Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

ISSN 1336-6491 | Online: 699 | Redakcia

motoride.sk :: Články | Videá | Tipy | Foto | Klub | Inzercia | Firmy | Fórum | Kalendár

MOTOQUAD www.foxracing.sk DS auto Sumoto Brno Indian - www.klasikmoto.sk VR46 - motosvet.sk choppermania.sk

Anketa:

Tvoja prvá motorka bola:

Pre vás:

Povinné zmluvné poistenie - vyber si najlepšiu cenu!

Hodnotenie: (4 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (5)  [Verzia pre tlač] Tlač

Jawa okolo sveta: 19 - Bolívia

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 03.02.2014 Autor: Redakcia Motoride.sk
Čitatelia: 3146 [Mototuristika - Amerika - Cestopis]

La Paz je nejvýše položeným velkoměstem světa. Ve skutečnosti je to stejná špinavá díra jako většina měst tady kolem, s neomítnutými stavbami z cihel a vepřovic, s trčícími dráty armatur, s nemožně rozsekanými ulicemi přeplněnými dobitými funícími auty s řidiči, kterým je jakákoliv kázeň a ohledy cizí.

Seriál článkov - Jawa okolo sveta:

Text & foto: Pavel Suchý

Jako když pustíte na dopravní hřiště děcka z ústavu, samé troubení a tlačenice, přitom to nikomu vlivem nadmořské výšky nejede a vepředu je stejně zase nějaký semafor, kde všichni budeme stát… procedím se městem, párkrát se policistů zeptám na cestu, protože značení tu neexistuje (místní to tu znají a já tu nemám, co pohledávat) a pak zastavím na pumpě. Benzín mají jen jeden druh. Otázka na oktany je stejně zbytečná. Papírování spojené s tankováním pro cizince zabere patnáct (!) minut, kdy musím nahlásit snad i velikost trenýrek, abych si směl nalít pár litrů za cenu ke třem pětkám za kus – to tedy žádná láce!

Motoru je tady v té výšce jedno, co dostane. V Peru jel i na 84ku, dole u moře by mi to neprominul. Tady má tak půlku koní, zrychlení je žalostné a když fouká protivítr, čtyřka se ani neuveze. To pak jedu sedmdesátkou za tři. Proto mě velice pobaví, když mě zastaví policie a že prý jsem jel moc rychle. Ukazují mi na pistolce rychlost 95 km/h. Vysměju se jim a jsem u toho asi tak přesvědčivý, že mě nechají jet dál…

Navečer kotvím v Calamarce v nějakém hotelu u cesty. Teplá voda se nekoná, topení taky ne. Z okna čumím na zasněžené šestitisícovky a zebou mě nohy. K večeři si dám kus hovězí flákoty s brkaší, kterou ale asi namleli z té dřevotřísky, co jsem jí viděl rozmáčenou povalovat u zadního vchodu - ta se prostě nedá pozřít – to bramboru nevidělo. Jestli já neměl jet přes Chile…?

27. prosince 2013, pátek

Jawa okolo sveta - 19 - Bolívia

Na to, jak to vypadlo večer, a na to, že jsem se i po těch pár soustech dřevotřískového pyré v noci podělal, jsem se vyspinkal úplně do růžova. A ráno navíc příjemné překvápko v podobě křupavoučkých čerstvých housek – co na tom, že jim říkají chleba?! Bolívie si u mě získává body. Paštika La Negra za osmnáct vočí je od doby, kdy jsem snědl poslední Májku, tou nejlepší napodobeninou, jakou jsem dosud potkal.

