnera a Pařízka, kteří se s námi přišli rozloučit, nám dodávala sebevědomí. Elsterův proslov a skandovaná přání šťastné cesty od školních dítek nás takřka dojaly.

A pak se vyrazilo.

Jestli dojedou do Tábora...

V čele vyjel Jiří s pionýrem. Kdyby to byl nahrával pro grotesku, nemohl to lépe dokázat. Odrážel se při startu horlivě jako na kolo-běžce, protože vůbec nevěřil, že by se ten motocykl se 45 kg nákladu normálně rozjel. I pesimista, trpící žaludečními vředy a ne-přízni ekonomického náměstka, se musel srdečně rozesmát.

Druhy na řadě byl moped. No Jo! Motor divě zaburácel, stroj poskočil kupředu a pak to naráz chcíplo. "Jestli dojedou do Tábora..." ozval se v tom tragickém tichu hlas lidu.

Tohleto mě trochu konsternovalo, a tak po novém nastartování zůstal stroj stát, jako by vrostl do historické půdy Karlova náměstí. Prostě v ten ráz jsem zapomněl, že na mopedu se rychlost zařazuje rukou v držadle řídítek a vytrvale jsem nohou šmátral po řadicí páce.

Zachytil jsem Vaškův pohled. Doktor seděl na stroji jako starostlivá kvočna a jeho obličej stáhla bolestná grimasa. Chudák si v ten okamžik uvědomil, že svůj osud na čtvrt roku neprozřetelně spoutal s lehkomyslnými rytíři Štěstěny, kterým se měl vždycky raději vyhnout obloukem, čím větším, tím lépe. Trochu mě hřálo zlomyslné zjištění, že ten motoristický borec také nevypadá moc sportovně. Spíš připomínal strejce, který jede s tou svou plechovou pikslou na jarmark.

Konečně moped doopravdy vyrazil a bujaře se hnal vpřed. Bylo zapotřebí projet z výstavy přes chodník špalírem davu na ulici a zahnout ostře doprava: směr Nusle, Krč, Spálené Poříčí, Tábor, Salcburk, Řím, Neapol, Káhira, Sinaj a tak dále.

Jirka zatím k svému potěšení zjistil, že pionýr startuje bez odrážení nohou právě tak dobře, jako jeho stará dvěstěpadesátka, na niž sjezdil půl Evropy, a vydal se na cestu. Mizel z dohledu. Moped se samozřejmě nechtěl ztratit kdesi vzadu, vždyť tu byla smetánka motoristické veřejnosti a celá produkce se filmovala. I vyrazil plným plynem, ostrý oblouk vpravo samozřejmě nevytočil, ocitl se v protisměru a na druhé straně ulice div nevjel na chodník. Reakce obecenstva na tento heroický čin byla bouřlivá, avšak všechen chaos se už ztrácel za čoudícími výfuky. Byl by se divil doktor Faust, který bydlel a čaroval právě tady v tom domě na Karlově náměstí!

Až na okraj Prahy provázel tříčlenný motocyklový konvoj lovec dalekých kilometrů F. A. Elstner se svou populární červenou aerovkou a L. M. Pařízek solidárně na motocyklu. Televize ještě natočila poslední loučení a pak - nuže, pak to všechno pokračovalo v tom duchu, jak to začalo.

Zelenou pro padesát kubíků

Ah tak! Vy ještě nevíte, proč a nač se ty tři mašinky rozjely do nekonečných dálav světa. Pozornému návštěvníku Technického muzea neujde, že je jistý rozdíl mezi dnešními motocykly a stroji pánů Laurina a Klementa z Mladé Boleslavi, na nichž v prvních letech tohoto století jezdil legendární V. Vondřich - v roce 1905 na 250 km dlouhé silniční dráze průměrnou rychlostí 80 km za hodinu. Ten rozdíl zvlášť napohled je nepopíratelný, neboť motocykl jako kdeco na světě se vyvíjí. A aby tenhleten vývoj byl co nejutěšenější, o to se stará Josefem Jozífem založený štáb konstruktérů v Jawě a v Povážských strojírnách. Stroje, které už běhají, je třeba vyzkoušet, ale důkladně, dát jim do těla, aby se ukázalo, co je dobré a co by se třeba ještě mohlo zlepšit v dalších sériích.

