Jawa okolo sveta: 11 - Samotářka ze Seattlu - USA

Text a foto: Pavel Suchý

Bylo to v tu chvíli pro mě tak daleko, jako je asi skutečná polovina Země mezi Altajem a Seattlem. Nikdo tehdy netušil, že shodou okolností u Vackových v Tacomě (Seattle) nakonec strávím sice vynucený, ale o to krásnější měsíc!

Když jsem opouštěl Vladivostok, byla už, jak se říká, ruka v rukávě v tom smyslu, že v rodině českých emigrantů z šedesátých let nějakých pár dní pobudu, než loď přepraví mojí Jawu přes Pacifik. Všechno bylo pěkně naplánované, ale jak už všichni víte, dopadlo to jinak a přeprava motorky se odložila na druhý náhradní termín, tedy o dva týdny! Peripetie v Koreji i pokus projít přes čínské úředníky na korejském letišti už byly popsány v kapitole předešlé. Nyní je za mnou více než polovina plánovaného pobytu v Seattlu, takže je čas něco přinést. Ti, co s úspěchem používají nástroj všech nástrojů „fejzbúk“, se tady nic nového nedovědí, snad jen najdou pár fotek navíc, které na FB neměly místo.

Bikes, babes and burger...

… aneb jak nevídaná motorka z východního bloku první cenu dostala. Jawa pana Vojty Vacka je tu dost raritním úkazem, protože Amerika je plná Harleyů a japonských youngtimerů. Dvoudobých drtičů plomb z Týnce tu nejen že nebylo mnoho prodáno, ale ještě míň se jich tu zachovalo. Když už Amík něco slyšel o československém motocyklu, byla to zpravidla motokrosová ČZ. Model 634 pro USA měl řadu drobných odlišností. Motor má původní kliku i válce a běží tak tichounce, že se úplně stydím sem dovézt tu svojí ztrápenou chrchlu.

Soutěž krásy Triple B v podniku známém jako Triple X měla kategorii nezařaditelných mezi velké cruisery a tam Jawa zazářila. Aby ne, jen se podívejte na tu krásu, která Vojtovi pod rukama vyrostla.

Osobně jsem měl možnost podnik XXX navštívit. Tři čtvrtiny roku tu je víkend co víkend nějaká podobná motoristická akce. My měli štěstí na staré Fordky. Amerika tu na vás dýchne o to víc, že restaurace je celá striktně zařízena v „odlschool“ stylu a jestli chcete ochutnat, jak asi může šmakovat voda z povodní vytopené lékárny, poručte si americkou specialitu Root Beer… ne, s pivem to fakt nemá nic společného, spíš možná takový pokus o U.S. kofolu, ale připravte se na překvapení!

Made in Japan

Amerika by bez Japonska nikdy nebyla současnou Amerikou a Japonsko bez Ameriky by se těžko kdy stalo současným Japonskem. To platilo a platí v politice, v ekonomice a nakonec i v motorkách. Made in Japan bylo v 60. letech spíš posměškem srovnatelným s dnešním "made in China", ale Japonci nakonec převálcovali celý tehdejší svět. Jejich náporu nebyla ušetřena žádná značka na otevřeném trhu a prakticky všichni výrobci byli postaveni před otázku, zda-li vůbec pokračovat ve výrobě motocyklů - i ti, co o tom dnes mluvit nechtějí, protože jsou za hvězdy. V USA mají ale motorkáři k ranným japonským bikům vztah a na různých show jsou k vidění hezké kousky.

Ron Orr je prezidentem Hinshaw´s motorcycles (Sellin´Fun Since ´61) a majitelem rozsáhlé sbírky mnohdy velice kuriózních "Japonců" (a nejen jich). Přejměte pozvání i tam, kam se běžný návštěvník podniku v Auburnu nikdy nepodívá. Potrhlost nápadu objet Zemi na vysloužilé Jawičce mi zase otevřela jedny dveře...

Na sbírce natlačené na jediném ochozu nad obchodem (to jsem ještě neměl tušení o dalších skvostech ve skladu a v kanclech) není ani tak úžasná skladba, jako spíš původnost stavu povětšinou japonských youngtimerů. Poskakuji mezi natěsno postavenými motorkami od Dreamu přes ranné dvoudobé tříválce Suzuki GT a Kawasaki Mach až po první Gold Wing GL1000 či oturbené CX nebo Suzuki GS. Vzadu jsou endura Bultaco, Maico a další pohřbené evropské značky a jak se tak snažím najít pozici a oporu pro vyfocení detailu licenčně vyráběného španělského Amalu na Montese Cappra (bez blesku a stativu je to vždycky trochu boj), přistihne mě sám majitel sbírky a šéf řetězce Hinshaw´s motorcycles pan Ron Orr. Asi se bál, že tam něco chci odmontovat… slovo dá slovo, čehož se v úvodní chvíli ujme hlavně Vojta, a Ron je cvokem na Jawě tak americky nadšen, že nás hned zve k sobě do kanceláře a následně do depozitu, kde teprve čekají ty opravdové skvosty!

Zahřívacím kolem je prehistorický japonský jednoválec Meguro, který sice znám, ale v životě jsem ho neměl možnost spatřit na vlastní oko! Robustní kopie anglické BSA je dílem japonského výrobce, který před druhou válkou ve velkém kopíroval americké HD, po válce Anglii a nakonec se díky ekonomické pomoci gigantu Kawasaki Heavy Industry nechal tímto kolosem produkujícím vše od mostů, přes vlaky až po komponenty raketoplánů. Kawa Meguro oprášila a postavila svou W1 a W2, nijak zvlášť úspěšné stroje. Před rokem 2000 ale přišla vlna retra, lidi už měli plné hlavy kosmických motorů a designů, a tak Kawasaki nachystala jako připomínku nejdříve model Estrella 250 a následně velkou W650 a v roce 2012 W800, která se prodává dodnes. A její prabába tady stojí přede mnou ve stínu zaprášeného skladu v Auburnu!

Druhé kolo je ještě zajímavější. Jde o model Ace 100 značky Hodaka PABATCO. Zkratka na zlámání jazyka vznikla z PAcific BAsin Trade COmpany, tedy obchodní japonsko-americkou společnost operující na pacifickém teritoriu. V letech 65-78 vyrobila několik různých modelů, ale nakonec se neprosadila. Přešla pod Fuji Heavy Industries a následně byla prodána jihokorejskému Daelimu. Ten tak k výrobě splachovacích mís a pisoárů přiřadil i výrobu motorek. Korejec Lee, kterého jsem potkal v Mongolsku a který cestuje na Daelimu 250 kolem světa, jistě promine… a jestli nepromine, připomenu mu, jak se mu Daelim v Turecku rozsypal!

Vrcholem extáze českého vetešníka v USA je objev stroje s logem Benly na nádrži. Čtete dobře, žádný Bentley, ale Benly. Celé to trochu připomíná rukopis prastarých Hond, ale motor nepoznávám. Herka je navíc v opravdu kouzelném nálezovém stavu. Uhlazený motůrek, který jsem původně v příšeří skladu tipoval na kopii DKW RT125, má ale karburátor i výfukové koleno dost vysoko – aby ne, vždyť je to čtyřtakt! Ron říká, že jde o kopii NSU a že Benly byl brand Hondy pro některé trhy. Myslím, že jde o motor rodiny Max s pohonem vačkové hřídele dvojicí lehkých ojniček, ale Ron to neumí potvrdit ani vyvrátit – je to pro něj úplně nová informace. Později mu mailem posílám dobový průhled motorem a zdá se, že je Ron nadšen tím, co vlastně skladuje. Mám radost z takových náhod.

Everett, Boeing a FHC Paula Allena

Seattle má mnoho přízvisek. Například „nejdeštivější město USA“ a vypadá to v těchto dnech, že je to pravda. Taky je ale označován za město Starbucksu a Boeingu. Ten sice už kvůli neustálým tahanicím s místními úředníky přestěhoval sídlo firmy do jiného státu, ale továrnu v Everettu pořád drží. Vojta jakožto někdejší zaměstnanec United Airlines má k letadlům hodně blízko, což mi dělá radost – vedle motorek a politiky další společné téma! A už se jede. Teprve na místě zjišťuji, že na tomtéž letišti sídlí sbírka FHC spoluzakladatele Microsoftu Paula Allena. A protože FHC znamená „Flying Heritage Collection“, nejde tedy o žádné bezduché kompjůtry, ale o letuschopné „warbirds“ – o druhoválečná často unikátní letadla a k nim připojenou sbírku tanků a jiných vozidel konfliktu, který USA pasoval na prvořadou světovou velmoc.

V továrně Boeingu se samozřejmě fotit nesmí a ani vás nepustí kdovíjak blízko výrobě v jednotlivých halách, mezi kterými vás převážejí autobusy. Vidíte, jak se montují legendární 747, novější 737, 767 a nové 787. Máte možnost porovnat novou konstrukci z kompozitu s klasickou hliníkovou a v připojeném muzeu si prohlédnout techniku motorů Rolls Royce a General Electric. Ze střechy objektu mám pak to štěstí sledovat start bílé velryby Boeingu Dream Lifter, což je cargo úprava jumbojetu 747 pro transport jednotlivých dílů trupu 787 z různých koutů světa pro finální montáž tady v Everettu. Dokonce se na výrobě Dreamlineru 787 podílí i nějaké české firmy.

Ve sbírce FHC dominuje jediný letuschopný exemplář německého dlouhonosého Focke-Wulfu Fw190 D-13 Dora konstruktéra Kurta Tanka – mrazivě sebevědomá a přitom elegantní stvůra k zabíjení z konce války. Vedle stojí o poznání starší klasika Fw190 A5 s hvězdicovým čtrnáctiválcem BMW, kterou našli někdy ke konci SSSR v lesích u Leningradu a prodali na západ. V Americe z trosek vykřesali letuschopný exemplář, který přivádí v úžas tisíce fanoušků na světových show. Podobný byl osud Messerschmittu Bf-109E ze západní fronty. Zvednout hlavu můžete i k japonské dvojici Hayabusa a Zero, nechybí letuschopná ruská Rata I-16 tolik úspěšná ve španělské občanské válce, Kukuruznik Po-2 pluku Nočních čarodějnic (sovětská ženská jednotka) či Šturmovik Il-2 m3 přezdívaný Němci Černá smrt. Americká produkce je zastoupena samozřejmě jedním z nejlepších a nejelegantnějších letounů historie Mustangem P-51D a dvoumotorovým Mitchellem B-25B, stejným, jaký provedl sebevražednou Doolittlovu misi při prvním náletu na Tokio v dubnu 1942,

Anglie tu má svého pracovního koně Bitvy o Británii Hawker Hurricane a samozřejmě ikonu Supermarine Spitfire. Ta má ale jednu zvláštnost a tím je kulatá československá trikolóra pod kabinou letounu! Tenhle Spiťas totiž pochází od Československé stíhací 312. perutě RAF a původně na něm v roce 1942 létal squadron leader Tomáš Vybíral. Československo je tu ještě jednou připomenuto v jiné části expozice, kde stojí tanky. Německý Jagdpanzer Hetzer, postrach ruských plání i bitev o evropská města totiž nejenže používal podvozek předválečného československého tanku LT38 s motorem Tatra, ale byl v Protektorátu (myslím, že v ČKD) dokonce pro nácky i vyráběn. Po válce sloužil i v čs armádě jako ST1 (stíhač tanků).

Trochu bokem je expozice kabiny anglického bombardéru Lancaster, jejichž roje podnikaly noční nálety na okupovanou Evropu, a za ním se ke stropu haly tyčí raketa V2 z německého Peenemünde. Je od Amíků hezké, že umějí přiznat barvu a netají se tím, že její konstruktér von Braun později v amerických službách dostal USA do kosmu. Rusové německou pomoc ve svém kosmickém programu dodnes oficiálně nepřiznali. Řízené střely V1 nejsou pro mě nic nového, ale doslova němý úžasem stojím před prvním raketovým letounem lidské historie Messerschmittem Komet Me-163, který znám jen z obrázků a z počítačové hry Šturmovik. Moc pěknou prací jsou rozřezané průhledy motory RR Merlin (V12) a PW Twin Wasp (2H18) s výkony přes 2000 koní!

Mt Rainier a problémová holka Svatá Helena

Čekání na loď Tamerlane, která veze Jawu je dlouhé. Ta loď než po celé východní Asii posbírá svůj náklad aut a bagrů, kličkuje od přístavu k přístavu. Ve společnosti mých adoptivních rodičů z Tacomy se snažím přijít na jiné myšlenky touláním po krásném okolí v horách Cascade Range. Kromě výletu k nejvyšší hoře Mt Rainier přibyla i exkurze k činné sopce St Helens, která své okolí naposledy zplanýrovala na jaře 1980. Při téhle poslední erupci přišla o 400 metrů své špičky, kterou společně s lávou, bahnem a žhavým popelem rozmetala po dalekém okolí. Lepší představu udělají přiložené fotky a obrázky na FB/jawakolemsveta. Doufám, že si dá, holka, prozatím pokoj...

Stát Washington (evergreen state) je nejvíc Evropu připomínajícím krajem USA a společně s Oregonem jej hojně pokrývají hory a lesy. Výborné je to pro aklimatizaci, horší už pak s ohledem na blížící se podzim. Dvoutýdenní skluz způsobený v Koreji přesunem termínu transportu motorky na další spoj tu už vykresluje první problémy. Kvůli počasí budu muset z plánu vyškrtnout některé parky a místa na severu a co nejkratším cestou namířit řídítka Jawy k jihu na Californii a Utah. V Coloradu jsou povodně, v Mexiku taky něco. Letos je to prostě s tou vodou dost nemotorkové. Příště jedu Velorexem!

zdroj: www.jawakolemsveta.cz