Jawa okolo sveta: 07 - Mongolsko poušť Gobi 1/2

Text a foto: Pavel Suchý

28. 7. 2013, neděle

Na tu nouzovku včera večer to ale není tak špatné místo. Nedaleko táboří rodina, která tu pase stáda koní. Zatímco ve stanu se nedalo vydržet, venku je poměrně chladno a fouká svěží vítr. Jejich koně mají na těle jakýsi fusak, ze kterého jim koukají jen nohy a krk s ocasem. Balím, čekám, až oschne cesta a snídám mongolský salám značky Chun od. Chun, soudě podle mailové adresy na obalu, je vlastně Hun. Ano, Hunové byli asijští nájezdníci. Asi ten salám namleli z nich. Jsou v něm kusy opravdového uzeného špeku a vážně nechutná špatně, určitě líp než výrobní salám z Tesca.

Kolem Ulanbátorského letiště mažu k jihu, doplním benzín a trpím několik desítek kilometrů na rozsekané gruntovce. Když trochu znejistím, zdali jedu správně, sjedu k jurtám pode mnou a zeptám se paní s dětrmi. Dole v údolí vidím silnici na náspu, pravděpodobně asfaltovou a chvíli uvažuji, zda-li jsem se mohl tak seknout a dojet až k silnici na Choir. Jiná totiž v mapě není. Do toho se vrací pán domu, tedy pán jurty, typický podsaditý Mongol s fouskem, ale tváří se přátelsky, a protože zná pár slov rusky, přijímám pozvání na čaj. Je z toho nakonec příjemná hodina s focením. A ta silnice dole je nová asfaltka na Maldangovi. Hotových je 150 km, pak kilo offroadu a pak zase dvacka do města.

V jedné vesnici, kde si kupuji pití mi výrostkové odšroubují a ukradnou z helmy kameru Solonor, což mě přirozeně nepotěší, ale víc mě štvou záběry, které jsem kvůli včerejšímu dramatickému večeru nestihl archivovat. Takže se tu navíc ještě krade. Paráda, všecko kolem má koncovku gobi, ale já vidím pořád jen okoukanou step. Kde máte ty duny s olgojem?!

Kempuji před Mandalgovi a lopotím se s kufry, které už se stavem cest taky ztrácejí trpělivost. Večeřím párky od stejného výrobce, jako byl ranní salám. Chutná to podobně, žádný pršut to sice není, ale myslím, že u nás jsou ke koupi i horší prefabrikáty. Dnes ujeto 300 km.

29. 7. 2013, pondělí

Ráno jsem se namlsal asfaltem do Mandalgovi a kousek za něj. O to horší je pak step, která ustupuje poušti a cesty plní písek místy jemný jako cement a hluboký dvacet centimetrů. Trápím se v písku, který jawa nedává. Trápím se na náspu nehotové silnice přehrazené každých 300 m haldou hlíny, takže je to nahoru – dolů a zase písek a šutry. Takového kodrcání a sebemrskání pro pár fotek. To ještě nevím, že ani dneska nepotkám jedinou dunu. Písek je zatím jen ve vyjetých kolejích cesty a večer na obzoru jen černé haldy uhelných dolů před Dalanzadgadem.

Odpoledne zase závod s počasím, který tentokrát vyhrávám a stihnu postavit stan, ale fouká tak, že ho musím přivázat k motorce a náhradní mitasce naplněné kamením. Asi si změním jméno na Mokrý. Gobi má být nejsušším místem Asie a jedním z nejsušších míst světa a tady denně leje!