Na hranicích matičky Stověžaté doktor náš konvoj zastavil a povídá: “Nějak se mi nelíbí pérování na vleku, je to přetížené. Pojedu napřed, někde před Benešovem to stopnu a podívám se na to. Vy mne doženete. Kdyby se něco stalo, nechte stroje u kraje silnice! Jasné?“

Ujistili jsme svého vládce, že nám to je jasné, a on uvěřil. Proto všechno, co se pak událo, padá jen na jeho bedra. Dohonili jsme ho vskutku před Benešovem a spatřili jsme se zalíbením, jak se na postranní cestě lopotí s pérováním. Troubíme, houkáme, náčelník mává zaolejovanou rukou - jeďte dál! A tak Jedeme. Totiž až před Votice. Tam pionýr přestal táhnout; na kopci před tímhle historickým městečkem mu docela došel dech, takže jsme do Votic dorazili samotíží.

Co teď? Večer se sklání nad hlavou a závada na pionýru vypadá úplně tajuplně. Avšak hle, tady je záchrance v podobě mistra Komunálních služeb města Votic Josefa Vrzala, který právě zavírá dílnu. Ochotně se dávají do toho s montérem Fialkou, ale také marně pátrají v útrobách Jawičky. Volají třetího. Ne jen tak někoho, ale motocyklového závodníka Marka.

Pojednou se ozve velikánský pokřik Jiřího. Dobrou šedesátkou, navzdory předpisům, uhání okolo náš milý doktor. Kdepak by ho napadlo mrknout do dílny! A než jsme vyběhli, už byl z dohledu. Jirka mě dloube do žeber. Natahuji uši - z rádia právě slyšíme reportáž o našem startu. Hlasatel končí: „V této chvíli opouštějí naši dálkoví jezdci hranice vlasti ...“ Díváme se na sebe trochu vyjeveně a pak v tichosti odmontováváme z mašinek plechové tabulky Praha-Sinaj, které nám z nadšení nad naším bláznivým nápadem zhotovil veselý kamarád, akademický malíř Škoda.

Hodinu před půlnocí byl konečně pionýr opraven (samozřejmě to byl karbon), děkujeme ochotným přátelům, kteří si jako jedinou odměnu za několikahodinovou práci vyžádali lístek z cesty a jedeme stíhat doktora.

Co bych zdlouhavě vyprávěl. My hledali jeho a on zase nás, i telefonicky na všechny strany, i s pomocí hlídkových vozů VB, ale sešli jsme se až na hranicích v Horním Dvořišti.

Nemyslím, že je důležité, abych opakoval, co Vašek soudil o našem jednání. Nikde po cestě naše ohnivé stroje nezahlédl, nic nevytelefonoval a už si myslil, že jsme se dočista vypařili nebo že nás ďasi odnesli tam, kam nás nyní upřímně posílal. Ale - nechme toho. K čemu takové reminiscence.

Je tu první hraniční čára. A tucet dalších před čumáčky strojů. Při celní prohlídce zjišťujeme, že nějaký uličník mi v Praze vstrčil do kapsy příručku „Jak se stanu motoristou“ a Jiřímu zase neznámá ctitelka medailónek se svatým Kryštofem. Teď by se mohlo říci, že kostky jsou vrženy. Zvedá se červeno-modro-bílá a za několik minut i červeno-bílá závora: Rakousko.

Když shoří spojka

Za hodinu, to už za námi mizí načechraná rakouská Šumava, se dole na širokém Dunaji objevuje Linec. V tomto městě na krásném modrém Dunaji, který je tu však dočista zelený, mají ještě dopravní potíže, které zaviňuje muzeální tramvaj, sestřička pražského dědictví po panu Křižíkovi. Třífázová, přímo rafinovaně řešená doprava nemůže tuhletu starodávnost vyvážit, protože tady už začíná fantastický pouliční provoz. A tak se dost těžce probíjíme středem města. Ale co to? Skáče k nám jakási bodrá žena, rve mne s mopedu a ječí: „Polizei! Polizei!...“

Ukazuje se, že tato funkcionářka čehosi v Linci považuje moped za nebezpečí v městě, jehož zájmy ji leží na srdci. Je zakázáno, vykládá mocným hlasem, aby takové motorové kolo vezlo tak obrovské balíky, kdo to kdy slyšel! Drží se vzadu lodního pytle jako giganticky vypasené klíště, bachraté a bublající zuřivostí.

