Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

ISSN 1336-6491 | Online: 989 | Redakcia

motoride.sk :: Články | Videá | Tipy | Foto | Klub | Inzercia | Firmy | Fórum | Kalendár

DS auto Sumoto Brno

Anketa:

Mal by sa podľa teba Dakar vrátiť do Afriky?

Spolu odpovedi: 2347
Áno, to sú terény kam patrí: 59% (1388)
Nie, južná amerika je super: 41% (959)

Pre vás:

Povinné zmluvné poistenie - vyber si najlepšiu cenu!

Hodnotenie: (8 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (14)  [Verzia pre tlač] Tlač

Jawa okolo sveta: 09 - Korea

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 09.09.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk
Čitatelia: 4191 [Mototuristika - Ázia - Cestopis]

Říká se, že ryba a host třetí den smrdí. A já hniju na Zarje v motoklubu už víc než týden, takže je nejvyšší čas zvednout kotvy. Doslova. Drtič šlapek Honza, který jede na kole do Tokia už kempuje v Zarubinu na pláži, ale jeho informace o trajektu, kterými mu krmí uši na vrátnici přístavu, se zásadně rozcházejí s mými, které mi shání Ljocha po telefonu. Předběhnu a prozradím, že ani jedno z toho nebyla pravda a že se info o čase, datu i cenách a způsobech úhrady změnily ještě 4x v následujících 24 hodinách!

Seriál článkov - Jawa okolo sveta:

Text a foto: Pavel Suchý

28. 8. 2013, středa

Já na každý pád už časně ráno v již chladném vzduchu ussurijského kraje leštím asfalt Nízkovodního mostu z Vladivostoku na druhý břeh buchty (buchta = rusky záliv), kterou přitéká řeka do moře. Mířím na Zarubino nedaleko historicky známého Chasanu na čínské hranici. Tenhle kus země s již poněkud exotickým vzhledem uhájili Sověti v roce 1938 před japonským císařstvím, aby zachovali nárazníkovou zónu pro případný pozemní útok na Vladivostok a dali tím také (podobně jako u mongolského Chalchyn Golu) Japonsku jasně najevo, že válčit se Stalinovým impériem nepřinese očekávané výsledky. Dodneška to Rusové oslavují mnohými nápisy u silnice: Slava gerojam Chasana! Kdyby tak ještě uměli udělat dobrou silnici…

Ždáňův stan nelze na pláži v Zarubinu přehlédnout. Doleju poslední ruskou nádrž a pak už porcujeme šišku Georgijevského salámu, otvíráme pivo a jeden přes druhého si rychle vyprávíme, co jsme za poslední měsíc zažili. Mezitím přijíždí Vladimir, který mi má pomoci s papírováním na celnici, a kterému jsem už včera večer poslal mailem fotokopie všech dokumentů. Je to pohodový chlapík. Aby ne, když si za pár hodin pomoci řekne o sto dolarů. Každá sranda něco stojí, aspoň můžeme posedět na pláži a přezout Honzovo kolo před poslední etapou. Při té příležitosti se Honza rovněž zbavuje přebytečných použitých ND a já jen žasnu, kolik spotřebního materiálu takový bicykl ve srovnání s motorkou na cestě spotřebuje.

A pak už nadchází ta chvíle. Krátce po marné snaze koupit v místním magazínu chleba a něco k tomu, dostáváme povolenku pro vjezd do přístavu. Zarubino je malinké a to mi vyhovuje. Vzápětí jsem zpražen v první kanceláři, když se dovídám, že za osobu a poplatek za použití terminálu (rozumějte za možnost dýchat hodinu vzduch odorovaný asi stovkou čínských gastarbeiterů) se platí v rublech, nikoliv v dolarech, jak mi bylo včera řečeno. A já se prakticky všech rublů zbavil, protože jsem správně tušil, že v Koreji už si je můžu leda tak strčit za klobouk… úřednice zvyšuje hlas a ukazuje mi vylepený papír, kde je vše oznamováno – visí vedle monitoru a taky na chodbě a v hale. Venku před vstupem do přístavu, kde je i bankomat ale visí kulový, a tak zvyšuju hlas taky a jak jsem se to za ty roky naučil, pěkně na ně vysypu záplavu ruských sprosťáren, aby si krasavice nemyslely… končí to kompromisem. Dáváme dohromady zbytky rublů a stovku baksů a pak už můžeme ke kontrole pasů.

Tušíte správně, pokud očekáváte zábavnou epizodu na téma Registrace cizinců na území Ruské federace… samozřejmě, že jsem se na ní opět vykašlal a spokojil se jen s účtem z hotelu, kde je napsáno odkdy a dokdy. Budu dělat hloupýho, to mi vždycky šlo nejlíp, a budu se dušovat, že tohle má být registrace. Podle ruského zákona mi za 2x opakovaný stejný přestupek hrozí deportace… tak ať to tu zkusí, bránit se nebudu. V bojovné náladě přistupuji k okýnku… jenže usměvavá tvář ruského celníka mi bere vítr z plachet. Koukne do pasu:
„cestujete?“

„Da“

„Charašo, udače vam,moloděc!“ , a razítko zvučně bouchne do mého pasu. O registraci ani slovo. Rozloučení s ruským medvědem je nakonec skutečně přátelské, a když z paluby orezlého parníku New Blue Ocean naposledy koukám na odplouvající pevninu, nemůžu se ubránit dojetí a vzpomínkám na všechny ty lidi, co tu nechávám v jejich životech, kterými jsem jen projel a snad nechal nějakou stopu. A když ne stopu, tak aspoň třeba milou vzpomínku na cvoka, co tudy kdysi jel na té staré motorce, vzpomínáš…?

Loď je plná Číňanů z přístavní haly, kteří prakticky hned po nástupu začínají vařit v kajutách, snad jídla, snad psí nohy nebo co, a nutí mě opět zaujmout postoj xenofoba plížícího se kolem otevřených dveří velkých kajut se zadrženým dechem. Oceňuji dívky v kanceláři přístavu, které dostaly vynadáno, že se nám nepomstily a nenacpaly nám „kitajce“ (Čiňany) do naší kajuty. Naopak – jsme tam sami dva a navíc pěkně na přídi s výhledem na moře. Pokud jste se teď zarazili, na co že jiného by mohla mít kajuta námořní lodi výhled, než na moře, pak vězte, že někteří museli z okýnka zírat třeba na schodiště anebo do šmíru velkého navijáku. Já nevím, jak to hoši konstruovali?

Korejky a Filipínky z obsluhy jsou příjemné a mluví i trochu anglicky. Vaří docela dobré presso, jen to jídlo je strašné. Večer za mnou přijde zřízenec a ukazuje mi, že cena přepravy motorky je 360 usd (namísto 350 usd, to se dá překousnout), 60 usd za pojištění (na 4 dny!) a nějaké ty poplatečky, které ale neumí nijak definovat ani co do významu, natož co do výše. Jak mám zjistit následující den při vylodění, ony „poplatečky“ se vydrápou na dalších skoro 200 dolarů! Ale to v tuhle chvíli nevím, a tak si loď snažím užít. Když s pevninou zmizí i signál gsm, netuším, že je to na dost dlouho, co zůstanu bez telefonu, protože v Koreji jedou na úplně jiném systému, ve kterém se naše přístroje prostě nechytají.

V noci prší. Parník se chvěje a mírně kolíbá. Lůžko mi připomíná spaní v lůžkovém vagónu, jen tu do okna nesvítí žádné lampy na perónech. Loď krájí černé vlny daleko od pobřeží Kimova království (rozuměj Severní Koreu) – doufám, že jim neuletí nějaká zbloudilá rachejtle.