Večer jsem silikonem zadělal díru, která v krku řízení zůstala po vylomené fabce a jako by si říkala o příděl prachu a vody pro ložiska řízení…už odpoledne si budu gratulovat, až zase pojedu první stovky kilometrů po jihoamerickém ripiu – neboli gruntovce plné písku a kamení. Mapa opět prokázala, že se jí nedá věřit. Kvůli bouřkovým mračnům nad hřebeny de los Frailes jsem na poslední chvíli změnil rozhodnutí jet přes Potosí a zamířil přímo po žluté na Uyuni, kde nebe slibovalo hezké počasí. Pod označením „žlutá“ jsem čekal cokoliv, ale nakonec to byla spousta kilometrů docela pěkného asfaltu. Když už jsem si začal medit, jak jsem s tím zase vyběh, uhnul asfalt doprava a na Uyuni pokračuje jen pista s roletou jak valcha. Koukám do mapy a od Rio Mulato už zase má být „růžová“ – ta například v Peru představovala novou luxusní asfaltku. Jenže nejsme v Peru… Když se v Rio Mulato ptám na cestu, dozvídám se, že teď už mě čekají jen stovky kiláků ripia. Takže cvak do mongolského módu a jedem.

Benzínu mám dost. Ještě předtím, než jsem změnil plán je přes Potosí, mě přeháňka s kroupami zahnala do vesnice Machacamarca. Dlážděné uličky, sem tam lípa, na návsi malá parní lokomotiva. Na místní poměry úhledná obec. Schoval jsem se v jednom z otevřených krámků a poptal se na benzínku. Prý na náměstí… Ale přes to jsem jel a žádná „gasolinera“ tam nebyla. Prý v obchůdku s nápisem FOTOCOPIAS… To vůbec není špatný nápad! Už jsem kul plány, jak koupit levně benzín, který tu má dvojí ceny. Pro místní asi za 4.50 a pro gringoše za necelých 9 bolivianos. Když zkusím koupit benál někde pod rukou, vydělám já, vydělá překupník a jediný, kdo utře hubu, bude zlodějský stát soudruha Moralese. A to se mi líbí! Jde jen o to, jaký balanc mezi strachem a ochotou objevím tam, kde budu chtít benzín nakoupit.

Takže Fotocopias… benzín mají a prodají. Super! Cena? Šest béček, takže nějakých 18 korun, na litru šetřím devět kaček! Nalévám nádrž po hrdlo a plním všechny petky v předních kisnách. Se spotřebou do pěti litrů mi to chvíli vydrží, do Uyuni určitě…

Při průjezdu Rio Mulatem mi oko zavadí o motorku postavenou u zdi jednoho domku. Mezi všemi možnými čínskými skřety, které místní vozí, jsem nemohl přehlédnout ten tvar nádrže a tu zelenou barvu…! Ohlédnu se, abych se ujistil o tom, co jsem si myslel a hned vzápětí otáčím zpátky. Tam u zdi totiž stojí Číza 250 z roku 1981! Šasi hranaté prašivky kombinované s kulatou dvěpade typu 455. A na hliníkových ráfkách!!! Je z toho pěkné „československé“ setkání. Majitel, tak padesátník, si jí nemůže vynachválit. Jen se hrozně diví, že do jeho spínačky pasuje můj bošák… S díky odmítám nabídku na výměnu, chvíli klábosíme, co nám moje znalosti španělštiny dovolují (takže jsme za chvíli beze slov…), uděláme pár fotek a jede se dál.

Jawa okolo sveta - 19 - Bolívia

Večer mě zastihne v poušti před Quechou. Zajíždím bokem z cesty a stavím ve větru stan. Do Uyuni bych to za světla nedotáhl (dnes 430 km) a jet potmě, to bych mohl skončit jako ten autobus, co jsem ho viděl nedaleko mimo cestu s utrženou přední nápravou.

28. prosince 2013, sobota

Půl roku. Ještě několikrát si dneska na to vzpomenu, na den, kdy jsem odjížděl z Prahy a šest měsíců na to se kodrcám bolívijskou pouští k největší solné pláni světa – k Salar de Uyuni. Mám v plánu solnou pláň přejet a zamířit kolem Arbol de Piedro na chilskou hranici. Jenže červíček pochybností hlodá. Za prvé si budu muset obšlápnout v Uyuni, kdo mi dá výstupné razítko do pasu, protože dole v poušti těžko očekávat klasickou hranici. A za druhé, je období dešťů, každé ráno je na štítech okolních hor nový příděl sněhu – jak bude vypadat solná pláň? Bude vůbec sjízdná?