Co dělat? Vašek se svým noblesním způsobem snaží vyprostit řidiče mopedu ze spárů fúrie, ale jeho slova zanikají ve válečném pokřiku. Lidé se sbíhají, na mou duši, jako by to bylo v Praze. Nebezpečí roste, ale tu zasahuje světoběžník Jiří. Jede tentokrát vzadu, startuje, jemně předním blatníkem odstraňuje živou a hlučnou kotvu.

Na jih od Dunaje se terén zase zvedá. Za Lincem najíždíme poprvé na rakouskou dálnici spojující Vídeň se Salcburkem. Po strojích poskakují stíny reklam: „Kdo jede s Essem, jezdí s Essem každý den!“, „Pepsi-Cola prodlouží život“, „Casanova bar splní každé přání“, „Pište perem Parker 51, byla jím podepsána státní smlouva s Rakouskem!“, „Varieté Moulin Rouge - tip pro Vás“ ... Je to ohromná četba.

Čtyřproudovou autostrádu opouštíme u Gmundenu a za chvíli se červeň našich silostrojů odráží v hladině Trauen-see. Je to pro Rakušáky něco takového jako u nás Slapy nebo Orava, jenže Trauensee je jezero přirozené a předstihuje Slapské svou velikostí. Silnice je vtěsnána na úzký břeh pod srázné skály a v desítkách serpentin pokračuje do Ischlu. Trvá to dvacet minut, než se propleteme tímhle vykoupaným lázeňským městem.

Vyjeli jsme a začalo krápat. Za chvilku se deštíček změnil v liják. Doktor zastavuje. Blaženě usmíváme. Teď se někde schováme a odpočineme si. Beztoho to šine, jako by mu v patách hořelo. Ale běda! Naklání se s bezelstnou tváří nad pojízdným trezorem a najednou vyndává z bachratého kufru tři ohromné igelitové rance. Prý prototypy úžasně důmyslných protidešťových obleků. Rozbalujeme to a nevíme hned, co s tím.

Uvězněni v igelitu, vydáváme se na další pouť. Pohled na nás je zdrcující. Ve chvíli mám od rozžhaveného výfuku propálenou nohavici; igelit syčí, strachuji se, že mi shoří kalhoty. Jirka mě horlivě ujišťuje, že když prší, nemohu hořet. Naše obludné vzezření čím dál víc vzbuzuje pozornost. Protijedoucí dokonce zmírňují, aby se pobavili tou nevšední podívanou. Pokládají to asi za žert a přátelsky na nás mávají. Schválně v tom jedeme dál, i když krátký deštík přestal.

Sotva jsme minuli Sankt Gilgen, čekalo nás překvapení: nad krásným Wolfgangsee s plachetnicemi a okřídlenými čluny končila asfaltka. Staví se nová a objížďka připomíná víc šestidenní než rakouskou výletní silnici. Stoupání až dvacet procent je na naše silostroje přece jen moc. To nemohou v rozrytém, kamenitém, kostrbatém terénu vyjet ani s jezdcem, natož s horami zavazadel. Co dělat? Nezbylo než rychle sundat lodní pytle, nést je pěkně nahoru, pak se vrátit pro stroje, nastartovat je a uhánět vedle nich do strmého srázu.

A to nás ještě čekalo další překvapení, o jaké není dvakrát co stát. Na skútru shořela spojka. Naše tváře jako by ovál dech z tamtěch dalekých ledových polí. Co do toho, že široko daleko byla líbezná krajina, za níž se jezdí ze všech koutů světa, co do toho, že nám na dva tucty motoristů ze šesti různých zemí projevovalo účast, co do toho, když jsme tu nyní trčeli jako bezradní sirotečkové.

Sedíme propoceni a unaveni už nahoře na tom proklatém kopci, vedle hor zavazadel, a mlčky kouříme nevalné rakouské cigarety. Takhle to tedy dopadne, když se spálí spojka. Nemohlo se to stát někde na pořádné silnici, když už ne před autodílnou?

SOS na čtyřech kolech

Rakousko je zbožná země. Spousta lidí tady věří na čerty, ďasy a ďábly a také na anděly. I my jsme jich dost viděli. Jejich obstarožní zbožňovatelé jim říkali „andflku“, avšak andílkové rozvalující se v hillmanech a mercedeskách postrádali křídla a lze míti pochybnosti, zda oplývali andělskými vlastnostmi. Nicméně jsme se přece jen přesvědčili, že andělé v Rakousku existují; i když nemají andělský vzhled, nelze pochybovat o jiných jejich vlastnostech, které odpovídají andělské tradici.

Zastavuje malý Steyer Puch 500 s výstražnými světly na střeše a s černým nápisem na citrónové karosérii: Strassenwacht. Ve voze je všechno, tedy skoro všechno, co motorista v nouzi potřebuje. Montážní nářadí, náhradní součástky a stovky dalších věcí až po přenosné dopravní značky, krevní plazmu a skládací nosítka.

Za volantem žlutého puchu sedí jednadvacetiletý WaIter Zabernig, najel 110 000 kilometrů a poskytl pomoc mnoha tisícům řidičů.

Připadáme si hloupí. Stačilo, aby jeden z nás zaskočil k nejbližšímu telefonu (kdokoli by ho tam byl odvezl), vytočil číslo silniční stráže, a ta by krátkovlnnou vysílačkou ihned poslala technický vůz. Těchto pohotovostních vozů s modrými blikajícími světly jezdí po Rakousku 175. Jsou majetkem Autoklubu a slouží zdarma řidičům, kteří se ocitnou ve svízelné situaci.

Pochvalujeme si toto zařízení. A napadá nás, že tady třeba nalezneme víc praktických věcí, které by se také u nás doma mohly osvědčit. Tak co teď? Ochotný Walter nabízí tři možnosti.

Bud odtáhne skútr do nejbližší autodílny, nebo aspoň kousek stranou, a bude nám pomáhat s opravou tak dlouho, dokud nebude odvolán k naléhavějšímu případu. Anebo nás odvleče na jedno vzdálenější, ale pěkné místo a tam si s tou věcí poradíme sami.

Volíme třetí možnost. Náš anděl strážce nám pomáhá nakládat zavazadla, a protože je to člověk společenský, vypráví několik příhod ze své praxe. „Stalo se to nedávno u Sankt Martinu, nedaleko Bischofshofenu na Salzburger Dolomitenstrasse. Je to taková méně frekventovaná spojka od Abtenau k Radstadtu. Začátek sezóny, všude nahoře ještě plno sněhu, moc toho nejezdilo. Ale já vás tím třeba unavuji.“ „Ale ne!“ vyhrkli jsme jedněmi ústy! „Nu, prostě volali lidé, kteří z jiné silnice zpozorovali dalekohledem přes celé velké údolí vážnou nehodu. Auto narazilo na strom a zůstalo viset nad roklí. Zdálo se jim, že ve voze je nějaký člověk. A byl tam. Vůz byl chevrolet, poslední model, měl francouzské číslo a opravdu visel nad propastí! Chlapík, který s nim jel, měl z pekla štěstí. Vyvrátil strom, ale ne docela, a teď balancoval s tím křižníkem na stromě, nakloněném téměř do vodorovné polohy. Dovedete si to představit?“

Ujišťujeme Waltera, že si to dovedeme představit docela věrně. „Byl tam jen řidič a hezky potlučený, to jsem viděl na první pohled. A nemohl ven. Jak se trochu pohnul, hned se vůz začal kymácet a hrozil pád do propasti. Tak jsem ho přichytil pevně lanem a pak jsem vytáhl řidiče ven. Obličej rozbitý od skla, zřejmě po hmožděný hrudník a teď si představte můj údiv, když ten chlapík mi poděkoval a hned se chtěl belhat pryč. Povídám, že to nejde, ale on abych si hleděl svého, a stále pryč. Tak jsem ho chytil a nacpal do vozu vedle sebe. Vyjeli jsme, ale on se na mne sápal, chtěl mě škrtit, bylo to směšné, slabý jako moucha a z úst mu tekla krev. Myslel jsem, že se z toho úleku zbláznil. Ale kdepak! Ukázalo se pak při vyšetřováni v nemocnici, že vůz ukradl.“

Rozloučili jsme se s Waltrem až na krásné asfaltce pod městečkem Hofem, na místě, odkud se otvíral pohled na pohádkové alpské jezero, sevřené z jedné strany šumícím lesem a z druhé zelenou pastvinou s několika tečkami klidně se paloucích krav. Walter už sedí v kabině, motor bzučí. Ještě se ptá, kam až jedeme. Nakonec podává každému vizitku s natištěným přáním „Gute Fahrt!“

Zůstáváme sami se stroji vyzdobenými první trofejí. Svítí na nich nálepka barevného odznaku Salzburger Automobil Motorrad und Touring Club.

Hotel Fuschl nepřijímá

Zdola od jezera stoupá osvěžující chládek, na úbočí hor se válejí chuchvalce mraků. Mašiny nehnutě odpočívají ve stínu borovice. Nad horskými velikány vyskakují mihotavá světla dálných hvězd, kdesi nedaleko chraplavě zaštěká liška a stan, který nás má za několik týdnů chránit před žhavou náručí Afriky, tvoří dva metry vysokou konturu.

Nedaleko tábora svítí do noci ukazatel: Hotel Fuschl. Jedno pivo by nemohlo uškodit. A zatímco Vašek připravuje nářadí, sjíždíme uzounkou asfaltkou v prudkých serpentinách dolů ke kouzelnému Fuschlsee, v jehož hladině se odrážejí vrcholky Alp se sněhovými jazyky. Cestou k vodní pláni ve výšce 1780 metrů se už před námi mihlo několik tichých vozů.

Po dvou kilometrech dole na břehu se objevuje v záři reflektorů závora. Je zdvižena před parkovištěm, na němž nejméně luxusními vozy jsou černé mercedesky. V pozadí se tyčí pohádková stavba zámečku změněného v hotel. Naše samohyby se tu vyjímají jako dva rozdovádění uličníci, kteří vpadli na čaj o páté do společnosti ctihodných lordů. Z piva asi moc nebude!

Žene se k nám rozzuřený vrátný, hrozí psem i brokovnicí, a tak s příslušnými efekty dvoutaktních motorů a s vědomím, že hotel Fuschl není pro každého, se dáváme na ústup.

Ráno nám řekli vesničané, že Fuschl se stává pravidelným dostaveníčkem společenské smetánky Rakouska, NSR i jiných zemí a že nikdo z okolí by se nikdy neodvážil takovou vznešenou společnost rušit.

Tak kdoví, co tam dole u Fuschlsee vlastně je. Mezi lidmi se tady hodně hovoří o zvláštních věcech, jež se tu udály ke konci války. Tehdy zámeček obklopovaly stráže SS a hlavně v noci jezdili nákladní vozy sem a tam ...

Dnes je téměř jisté, že se tu balily bedny s padělanými bankovkami, které putovaly do hlubin Toeplitzského jezera a také ty, které pak zmizely k severu neznámo kam.

Mozartovo město chce pevné nervy

Fořt pan Sterling se svými kníry, plnovousem, malovanou fajfkou v uniformě s ohromnými kostěnými knoflíky, s dvojkou přes rameno a s unuděným grošovaným psem po boku, věrně připomínal postavu z alpských malovánek, jaké si v Rakousku rok co rok milióny turistů zakupují. Za malovánky a podobné tretky, za noclehy, jídlo a všelijakou zábavu, za vstupenky do romantických pamětihodností, za benzín a jízdenky nechávají Rakušanům ročně 11 miliard šilinků v tvrdých valutách. Tak přispívají velmi značným dílem k dnešní životní úrovni v Rakousku, které plně využívá všech možností, jež mu skýtá neutralita.

Avšak to jen tak mimochodem k dojmu, který na nás udělal pan fořt. Bafal a díval se na skútr, který z noční tmy vylouply reflektory padesátikubíkových strojů. Aby ty reflektory svítily, musely být motory v chodu. A reflektory musely svítit proto, že v čiré tmě se spálená spojka na motocyklu přece jen trochu nesnadno vyměňuje.

Fořt se zájmem přihlížel této operaci a chrlil ze sebe hrůzo-strašné i milostné historie, které Jiří lapal s netajeným zaujetím. Konečně reflektory zhasly, fořt odstartoval za svými pytláky či spíše za borovičkou a šlo se spat.

Slunce svítí ještě nízko nad Alpami, když znovu vyrážíme. Asfaltka řeže Hof, který vzbuzuje dojem, že se skládá pouze z kostela, hotelů a restauračních podniků. Tady nedaleko jsou také solné doly, sotva podobné těm, jež daly kdysi krajině od Gmundenu po metropoli Alp jméno: Salzkammergut - Solná komora.

Konečně Salcburk. Nahoře hrad a dole moře domů a moře lidí, vlnobití automobilů, obchodní domy a staré paláce, nafintěné sady a uprostřed chladně zelený tok Salzachu. Proplétáme se motoristickým mraveništěm druhého nejvýznamnějšího města Rakouska. Neznajíce budoucnost, která nás čeká v Itálii, absolvujeme první zkoušku trpělivosti a pevných nervů. Rakušané jsou, to už jsme poznali, dobrými řidiči. Jezdí rychle, ale opatrně; na jejich primátu v automobilových nehodách má největší podíl ukrutný cizinecký ruch.

Málokde je dopravní strážník, provoz se řídí automaticky, chodci přecházejí pouze na vyznačených přechodech, kde mají stále přednost před motorovými vozidly. A kde dopravní strážník přece jen je, pak snad jen proto, aby pískal. Ne na chodce, jak jeden čas bylo zvykem u nás, ale na motoristy. Ostrý hvizd, který prořízne orchestr na bulváru, je znamením, že někdo z těch mnoha desítek řidičů spáchal něco, co není přímo trestné, ale zasluhuje si pokárání - pardon: popískání.

V salcburských ulicích se valí buicky a volkswageny, hillmany i fiaty, cadillaky, naleštěné noblesní limuzíny, jejíchž řidiči pohlížejí svrchu na malá autíčka, pravé pidimužíky mezi velikánskými automobily, vozíky, které tak připomínají hračku, až si člověk chvílemi klade otázku, zda některé z nich není opravdu jen na pero.

Jirka, který zde byl před pětadvaceti léty, poznává město, rozložené po kopcích a údolích jako Praha, už jen podle výrazné siluety citadely. Davy korzují barokním půvabem nedělního města, obestřeného patinou starobylých uzounkých uliček i památných chrámů a poznamenaného svěží italskou architekturou na širokých třídách. Obchodní paláce vyrostly na místech šedivých měšťanských domů. A mezi nimi zelené dvoudílné omnibusy trpělivě každé tři minuty unášejí turisty ověšené fotoaparáty na Mozartovo náměstí, k Mozartovu rodnému domu a muzeu, do Mozartových ulic, k sochám a parkům velkého skladatele nebo do stovky výletních středisek, jež ověnčili srdce Solné komory. Neboť Salcburk žije především z turistů a pro turisty. Jméno umělce, který někdy nevěděl, co dá zítra do úst, plní teď zlatem obchody, hotely i obecní pokladnu jeho rodného města.

Obchody tady, v Salcburku, to je kapitola sama pro sebe. Člověk zvyklý ještě před několika dny vídat nad výkladními skříněmi tabule „Pramen“, „Technomat“, „Botana“ se octne najednou v tísní. V krámech sedí nebo přecházejí páni Töschlové, Wolfové a Schwarzové a trpělivě čekají na zákazníka. Samá ochota, úsměv, rychlá obsluha, pestrý výběr - ale kupodivu - zákazník nejde. Jen u výloh se tísní stále noví lidé. Podívání nic nestojí. Když se konečně objeví kupující, pak je to většinou cizinec. A protože z deseti turistů jich osm přijde ze západního Německa, jsou všude udávány ceny v dvojí měně: v rakouských šilincích a v západoněmeckých markách.

Nakoupili jsme před naší toulkou Mozartovým městem pohlednice, nějakou mapku a kus salámu na cestu. Teprve teď si věčný zapomnětlivec Jirka vzpomněl, že „nákup“ i s peněženkou nechal na sedle pionýra. No, nazdar! Přidali jsme do kroku - a hle! Všechno to leželo dál na svém místě, jen pohlednice kdosi zatížil kamenem, aby je neroznesl vítr.

/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravuje: Pilgrim

Foto:
Všeobecné informácie:
Výrobca:	Jawa	Jawa	Manet
Model:	Stadion S22	50 typ 555 Pionier	S 100
Rok:	1962	1962	1962
Kategória:	Skúter	Skúter	Skúter
Motor:
Typ motora:	jednovalec (2T)	jednovalec (2T)	jednovalec (dvojpiest) (2T)
Objem:	49.8 ccm	49.8 ccm	98.5 ccm
Max. výkon:	1.77 k (1.30 kW) / 4250 ot.	2.18 k (1.60 kW) / 5000 ot.	5.24 k (3.85 kW) / 5500 ot.
Max. krútiaci moment:			6.8 Nm / 4000 ot.
Kompresný pomer:	7,5 : 1	6,6 : 1	7,0 : 1
Vŕtanie x Zdvih:	38.0 x 44.0 mm	38.0 x 44.0 mm	50.0 x 50.0 mm
Palivový system:	karburátor	karburátor	karburátor
Chladenie:	vzduchom	vzduchom	vzduchom (ventilátor)
Pohon / Podvozok:
Prevodovka:	manuálna 3-stupňová	manuálna 3-stupňová	manuálna 4-stupňová
Sekundárny pohon:	reťaz	reťaz	reťaz
Zdvih vpredu:			120 mm
Zdvih vzadu:			90 mm
Brzdy vpredu:	bubnová	bubnová	bubnová
Priemer bŕzd vpredu:		125 mm	150 mm
Pneu vpredu:	2,25×23	2,50×16	2,75×14
Brzdy vzadu:	bubnová	bubnová	bubnová
Priemer bŕzd vzadu:		125 mm	150 mm
Pneu vzadu:	2,25×23	2,50×16	2,75×14
Hmotnosť / Rozmery:
Suchá hmotnosť:	42 kg	58 kg	103 kg
Hmotnosť s náplňami:			112 kg
Rázvor:		1165 mm	1340 mm
Dĺžka:		1780 mm	1960 mm
Šírka:		600 mm	585 mm
Výška:		930 mm	965 mm
Objem nádrže:	6.5 l	3.5 l	7.5 l
Dynamické Parametre / Spotreba:
Max. rýchlosť:	40 km/h	60 km/h	75 km/h
Spotreba paliva:	1.6 l/100km	1.9 l/100km	2.3 l/100km
Dojazd po rezervu:	cca 304 km	cca 138 km	cca 244 km
Doplnková výbava:
Iná výbava:			12V dynamoštartér, 2x6V baterka vpredu
Poznámka:
Poznámka:	Moped Stadion S 22, pribudol do výrobného programu v roku 1960 priniesol väčší jazdný komfort a výkony a taktiež väčšiu unifikáciu s mopedmi Jawetta. Konštrukcia mopedu bola kompletne prepracovaná. Motor bol vybavený novým polospádovým karburátorom Jikov 2912 PS na miesto typu 2912 (M znamená monoblok) a tlmičom sania. Šírka pneumatík bola zväčšená z 2 "na 2,25". Sériová výroba mopedu Stadion bola zverená výrobcovi bicyklov Velo Stadion, národný podnik, Rakovník (neskôr spadajúce pod Motor, np, České Budějovice)		Dobová cena 5900 Kčš