Jawa okolo sveta: 21 - Patagónia

Text & foto: Pavel Suchý

Prohibido!

Ježíšikriste, na to jsme čekali půl roku! To já vím taky, že je to prohibido, ale nikomu to nevadilo a prohibido je to úplně zbytečně. Já mám, babizno, bez toho benzínu v petkách velkej problém, tak to tam koukej nalejt… Ne. Odkudsi tahá kanystr od kdovíčeho, vypadá to jako od vody do ostřikovačů, a že prý do toho ano, ale do petky ne. A kam si to mám asi tak dát? Za bundu, ne? Začíná mi docházet, že tady nejde o materiál (zákaz je údajně kvůli statické elektřině a následnému výboji), ale o hrdlo. Jednu americkou petku s širokým hrdlem mi naplní, ale dvě dvoulitrovky s klasickým odmítne. To je pro mě ale cirka 70 km. Ukazuji jí, že jí to předvedu, že jde jen o to zastrčit pistoli co nejhlouběji. Půl roku to nevadí nikomu, ani v USA si s tím nedělali hlavu, ale bába je neoblomná. Zaplatím a jedu naproti k jiné pumpě. Frajer by mi natankoval zbylé petky, ale nechce mi půjčit pistoli. Jste tu všichni na hlavu anebo vám někdo vyhodil do luftu nějakou benzínku?!

Odjíždím z města a modlím se, abych vystačil s benzínem do Junín de los Andes. Tak tak to klapne a tam si zase natankuju do plna bez jakýchkoliv scének. Městečko pod Andami je pěkné, architektura už připomíná sever USA a Kanadu, přibývají borovice a den se natahuje až do půl desáté. Zkouším jednu hosterii, ale mají plno. A pak už mažu za město s tím, že najdu místo někde v přírodě. Je to tu v Argentině samý plot. Nakonec zajíždím kousek od prašné cesty mezi křoví a borovice na písek a stavím stan. Těsně před soumrakem, už zalezlého vevnitř, mě ale vyhmátnou okolo jedoucí rangeři… nejdřív mě posílají pryč, ale pak si něco řeknou a dovolí mi zůstat do rána, když nebudu rozdělávat oheň. To jim s klidem slíbím a za chvíli je tma, že zeleného jurka nikdo neuvidí.

8. ledna 2014, středa

Nejen krajina změnila ráz. Městečka jsou úplně jiná, než nahoře v Argentině. Prvky amerického severu se tu mísí s alpskými, a kdyby nebylo na každém odpočívadýlku u silnice tak zoufale nas….o, člověk by i propadl iluzi, že je na severu, nikoliv na jihu. Jezera, skály, lesy a nad nimi štíty s bílými čepicemi. Však také ráno je tak frišno, že dojde na teplé rukavice a svetr. Během dvou dnů ze čtyřicítkových veder pampy do zimy, která zalézá za nehty. Před pár dny ještě ve Valle de la Luna náležícím do pouště Atacama, dneska borovice a alpská jezera (pardon, Andská…)!

San Martín de los Andes, San Carlos de Bariloche… když tankuji, nevejdou se mi jejich dlouhá jména do kolonky města. Jedu dolů k jihu podél chilské hranice, Pacifik je nějakých sto kilometrů vpravo. Zítra se tam za Esquelem zajedu podívat, a bych kromě legendární RN40 zažil i chilskou Carreteru Austral vedoucí z Puerta Montt dolů do kraje fjordů.

Když jsem dneska na jedné zastávce dlabal (doslova) avokádo lžičkou, zastavil u mě nějaký postarší van. Z dálky jsem měl jeho světlou značku za chilskou (Argentinci mají černé s bílými znaky), ale pak jsem na nárazníku zahlédl trikolóry a nápis CZECH REPUBLIC… Jakub Stauber žije v Chicagu od roku 1990 a teď jede s kamarádem a svým tátou celou Ameriku dolů a pak zase druhou stranou nahoru. Párkrát jsme si napsali po fba teď na sebe náhodou narazíme na silnici! Je z toho pěkná půlhodinka, česká půlhodinka.

Navečer po mostě přejíždím nějakou říčku a vidím, že dole pod mostem je nějaká cestička k vodě. Zajíždím tam na průzkum a zůstávám na noc. Voda není ani tak studená, takže koupel to jistí. Večer mi do uší zurčí voda z tajícího sněhu na štítech nade mnou a po mostě duní náklaďáky, kterým patří tohle rozlehlé teritorium.

Jestli to teď tady zahodíš, tak to rozsekáš na cucky!, bleskne mi jen hlavou a jen držím plyn. Hlavně neubrat! Pak si budu muset zkontrolovat trenky…

Večer tábořím na kamenitém kopečku v pampě. Serou mě mouchy a propíchnutá matračka. Stepní tráva má stébla jako ostny, jak to můžou ty lamy žrát?! Se nedivím, že občas ze zoufalství skočí na všude přítomný drátěný plot a umřou, udělal bych to taky, kdybych musel jíst jehly, co propichují gumotextilní matrace…

12. ledna 2014, neděle

Pampa, pampa, pampa. Ripio, ripio, ripio. Podělaná mapa! To je omalovánka pro děcka, která realitu připomíná jen velice vzdáleně. Už jen nevěřícně kroutím krkem a propiskou čmárám do papíru mapy poznámky. Na jedné pumpě se potkám se Švýcary, co jedou autem v protisměru. Informace od nich jsou nejčerstvější a bohudík mě nasměrují do města Gobernador Gregores, které leží úplně mimo RN40, ale představuje jedinou možnost, jak se dostatečně zásobit benzínem na další cestu pampou. Samozřejmě u silnice tuhle informaci nenajdete, což mi připadá dost nebezpečná bezohlednost. Asi si řidiči na cestě s benzínem vždycky nějak vypomohou…

Pampou vedou desítky kilometrů nového asfaltu. Bohužel jen vedou, řidiči dál musejí kodrcat po staré rozbité šotolince. V tomhle mi myšlení Argentinců připomíná Mongoly, jen s tím rozdílem, že když už se na násep dostanu a upaluju po asfaltu, dělníci po mě neházejí kamení, ale na můj dotaz, zda je možné pokračovat dál, s úsměvem pokynou, jako že bez problémů. Asi čekají na slavnostní otevření, až bude mít patřičný úředník anebo politik právě volno v kalendáři.

Díky tomu, že v pampě není moc proč stavět a na co koukat, ujedu dneska dalších 600 km. Občas se bavím tím, že sleduji pštrosy nebo lamy, co běhají podél silnice o závod s Jawou, anebo přivazuji fofrpáskou boční stojánek, co mi u něj nějaký šutrák urazil očko i s pružinou. Se stojánky je prostě kříž, dostávají odspodu co proto. Kladu si otázku, proč je všichni výrobci umísťují tak nízko až na spodek motorky? Kdyby je dali někam k přístrojovce anebo k nádrži, byly by v bezpečí – tam žádné velké kameny nelétají… občas jen malé od protijedoucích aut, ale pokud jde o klouby na rukách, i ty stačí!

Navečer už jedu proti majestátné stěně horského masivu, kterému dominuje slavný Fitz Roy. Jeho vrchol je ovšem v mracích a ani světlo není zrovna k focení. Dojíždím do El Chaltenu a rozhoduji se zůstat na noc v levném hostelu, že ráno bude líp. Asi nebude. V noci prší a prší. V hostelu je, mimo jiné, horolezec Slovák Jura a Polka Monika, která mluví naprosto plynně česky. Internet tradičně k uzoufání, signál pro gsm pro jistotu nula. Doufám aspoň, že u pumpy budou mít zítra benzín, jinak jsem tu úplně zbytečně.

13. ledna 2014, pondělí; 14. ledna 2014, úterý

Počasí je horší a horší a tak mrhám časem a penězi v levném hostelu, který je narvaný k prasknutí mladými Izraelci, což ho mění spíše v kibuc. Po pobytu zde můžu napsat knihu Se Židem v kuchyni, protože chlapci i děvčata se předhánějí v kulinářských kouzlech, zatímco já se odbývám játrovkou (konečně!!!), sýrem a houskou. Bohužel to omladině ze Svaté země moc nejde a výsledek zpravidla shoří na plotně za účasti ohromného množství štiplavého kouře, případně táhne česnekem, že se musejí vrtět v truhlách i upíři až v Rumunsku. V noci duje taková vichřice, že musím ráno zvedat Jawu z polohy ležmo zpátky na stojánek.

Úterý není vidět ani kousek skály. Pan Fitz Roy se asi neukáže, jen závistivě koukám na fotky Slováka Jury, jenže ten je tu už tři týdny a není líný nocovat v horách a čekat například na východ slunce. Do toho sám nejdu a zítra jedu, ať je jakákoliv viditelnost. Buď fotky budou anebo ne – Herr Fitz není jediný, na koho jsem zvědavý.

15. ledna 2014, středa

Židovský Jungebund dostal včera večer další posily a chovají se skutečně nenuceně. Doufám jen, že tohle není reprezentativní vzorek státu a národu, kterého jsem si vždycky tolik vážil, jinak bych byl fakt zklamán. Patagonie je plná mladých Izraelců, kteří po vojně houfně vylétají poznat svět s batohem na zádech. Druhým nejvíce zastoupeným národem v řadách turistů jsou tu samozřejmě Němci (jako skoro všude), což tvoří docela zajímavou kombinaci.

Tankuji v El Chaltén a Jawa je tu středem pozornosti. Především starší pánové obdivují „Grande moto Jawa“, fotí si nás proti vykukujícímu Fitz Royi a se zalíbením naslouchají klokotání starobylého dvoutaktu. Totéž v El Calafate.

Dopoledním sluncem dobře nasvícený masiv Fitz Roy poslouží konečně jako kulisa pro pořízení kouzelných fotografií a videí, takže po půlhodině šaškování můžu spokojeně vyrazit zpátky do pampy a zamířit dolů na ledovec Perito Moreno. Mizerné počasí mě v El Calafate opět zahání pod střechu. Internet zase nejde, a tak si krátím dlouhou chvíli úpravou fotek a praním prádla v hosterii La Estepa, co má lamu ve znaku. Lamy jsou tu všichni, pokud jde o ten net – to je prostě neuvěřitelné! Stát, který si před třiceti lety troufl napadnout Velkou Británii (na moři k tomu!!!), neumí ani do velkých turistických oblastí dostat kus pořádných dat… při srovnání například s Ruskem nebo státy severní části Jižní Ameriky je patagonská část Argentiny (ovšemže i Chile) binárním bohem naprosto zapomenutá země.

16. ledna 2014, čtvrtek

Původní plán vstát ráno časně a vyrazit k ledovci, abych mohl odpoledne pádit na jih k Ohňové zemi, je realizován jen do té míry, že po šesté vstanu, ale záhy je všecko jinak. Na obrazovce notebooku blikne funkční připojení na net! Práce odsune všecko do pozadí a já pak do půl jedné drtím síť sítí, zatímco se mi za zády dělá pěkný den.

Odpoledne jedu k ledovci. Na vjezdu do parku si řeknou o 130 pesos, dají mi poučení, jak se chovat a k tomu igeliťák na odpadky. Po dalších 30 km je parkoviště, ze kterého vás bezplatně odveze mikrobus až k ledovci. Trochu se ofrňuji, že tam nemůžu s motorkou, ale za chvíli už v němém úžasu stojím proti tisícileté mase ledu, v níž rupe, praská a hřmí, jak se milimetr po milimetru sune do vody Lago Argentina. Obrovské kusy ledu se odlamují a s hřměním se řítí dolů. Jak slunce postupuje k pozdnímu odpoledni, dostává led stále modřejší barvu. Strávím tam skoro 4 hodiny a vybiju baterku v kameře i foťáku.

Navečer jedu hledat kemping. Jediný z těch všech namalovaných v mapě je až u jezera Roca, což je 30 km ripia. Nakonec to ani není kemping, ale jen tábořiště na území parku! Jakmile vjedu mezi stromky, zahlédnu motorku. Oko zaostří a už vím – Němka Susanne se starým Bavorákem! Jediná z party ze Stahlratte je se mnou až tak daleko na jihu, ostatní se ještě trdkají někde nahoře v Bolívii. Setkání je skvělé. Vaříme brambory a já chystám oheň. Sousedi Carlos a Raúl se starým mercedesem mi ukazují, jak se láme dřevo lasem po vzoru starých gauchů. Večer je kosa jako u ledovce. Dřeva je málo, a když přebírám fotky, je mi celkem frišno. Na nebe šplhá bílý tvarohový koláč Měsíce…

17. ledna 2014, pátek

Studenou vulkanizací Ferdusovou zalepená nafukovačka drží. Bohudík. Jinak bych k té zimě měl ještě rozlámanou kostru. Vůbec si neumím představit, jak se někdo může vychrápat na karimatce?! Textil jsem v místě lepení pěkně oškrábal smirkem a chytlo se to pěkně. Ráno Susanne uvaří ovocný sypaný čaj a vypadá to na pěkný den. Nevím, jak ona na ledovci, ale já cestou dolů k Rio Gallegos ho zase tak pěkný, alespoň po stránce počasí a teploty, mít nebudu. Spodek Argentiny ovládá nějaká hnusná níže, šedá jako mor a studená jako náruč tučňáka. Navíc rozmístění pump a vůbec infrastruktura kolem hlavní dopravní tepny je vyloženě ubohá. Prostě konec světa.

Nakonec dojedu až k chilské hranici. Argentina totiž nemá se svou Ohňovou zemí pevný kontakt a má směšná naděje na nějaký bezcelní koridor se ukáže jako naprostý nesmysl. Kolem celnice jsou sice nějaká hesla o integraci a nápis PASO INTERNACIONAL AUSTRAL, ale já si integraci dvou národů představuji trochu jinak než pět povinných přepážek a šest vyplněných formulářů s prohlídkou motorky. Naštěstí to jde rychle, a protože jsem třicet kiláků před čárou zase prozřetelně sežral všechna rajčata a zbytek sýru, jsem před chilskými úřady čistej jako lilie… Zítra mě to bude čekat znovu při vjezdu na argentinskou část a cestou zpátky repete. Jak u Latinoameričanů na dvorečku.

La Esperanze mě na pumpě dojela od El Calafate skupinka Brazilců na bavorácích. Postávají, okukují a fotí se s Jawou. Uvnitř se dáváme do řeči, vyptávají se kromě obligátních věcí také na továrnu Jawy a sami připomínají její slavnou sportovní minulost. No, nejsou to taky žádní dvacetiletí frikulíni, ale pánové v nejlepších letech. Jedou také do Ushuai. Možná se ještě potkáme.

zdroj: jawakolemsveta.cz