Ještě než začnu ztrácet čas hledáním imigrační úřadovny v Uyuni, zajedu se na Salar nejdřív podívat. A je vymalováno… pláň pokrývá dvacet čísel slané vody, kterou se občas brodí turistické landcruisery, ale je vyloučeno, aby tím jela motorka – nějakých 80 kilometrů! Takže do Chile tudy ne. Škrtám pomyšlení na fotku u Arbol de Piedro a jedu do Uyuni.

Jawa okolo sveta - 19 - Bolívia
Jawa okolo sveta - 19 - Bolívia
Jawa okolo sveta - 19 - Bolívia
Jawa okolo sveta - 19 - Bolívia

Uyuni nejdřív najdu něco k jídlu. Bába má nějaké taštičky plněné masem a na polici nechlazené redbully s cenovkou šest „béček“ (x 3Kč). Platím naštěstí předem a jen zírám, co je tady tak drahýho?! Aha, redbull je prý za 14, ta šestka jako že neplatí – asi opět dvojí ceny. Čtrnáct bolivianos, to jsou více než dva dolary, to nestojí tahle „gaseosa energetica“ ani v USA! Vracím jí redbulla a žvejkám pálivou snídani bez pití. Koupím si něco později a jinde.

Pak jedu na hřbitov vlaků. Cesta není značená, a tak se k němu nějak proderu skrze smetiště. Fotogenická podívaná na vysloužilé parní lokomotivy opískované pouštními větry a následně zrezlé, by u nás přes noc zmizela ve sběru. Kotle, nápravy, celé stroje a vagóny, sem tam natažená houpačka pro děti a národa jak na Václaváku. Jawa je tu stejnou atrakcí jako samotné vlaky.

Jawa okolo sveta - 19 - Bolívia

Vymýšlím náhradní plán. Nejblíž na asfalt je to do Potosí, ale to bychom si zajeli a navíc bych jel zase kus zpátky po stejné cestě – a to já nerad… Pojede se pouští dva dny na Tupizu a San Vicente, dá-li bůh hor, modrého dýmu a vlakových lupičů. Proč? V San Vicente, což se dost málo ví, skončili svou životní pouť dva světoznámí zločinci Butch Cassidy a Sundance Kid (vlastními jmény LeRoy Parker a Harry Longabaugh). Vzpomínáte na ten film? Končí tím, jak se Redford s Newmanem vrhnou proti smrtícím kulkám bolívijské armády a všechno se zastaví. To bylo v listopadu 1908. Střih. Na scénu si to hrne Jawa 350, celá od rudohnědého bláta, jak jí Sucháč pár hodin předtím vyválel v jednom z hnusných brodů. To je konec roku 2013 a já stojím na vršku nad hřbitovem, kam tyhle dva výtečníky před více než sto lety údajně zahrabali. Kolem dokola pustina bolívijské horské pouště, dole jen hornická osada, kde se těží stříbro, a závora. Budou ještě dvě. Ta nejzábavnější dole ve vsi. Chtějí jen vědět kam jedu, aby měli přehled. Udělám pár fotek u „památníku“ a chlapík u závory mě ještě upozorňuje na muzeum:

Jawa okolo sveta - 19 - Bolívia

„si, amigo – Butch Cassidy y Sundance Kid, tady jsou pochovaní na hřbitově a máme tu i muzeum!“
„Muzeum?! Kde?“, ožiju.
„Bohužel, je zavřené“, zazubí se na mě a ukáže děravý chrup hnědý od koky.
Zase se uklidním. „A co ten hřbitov, můžu tam zajet a fotit?“
„Ten je taky zavřenej.“

Tak to bychom měli. „Tak mi aspoň řekni, kudy na Tupizu,“ dodávám zklamaně už česky a v tu chvíli si ještě myslím, že bych to mohl do večera do Tupizy stihnout. Ani náhodou!