29. 8. 2013, čtvrtek

Ještě ani hodinu před plánovaným koncem 18 h plavby není na horizontu vidět víc než jen černé mraky. Počasí je horší a horší a úměrně tomu klesá i nálada. Jenže ta má ještě spadnout hodně hluboko, jen co přirazíme ke břehu přístavu Sokcho. Včera jsem si z motorky vzal pár osobních věcí a croxy, zatímco boty jsem nechal vyschnout v horkém podpalubí u motorky. Teď se marně dožaduji, aby mě k motorce pustili se přezout a uklidit si věci. Takže vystupuji po mokrých schodech rampy na molo v croxech plných vody a s ručníkem a taštičkou s hygienickými potřebami v ruce a mířím k pasové kontrole. Připadám si jako idiot. Welcome in Korea, nebude to naposledy!

A potom přijde masakr v podobě faktury za přepravu motorky. Protože byla v podpalubí sama s Honzovým bicyklem a dvěma kamiony, mám za to, že se společnost Stena rozhodla pokrýt cenou přepravy Jawy neobsazené čtvereční metry celého podpalubí… nemůžu se ubránit dojmu, že je to všechno takhle nastaveno schválně – přesnou cenu vám nikdo předem neřekne, mlží se, uhýbá a ve chvíli, kdy nemůžete udělat už vůbec nic, vám před nos strčí papír, který vás omráčí. 586 usd bez 60 usd za vaší maličkost… tak zatímco cyklista je brán jako pěšák za šedesát dolarů, jeho kolo opřou do podpalubí a nikoho ani moc nezajímá, co veze v báglech, za jawu, jejíž cena je nižší než cena velocipédu, si frajeři řeknou nestydatý destinásobek! Tak třeba poplatek 120 usd za „security customs“ představuje částku za dva papíry s chybně vyplněným rokem výroby motorky, jednu žlutou samolepku (která se nikam nelepí, jen se pak zase odevzdá při odjezdu ze země!) a dvě minuty šťourání neduživého celního úředníčka v mých špinavých ponožkách a zpocených trikách… A samozřejmě, že to nechtějí v dolarech, které mám nachystané se sprostým bankovním poplatkem už z Vladiku, ale v těch jejich podělaných wonech, takže doláče si můžu schovat na Ameriku anebo do Soulu na děvky, a mažu do bankomatu pro milión wonů. I ty prachy mají jako ti Mongolové…

Malým pozitivem je, že mezitím přestalo pršet a v teplém klimatu docela poschly silnice. Jedem s Honzou shánět místní sim karty (o kterých ještě nevíme, že sehnat nejdou) a něco k jídlu, než se zase rozdělíme. Ale osud to zařídí jinak a my se nakonec ve městě sobě ztratíme. Tak šťastnou cestu a sílu do pedálů, chlape!

Zalezu do „mekáče“, abych nahradil telefonní spojení internetovým a vytáhl si z mailů adresu přístavu v Masanu. Holky z obsluhy ale neznají heslo vlastní wifiny, a tak tam parazituji na kdovíčem, pořád to padá a navíc tu nemají ani zásuvku, takže odjíždím s vybitým noťasem. Čeká mě noční přesun přes celou Koreu ze Sokcha do Changwonu. Mám-li totiž stihnout loď do USA, která odjíždí prvního září, musím zvládnout celní záležitosti 30. srpna – a to je zítra.

Pět set kilometrů národní sedmičky (značené jako AH6 – Asian Highway) ubíhá nejdřív docela dobře a ani moc neprší. V temnotě vidím obrysy hor a štve mě, že tu nemůžu jet v pohodě za dne. Někdy po půlnoci na mě jde spaní, a protože mám dobrý čas, stavím na zavřené čerpačce u opuštěných stánků, kde se prodávalo kdovíco, a házím záda na pult. Usnu tvrdě navzdory komárům a spím více než dvě hodiny. Dvě hodiny, které si pak ráno budu při nekonečném průjezdu mnohamiliónovým Pusanem vyčítat. Jedinou mapu, kterou mám, jsem dostal v Sokchu na pultě turistických informací, takže si asi umíte představit, co je to za dílo. Hrkám aglomerací tři hodiny, a když už jsem na dostřel přístavu, rozhoduji se zaplatit si taxík, co mě dovede rovnou do terminálu podle adresy zadané do jeho navigace. Tady můj svět s mapou a buzolou utrpí hořkou porážku, kterou musím uznat.

Všechno je ale naprosto zbytečné, protože až před terminálem se dovídám, že loď už uzavřela nakládku a změnila termín odjezdu o 2 dny! Nákladové listy zaoceánského parníku, který měl odjíždět až prvního září, jsou už v USA a já stojím jako opařený před terminálem a snažím se marně zpracovat informaci, že další loď jede až za dva týdny…

Jediný hotel s wifi a bezpečným parkováním pro motorku tu poblíž přístavu stojí nekřesťanských 142 usd na noc, ale ta číslovka mi dochází až poté, co jí zaplatím. To už ale drtím na pokoji maily a pevnou linku, abych si mohl udělat představu, co jsem udělal špatně a co dělat dál. Nakonec se nám, tedy spíš Bennymu ze slovenského Schenkeru (tímto ještě jednou díky, chlape!) , povede s Korejci dohodnout, že se proclení motorky udělá zítra ráno v sobotu a motorka zůstane těch 14 dní zaparkovaná v celním prostoru a bude čekat na loď. Tím si já uvolním ruce a hlavně se vyhnu nebezpečí propadnuté pojistky. Večer strávím tím, že jezdím po městě a marně hledám, kdo anebo kde bych si mohl motorku před odevzdávkou pořádně umýt a nemusel tak riskovat, že bude její „adventure look“ dráždit americké úředníky. Úředníka obecně velice dráždí jakýkoliv projev lidské svobody, čehož je motorka, co projela půl planety jasným projevem! Všechno marné, oni tady asi nic nemyjí – ani v servisu Yamaha, ani v Chevroletu, ani na pumpách…pojede jak je.

1.9. 2013, sobota

Před devátou ráno už stepuji před celním úřadem v přístavu. Věci z motorky, které si myslím, že bych mohl jako pěšák v následujícím měsíci potřebovat, se už povalují v rozličných igelitkách na pokoji, v kufrech jawy je nacpaný textilní komplet od PSÍ, který vyplní celý jeden kufr. Halt chrániče nejsou úplně stlačitelná záležitost. Pet lahve od benzínu letěly do koše, motorku jsem z největšího humusu lehce potřel hadrem a zbytek nechal přes noc opršet. Víc nestíhám.

Kluci z vrátnice jsou milí, ale anglicky tu opět nikdo nemluví, dokonce ani frajer, co má celní deklaraci jawy na starosti Mr. Sung Min Kim. To zase bude procedura… všechno ale běží úplně hladce, vezmou si papíry, ve kterých si poprvé všimnu, že jiní úředníci v Sokchu zmrvili rok výroby motorky a napsali 2009 – idioti. Mlčím, nemám odvahu na to upozorňovat, aby mě nehnali zpátky na celnici do Sokcha. Z USA už to snad chtít nebudou… pak se motorka zaveze do garáže. Když chci pod sedlem odpojit pojistku, aby se třeba omylem nevybila baterka zapnutými blinkry, zarazí mě Korejci s tím, že to nelze – že se motorka bude zavážet na loď po ose vlastní silou. A kde že to prý má startér…???

Dalších pět minut jim vysvětluji, že to prostě startér nemá a že to nikdo z nich za dva týdny neuvede do chodu. Nechápou a zkoušejí na všechny strany kroutit bošákem ve spínačce, až to vypadá, že mi na něm udělají závit. Umíte si asi představit, jak se někomu, kdo mluví jen korejsky, vysvětluje startovací procedura jawy: benzín, přeplavit, přetočit páku, zapalování, nastartovat a jedničku nahoru… zírá na mě jako na sochu Kim-čong Ila a na papíru, kam si měl dělat poznámky, má jen bod první – otevřít benzínový kohout. No co, stejně určitě ztratí klíčky, které si jen tak ledabyle hodil do kapsy, když odcházel. Připadám si jako ve snu. Tohle je země na 31. stupni světového žebříčku HDP?! Jak se tam mohli dostat?

Mr. Sung mě pak hodí do hotelu, kde musím chtě-nechtě zaplatit ještě jednu noc, protože teprve nyní mám čas jít do ulic shánět nějaký kufr, do kterého nacpu tu kolekci česko-mongolsko-ruských igelitek s mým veškerým majetkem. I tohle je dobrodružství. Jak si oni tady libují ve značkovém zboží, nestačím valit oči na ty ceny! Nějaký bágl z tržnice? Nenechte se vysmát! Kupte si značkový kufr Samsonite.

Zbytek dne trávím tím, že se snažím do kufru nacpat objem věcí, který se tam prostě NIKDY nemůže vejít a dělám selekci věcí, které můžu nechat na pokoji. Mezitím si najdu autobusový spoj z Changwonu do Soulu a do notýsku si vypíšu pár adres levných hostelů v centru metropole.

2. 9. 2013, neděle

Po snídani, která v předraženém luxusním hotelu očividně sestává z poněkud oschlých zbytků té včerejší, si nechám zavolat taxi a s posledním ohlédnutím k moři se v duchu loučím s Jawou. Co myslíte, uvidíme se ještě někdy na druhé straně Pacifiku?

Na hlavním autobusovém terminálu to jde ráz na ráz. Děvče na kase sice zase mluví jen korejsky, ale za pět minut už sedím v expressbusu a za dalších pár minut už jedeme. Autobusy Daewoo a Hyundai připomínají malá letadla. Místa na nohy je až až, dvě sedačky vlevo, vpravo přes uličku jedna řada, klimatizace, TV s přiblblými korejskými pořady a cesta s jedinou zastávkou na jídlo a WC. Nikde se jinak nestaví a za 4 hodiny jsme v Soulu na druhém konci země.

Taxikáři v Soulu by snad mohli umět anglicky, ne? Ehm! Tak ani náhodou. S pomocí nějakých mladých holek (mladí v Soulu už na tom jsou s angličtinou trochu líp) se taxikáři povede něco naťukat do gps, ale jak se ukáže u cíle, nejde mu ani moc ta práce s navigací. Jeho snahu vysadit mě „někde poblíž“ zprudka odmítnu docela nevybíravou českou otázkou na stav jeho spodního prádla a trvám na cílové destinaci. Je bezradný a tak se nakonec musíme ptát lidí na ulici.

Taxík v Changwonu stál asi 12 usd, jízdenka expressbusu 31 a taxík v Soulu 14 dolarů. Celkem mě tedy cesta z jihu přišla na nějakých 1100 korun. To se dá, ale v sedle Jawy by to přece jen bylo o pár korun levnější. Hostel ED House s hyperrychlou wifinou (to není vtip!) a lůžkem ve společném pokoji stojí asi 16 usd/den. Tady už se dá pár dní vyžít, aniž bych se ráno budil s výčitkou svědomí vůči mému rozpočtu.

Pridané: 09.09.2013 Autor: Redakcia Motoride.sk pošli na vybrali.sme.sk

Seriál článkov - Jawa okolo sveta:

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Hodnotenie: (8 hodnotení) Diskusia Diskusia k článku (14)  [Verzia pre tlač] Tlač

Galéria ku článku: