Jawa okolo sveta: 20 - Argentína

Vymluvím se, že mám dolary na hotelu, abych získal ještě čas šmejdit a ptát se ve městě, a tak vyměním jen boliviány za nekřesťanský kurz 1:1. Ale co, aspoň jsem se jich zbavil, tady je očividně nechce nikdo a dál ve vnitrozemí už budou jen předraženým hajzlpapírem.

Text & foto: Pavel Suchý

Někdo mě posílá do obchodu Marilian, že prý ho vede Němec nebo německy mluvící člověk. Jo, frajer, který kasíruje dav indiánů za odebrané potraviny v obchodě spíše připomínajícím velkosklad, je růžolící mladý běloch s modrýma očima (ojos azúl) za sklem brejliček. Procpu se zase drsně davem a hned spustím nahlas angličtinou, abych se odlišil od drmolení ostatních. Reaguje okamžitě a nabízí devět, ať přijdu za hodinu.

To už jsem tam i se zabalenou motorkou, v hotelu mi při placení prominuli 3 pesos (podle kurzu 6 - 9kč). Stalo by se vám to u nás? Chlapce v Marilianu vyrušuji, když počítá balík peněz. Tady se točí prachy! Venku není, kde zaparkovat, všude pikapy a kárky, jakoby v Bolívii za řekou neměli v soudružském ráji Eva Moralese, co žrát… přes hlavy mrňavých Indiánů (tady se i já cítím jako čahoun!) podávám frajerovi balíček svačinového papíru. Bez jakéhokoliv utajování to přepočítá, zákazníci závistivě koukají a pak mi vyjede z pokladny účet na necelých 14 000 pesos. V ruce přilbu a tankvak, na sobě bundu a ze všech stran tisknut Indiány, nemám chuť se s tím počítat. Jen to zhruba přejedu a nastrkám do kapes. Spočítám to nakonec až za městem a nutno přiznat, že to sedí do koruny, tedy pardon, do pesos!

A tak vyrážím až kolem poledne, před sebou tisícovku km do Saenz Peňa (Chaco). Jede se krásně, motor si jen přede a počasí je nádherné. Jak se sjíždí s hor, začíná se oteplovat. Přes střechy aut vpředu zahlédnu u kraje stát motorku a dvojici s výmluvným mezinárodním gestem – s červeným plastovým kanystrem v ruce. A hned taky vím, že se přece známe – včera jsme se viděli na hranici a já fotil jejich naloženou Suzuki GN125, abych jí mohl ukázat, až mi zase někdo bude říkat, že jsem hovado a že jsem přeložil Jawu…

Zastavuji. Diego s Angelicou jedou z bolívijské Cocachamby, kde si byli vydělávat hrou na trumpetu. Věnuji jim ze zásob dvoulitrovou petku a za chvíli zase upaluji dál. Ještě netuším, že zakrátko budu benzín řešit i já (protože tady není zvykem stavět pumpy u hlavní trasy a musíte si pro „naftu“, jak říkají benzínu, zajet do města) a že večer nakonec strávíme společně v kempu v Metánu. Jak hledám pumpu, dostanou se „do vedení“ a protože máme společnou cestu (oni jedou domů do Córdoby), dojedu je na dálnici, kde nemilosrdně drtí do kopce jedničku. Jawa přiletí zezadu stovkou a v tu chvíli se cítím, jako bych řídil goldwinga…

Večer nám do rajčat s pivem trochu prší a já vzpomínám při jejich vyprávění na Ukrajince Peťera a Julii s Dněprem, co jsme se potkali na Altaji. Zase muzikanti na motorce, co motorce nerozumí, ale jedou! Škoda toho deště, chtěl jsem si je poslechnout a natočit, abyste zase měli nějakou tu kulturu…

31. prosinec, úterý

Bude toho dneska hodně, kolik musíme s Jawou ujet, a tak bych se měl snažit vstát co nejdřív. V noci sprchlo a zabouřilo, krásně se lenoší a hlavně dvouhodinový posun proti času, na který jsem byl dva měsíce zvyklý, dělá své – těžko se leze na nohy. Vyjíždím po osmé do krásného rána s modrým nebem slibujícím rozpálenou pampu. Pět set kilometrů skoro nemusíte hnout řídítky, snad jedině když se vyhýbáte díře či rodince na mopedu (nikoliv na mopedech, na jednom jediném, jak je tu zvykem). Ženu démona z Týnce stovkou a nestíhám otevírat všechny možné větrací prvky oblečení a tankovat sotva každých 200 km. Dává si holka do nosu, však je taky Silvestra! V poledne, slunce v nadhlavníku, stín přímo pode mnou, na prahu nejteplejšího měsíce jižní polokoule, si připadám jako na grilu. Občasné závany větru z pampy jsou fénem namířeným přímo do obličeje, na nebi pár mráčků a tavený motor jen přede. Je s podivem, že se tu ta pravěká mechanika nezadře. Nejlevnější 4T olej pro motory na CNG 20W50 mu asi sedne, ani nezakouří. Kolik zažitých mýtů za tu polovinu roku, co jsem na cestě, vzalo za své. Abych ale zase byl opravdu objektivní, množství karbonu v motoru je při použití těchhle olejů zaručeně X-krát větší než v motorech provozovaných na dobré 2T oleje. Otázkou, kterou si musí zodpovědět každý sám, zůstává, co je pro koho prioritou.

Až do odpoledne jsou na nebi jen malinké bílé mráčky, ale potom se zprava od jihu začíná tlačit něco, co vyvolává stále silnější protivítr. Je tu opět známý závod s počasím, který chvíli vypadá, že bych mohl zase jednou vyhrát, ale pak to nějak přidá do kroku. Z dálky je vidět, jak bouře před sebou tlačí grandiózní vlnu prachu, sotva to stačím vyfotit a strčit foťák do kapsy, je to tady. Jak přiléhavý je název nejbližší osady, kde musím zastavit a schovat se na pumpě: Pampa del Inferno… těch pár kilometrů procedí prach všemi vrstvami oblečení až na zpocené tělo, pronikne do tankvaku, o filtru sání radši ani nemluvím. Poryvy mnou smýkají občas tak silně, že mě to vyžene naprosto mimo mou kontrolu do protisměru. Z pampy letí proudy písku a urvaných větví a listů. Začínám se smiřovat s tím, že přenocuji tady na té pumpě.

Jsem tam asi hodinu. Opravím potrhané „odpískované“ polepy kufrů a pak si říkám, že už to trochu polevilo. Zatím ani kapka. Jakmile ale vyjedu, přihrne si to svatý Petr s vodou. Pán Bůh či ten jeho senior manager přes počasí Mr. Petr je podle mého skromného názoru nejspíš zlomyslný prostatický stařík – to je rámusu a příprav na vychcání a nakonec je z toho jen pár kapek. Hlavně, že člověka přinutí vlézt do igelitu! Hej vy tam nahoře, nebylo lepší se na to tedy rovnou vykašlat, ustříknout si někde bokem a motoviajera nechat jet pod čistým nebem? Zvlášť když chvátá na Silvestra ke krajanům…? Stejně ho nezastavíte!

Presidencia Roque Saenz Peňa. Asi něco jako Svatý Jan pod Skalou – co do délky jména. Stotisícové město vzniklo v roce 1912 a nese jméno po tehdejším prezidentovi Argentiny. O rok později sem přijeli první dva Čechoslováci pánové Novotný a Šašvata. A po první Velké válce, rozuměj První světové, sem do provincie Chaco zamířil velký proud chudých československých emigrantů hledajících v Novém světě příležitost k lepšímu životu. V letech 1930 – 1950 tu dokonce v místní škole působili za sebou českoslovenští učitelé (mimochodem jedna mladá česká učitelka je tu i dneska!) a v padesátých letech při své cestě Jižní Amerikou v téhle škole bydleli i pánové Zikmund s Hanzelkou. Údajně právě tady vznikla jejich kniha Tam za řekou je Argentina. Tady v Argentině žije nějakých 30 000 – 40 000 lidí československého původu, což řadí tuhle zemi na první místo latinské Ameriky v počtu našinců. Čechoslováci tu ve třicátých letech zavedli pěstování bavlny (prý ti, co sem přišli z Texasu) a způsobili zemědělskou revoluci v oblasti. Že ty příběhy o píli a umu našich předků jsou všude pokaždé úplně stejné, ať už je to tady Argentina, rumunský Banát anebo Krym podobně stepní jako Chaco, kde je v létě peklo a v zimě kosa a přívaly srážek.

Roberto Bubenik, který mě městem provází, sice už slovensky po předcích neumí (zvládá aspoň trošku angličtinu a s mou španělskou špetkou, co jsem pochytil, to dáme dohromady docela dobře), ale díky svému povolání mi může o místním zemědělství něco povyprávět… Pracuje pro společnost INTA (Instituto Nacional Técnologico Agropeculario). Provede mě muzeem (kam věnuji na věčnou památku jawí rybičku), cvičebnou tanečního folklorního souboru Moravanka i někdejší učebnou, kde nemůžu přehlédnout nástěnku s nápisem Gymnázium Teplice… koukám po připnutých profilech žáčků, kteří si dopisují jako kdysi my s pionýry ze Sojuzu a co nevidím: nějaké děvče přímo od nás z mého městečka Oseka. Ten svět je fakt jedna malá vesnice, stačí vzít Jawu a zajet si na náves potkat lidi a příběhy…!

Silvestra na cestě nakonec zvládám se zbytkem pepsi u otevřeného okna, když jsem předtím (o 4 h) v přímém přenosu po skypu oslavil nový rok s kamarádem a jeho rodinou ve středoevropském čase. Chvíli se potýkám s nostalgií, ale únava mě nakonec přemůže a usínám v klimatizovaném hotelu Orel na hlavní třídě.

1. ledna 2014, středa

Dopoledne trávím s Robertem, odpoledne pak v rozhicované garáži hotelu při údržbě motorky. Pod plechovou střechou je asi 60°C, jelikož na ulici je asi 37. Navečer přijíždějí do hotelové garáže dva Brazilci na Yamaze XTZ250. Hubenější pasažér mluví trochu anglicky. Vyprávějí, že měli namířeno do Peru, ale že řidič, mluvící jen portugalsky, ztratil cestou ledvinku s penězi, telefonem a hlavně s pasem. Z dalšího vyprávění vyplyne, že řidič je povoláním metalurg a pasažér pastorem. Asi dost mizerným, když ztratili všechny doklady i s prachama… Údržbou jsem vypotil asi kilogram tělesné hmotnosti a tak to večer musím v nápojích dohnat. Na pokoji se mi suší velké prádlo a hraje Buena Vista Social Club. Zítra zamířím dál k jihu…

2. ledna 2014, čtvrtek

Odložil jsem to o den. Celý den se schovávám na klimatizovaném hotelu a píšu článek pro MCZ. Odpoledne vystrčím nos na rozpálenou ulici a dojdu si koupit do motoprodejny tlumičák do přední vidlice, protože když je chladno, je předek dost „zamčenej“ a mě to leze na nervy. A chladno dole v Patagonii bude! Tlumičák 10W by to mohl napravit.

Večer pro mě přijede Roberto se svým služebním rozhrkaným fiatem Duna 1.3D (4d Uno se zadkem) a odveze mě znovu na Československou unii, kde se tentokrát mám možnost setkat s více lidmi, z nichž polovina mluví česky, jeden pán dokonce zpívá : Morava, krásná zem… a Krásnou pastýřku. Na to, že se narodili tady, je to úžasné!

Pak mě Roberto bere k sobě domů na pečenou vepřovou nohu. Má hezký dům a je nešťastný, že se mu ani na druhý pokus nepovedla domácí majonéza. Cestou na hotel mě vezme k sousoší Štefánika s Masarykem a pak se rozloučíme. Díky všem za srdečné přijetí!

3. ledna 2014, pátek

Předsevzetí vyjet brzy naráží na ranní déšť. Aspoň můžu lenošit. Na rovných silnicích v pampě to pak hravě doženu, tím spíš, že vyčištěný motor dýchající zase poctivě všemi kanály si jen zpívá a jde jako za mlada. Krajina v pampě s vlhkou vůní zemědělství (dneska je po dešti asi o 15°C míň) mi připomíná důvěrně známé roviny Ruska. Voda ještě trochu zastraší, ale pak už se dělá zase vedro.

Fenoménem Argentiny v mých dnech jsou fronty na benzín, případně vůbec chybějící benzín v podzemních nádržích čerpaček. Co to je? Co se děje? Dost mě to zneklidňuje, ale místní vypadají v klidu. Uvidíme v dalších dnech.

Večer jsem v městečku Recreo a mám v zadku skoro 700 km.

4. ledna 2014, sobota

Mířím do parku Ischiguasalto do Měsíčního údolí (Valle de la Luna) a k chilské hranici. S benzínem je to furt dost zvláštní – někde je, v jiných regionech třeba na několika pumpách ani kapka. Údajně. V jednom případě mi ale pumpař prodá „pod rukou“ pět litrů, samozřejmě, že ne za běžnou cenu. Tak nevím, kdo ten nedostatek vlastně způsobuje. Motorkáři v parku mi říkají, že je to tím, že začaly letní prázdniny, jiní to svádějí na prezidentku Christinu. Buď jak buď, je k vzteku, že země motorkářů a závodníka Fangia, země nového Dakaru, která má pod nosem ložiska ropy na Malvínách, musí koukat na anglický BP, který je vysává, a na pumpách visí cedulky „nafta no“. Zajímavé je, že diesel většinou mají, čert aby se v tom vyznal! A tak plním, co můžu a tahám se s hektolitry benzínu, abych někde nezůstal na suchu.

Rozpálená step, pardon pampa, se odpoledne začíná zvedat a vlnit. Motorka s vyčištěným a seřízeným motorem mi ve stoupání dělá radost. Jakoby ani nevezla ta kila a neměla za sebou skoro 40 000 kilometrů. Po tisícovce rovných kiláků si zatáčky zase vychutnávám.

Stíhám ve Valle de la Luna ještě poslední rundu s průvodcem. Zaplatím 140 pesos (zatímco domácí to mají za 80!) a domluvím si s naším rangerem, kterého veze první osobák, že pojedu vepředu, abych nežral ty tuny prachu od ostatních pěkně zavřených v klimatizovaných kabinách. Navíc jedou jako podělaní a v tom písku se musí s motorkou trochu švihem. Průvodce je v pohodě. Pokaždé mi řekne, za kolik km bude další zastávka a jak se tam dostanu. Tím získávám i dost času na fotky bez překážejících aut a ostatních turistů. Okruh má asi 40 km a s výklady zabere skoro 3 hodiny. Tím je rozhodnuto, že dnešních 450 km už nenaroste a já beru za vděk kempem v parku a s wifi až do stanu. Večer sleduji na TV v recepci start Dakaru. Zítra zamíříme stejným směrem na San Rafael.

Kemp stojí 25 pesos a kromě pitomého větru, ve kterém bojuji se stanem, je to luxusní nocleh. A ta obloha v noci!!! Jižní kříž najdu a poznám. Tím končím. Jo, a vlastně ještě měsíc… to mi ale nebrání v tom, abych večer s otevřenou hubou nezíral nahoru a nenasával to, co vám už nikdo až do příchodu Alzheimera nevezme. A v duchu děkuji mamince, že mi v dětství namísto Timura a jeho party dala raději do ruky nádhernou bichli plnou černobílých obrázků dalekých exotických krajů (S kamerou a za volantem třemi díly světa od F.A. Elstnera)… možná bych tu jinak nikdy neseděl.

V kempu jsou se mnou dva mladí motorkáři, Argentinci, na Hondách 125 a 250. Jsou z Jawičky trochu vykolejení, ale značku znají. Vůbec je tu v Argentině docela dost lidí, kterým Jawa říká něco víc než jen „basu od piva“… Jawa se totiž ve španělštině vysloví Chava a španělská Java (Chava) znamená bednu od piva, prostě basu. Jak typicky české!

5. ledna 2014, neděle

Žádné nedělní lenošení. Vstávám docela brzo, než se sluníčko opře do stanu a udělá ze mě tresku. Původní plán dobít ntb a udělat něco na netu opouštím při představě startu do horka. Je krásně vlaho. Posnídám rychle nanuka, vyrovnám účty a rozloučím se s klukama. A šup na koně!

Původně jsem chtěl projet ještě park Talampaya, ale už jsem ze včerejška trochu „přeparkovanej“ a smyčka 260 km mi najednou přijde úplně zbytečná, když přímo dolů k jihu míří žlutá silnice č. 510 údolím Fertil. Asfaltka je dobrá, ale připomíná lochneskou dráhu – oni se v pampě moc neobtěžují stavbou mostů. Řeší to zpevněnými betonovými brody, které jsou teď v létě samozřejmě suché s trochou písku. Silnice ale jede nahoru-dolů jako horská dráha.

Daří se mi dneska úspěšně objíždět všechna velká města a na pumpách vidím chlapíky postávat u TV a sledovat Dakar. Kluci už to valí pampou na San Rafael! A já zatím marně sháním večer benzín, je to k vzteku! Ráno jsem u sendviče a s plnou nádrží odložil rozhodnutí jet do Chile, ale večer už nad tím zase ve světle benzínového deficitu přemýšlím.

Jedu už po legendární argentinské RA40 (Ruta Qarenta), což je transargentinská silnice dlouhá skoro 5000 km pádící od severu až dolů do Ohňové země. Místy je ale prašná, což by nebyla zase až takový problém, jako onen nedostatek paliva. Bez dostatečných zásob se večer rozhoduji zůstat na asfaltu a nechávám RA40 běžet samotnou dolů pampou del Diamante, kudy zítra poletí dakarský circus.

Po nějakých 600 km stavím v kempu Huellas de las Carretas. Nejdřív je to za 40, ale když paní zjišťuje, že nemám s Dakarem nic společného a že jedu na jih, dostávám 10 pesos slevu. Večer do kempu přijíždějí Tři králové v jediné osobě a rozdávají bonbóny. Musí klukovi v tom mundůru tady v tom horku být docela teplo, si myslím…

Zítra překročím Rio Grande, které tvoří hranici Patagonie. A třeba někde zahlédnu zadek Lopraisovy Tatry…

6. ledna 2014, pondělí

Létající cirkus Dakaru přesouvá svůj bivak do San Rafael, kam dojedu i já, protože problém s nedostatkem benzínu přetrvává a tohle je dost veliké město na to, aby tam něco hořlavé bylo k prodeji. Osm litrů rezervy v petkách mě teď pěkně hřeje u srdce, když jedu nehostinnou pampou. Na pumpě mají nejen benzín, ale i nějaký stáčený olej Normal Andino SAE40 litr za 24 korun…medově čistý, žádný recyklát, kupuju dva litry. Do toho přijíždí první auto dakarského doprovodu z týmu Carlose Sainze. Frantíci okukují Jawu, dávají mi redbull a já jim na oplátku lepím na bok auta jawí samolepku. Dakar a Jawa… po třiceti letech! Někdy v roce 1986 startoval s endurem Jawa 500 s motorem Rotax na Dakaru (tehdy ještě na tom opravdovém africkém) Pavel Ort. Bohužel pro pád a těžká zranění nedojel. Dneska je ovál Jawy zase na Dakaru, i když úplně jinak. Přesto je motorka po příjezdu k bivaku za velikou hvězdu.

Když přijíždí žlutá Tatra, křičím: „Kdo neskáče, není Čech!“ Samozřejmě skáču sám a ostatní jen čumí, ale Tatra je na holandských číslech – kluci uvnitř buď ani česky neumějí anebo neslyší. Druhé žluté auto je Liazka Martina Macíka. To už nekřičím a radši fotím. Míjejí motorku, v níž by Jawu nikdo nehledal. Po hodince, kdy odpovídám na zvídavé dotazy kluků, jaká je Česká republika, jaké máme hory, jaká moře a jaká zvířata, sedám v tom horku do sedla a vyjíždím vstříc Patagonii, na jejíž hranici to mám nějakých 400 km.

Za řekou Rio Grande končí asfalt na RN40, přestože na mapě je namalován. Argentina – až v řiti hlína! Tady totiž kdysi asfalt býval! Jeho stopové, doslova molekulární množství lze občas zahlédnout v šotolině rozličné kvality. Je to jako když si koupíte jogurt s kusy ovoce od renomované západní značky – mizerných pár kousíčků zahlédnete, ovoce to není, ale na obal lze napsat cokoliv. Totéž tady. Rudá linka se na mě šklebí z mapy, ale následujících sto kiláků není nic než prach a kamení, občas v kvalitě bolívijské pouštní cesty. Tam to ale čekáte. Tady tolik ne: no nafta, no aqua, no comida… jen ve škarpě pohozený rodinný chevrolet (rozuměj opel corsa se zadkem) a z něho lezoucí dvojice táta-syn. Stavím, nedá mi to se nezeptat, jestli nepotřebují pomoc, obvaz nebo vodu. Nářadí už asi nebude potřeba – rozebrané to už mají slušně. Jeden z nich mi odpovídá: „máma už jela pro jeřáb a náklaďák.“

Ok, když už to má v prádle máma, tak je to v pohodě. Jedu dál a už jsem dávno přepnul na rezervu…a konečně most: REGION PATAGONIA! A za mostem pumpa a 4 km odtud Barrancas, kde je hostel prý s wifi a snídaní. No, jestli bude snídaně (desayuno) taková jako připojení na net, tak si dám radši z vlastních zásob sušenku…

zdroj: jawakolemsveta.cz