Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

ISSN 1336-6491 | Online: 756 | Redakcia

motoride.sk :: Články | Videá | Tipy | Foto | Klub | Inzercia | Firmy | Fórum | Kalendár

Živé sledovanie Dakar 2018::

» Dakar 2018 - 14. etapa

18:09 - V autách vyhráva svoj druhý Dakar Carlos Sainz na Peugeote, v kamiónoch patrí titul Kamazu a Eduardovi Nikolajevovi.

16:27 - Tak jazdcov máme v cieli: 1. Kevin Benavides vyhráva poslednú etapu Dakaru, naviac v rodnej krajine a získava druhé miesto. Druhý v etape Toby Price si zaistil 3. miesto celkovo. Matthias Walkner jazdiaci na istotu prišiel do cieľa so stratou 5m38s a stáva sa víťazom Dakaru 2018!

Sumoto Brno MOTOQUAD www.foxracing.sk DS auto Indian - www.klasikmoto.sk VR46 - motosvet.sk choppermania.sk

Anketa:

Tvoja prvá motorka bola:

Pre vás:

Povinné zmluvné poistenie - vyber si najlepšiu cenu!

Hodnotenie: (8 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (10)  [Verzia pre tlač] Tlač

Jawa okolo sveta: 06 - Mongolsko střední

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 19.08.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk
Čitatelia: 5084 [Mototuristika - Ázia - Cestopis]

Poušť. Hřebeny čtyřtisícovek se rozestoupí do šířky a pod koly zbude jen vyprahlá roleta natřásajicí a rozebírající motocykl zaživa.

Seriál článkov - Jawa okolo sveta:

Text a foto: Pavel Suchý

22.7.2013, pondělí

Jedinou obranou je rychlost nad 60 km/h, jenže to pak oči nezvládají uhlídat nehorázné díry v cestě, které prostě nevidíš. Vlastně vidíš, ale tak pozdě, že je jakékoliv brzdění zbytečné. A stav zadních tlumičů tomu právě moc nepomáhá. Po všech těch kilometrech se vůbec divím, že jsem zatím ztratil jen jednu petku vody.

Na výjezdu z Khovdu jsou budky s nápisem POLICE a závora. Za 500 tugriků vám jí zvednou a pustí dál. Ovšem pro místní to neplatí, takže hádka o 7,50 Kč… Jsme úspěšní, po deseti minutách úřednice rezignuje a klacek dá nahoru. Z města stoupá deset kilometrů asfaltu a pak utrum.

Chochli na Dněpru mi malinko začínají lézt na nervy. Nejdříve ráno ve městě ztratíme hodinu tím, že hledají krám, kde nakoupit konzervy na cestu. Přitom jsme v krámu byli večer a já konzervu kupoval. Ale co, říkám si, počkám na ně u pumpy a pozoruji cvrkot pondělního města, dobitá a rozlámaná auta, spěchající lidi a čínské náklaďáčky a motorky obšité koberci a s ohromnými padáky. To ještě netuším, že mě společné tempo na cestě donutí v poledne rozloučit se a pokračovat dál sám. S věčným studiem teplotního stavu motoru kyjevského zázraku, „těchosmotrem“ filtru a karburátorů a s přesnídávkou každé dvě hodinky bychom jeli do Ulanbátaru dva týdny…

Protože stavějí novou silnici a mají už položeno 20 km asfaltu, vyjedu si mazaně nahoru a upaluju sám k východu, opět svobodný jako ti orli nade mnou. Pak už asfalt končí utaženým podkladem s asfaltovým nástřikem. Lidem kolem stavby se to asi moc nelíbí, což usuzuji podle jejich předivoké gestikulace a občasného kamene, který ke mně letí. No co, mně se zase nelíbí ta dojebaná cesta pod náspem. Občas musím překonat nějakou tu hromádku hlíny nastraženou na náspu anebo sjet dolů, když je přede mnou překop s betonovou vodní troubou. A pak zase nahoru.

U Machanty mě mile překvapuje 40 km úsek pěkného asfaltu, který není v mapě. O to větší je pak utrpení z další cesty, která je horší než dosud. Hlavně ta roleta. To abych měl 30“ kola a ne 18“! Odpoledne dávám krajíc chleba s ruským jahodovým džemem a trochu vody. Zjišťuji, že jsem jednu petku potratil. Pokračuji dál. Osamělost je tu absolutní a kostry mrtvých velbloudů ten pocit jen umocňují. Jakmile je příležitost, paranoidně doplňuji benzín – v Zeregu, v Darwi a na konec večer i v Eipu, který ani není na mapě a já do něj dojel z úplně jiného směru, než jsem měl. Mezitím tam taky šplíchnu čtyři litry z rezervního kanystru od oleje, který začíná sáknout. Je to modrá plechovka ZIC, kterou jsem dostal od Petera. Vyprázdním ji a postavím u cesty u velbloudí kostry pro Ukrajince, až tudy pojedou jako pozdrav… spotřebu mám mezi 4 a 5,5 litry, to podle množství písku na cestě. Řetěz v otevřeném krytu trpí jako pes a vytahuje se jako tričko z pouti. V Darwi kupuji tubu vazelíny a ráno na tom zase trochu něco udělám.

V podvečer dojíždím do malé osady na křižovatce – Eip. Několik jurt, dva, tři zděné domy, pumpa a anténa na vysílačku. Signál tady není. Benzín jenom osmdesátka, ale u obchůdku, kde si kupuji perlivou vodu, se seznamuji s mladým děvčetem jménem Badra (22 let), hovoří jakžtakž anglicky i rusky, protože dělá školu v Ulanbátaru. Její rodině patří jak pumpa, tak i malá ukoptěná ubytovna s jídelnou, kde zůstávám na noc. Ochutnám Ca z kozího mléka a jídlo z nudlí a kozího masa - Cujvan. Večer dorazí autobus linky Ulanbátar – Ulgii, na jehož palubě je Korejec Lee, který na svém Daelimu Daystar 250 jede kolem světa ve směru východ – západ. Tedy, vlastně nejede, protože má motorku momentálně na celnici v ruské Tašantě. Skončilo mu ruské vízum a on musel autobusem do Ulanbátaru na ambasádu a teď jede zase zpátky na západní hranici Mongolska. Vyměňujeme si kontakty – já jemu české, on mě Ulanbátarské a korejské.

Bavím se také, nebo spíš se snažím dorozumět, s řidiči dvou cisteren, které pendlují mezi Ulanbátarem a Khovdem a zásobují benzínky palivem. Když padne slovo Československo (raději se vždycky prezentuji touhle obchodní známkou, než aby si mě pletli s Čečenci) znají Mongolové jen Jawu, Rumburaka a Létajícího Čestmíra. Tomu se nejde nezasmát. Ostatně, jméno Rumburak jim přesně pasuje do pusy, jako by byl místní: Rmbrrag…

Do Altai to mám pouhých 85 km, protože jsem dnes sám urval skoro 400 km (přesně 370 km) a bolí mě celej člověk. Do půlnoci vyzvídám, co a jak. Badra, až vystuduje, bude tady učitelkou. Teď má prázdniny, ale ráno pomáhá na pumpě a večer s jídlem. Mžouravá úsporná výbojka osvětluje jedinou místnost a já se ptám nesměle po možnosti dobití notebooku. Zásuvku nikde nevidím. Badra říká, že ráno to bude možné, teď už ne. Všechno tu jede na solární elektřinu a 12V akumulátory s trafy na 220V. V zimě prý také, ačkoliv je tu prý hodně sněhu a běžně 40° pod nulou. Tady tohle není zrovna dobré místo k životu, říkám si, když usínám a pod víčky vidím neustále tu rozsekanou cestu. A Badřiny mandlové oči…

23.7.2013, úterý

V noci se do místnosti, kde jsou postele a která zatím byla jen moje, přivalí tři hluční Mongolové, zavřou okna a nehorázně chrápou. Ráno zase na sebe pořvávají a dveře do jídelny nechají rozcapené, asi abych dobře slyšel. Ne, takt jim rozhodně nechybí. Jinde se zase na pumpě z autobusu vyvalí osm nebo deset Mongolů, bez úsměvu, bez pozdravu mě obklopí a z bezprostřední blízkosti mi civí pod ruce, do obličeje, do tankvaku nebo do notýsku, kam si píšu tankování a kilometry. A furt jedou to svoje – mezi sebou i směrem ke mně, aniž by je zajímalo, kolik asi cizinců umí mongolsky.

Ráno slunce nesvítí a dokonce mrholí. Z nabíjení nebude nic. Ze snídaně taky ne. Napnu řetěz a nacpu mu do krytu tubu smazky Siboil a vyrážím se dál potýkat s roletou a pískem. Toho je tady docela dost a místy je tak jemný jako hladká mouka. Přední kolo mi vždycky hodí dávku na boty a já mám pocit, jakoby to bylo bláto. Samozřejmě se v těch korytech motorka propadá a má snahu zavřít si řídítka. Je třeba mít pokaždé dobře zařazeno, aby motor tahal, takže čtyřku nikdy, pěkně rozmotanou trojku nebo dvojáka. A držet holku koleny. Následuje ohromná exploze prašného oblaku. Po nějaké době na to přicházím – ono to totiž je skutečně bláto. Vyschlé a tisíci kol rozdrcené na pudr. Proto je pokaždé v ďolíku!

Do Altai přijíždím asi po dvou hodinách. Nejdřív tankuju a pak hledám net, u něhož prosedím celé odpoledne. Potkávám se tam s Poláky, kteří na osmi motorkách křižují Mongolsko s asistenčním autem a pěti přístroji gps. Jsem pro ně zjevením a oni pro zase po dlouhé době prvními turisty. V hotelu, kde jsou ubytovaní, dlí prý i polská geologická výprava. Zvou mě na nocleh, ale já mířím ven z města do pouště, kam vede opět v mapě nezanesená asfaltka. Dám rychlých 70 km, vypadá to na déšť, a pak už hledám útočiště v proláklině, kam není ze silnice vidět. Dnes pouhých 160 km, ale zítra, dají-li místní duchové, kterým jsem včera na mohyle obětoval ruskou žvýkačku, bych mohl přejet poslední úsek kamenité pouště. Uvidíme.

24.7.2013, středa

Celou noc prší. Budím se a pořád si říkám, jestli se proláklina nezmění v rybníček? Ráno vstávám do zatažené a sychravého dne, všecko je mokré jako hnůj. Navlíkám kromě mikiny a spodků i vojenský svetr z Excaliburarmy a vytahuju zase teplé rukavice. Asfaltka a posléze utažený násep pokračují ještě nějakých 35 km a pak šmitec – hup do rozbahněné a mokré stepi. Až na blátivá místa to ale docela ujde, protože vlhká cesta líp ukazuje terén.

Docela to utíká, počasí se probírá a já sundávám teplé vrstvy. Dokonce si udělám čas na video ze stativu, přičemž zastaví náklaďáček, ze kterého, bůh ví odkud, vyleze asi devítičlenná rodina v čele s kmetem a následuje typická tichá prohlídka. Po deseti minutách odjedou a já pak asi dvě minuty hledám hystericky klíčky od motorky a jsem přesvědčen, že mi je smradi čmajzli… jasně, že byly pod bundou. Měl bych se asi víc uvolnit, ale to jejich chování mě znervózňuje. Jejich omezená mimika způsobuje, že nedokážete odhadnout jejich myšlenky. Úsměvy jsou řídké, pozdravy jakbysmet.

V Buuzagaanu beru benzín a něco k jídlu. To je tady drahé jako prase, asi mě natáhli, správně – jako cizince. Ale možná jsou drahé ty konzervy s hovězím. Jak zjistím později, jsou docela dobré, ale pečivo je žluklé. Korejský jahodový džus s dužninou dodá aspoň nějaké ovoce, protože tady žádné není. Nahoře nad vesnici dávám oběd a koukám, že to, co ráno odešlo, se zase vrací. Mám v zádech černavu temnou jako olovo. Celé odpoledne tak proběhne jako závod s počasím. Šance jsou vyrovnané. Pokaždé, když zastavím a něco fotím, vidím vodní závoj jen několik kilometrů za mnou. Zdržím se navigací v Bumbuguru, ale nad osadou je horský hřeben, na který rychle vystoupám průsmykem a doufám, že to frontu pozdrží. Chvíli to vypadá nadějně, ale pak se cesta výrazně zhorší. Ztrácím rychlost, z nebe padají první kapky. Podle mapy a z jiných informací tuším, že se blíží místo se spadlým mostem a hlubokým brodem. Jestli se tohle do řeky vyleje, bude veselo!

Závod jsem prohrál těsně před brodem. Několik jurt mě nutí zastavit a hledat úkryt před průtrží mračen. Hodina v jurtě, v níž se vystřídá potupně asi dvacet lidí, proběhne v družném rozhovoru, kdy domácí jeden přes druhého mluví pozpátku a já krčím rameny. Každopádně mě pohostí miskou Ca a mouchami olezlým sladkým pečivem. Pán domu, jak se zdá mi nabízí nocleh a přitom několikrát poukazuje na své dvě ženy. Jedna z nich před ostatními bezostyšně kojí. Nevím, kam míří, už jsem slyšel o pohostinnosti až za mez evropských zvyklostí, ale tohle musím s díky odmítnout. Co by tomu řekla Okresní hygienická stanice u mě doma?!

Z nějakého neznámého důvodu (ale mám takový pocit, že kvůli mně) se mezi domácí a sousedkou strhne hádka a následně i bitka, při které létají nejdříve jen nudle (nikoliv ty z nosu), ale pak i lavory, prkýnka a židlička. Celé se to semele nějak rychle a jurta je najednou poloprázdná. Celé to akusticky znělo jako scénka z výběhu paviánů. Zvedám se. Přestalo pršet a sex v bagančatech mě neláká. Všecko venku je kluzké a rozmáčené, voda v brodu kalná. Na příjezdu k němu sebou na blátě třísknu. Jeden místní hoch na motorce, o které mi prozradí, že je „made in China“ (to kdybych to na té nádheře náhodou nepoznal) mi ukazuje, kudy jet. Prý je v tom hlavním brodu hloubka. Nezdá se mi to. Něco tady smrdí a já ho trochu podezřívám, že mě láká schválně na špatné místo. Snad pro vlastní zábavu, snad s vidinou následného výdělku… ne, ne. V hlavě mi bliká varovná červená kontrolka „Achtung! U-boot!“

„Tak nejdřív ty, frajere, „ říkám mu česky a rukou naznačuju, ať mi to ukáže. Ne nadarmo jsme národem odkojeným pohádkou o perníkové chaloupce. Baba je husa, už na lopatě sedí…. Žbluňk a Mongol je i s čínskou ponorkou po pás v kalné vodě, stopětadvacítka zachrchlá a je po představení. Já to věděl! A ten mamlas tam ještě vjede…

Vybírám si vedlejší místo. Je tam hloubka asi 60 cm, do půlky kufrů. Ns nohách, poučen z předchozích nezdarů a mokrých ponožek, mám už neoprénové návleky a kalhoty přes ně. Jawa žuchne do vody, protože na blátivém příjezdu nemá smysl šahat po brzdách, a už se voda valí žebry válců. Potopené výfuky zase změní zvuk, něco zasyčí, ale to už má jednička naloženo a tlačí vorvaně vodní masou, která jde i přes karburátor. Trvá to celé snad jen vteřinu a jsem na druhé straně. Nohy v suchu, jen se otočím k Mongolům, kteří ve dvou přemlouvají utopeného Číňana, aby vylez z vody. Zamávám a mizím.

Následných 20 km jedu přes hodinu. Na kluzkém blátě to jde hodně pomalu, často jedu tam, kam chce motorka, nikoliv obráceně. Se studeným soumrakem nacházím místo na nocleh s výhledem na Bayankhongor, větší oblastní městečko. Vyhazuji syslům žluklé pečivo a po dnešních vyčerpávajících 310 km padám polomrtvý do stanu.

25. 7. 2013, čtvrtek

Mongolské počasí mě nepřestává přivádět v úžas. V noci kosa a ráno balím s kulichem na hlavě v mlze jak na skotských blatech. Během deseti minut dvacet stupňů a když sjedu těch pár kilometrů dolů do Bayankhongoru, lituju, že jsem si nechal spodky. Přes den vedro a večer strašná bouře, ve které zevnitř držím stan, který jsem nestihl řádně ukotvit. A tak furt dokola, pouštní a stepní země mě smáčí dnes a denně, shora i zdola.

V Bayankhongoru nakupuji něco jídla do foroty (ano, odtud je fotka Mongolky s paštikou Hamé) a pak jdu na internet. Za nějakou chvíli si vedle mě sedne trochu tmavší, leč evropsky vyhlížející sympaťák a já za chvíli zjišťuji, že jde o Turka Sada, který na své Ténéré 660 jede kolem světa… svět je v pohybu, nomádi všech národností křižují planetu a bojují své malé bitvy. Tak například Sada zradila v poušti GPS (to se mně stát nemůže s mojí buzolou, kterou jsem ukradl ještě na základní škole při cvičení civilní obrany…) a pak si v písku zranil nohu. Dneska si po pěti dnech sám rozstříhal sádru. Třeb a se ještě potkáme, máme stejný kurz. Je zajímavé, že s kýmkoliv z motorkářů se zde bavím, všichni máme v poušti vlastně stejnou rychlost. To jde Jawě ke cti, ovšem vsadil bych se, že nikdo z nich nebyl se svým strojem tak často ve vzduchu nosem k zemi, jako já!

Za Bayankhongorem má být nějakých dvacet kilometrů asfaltu a pak zase poslední úsek bezcestí. S navigací je to tu dost zašmodrchané, ale pokaždé se s pomocí buzoly správně zorientuju. I teď by mě hlavní cesta vedla někam na jih do pouště. Kdo by předpokládal, že hlavní tah na Ulanbátar bude na tak hloupém místě uhýbat prudce vlevo. Nedal jsem se napálit a navíc se mi líbil ten nový asfalt za zátarasem. Nakonec zjišťuji, nikoliv s nelibostí, že skoro celý úsek mezi Bayankhongorem a Arwajcheerem je už vyasfaltovaný. Ovšem nevycházejme ze střehu! Místy je asfaltka v takovém stavu, že si zalítám i tady. Samozřejmě, co byste chtěli, značky žádné. Takže si to pěkně sypete kilo po koberci jak z pohádky a najednou PRD! Zadní kolo vezme zevnitř o podběh a vzápětí opustí zemi. Už se těším na nové tlumiče!

Chystám se dneska na údržbu, završuji 9000 km. Vzduchový filtr bude mít po prašném Rusku a pouštním Mongolsku nárok, motor je ve středních otáčkách trochu tupější. A taky chci vyměnit olej v přední vidlici, která si také užila svoje. Hádejte, jak složité je tady v tom Mordoru sehnat normální motorák 15W40? Řeknu vám to rovnou – skoro nemožné. Počítal jsem to, sedmnáct pump, které měly oleje (naštěstí se olej řekne mongolsky stejně jako rusky – maslo), nabízely v drtivé většině Mobil1 5W30 anebo nějakou ruskou ropu 20W20. Když byla čtyřicítka, byl jí pětilitrák pro náklaďáky. Takže až no osmnácté pumpě v pořadí jsem úspěšný a kupuji nějaký korejský olej odpovídající viskozity.

Když vezmu v úvahu zdejší klima, podmínky jízdy v terénu a složení vozového parku včetně čínských stopětadvacítek, ve kterých mlátí jak ve starém hamru, pak jde nabídka olejů 5W30 zcela mimo oje chápání. Potom jim v tom nemá mlátit… Mongolům.

Večer za Arwajcheerem nacházím hezké místo na spaní v horské rozsedlině, pěkně mimo dohled, ale v dosahu sítě GSM. Věnuji se motorce, ale to už se zpoza masivu ženou hromy a blesky. Rychle stavím stan a házím věci dovnitř. Sám se ještě stíhám osprchovat z kanystru a spláchnou pot a prach posledních pouštních kilometrů. Ale to už vítr cloumá stanem a já doufám, že si blesk nevybere můj stan anebo jawu plnou benzínu… cpu si hlavu hnusnou ruskou paštikou vzpomínám na drůbeží Hamé (toto NENÍ reklama, jen holé shrnutí faktů!!!), tenhle něžnyj paštet z Vjazmy obsahuje kdeco, ale maso to nebude. Tady výrobci nemusejí uvádět procenta masa a taky toho z jasných důvodů využívají. Hlad je ovšem silnější. Kdyby ode mě už nepřišel ani řádek, byl to buď blesk anebo ta očeň vkusnaja paštika.

26. 7. 2013, pátek

Do Ulanbátaru to mám necelá čtyři kila, takže teoreticky bych to měl po asfaltu bez křeče dát a navečer být v Rudém městě. Jak se ale záhy ukáže, teorie bývá často hodně vzdálená praxi. Tak předně, podobně jako nejsou v mapě zanesena místa, kde už asfalt je a vás čeká příjemné překvapení, nemůže být v mapě ani místo, kde se Mongolům silnice, zřejmě velice kvalitně udělaná, rozpadla a buď má podobu ementálu anebo je úplně zavřená a jezdí se opět prašnou stepí. Sám nevím, která z těchto dvou možností je ta snesitelnější. Je tu hodně písku, a když už jste se po 1200 km bez asfaltu psychicky narichtovali k tomu, že teď už se jen povezete, pěkně vás to otráví. Na druhou stranu, díry v asfaltce jsou místy tak hluboké a bez jakéhokoliv označení, že vaše rychlost na páteřní komunikaci před hlavním městem stejně nemůže být vyšší, nežli vedle ve stepi. Zažívám tu na asfaltce víc krizovek, než za celý týden. Bylo by dost hloupé rozbít si zobák tady, kousek před Ulanbátarem. Když v osmdesátce jde opět jawa několikrát do vzduchu, snižuji tempo. Silentbloky zadních tlumičů jsou už úplně zmáčklé, takže světlost zadního blatníku je menší. Pneumatika tak často doráží přímo do podběhu: bzzzum, bzzzum…

Písek a voda předešlých dní si navíc konečně našli cestu tam, kam je nikdo nezve – do karburátoru, hlavně kolem přeplavovacího kolíčku. V krku řízení cvaká, je čas na servis. Jenže ubytování ve dvoumiliónové metropoli se domluvit nepodařilo. 80 kilometrů před Ulanbátarem stojím před rozhodnutím, co dál? Neriskuji vjezd do pátečního velkoměsta, když do soumraku mám sotva tři hodiny. Rozbíjím tábor nějakých 30 km před ve stepi a dvě hodiny se opět věnuji šroubování – karbec ven a vyčistit. Zjišťuji, že potíže jsou rovněž s nefunkčním odvzdušněním víčka – problém většiny repasovaných Cr víček na staré Jawy. Dotahuji ložiska řízení, přičemž musím rozebrat skoro celý předek.

Nazítří zkusím dopoledne v UB sehnat ubytování a dílnu přes hospitalityclub.org a čas do příletu balíčku s náhradními tlumiči využít například pro dalších 1000 km písku pouští Gobi na jih k čínské hranici. Vůbec netuším, jaká cesta mě tam čeká, ale být tady a nevidět písek pouště Gobi?! Koukám rovněž do mapy, kde je slavný Chalchyn Gol, kde se v roce 1939 srazila Rudá armáda s japonskou, ale je to příliš daleko na východě až pod Mandžuskem. To si budu muset nechat na příště…

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz

Pridané: 19.08.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk pošli na vybrali.sme.sk

Seriál článkov - Jawa okolo sveta:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Hodnotenie: (8 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (10)  [Verzia pre tlač] Tlač
Get Adobe Flash player

Adamoto skútre

Tričko Motoride.sk

Tričko a šiltovka pre všetkých priaznivcov servera MotoRide...
Zasielanie tovaru obnovené!

Tričko

Šiltovka motoride.sk.
Šiltovka

Vtip

Pridal: HDPOLICE

Přečtěte si vyprávění o statečnosti ženy s malým revolverem, jakou prokázala z očí do očí vůči floridskému aligátorovi. Jaký malý kalibr ji zachránil? Byla to Beretta Jetfire… Ale nechejme ji příběh vyprávět vlastními slovy:

"Šla jsem se svým manželem, se kterým jsem v rozvodovém řízení, po břehu kanálu na okraji města Fort Lauderdale (oblast známá výskytem aligátorů) a diskutovali jsme otázky majetkového vyrovnání. Najednou z kalné vody vyběhl 5metrový aligátor a řítil se na nás se široce rozevřenou tlamou s ostrými zuby. Musela to být samice, která zde měla své
hnízdo s vejci.

Kdybych s sebou neměla svou malou pistoli značky ráže 6,35 mm, už bych zde nebyla. Stačil ale jeden výstřel do kolena mého exmanžela,… Aligátor se ho zmocnil a odtáhl ho z cesty do vody. Mohla jsem zrychlenou chůzí odejít. Musím říci, že je to skutečně výborná zbraň. Zachránila mne, a když k tomu připočtu i ušetřené výlohy za soud a rozvodového advokáta, nemohu jí dostatečně blahořečit."

Ďalšie vtipy »