Nahoře v kopcích leží u cesty sníh a v nadmořské výšce blízké pěti tisícům (podle mapy) musí dlouhá prudká stoupání Jawa na jedničku. Cesta je stejně tak rozsekaná a s takovou roletou, že by se tam motorka na dvojku tak jako tak rozsypala. Když se denní porce blíží třem stovkám km, necítím už záda ani ruce a smiřuji se s tím, že se bude tady v kopcích stanovat. V noci kosa jako v parku pod vánočním stromem z Šumavy, ale ty scenérie za to stojí a navzdory mému žehrání na stav cesty, každému s duší enduristy tuhle trasu ze srdce doporučím. I proto, že ta krása bude nazítří pokračovat!

29. prosince 2013, neděle

Plán pro dnešek omezený pouze na dojetí do Tupizy a překonání bolívijsko-argentinské hranice se nakonec ukázal jako velice prozíravý. Sjezd dolů s hor k řece Tupiza je plný nádherných scenérií, rozeklaných skal, kaktusů a abstraktních výtvorů přírody. Visím na brzdách a dvojce, občas fotím a vyhýbám se nekompromisním náklaďákům. Za hodinu jsem ve městě, kde hlavní ulici zabral nedělní trh, takže auta musejí natvrdo přes koleje na štěrkovku, ale to je po 500 km pouštních cest maličkost. Jakmile se vymotám na hlavní, uvítá mě nádherná asfaltka vinutá mezi skalami. Sakra, i tohle stojí za projetí. Užívám si kvalitního povrchu a hrnu Jawu dolů stovkou. Vida jí, holku – jaké je to univerzální enduro. A to ještě musím dodat, že po přenastavení karburátoru na tyhle výšky spadla spotřeba ke 4 litrům! Pravda, koně tam nejsou a jakmile se otevírá chřtán nad půlku plynu, motor se dáví, jelikož přístup k hlavní trysce je tu dost problematický a vyndávat celý karb v tomhle prašném prostředí se mi moc nechce. Takže do půlky plnu a častěji řadit.

Ve Villazonu, což je hraniční město ještě doplním zásoby jídla, které v poušti vzaly za své, a pak šup na pumpu. Klučina je očividně líný se piplat s papírováním kolem prodeje PHM gringošovi, a tak po pár slovech mi prodává plnou nádrž za místní cenu – asi 11 Kč/litr. Nalil bych si to nejraději i do kapes…!

Dobře naladěn přijíždím na čáru a pak už je to všechno jen palcem dolů. Nene, nehodlám tu zase líčit v podstatě vždy podobnou přehlídku lidského ponižování stupidního úřednického systému nazývaného imigrační a celní procedura. Tolik jsem se těšil na Argentince… ale 7,5 hodiny na hranicích tenhle přechod spolehlivě protlačilo na první místo před Mongoly na mém pomyslném žebříčku debilních hranic. TOHLE si nepamatuju ani z dob socialismu, ani z raných ruských nebo ukrajinských přechodů, dokonce ani marocká čára devadesátých let toho nedosahuje. A celá střední Amerika je co do systému podobná, ale ne tolik důkladná. Tady si to prostě odčekáte, takže můj kalkul a sázka na neděli úplně selhaly. Večer jsem rád, že najdu hotýlek s ultra pomalým připojením na net, ale jsem tu. Jsem v Argentině! Bienvenidos Che!

zdroj: jawakolemsveta.cz

Pridané: 03.02.2014 Autor: Redakcia Motoride.sk pošli na vybrali.sme.sk

Seriál článkov - Jawa okolo sveta:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Hodnotenie: (4 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (5)  [Verzia pre tlač] Tlač

Body a Trasy v tomto článku:

Galéria ku článku: