Jawa okolo sveta: 18 - Coca Columbiana a Peru

Text & foto: Pavel Suchý

Kolumbie dnes platí v latinské Americe za vzor demokracie a pořádku. Snad jen město Cali ještě trrochu připomíná starou Kolumbii patřící všemocným narcos. V Medellínu si dáme tu práci a chvíli pátráme mezi místními hřbitovy, abychom našli Montesacro, kde má Pablo Escobar svůj hrob. Nějaká místní cestovka si z toho udělala svůj byznys a vozí sem západní turisty v dodávce, prodává kopírovaná CD s filmy “o životě a díle” nejslavnějšího narkobarona. Trochu morbidní, ale co – strýček Dolfi má na Berchtesgadenu taky furt plno a jeho kámoš Josip byl nedávno v Rusku ve veřejné anketě zvolen druhým největším Rusem historie hned po Ivanu Hrozném. Lidi se prostě rádi straší a mrtví už neškodí.

Do Bogoty

Kolumbie se směrem od pobřeží do vnitrozemí strmě zdvihá do velkých nadmořských výšek. Její hlavní město leží v Andách ve výšce přes 2600 mnm a je třetím nejvýše položeným velkým městem Jižní Ameriky a dost možná i světa, protože mě nenapadá, kde jinde by mohla být města ve výškách 3000 – 4000 mnm? Jawa tu samozřejmě zažívá peklo – dole hic, nahoře málo kyslíku. V serpentinách se prostě nesmí ubrat, jinak je další zrychlení jen na písemnou žádost s kolkem... Místy musím na dvojku 60 km/h, takže pěkně rozmotanou, trojka už to nebere, přestože se snažím podle výšky ochuzovat směs. Čtyřstupňová převodovka je tu málo a čínské dveěstěpadesátky mě tu spráskají raz dva, zvlášť když se netáhnou do hor s nákladem jednoho metráku!

Za městečkem Honda, kde je to samá Yamaha a Suzuki, mě potkává první defekt. Zadní mitaska, kterou jsem se snažil dohoblovat až do Ekvádoru se žvejkne a mě v zatáčce poleje studený pot. Během chvíle je bez tlaku, takže zastavuji, házím Jawu na bok (nemám hlavní stojánek) a snažím se vyndat zadní kolo spodem. Jenže zjišťuji, že zadní osa je od přetížení opět mírně deformovaná a já nejsem v polních podmínkách osu dostat ven. Pavel staví náklaďák nějakých údržbářů, který mi zadní kolo na chvíli dorve vzduchem, protože jízda na prázdném je skoro nemožná. Nakonec se dostrkáme 4 km do nejbližší llanterie, což je španělsky pneuservis – zde kůlna na horském odpočívadle s velkou palicí a kompresorem. A se stánkem s vodou a studeným pivem.

Tady už osu vytlučeme ven. Zbytek zadního kola se zdá být ok, jen v zadní brzdě je zničená a rozšmelcovaná pružinka paken. Tu mám rezervní, duši dědek zalepí horkým flekem a když už je kolo dole, dává se hned nový plášť, co ho vezu s sebou. Večer nás u Bogoty potká takový slejvák, že si na nové gumě říkám – všechno špatný je pro něco dobrý. Na staré galusce bych v tom slušně bruslil!

Harley Pavla a Nadi bude v Bogotě zůstávat v místním dealerství, kde počká na jejich návrat z ČR začátkem února. Pak je čeká další cesta do Panamy a nahoru do USA na Floridu. Já zítra zvednu kotvy a zamířím dolů k ekvádorské hranici. Zatím tedy odpočíváme v sedmimiliónové metropoli obklopené štíty And.

30.listopadu 2013, sobota

Dnešek bude zase učebnicovým příkladem hořkého zklamání, když se spolehnete na mizernou mapu. Jinou nemám, ale vážně zvažuji, jestli by nebylo lepší se u ní večer v horách, když se hulí od huby, zahřát. Nemám zapalovač. Silnice na Popayán je značená jako oranžová asfaltka, ale ve skutečnosti na většině ze 156 kilometrů téhle horské cesty nikdy asfalt neležel. Kombinace průsmyků ve výškách kolem 2500 mnm a bláta, děr a kamení smáčeného střídavými dešti mi rychle bere mízu.

