Jawa okolo sveta: 22 - Tierra del Fuego - Java už znovu v Čechách!

Text & foto: Pavel Suchý

Má naděje, že tu budou mít nějakou unii, zhasla už včera. Na každé hranici klasický paperwork, i když nutno uznat, že to docela odsýpá.

Počasí je ledové a hlavně větrné. Fouká tak, že nudle samy lítaj z nosu, od rána jedu s dešťovkou. Ne kvůli vodě, ale kvůli zimě, která tak neproniká do bundy. Na trajektu potkávám český pár a dvojici Brazilců na motorkách. Mapy zase lžou, dokonce i čísla silnic jsou jinak.

Večer se kazí počasí. Rozhoduji se nedojíždět za každou cenu večer do Ushuai. Zůstávám v Tolhuínu, kde je pumpa. Hory si chci užít zítra s lepším světlem na fotky. Při hledání noclehu narazím na pekárnu (Panadería La Unión), kde majitel poskytuje ubytování cyklistům a motorkářům zadarmo! Včetně wifi a teplé sprchy! To je nejlepší cena, jakou jsem platil… na ubikaci už je Slovák Andrej a Polák Martin, oba šlapou na kolech, blázni.

19. ledna 2014, neděle

Neděle – nic se neděje. Venku počasí, že bys Indiána nevyhnal a protože je bydlení a net zadarmo, rozhoduji se zůstat jeden den tady v Tolhuinu a věnovat se práci. To směle zabere celý den a navečer už počasí vypadá mnohem přívětivěji, pokud se nebudu v hodnocení ohlížet na teplotu. Ta je dost podobná té aktuální české, jen s tím rozdílem, že tady je „léto“. V panaderii, ve které jsem ubytován, je celý den neuvěřitelný nátřesk, personál se sotva stíhá otáčet a pekárna dodávat čerstvé jídlo. Podnik má asi skvělou reputaci v širém okolí, zastavují tu velké dvoupatrové autobusy a u pultu funguje systém na lístky s čísly jako na úřadech, protože by se lidé asi ušlapali. Na úspěch panaderie se venku hned lepí trhovci se stánky a neděle tu hned připomíná jakýsi jarmark, do které má co nevidět začít sněžit. O to víc mě překvapuje jeden černoch, co tu prodává sluneční brýle a cetky. Nejen že tu asi brýle proti slunci nebudou tím úplně nej artiklem, ale musí mu tu, chudákovi, bejt asi taky dost zima… Polák Martin byl pomáhat v pekárně a donesl výslužku. Mé tělo odvyklé už na podobné laskominy se mi v noci náležitě odmění!

20. ledna 2014, pondělí

Prší. Beru notebook a jdu psát článek pro Motocykl. Poptám se, jestli bych neměl taky v pekárně hnout prstem, když tu dřepím zadara. Venku je ještě hůř než včera, kopce nejsou ani vidět a z nebe padá vytrvalý jemný déšť…

V tomhle duchu uteče celý boží den. Trochu vypomohu v pekárně a zítra za to na cestu dostanu výslužku espanados, taštiček plněných masem a sýrem.

21. ledna 2014, úterý

Zima, zataženo, ale neprší – jen mrholí. Rozhoduji se vyrazit. Když se hnem, tak jdem! Hory jsou sice vidět, ale špičky mají v něčem, co dost připomíná sněhová mračna. Ještě cesta podél jezera dává naději, že mozol vykoukne, ale záhy se dává do deště, který už jen nahoře přejde do smíšených přeháněk. Z nebe padá bílé svinstvo, silnice občas postrádá asfalt a šplhá do hor vysokých jako Sněžka. Nazouvám zbytek nemoků (vršek už mám kvůli větru, který proniká každou skulinou a vyhání mi teplo od těla) a dojíždím v zatáčkách dvojici Chilanů na bavorácích. Osmistovka a to první je něco hodně nového…ten výfuk… To je novej wasserman GS! Ovšem jedou kluci jako báby s hnojem a na rovinách samozřejmě nechtějí jawu pustit před sebe. Ok, schytáte to v zatáčce, chlapci. A za chvíli je nevidím. U vjezdu do Ushuai zahlédnu partu Brazilců, se kterými jsem se dal do řeči před pár dny nahoře před Rio Gallegos. Zamáváme si. Jsem zmrzlej jak ruskej bezdomovec a jedu hledat ubytování. A ejhle, padá kosa na kámen. Levné hostely jsou plné, drahé hotely jsou prostě drahé. A tak končím pod stanem v plném kempu Pista del Andino, na který jsem dostal tip od žlutých trabantistů. Ojetá zadní mitaska se cestou k fleku protáčí na mokré trávě s mechem, to jsem zvědav, jak vyjedeme.

Odpoledne trávím v místnosti připomínající kempovou hospodu, ale nic si tu nedáte, pokud si to nepřinesete. To trochu nechápu, prostě latinská Amerika. Net je tu žalostně pomalý a výhled dolů na přístav deprimující – počasí je vysloveně hnusné a v kamnech u okna bydlí jen čoud bez ohně. Ledoborec dole na moři vozí turisty do Antarktidy. Za kilo (100 000 Kč) vás odvezou ze zimy do ještě větší zimy a bude smět říct: byl jsem v Antarktidě. Ostatně většina z nás turistů je ze stejného důvodu i tady na Konci světa, protože kromě toho, že dál už silnice nevede (jen ripio do parku a k estancii Harberton), tu chcíp pes. Nad městem se tyčí čerstvě pocukrované hory, na které večer na chvíli dopadne šikmé světlo rudého slunce, které se na poslední chvíli rozhodlo prohlédnout pod šedou dekou mraků. Uvidíme, jak bude zítra…

22. ledna 2014, středa

Na noc jsem si nohy nazul do mikiny a ještě přikryl bundou. Byla kosa, ale dalo se to vydržet. Spadlo pár kapek, ale ráno jsem nevěřil svým očím – vymetená obloha! Tolik štěstí… než jsem vyrazil do Národního parku, už se objevily mraky, ale dopoledne bylo slušně. Ani na bráně parku přesně nevěděli, kde je poštovní budka Na konci světa a poslali mě 12 km do zátoky Lapataia. Tam jsem narazil na dva české baťůžkáře, které hned zaujal zvuk Jawy. Ti mě zase poslali do jiné zátoky, že tam nějakou budku polepenou samolepkami viděli. Takže to nakonec dobře dopadlo. Zátoka s molem naproti ostrovu Rodenta náleží do takzvaného Kanálu Beagle neboli průlivu Francise Drakea. Beagle se to jmenuje nikoliv po psech, ale o anglické lodi, která sem připlula mnohem později nežli pirát Drake, druhý muž, který po Magellanovi obeplul svět se svou Golden Hide. Taky řízek – ještě přitom stihl loupit a drancovat ve jménu anglické koruny. Za to dostal titul Sir, a jestli se nepletu, tak také nějakou trafiku ve formě funkce v admiralitě.

Poslal jsem, co bylo třeba, nechal si dát do pasu razítko z Konce světa hned za razítko z Mitad del Mundo a když už jsem dělal poslední fotky, slyším motorku a troubení – Susanne s BMW. Je šikovná a samostatná. Škoda, že je vdaná a mohla by mi spíš dělat mámu… J Nicméně je to řízek. Včera zůstala v noci stát na cestě, protože zapalování jejího boxeru řeklo: dost. Teplota klesla pod nulu, a tak měnila jeden díl za druhým, až to zase chytlo. Motor si sice ani teď kdovíjak nepřede, spíš tak poškytává a když jedu za ní, cítím špatně spálený benzín jak z uchlastaného wartburgu, ale jede.

Protože mě Susanne postrašila předpovědí počasí, změnil jsem rychle plány. Zajeli jsme do kempu, kde jsem zrušil další noc a nechal si vrátit peníze. Byli ochotní, takže bez problémů. Rychle zabalit a pak do města – pumpa, jídlo, pár fotek u nezbytných cedulí a mezitím už leje, kopce ve sněhu. Vyrážíme zpátky do pekárny v Tolhuinu. Cestou párkrát vyleze sluníčko, takže to zase není taková hrůza. Vlastně už jedeme domů, na sever do tepla a pak zase do zimy. Uteklo to. A ani jsem se neotočil…

23. ledna 2014, čtvrtek

Nocoval jsem tentokrát v pekárně ve fitcentru a bylo to výrazně lepší nežli v té minulé špeluňce, kde ani ručník neuschnul. A také tam byla okna, malá, ale byla. A jimi jsem ráno viděl modrou oblohu, po které se honilo pár mraků nízkého stupně nebezpečnosti… opravil jsem polepy a dotáhl čep zadní kývačky, který musím poslední dobou občas hlídat. A jede se.

Rio Grande s památníkem Malvín, San Sebastian s poslední pumpou s levným benzínem a levným olejem pro kamióny, chilská hranice. Fronta jako na banány… a zevnitř už se ozývá úřednická bubnovačka, nezaměnitelný zvuk továrny na vyplněné a zbytečné formuláře. Razítka bouchají jako na střelnici. A mezi hranicemi v území nikoho rozsekaná cesta. Kdyby propustili půlku úředníků a hranice otevřeli, mohli by tu mít asfaltku jako na přehlídku…

A potom chilské ripio a vítr. Žereme se Susanne prach od aut a přeme se o to, mám-li pravdu já (už jsem tudy jel – ona jela přes Porvenir) anebo mapa a GPS. Nakonec prosazuji svou a přesvědčuji Susanne dvacetikilometrovým úsekem nového pěkného asfaltu.

Večer kempujeme v pampě před Cerro Sombrero (Stínová hora), kolem se pasou lamy a občas někdo zastaví, jestli něco nepotřebujeme. Stavím stan v závětří Jawy a vážu ho k ní, z dálky zní skřípot silničního skrejperu rovnajícího ripio. Vaříme polívku a povídáme si o minulých cestách. Když to dáme dohromady, máme společně dost přes milión kilometrů…

24. ledna 2014, pátek

Je pět nad nulou a ledový vítr ženoucí se jen mírně zvlněnou rovinou pod šedým nebem odněkud z ledových plání Antarktidy je ostrý jako ostříž a proniká oblečením jako nic. Susanne ještě ponocuje, a tak bloumám zmrzlý po okolí a říkám si, že mám Ohňové země plný chrup. Jak tady proboha může někdo žít? A proč? Jak se mám dozvědět později, vláda poskytuje lidem v Patagonii různé úlevy, ve snaze zastavit vylidňování. Dřív stačilo sem navézt pár lodí trestanců a ti to tu osidlovali podobně jako vyhnanci ruskou Sibiř nebo angličtí muklové Austrálii. Vězení za vězením to tu bylo. Dneska mají obyvatelé Patagonie dotovaný benzín a energie a důchod po pouhých 25 letech práce! Začínám přemýšlet, že se sem odstěhuji, počasí-nepočasí…

Na čáře z Chile do Argentiny zase fronta, ale odpoledne jsme v pohodě v Rio Gallegos, kterému se občas říká Culo del Mundo, neboli zadek světa... Na pumpě odhaluji prasklou jisticí podložku matice čepu kývačky. Vyhodím jí a dám matku na loctite, ale ta kýve společně s kyvkou. Něco tu nepracuje, jak by mělo – nejspíš zarezl čep a teď se otáčí v rámu. S tím tu nic neuděláme, zmůžu se jen na to, že tam pošlu ze spreje trochu tuku na řetězy. To už musí dojet. Jak může zareznout něco, co denně maká jako čert?! Asi jsem měl ten zadek před odjezdem rozebrat a zkontrolovat, kdoví, kolik let na tom v autoškole v Třebíči rajtovali…?!

Využíváme na pumpě wifi a já nejdřív sháním po síti Jakuba Jamese Staubera, co jsem mu pomáhal v Chile lepit vanu na Vanu. Prý tu hnije už týden a čeká na součástky pro vstřikování. Chevy už má dost a postavil si hlavu. Jenže Jakub, aby se prý nezbláznil od čekání, vzal autobus a nechal se odvézt do El Calafate na ledovec. Ještě tu máme ale jeden kontakt – Carlose Leopolda Hopiana, po rodičích Čechoslováka narozeného v Chacu. Ano, tam nahoře v Saenz Peňa. Je online a slovo dá slovo – dneska zůstáváme u něj!

Carlos je umělec a učitel v penzi. Jako správný kumštýř je roztržitý a mile nepraktický. Nejdřív si vymaže z karty fotky, co pořídil, když Susanne opravovala BMW, a pak mi vypráví, jak nechal motorkaření po dvou držkopádech. Je s ním legrace, zvládá pár slov a frází česky, jako například PAPEJ CHLAPEČKU (to má od babičky a málem mi zaskočí, když to na mě vybalí u jídla) nebo CEŠ ČAJ NEBO KAFÉ?, použitelně anglicky a zbytek se doladí. Máme super večer s pečeným kuřetem, pivem a s parkováním motorek u sousedů. Soused se zasní, když slyší Jawu, nasaje modrý kouř a zavzpomíná, jak měl Jawu 250 z roku 1949 (Pérák, samozřejmě!): MONOCILINDRO, DOS TIEMPOS…

Vzpomněl jsem Susanne a její zlobivou babičku GS. Při odjezdu od pumpy (Carlos už nás nedočkavě vyčkával) najednou křup, cvak a zadní kolo se při rozjezdu zablokovalo. Zahlédl jsem kámen velikosti dětské pěsti, jak se vykutálel od kardanu a ukazuji, že už je to ok. Ale při výjezdu na silnici zase a páka nožní brzdy dělá divné srandovní pohyby. Tipuji to na prasklou pružinu v zadní bubnovce. Susanne neváhá, shodí bagáž a sundá zadní kolo. Kromě toho, že dost překvapeně zírám na to, jak jsou zadní pakny litrového BMW o dost užší než u malé Jawy, nevidím žádnou závadu. Až najednou vypadne nypl prasklého drátu. Ten zlomil kámen skřípnutý mezi rameno kardanu a výplet. A nypl se uvnitř šprajcoval o nálitky drátů. Za to BMW nemůže, ale řešení s nyply v náboji namísto v ráfku má očividně i své nevýhody. Stát se to v plné jízdě, moc by toho z nálitku bubnu asi nezbylo…

zdroj: jawakolemsveta.cz