Cestou opravuji uchycení pravého kufru, který to už nebaví a rád by si odpočinul vleže někde v písku. Kryt řetězu a jeho nohavici jsem už přemluvil k poslušnosti důmyslnou soustavou fofrpásek a mám dobrý pocit, že písek neleze, kam nemá. Odpoledne stavím v Zogtu v nějaké občerstvovně, kterou vedou babička, máma a dvě malé holky. Jakmile zastavím, dám moto na stojánek a sundám helmu, vidím děvče za oknem, jak radostně pokyvuje do místnosti – jakože mají asi hosta. Uvnitř prázdno, přijde mi jich líto, ale znáte to pravidlo – v hospodě, kde je prázdno, si jídlo nedávejte. Jenže je pět a já od večeře předchozího dne suším hubu. Vyřešíme to velkou instantní korejskou polívkou, která zase pálí jako ten osmdesátioktanový benzín, který za chvíli natankuji z pistole označené A92… holkám koupím v jejich vlastním krámku jednu snickersku a nafasuji se vodou.

V zápalu boje s živly se navečer dopouštím navigační chyby a byť tuším, že kurz není úplně ok, jedu tam, kde vidím díru v ocelové cloně vodou napitých mračen s dlouhým závojem. A taky už na horizontu vidím domy, poměrně moderní a barevné, za nimi masiv šachetních výsypek černých jako antracit. Podle kilometrů to nemůže být Dalanzadgad. Přijíždím do malého městečka s architekturou (pokud si odmyslíte jurty na předměstí) ne nepodobnou cihlovým neomítnutým anglickým hornickým koloniím v Liverpoolu 60. let. Jen ti Angláni mají divné tváře a anglicky umějí jen „Hi“. Městečko Zogtzezij ale na první pohled od ostatních jiné – jsou tu vidět peníze a lidé mají práci. A holky nemají oholená podpaží…

Najít za městem nocleh tak, aby člověk nebyl na očích, je docela makačka. Na druhou stranu je tu odměnou plný signál gsm a dokonce na notebooku chytám neznámou wifi síť MP670200, ke které mi bohužel chybí SSID.

30. 7. 2013, úterý

Poměrně rychle se ráno dostanu k asfaltce, která není v mapě. Podle hlídače, který střeží závoru jednoho z dolů, ta silnice míří do Dalandadzagu. Jo, leda tak pěkný kulový! Potíž cestování bez GPS není v absenci samé, když je koho se zeptat a tady je i v pustině poměrně živo. Potíž tkví v tom, že většina místních nedokáže ani pořádně na mapě ukázat, kde žijí, natož podat jakoukoliv relevantní informaci o směru nebo vzdálenostech, pokud to zrovna není řidič. Tak se stane, že mě asfaltka vedoucí od šachty k šachtě zavede k další závoře, u které mi další hlídač tvrdí, že do Dalandadzagu musím po šutrech a ještě k tomu nějakých 70 km. Vůbec mi to nesedí k tomu, kde si myslím, že jsem nocoval, zkrátka kufr jako blázen. A měl pravdu. Od ranního startu jsem nakonec do města ujel rovnou stovku. A na rovinu, příliš jsem si jistý nebyl. Neustále jsem hlídal horský masiv vlevo a naproti a srovnával to s vrstevnicemi v mapě.

Už včera jsem si toho všiml. Kolem cesty i v ploše mezi kamením jsou často rozházeny zvláštní černé šutry nebo zčernalé plochy vzniklé z jejich drti. Místy to zase připomíná stará rozmetaná ohniště s kusy ohořelých kmenů – ale… kde by se tady vzaly ohořelé kmeny?! Vždyť za 3000 mongolských kilometrů jsem neviděl jediný strom! Nedá mi to a při průzkumu zjišťuji, že to jsou obrovské kusy černého uhlí! Jen tak, na povrchu. Kdysi úrodné území pouště Gobi bohaté na fosilie ještěrů má zřejmě i další poklady. Jenom tu naftu ne a ne objevit, možná ke štěstí místních obyvatel – podle pravidla třetího světa: kde je nafta, je i válka.

Nakonec jsem v Dalandadzagu příjemně pobyl a přečkal déšť s krupobitím (!!!), vyměnil peníze, doplnil zásoby všeho a v rámci možností pokecal s párem z prodejny, která docela připomínala jakýkoliv diskont u nás a dokonce tu měli německý lebenwurst v konzervě! Na mongolské poměry je to město jedna radost. Dva kruháče, asfaltky, muzeum, divadlo, banka s automatem na klientská čísla a uprostřed nějaký památník. Vlastně dva. Jeden s mongolským nájezdníkem v sedle a jeden tvořený ruským vojenským gazem. A dva lidé tu uměli anglicky víc než jen pozdravit!

Rozhoduji se písečné duny (els) pouště Gobi vypátrat stůj co stůj a zároveň si tím trochu vyřešit kámen v hlavě, kterým je nutnost vracet se stejnou cestou zpátky do UB. Zjišťuji, že furiantské heslo z endura „vrací se jen lúzři“ značící, že není cesty zpět, pouze dopředu, mi nějak zakořenilo v hlavě. U banky mi jeden chlápek v offroadu s emblémem DESERT GOBI TOURING (ano, jeden z těch, co uměli anglicky) tvrdí, že cesty na smyčce, která by mě měla po několika stech km přivést znovu do Arwajcheeru a pak po asfaltce (převážně) do UB, jsou pro můj motocykl sjízdné. Je to zpečetěné. Mířím na západ do Bayanlai a dále mezi masivy Gurwan… na Khoolt a Konghor. Místy chlapíka v autě proklínám, ale taková hrůza to zase není, spíše otrava.

V Bayanlai scéna jak z Tenkrát na západě – náves, vítr hvízdá, bouchá nějakým plechem střechy a zametá oblaka prachu. Gringo na jawě zastavuje před obchodem. Všechno ustane a několik párů očí ho bedlivě pozoruje…

V podvečer se už slunce šine k masívu vlevo. Do Khooltu nedojedu, mám už nějakých 250 km a řídítka mi už nedrží v rukou. Přijde mi sms od Polky Renaty, s níž jsem se seznámil v Bayankhongoru. Jedou s partou nalehko s asistenčním autem a myslím, že jsem je včera zahlédl v Mandalgovi. Kluci v Čestlicích v Yamaze asi nebudou nadšeni, ale třeba od nich dorazí nějaký komentář. Renata píše, že má velké trable s jejím XT660R – rám prasklý na třech místech, zničený akumulátor a nefunkční zadní tlumič. Turek Sedat na XT660Z Ténéré měl rovněž potíže se zadním tlumičem. Kluci, z čeho ty dnešní motorky, sakra, děláte?! Že oni to špatně používaj? Aha, oni na tom jezdí!

Poplácám jawu po nádrži a její zadní tlumiče mě už tolik neštvou. Ujedeme ještě kousek a už vidím… duny, kilometry zlatého písku. My to dokázali! Rozhoduji se, že tady bude dnešní nocleh, ať se olgoj třeba kousne do zadku. V euforii si troufnu na hluboký písek v cestě a samozřejmě se tam pěkně zahrabu. Jawa se ani nehne. Dochází na skládací polní lopatku a trochu se s tím lopotím. Přitom si nadávám, že zbytečně riskuji. Vyhrabu písek pod koly a nanosím tam štěrk a kamení. Spojce dám trochu zabrat, ale vím, že mám náhradní sadu s sebou. Ne, že bych jí tedy tady v tom písku chtěl měnit, ale člověk je klidnější.

Rozbíjím tábor u paty dun. Za hodinu vidím v dálce dvě motorky obsazené čtyřmi lidmi. To budou místní. Švihají si to pěkně a pak dravě pískem až ke mně. Nemám z toho kdovíjaký pocit, jsem radši, když na noc o mně nikdo neví. Všechno proběhne v přátelském duchu, a tak doufám, že noc bude klidná. Přesto si beru do stanu fiskarsku i pepřák.