Vnoci strašně lilo, typický tropický slejvák. Ráno jsem tedy využil čas k vyřízení práce a čekal, než silnice trochu oschne. Cesta z Nieva do Gorzónu utíká dobře. Je tu sice hodně retardérů, což nahoře na severu Kolumbie není tolik k vidění, a já podezírám vesničany, že si je tu staví schválně, aby mohli pomalu jedoucím vozidlům vnucovat rozličné zboží a služby od soleného manga, přes umytí okna až po chlupaté zelené potahy sedaček nebo čerstvé ryby. Pak se cesta už jen zhoršuje a občas sprchne. Odpoledne už jsem stabilně v igelitu a občas bloudím, protože značení tu jaksi neřeší. O souhře s mapou ani nemluvě. Někdy mám pocit, že mám v mapě úplně jiná města, než si tu Kolumbijci vystavěli. Jestli já nemám mapu úplně jiné země…?

Za San Augustinem, kde je archeologické naleziště předkolumbovské éry, asfalt už jen ubývá. Cesta stoupá tropickým pralesem a s rostoucí výškou řídne. Slunce rychle padá za hornatý horizont a společně s mlhou padá na horský kraj osídlený nepříliš sdílnými Indiány soumrak. Ve stoupáních je někdy tolik bahna, že v něm kamióny kloužou jako u nás na prvním sněhu. Nemohou se hnout, jen se štorcují a překážejí. Semtam se ze tmy vynoří neosvětlená motorka, kterou díky vyrabovaným výfukům naštěstí dřív slyšíte, než vidíte.

Je mi jasné, že do města nedojedu. Riziko na téhle cestě je potmě zbytečně vysoké. Nahoře zkouším pár Indiánů na nocleh, ale nijak se nehodlají přetrhnout. Asi mají dost peněz. Jaký rozdíl proti „normálním“ Kolumbijcům předchozích dvou týdnů! Dneska bude stan, ale kam ho tady postavit? Cesta se zařezává do hor takovým způsobem, že nelze najít kousíček volného a bezpečného místa. Po 350 km dojíždím k jedné z uzavírek. Půlka cesty je uzavřená, stojí tu válcovačka a osamělý dělník s vysílačkou tu má noční a řídí provoz v uzavřeném úseku. Za válcovačkou je utažená polovina rozpracované silnice. Dělník tu prý bude do rána a v noci spí ve válcovačce. S dovolením stavím Jawu a stan za stroj a z železných zásob chystám večeři – tuňáka se zeleninou a suchary s vodou s kanystru vylepšenou práškovým nápojem. O večeři se slušňácky dělím s dělníkem, který, chudák, vděčně přijímá. O malý hotelový džem už se nedělím, ten si dám jako zákusek po spolknutí prášku. Už skoro týden jsem na antibiotikách.

1.prosinec 2013, neděle

Počasí mi chce připomenout, že je advent. Ráno je kosa jako v ruské pohádce a já na mikinu, ve které jsem spal, navlíkám ještě vojenský svetr. Za chvíli přijede skrejpr a přiveze druhou směnu. Balím mokrý stan a raduji se z modré oblohy. O kousek níž beru ve vesnici benzín. Ukazuji pumpaři mojí mapu s oranžovou silnicí. Může se zlomit smíchy: „asfalto?!“

Jako bych mu řekl nějaký super vtip, hned to musí říct kolegovi. A pak si kupte mapu… Do Popayánu pak už vede betonová silnice a já se rychle dostávám na hlavní tah Panamericany. Je vedro, svetr i s mikinou musí rychle dolů. Hlavní tah má velice rozličnou kvalitu povrchu. Nové krásné úseky se střídají s neuvěřitelně hrbatou a rozsekanou asfaltkou připomínající naše staré okresky a ne hlavní tah Jižní Amerikou. Ale makají na tom. Všude uzavírky a příprava na nové povrchy. Až tu pojedu příště, snad už nebudu poletovat vzduchem…

Pastu silnice zase stoupá do výšin kolem 3000 mnm, občas malá přeháňka. Na zadek se mi lepí nějaký pikap, ale moje trojka už víc nemůže. Nedostává se kyslíku. Nahoře mě auto předjíždí. Má ekvádorskou značku a lidé uvnitř mi mávají, z otevřeného okýnka mi ruka podává vizitku nějakého kempu v Ibarře.
Jinak je jižní Kolumbie trochu jiná. Přibylo etnického obyvatelstva a s tím se i trochu ochladil přístup lidí, zvětšil se zmatek na silnici, který se už zdál nepřekonatelný, a přibyl svinčík a puch kolem. Hory jsou ovšem impozantní. Ty pohledy dolů do bezedných propastí oddělených od silnice jen nízkým betonovým obrubníčkem…

Odpoledne jsem před ekvádorskou hranicí a začíná pršet. Beru první hodinový hotel u silnice – není drahý (250 kč), má teplou sprchu a v tv jen sport, telenovely a laciné porno s nevkusnými dojnicemi.

Peru

Míň k zasmání je pojistka. Zatímco ekvádorská stála tři a dva dolary za vystavení, peruánská stojí tři a třicet doláčů na měsíc!!! Bohužel, není to jediná jobovka dneška, která mě čeká. Bdělému oddělení mé banky neuniklo, kterak jsem v Ekvádoru několikrát řádně podojil bankomat a pro podezření ze zneužití mé karty mi jí pro jistotu zablokovalo. Takže odpoledne stojím na pumpě jako lojza, protože nemám jak zaplatit.

Ekvádoru je měnou americký dolar, takže dolary lezou i z bankomatu. V Argentině je neoficiální kurz „na ulici“ prý dvojnásobný proti oficiálnímu, takže je dobré vézt s sebou dolů keš a ne to pak draze tahat z bankomatu.

Cena benzínu v Peru je skoro trojnásobná proti Ekvádoru! Silnice horší a řidiči strašní jak někde v Hondurasu nebo Guatemale. Tady snad ani nedělají papíry, tohle je fakt mazec. Ivana tu vloni sejmuli s jeho sajdkárou, mně moc nescházelo hned na první peruánské křižovatce. Monos!

Letím dolů k jihu a polykám prach a kilometry. V poledne dávám malou housku s kuřetem a snažím se řešit tu zablokovanou kartu. Na okraji pouště míjím zaparkovanou motorku – místňák… ale ta bagáž nevypadá na místního! Frajer sedí vedle na zemi a kouří. Otáčím zpátky, abych se zeptal, je-li vše ok. A tak poznávám Franka, Holanďana, který cestuje po Peru na 125ce Hondě na peruánských číslech. Má už nakrouceno 7000 km. Říká, že Jawu hned poznal podle zvuku. Jezdíval prý kdysi s tátou na srazy do východního Německa a do Čech k Chomutovu… svět už nemůže být menší!

Na jedné kontrole se mě zase policista ptá, odkud jsem. Sotva řeknu Československo, začne tahat z pouzdra bouchačku…o co tady jde?! Trochu ve mně hrkne, ale nemíří na mě, jen mi jí strká pod nos a ukazuje: MADE IN CZECHOSLOVAKIA… když prý kdysi Peru přepadlo Ekvádor a ukradlo mu kus džungle s naftou, jely pralesem lehké tanky Škoda vz.38. I tohle je naše stopa ve světě.

Na jednom místě naberu v plné jízdě roj včel…zprvu to považuji opět za nějaké odpadky nebo papírky vyhozené z dodávky přede mnou (běžná praxe v Peru i jižním Ekvádoru), ale jakmile se hmyz rozbije o moje plexi, ramena a rukavice, mám pocit jako bych skočil šipku do čaje s medem. Musím zastavit a umýt si plexi a eliminovat nebezpečí z nebohých tvorečků skomírajících v mých vousech a mezi prsty. Zázrakem jsem vyvázl bez dalších žihadel. Ještěže včely nenesly kýble medu… A oholím se!
Večer mám skoro pět stovek a po několika hodinách jízdy šedou písečnou pouští Sechura zajíždím kempovat mezi duny k zakrslým stromkům. Tak zase ve svém živlu…

21. prosince 2013, sobota

Nad ránem mě probouzí přibližující se vrzání nějakého auta v poušti. Ještě je tma. Hajtra mě mine a odvrže za kopečky na západě. Když se pak vracím k silnici, jen se divím, kolik pěších stop na příjezdu v noci přibylo. Večer tam zaručeně byly jen koleje od auta. Poušť tu v noci ožívá nejen místní faunou.

Protože mě v předvečer odjezdu někteří experti vystrašili (ne)kvalitou primárních řetízků, táhnu s sebou kromě jednoho nového i jeden mírně jetý (původní ze starého motoru). Dneska, když mám na tomhle motoru najeto nějakých 38 000 km, vím, že ho vezu zbytečně. Myslím, že to dojedu na jednom, a tak ten starý tady v poušti symbolicky věším na ostnatou větývku zkřiveného stromku jako obětinu. Až tu bude zase někdo někdy nocovat, ať si láme hlavu, z čehopak to asi je.

Peruánská poušť i města na pobřeží jsou plná odpadků. Přesto je to místy úžasná podívaná, jak tu poušť běží přímo do vln oceánu. Neutuchající silný vítr brzdí, výrazně zvyšuje spotřebu (až k sedmi litrům!) a mete z pustiny na silnici závoje písku, který řeže do holého krku a jako skřípavá špína se usazuje ve vousech. Silnice je plná supících kamiónů, a když se to v kopcích nastřádá, beru ty kolony zprava krajnicí.

U Trujilla jsem chtěl zastavit u indiánských pyramid del Sol, ale jaksi jsem nezahlédl žádný ukazatel. No, vracet se nebudu.

Značení ve městech i způsob řízení místních velice připomíná Střední Ameriku, takže se občas musím zeptat na cestu. Na hlavních silnicích, které jsou mnohdy úplně nové, stojí nachystané mýtnice, které už občas vybírají. Motorku zatím nechávají projet bez placení. Rozestupy benzínek je dost chaotické. 95ku nemají pokaždé a nad Limou benzínky (zde nikoliv gasolinera, ale grifo) z hlavní silnice úplně mizí. Když už spotřebuji i rezervní benzín v petlahvích, musím uhnout dovnitř do města a vzít 90ku.

Nocuji v Barrance v hospedaje za dvacet soles (x6 kč). Dneska to dělá 720 km. Večer ve sprše s elektrickou hlavicí konečně dochází k tomu, co muselo dřív nebo později přijít – pro důkladnější hygienu schytám poctivých 110V střídavých. Ještěže tu nemají 220.

22. prosince 2013, neděle

Do Limy to mám dvě kila, takže si libuji, jak se vyhnu dopravní špičce. Od Ancónu to ale houstne bez ohledu na čas. V Limě je asi špička od rána do noci. Vystajlovaní Indoši srandovně kopírující to, co sledují denně v televizi, se hrnou městem bez ohledu na počet jízdních pruhů a do toho pološílení šoféři autobusů. Jak jsem v latinské Americe zjistil, řidič busu nemá plat plus případný bonus za nízkou spotřebu, nulovou nehodovost a bezproblémový proběh stroje do GO, jak to známe (ze školní teorie) od nás. Tady jsou placení od přepravených kusů, což zcela přímo a nepokrytě vede k regulérním závodům autobusů mezi zastávkami. V souboji o „kusy“ vás takový autobusák pro dva dolary klidně zabije, protože předvídavost a zodpovědnost tady není doma. Kdyby byla, nebydleli by tu lidé mezi odpadky jako krysy. Smělou konkurencí autobusům tu jsou takzvané mototaxi s náctiletými „marihuanos“ za řídítky. Jejich kinetická energie sice není taková, ale stále dostatečná na malér. Podle regionu jde buď o primitivní rikši na bázi čínských dvoustovek potažených pestrobarevným vikslajvantem (Asie jak vyšitá!) anebo o Indické kopie osobních Piaggio Ape s motorem vzadu mezi koly. To druhé aspoň vypadá jako stroj, ale na malých kolech je to trochu vratké. Na vesnicích jsou k potkání ještě nákladní rikši, které mají ale vzadu klasickou pevnou nápravu s banjem a čínský motocyklový motor má vývod na kardan. Párkrát jsem v tom slyšel i diesel. Tolik tovární výroba. A pak jsou tu ještě samodělky. To se zpravidla vezme čínská motorka, kterou někdo zrušil na předek (při jejich stylu jízdy toho tady musí být mraky), a místo předku se ke zbytku přivaří korbička se dvěma koly.

Blinkry jsou v celé latinské Americe, kterou jsem měl tu čest vidět, jen dalšími světýlky na ozdobu. S varovnými se zastavuje, ale i jezdí. Levým vám dávají najevo, že můžete předjíždět, ale zároveň to samozřejmě může znamenat, že vozidlo skutečně odbočuje. Hloubka logiky je v tomhle případě doslova smrtelná! Plyne z toho jediné poučení: je lepší si blinkrů raději vůbec nevšímat, jinak jste v maléru dřív, než se nadějete.

Půlhodinový souboj v Limě končí docela dobrým skóre – jen jednou se do mě na světlech o kufr opře nějaký vyhulenec, co si myslí, že ten metr vlevo ode mě je dost pro jeho pravěkého opela převlečeného za chevrolet. A pak už se to hne a já s úlevou mířím dál po Carretera Panamericana Sur, za mnou modro, jak si Jawa ve městě naflusala olej do výfuků.

Podvečer jsem na planině Nazca. Očekávám turisticky exponované místo s hotely a stánky, ale místo toho jen malé parkoviště a ocelová rozhledna u silnice. Dva malé stánky prodávají kamení s ornamenty a jiné tématické věci. Vstup na rozhlednu je za dvě soles (12 kč) a to mu odpovídá i podívaná… za pět minut jste hotovi a máte chuť říct: „hm.“ To, co je k vidění je prťavý zlomeček. Na velké obrazce lze vzít letadlo, ale na to nemám ani peníze ani odvahu – co když bude i pilot placen od kusu…?

23. prosince 2013, pondělí

Nechávám za sebou odbočku na Cuzco s jeho slavným Machu Picchu. Indiánský Disneyland si nechávám na jindy a mířím pouští podél rozeklaného pobřeží na Arequipu. Pak mám v úmyslu obrátit směr do vnitrozemí na Titicaca a do Bolívie. Proto v jednom místě stavím (za Chalou), abych se s Pacifikem rozloučil. Byli jsme spolu skoro na den přesně (od Vladivostoku) čtyři měsíce a kdoví, jestli se ještě na cestě uvidíme. Zaparkuji, skočím do plavek a hup do vln… fíííha! Někdo asi vypnul bojler, ta voda je ledová jako Balt v lednu a já jsem bleskem venku. Studený proud z Antarktidy ovlivňuje teplotu vody až tady. Poušť tu v dunách padá přímo do moře, ale voda ke koupání moc není. Chvíli pozoruji rybáře, jak se marně lopotí se sítí a pak zase jedu dál.
Silnice je ve výšce zakousnutá do skalnatého břehu bez jakýchkoliv svodidel a v každé druhé zatáčce mám někoho v protisměru. Včera jsem viděl kamión s úplně slisovanou kabinou, řidič musel vytéct topením… v jejich řízení totiž není ani promile rozumu. Jedu připodělaně u kraje a před zatáčkou troubím. Už jsem psal, že voda je tu v moři studená – nechtěl bych proto skočit ze silnice dolů.

Večer jsem v Ocoňa. Nenašel jsem žádné místo na nocleh (dělal jsem si zálusk na noc pod širákem někde u vody), a tak zase končím v hostalu za dvacku. Jediný plácek, kam jsem mohl zajet ze silnice, byl obsazen dvěma frajery, co polehávali u auta a hulili kdovíco. Vnitřní počítač mi to vyhodnotil jako zbytečné riziko, zvlášť s tím, co jsem vytahal z ekvádorských bankomatů…

24. prosince 2013, úterý, Štědrý den

Myslel jsem si, že to bude den jako každý jiný na cestě, ale nakonec mě to stejně dohnalo. Vánoce v jednom? Nebýt esemesek, ráno bych si nevzpomněl, ale jakmile jsem se k moři otočil zády a zamířil do hloubky pouště Atacama, nějak to na mě dolehlo.
„Je tichá noc svatá, v níž nepadá sníh…“, často je to právě Karel Kryl, kdo mě provází na cestách v sedle. Ale s tím sněhem pozor! Myslím, že jsem ho na Štědrý den viděl víc, než vy všichni dohromady. V dálce se nad okolní poušt prsí šestitisícová sopka s bílou čepicí a silnice stoupá k Arequipě, která je skoro 2,5 km nad mořem.

Atacama je nejsušším místem planety Země. Uvnitř pouště jsou místa, kde prokazatelně nepršelo asi 500 let (tedy od příchodu Evropanů, kteří začali oblast mapovat a zkoumat). Indiáni sice tvrdí, že tu neprší nikdy, ale slovo nikdy je příliš ultimativní a navíc domorodci absolutně nedoložitelné. Je to stejné, jako když někteří domorodci od jezera Titicaca tvrdí, že hloubka jezera je nekonečná.

Ve městě mám najít Jardu, který tu provozuje hostel a cestovní agenturu Inca Reisen nově přejmenovanou na amazonasperu.eu. Na vizitce má Jarda napsáno Yarda, aby mu místní nekomolili jméno na Charda. Najít ho ve městě velikosti Prahy bez kousku mapy je docela oříšek. Ulice ucpané auty, jak Indiáni na poslední chvíli shánějí dárkové koše pod vánoční stromek, takže nakonec se uchyluji k mému oblíbenému triku a za šest soles beru taxikáře v mrňavém Ticu. Chudák si nejdřív myslí, že mu chci naložit Jawu do auta. No, absurdní představa, vezmeme-li v úvahu, že je naložená Jawa skoro stejně velká jako jeho maxivůz…

Můžu zase prohodit pár slov česky a dokonce se mi dostane i vánoční večeře! Večer zajdu do města na náměstí Plaza de Armas a žasnu, jaké davy lidí jsou v ulicích na Štědrý večer! A všichni se baví, žebráci dostávají od lidí kusy biskupských chlebíčků a kafe, nikdo nesedí doma. Nejspíš budou dárky rozbalovat až zítra ráno po západním vzoru.

Večer se ochladí a jsem rád, když si můžu zalézt v cabaňce pod teplou deku. Snažím se dát melancholii out, ale přiznám se, že to moc nejde. Už abych byl zase na cestě… Šťastné a veselé.

25. prosince 2013, středa

Začnu od konce, protože deník dopisuji převážně večer a dneska večer jsem se rozčílil tak, že všecko hezké z dneška je v mlze vzteku. O co jde? O to, že mě, empirického rasistu, místní neustále musejí dokola přesvědčovat o tom, že své názory nemám měnit. S večerním deštěm jsem dojel do Puna na břehu jezera Titicaca a našel nějaký hostel (zde jim říkají hostal nebo hospedaje). Wi-fi, teplá sprcha, dobrá cena a parkování motorky v prodejně obuvi vedle – ale až po zavíračce krámu. A tady to je. Odnosím věci do pokoje, Jawě na stojánku zamknu řízení a jdu se převléct. Když znovu vylezu na ulici, že se půjdu najíst, stojí motorka o pár metrů vedle a na jejím místě stojí nějaký křáp, rozuměj auto v odpovídajícím indiánském stavu. Trošku mě to popudí, protože vím, jaká se s třímetrákovým vorvaněm manipulace i pro „poučenou“ osobu – to na mě nemohli zaklepat?! Ale co, mávnu rukou, motorce nic není, ale znáte to sami – každému z nás vadí, když někdo hrabe na naše věci, aniž by se optal.

O tři hodiny později přijde chlapík, že můžeme dát motorku dovnitř. Marně se snažím odemknutý zámek vysunout z krku řízení – celé je to nějaké hnuté. Správně tušíte, když tipujete na zničený zámek řízení zalomený v krku. Ono když se tři sta kilo táhne za páku řídítek, protože idiota s indiánskou jednotřídkou nic lepšího nenapadne, tak to prostě ta fabka odsere. Samozřejmě, že jsem patřičně hlučný s důrazem na mezinárodně srozumitelné urážky, ale to je asi tak všechno, co můžu dělat – chlapík z hotelu za to zase tolik nemůže, frajer, co to zkurvil už chrápe a já mám v ruce půlku zámku, zatímco tu druhou mám pěkně hluboko v krku rámu. Řídítky jde otočit jen do dvou třetin levého rejdu a jestli mi ty trosky napadají dovnitř, čeká mě parádní rozborku celého řízení… vám fakt patří do pazour jen ta lama a dlabaná kánoj, všecko ostatní prostě zničíte!

Takže nářadí ven a dlouhými čápovkami a šroubováčkem doluji zbytky zámku, který, objektivně přiznáno, je tak trochu pro děcka. To ovšem nemění nic na tom, že se na cizí věci nesahá, natož aby se ničily. Ráno si frajera podám, aby věděl, že tohle je fuj!

Pěkná tečka za pěkným dnem. Vyjel jsem docela pozdě, protože jsem ještě vánočně žvanil po skypu a posílal fotky do Světa motorů. A už rovnou z města začalo stoupání z arequipinských 2400 mnm nahoru na Altiplano, na náhorní plošinu And do skoro 4700 mnm mezi lamy s mašlemi v uších (aby si je pastevci poznali) a úžasná jezera s plameňáky. Jawa se vleče, dvakrát nastavuji karburátor, ale s výjimkou nových aut s turbomotory to tu nejede nikomu, což mě uklidňuje. Svěží vítr občas ještě přibrzďuje už tak oslabenou motorku. Podle pravidla: každých 100 m nadmořské výška rovná se 1% výkonu atmosférického motoru dolů, můžeme počítat… jestli má Jawa 634 ve výborné kondici 20 k, pak ve 4700 mnm jich má o 47% méně, tedy něco kolem deseti. A táhne do kopců celkem nějakých 400 kg. Ve skutečnosti to tipuji na ještě menší výkon, protože nemůžu dát plný plyn a jedu maximálně na půlku. Při plném se to hltí, protože by to chtělo menší hlavní trysku. Tu sice někde mám, ale přístup k HT je u tohohle karburátoru možný jen po úplně demontáži – a to se mi teda nechce. Takže reguluji jen střední pásmo polohou jehly a přechody šroubem směsi.

Juliace, která hnusná jako slum, odbočuji na Puno a tím dostávám vítr do zad. To se to panečku najednou jede kilem na špetku plynu…! Večer se dává do deště a je kosa. I v hotelu, takže beru pod deku i spacák.

Příběh se zalomeným zámkem má ráno nečekanou dohru. Brzo ráno chci vyndat motorku z obchodu, aby nepřekážela, ale všude jak po vymření. Pan hoteliér je mou přítomností zjevně zaskočen, což ale pochopím až později, přesněji řečeno pozdě. Než totiž vzbudím frajera z vedlejšího pokoje, aby mi vysvětlil, proč mi láme jawu na kousky, pan hoteliér z hotelu zdrhne jako malé děcko. Ukáže se totiž, že to on, tahal jawu na stojánku za řídítka tak vehementně, až zámek zlomil. Tak proto se mi ráno ani nepodíval do očí… jeho stará se do mě navíc pustí, že jsem si to asi nejspíš zlomil sám. Srandovně vyhrožuje policíí a protože si myslí, že jí chci asi ujet s klíčkem od pokoje, začíná být dotěrná. Neumím jí vysvětlit, že balím, že mám na pokoji ještě svoje věci. Volá telefonem nějaké posily. Přišourá se jeden a pak druhej. Začíná to houstnout, a tak jí klíče ukazuju, že je mám v kapse. Jenže to už ona chňapne po mojí fiskarsce, kterou mám neprozřetelně venku z kufru, když tam ukládám notebook. Už se nedozvím, jestli jí chtěla jen jako zástavu nebo jako zbraň, protože instinkty zafungují bezchybně. Ještě než ti dva stihnou přiskočit, oženu se bleskově a sekerku jí vyrvu. Jednou rukou držím v šachu bábu, druhou s fiskarskou ty dva indiánský mamlasy. Asi působím dost přesvědčivě. Nechají mě donést si zbytek z pokoje a odjet. V tankvaku si odvážím i dálkový ovladač od TV, který na první pumpě letí do koše. To aby je ty prasárny nepřišly zase tak lacino…

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz