Jawa okolo sveta: 17 - Ekvádor

Text & foto: Pavel Suchý

Protože jsem do Quita přijel novou severní silnicí, nemohl jsem se vyfotit u cedule ROVNÍK, která je prý jen na jižní cestě. Vracet se nebudu, ale kousek nad městem je místo nazývané Mitad del Mundo, neboli Střed světa. Jde o monument vystavěný kdysi francouzskými geografy a o místní hojně navštěvovanou atrakci, mimochodem se tu stavěli a vyfotili i cestovatelé Zikmund s Hanzelkou. Parkování pro motorku je zdarma, vstup za tři usd. Kolem jsou ještě nějaká muzea, ale hlavní atrakcí tu beze sporu je hlavně ta čára dělící svět na severní a jižní polokouli – rovník, equator, ecuador… zeměpisná šířka je tu vyjádřena třemi nulami: 0°0´0“. Projdu pár stánků se suvenýry, pošlu několik pohledů a mám splněno. Vedle, asi nějakých 150 m, je muzeum Inti na údajně „GPS calculated“ rovníku. Tady si můžete vyzkoušet pár experimentů souvisejících s fyzikou rovníku, ale upřímně – trochu to na mně působí jako taškařice. Například, průvodce nejdřív sám prohlásí, že rovník není čára, ale spíše pás o nějaké šířce průměrně 12 km (působí to na mně trochu jako alibi, že tu jsou vedle sebe hned dvě čáry) a pak nám předvádí, jak na jeho čáře odtéká voda z umyvadla bez víru rovnou dolů a dva metry vedle – napravo i nalevo – se tvoří opačné víry… další ukázkou se stavění syrového vajíčka na špičku na hlavičku hřebíku. Podaří se mi to a dostanu za to razítko do pasu, ale málokdo to asi zkoušel doma. Třeba to jde stejně snadno i jinde.

Ve čtvrtek dopoledne se hnu z Quita a po krátkém motání městem vyjíždím silnicí nazývanou Interoceánica nahoru do hor k průsmyku Papallacta (4064 mnm). Mrholí tam, mrznu a motorka je ráda, že udrží dvojku. Krajina dost připomíná Mongolsko – žádné stromy, šutry, tráva. Sopku Antisana (5758 mnm) bohužel nevidím. Jedu do Teny ke krajanovi Radimovi, kterému tam říkají Tony. A ten mi pak říká:

„Jel jsem tou silnicí za ty roky asi 40x, ale sopku jsem viděl snad jen dvakrát. Tam je věčně mlha.“

Tena už je součástí Amazonie. Leží ve výšce pouhých 550 mnm a vede do ní úplně nová betonová silnice. Škoda, že od průsmyku poprchává a před Tenou přichází pravý tropický slejvák, takže jsem durch dřív, než mám kde zastavit a vyndat nemoky. V Teně poobědvám obligátní rýži s masem a colou a sejdu se s Radimem, který sem dojíždí ze své farmy na úřady na čínské dvoustovce s tažným zařízením. Chvíli ještě sedíme v jídelně a pak jedem k místnímu motorkářskému guru a servismanu Jorgemu. Jawa totiž potřebuje novou baterku. Ta ztrestaná na lodi z Koreje už neudrží ani špetku proudu. Jízdě to nevadí, ale na křižovatkách (na volnoběhu) to nesvítí, nebliká a ani netroubí. Posledním momentem, který mě přinutí to řešit je právě tady v Teně nějaká indiánská babička v autě, která mi suše nacouvá na přední kolo, protože já můžu jen hvízdat, ale už ne troubit.

Jorge můj typ nemá, ale já vím, že se tam vejde i o něco větší baterie a protože je ochotný, chci mu udělat kšeft. Kupuji 7Ah gelovku (no name DK parts), na které je cenovka 48 usd. Jorge, který mezitím tančí nadšeně kolem Jawy, mi dává cenu 40 usd a mocí mermo mi chce dát nějaký dárek. Nabízí svíčky, ale ty nepotřebuji. Ani drahý 2T olej nepotřebuji a Jorge je velice překvapen, když mu říkám, čím vším to bez rozpaků mažu. Nakonec se mi hodí sprej na řetěz – je za 18 usd a Jorge mi ho bez rozpaků přibalí a navíc přidá na zítřek pozvánku na výlet jeho ultralightem nad pralesem Amazonie. Chvíli váhám, protože si jasně umím představit, co všechno se tu může přihodit, ale nakonec rád přijímám – taková nabídka se nedostává denně!

Radim tu s indiánskou manželkou Edith žije již tři roky. Má dvě farmy a snaží se pěstovat všechno možné od kakaa a banánů po léčivé rostliny, k nimž sbírá moudra od starých Indiánů, protože ti mladí to už neznají. Před plotem mu stojí starý VW Transporter T2 a na dvoře dvě malé motorky. Dřevěný dům má oddělenou vnější kuchyň a dole „saunu“, sociálku se splachovacím wc a dvě chýše na přespání dole u řeky. V jedné z nich pod moskytiérou nocuji já.

6. prosince 2013, pátek

Po ranním dešti přichází nápor tropického slunce. Dávám sušit všecko, co včera zvhlo. S Edith procházím farmu a nechávám si ukazovat rostliny, palmy a keře. Edith mluví trochu anglicky a trochu česky, přes rok spolu s Radimem žili v Českých Budějovicích. V poledne se jdu koupat do čisté říčky a spoléhám na ujištění, že piraně ani jiní predátoři tady nejsou. Edith sice říká, že v hloubce velké řeky jsou prý anakondy, ale tam já nejdu a doufám, že ony v noci nepřijdou za mnou do chýše.

Měním akumulátor v motorce. Novou baterku jsem už včera nalil z přiložených kapslí a vypadá to, že jí nebude třeba ani moc nabíjet. Starou baterii, ve které jsou nejspíš vysypané desky, Radim odveze Jorgemu.

Odpoledne bychom měli s Radimem za ním jet do Teny na slíbený výlet ultralightem, ale přichází amazonský slejvák a v jeho patách soumrak. Asi to tak třeba mělo být. Zítra už nechci obětovat další den s nejistým výsledkem, protože času už začíná být málo, a s deštěm se to tu v tomhle období může směle opakovat.

Večer Edith peče pizzu a domácí skoro evropský chleba s kmínem. Snaží se a obskakuje všechny u stolu. Všechny proto, že jsme čtyři. Bydlí tu na nějaký čas Melinda, zvláštní osůbka švýcarsko-řeckého původu, žijící devět let v Peru. Mluví stejně dobře německy, anglicky, řecky i španělsky a Radim o ní říká, že už ani neví, čí je a že je přírodní. To druhý sedí do písmene – to, co já mám na bradě, nosí ona v podpaží… Melinda je vegan, vzývá nekonečno a vesmír, mluví o minulých životech a klínuje mi hlavu věcmi, které nedokáži z angličtiny ani přeložit, natož se s nimi ztotožnit. Ostentativně se před ní cpu náramnou pizzou se šunkou a sýrem.

7. prosince 2013, sobota

Radim má čtyři psy – hodnou Chicu, nedůvěřivou Mali, vystrašenou a věčně šňafající Lajku a přivázaného trhače, co nemá rád nikoho cizího. Lajka se nejdřív taky tváří, že mi roztrhne trenky na zadku, ale to bych se k ní musel otočit zády. Nakonec přijímá nataženou ruku a vděčně se lísá. Radim má Lajku a Chicu od Švýcara, který tu zkoušel žít, ale nakonec nevydržel a odjel do Kostariky. Ekvádorská Amazonie asi taky není místem, kde bych se chtěl usadit, ale Radim je tu spokojený, po české kotlině se mu nestýská. Postupně vysazuje další a další rostliny a staví příbytky pro turisty, které sem hodlá dostat. V horách se dá chodit na treky a na okolních řekách raftovat. Má to dobře promyšlené – tenhle kousek Amazonie je ještě ve výšce nějakých 550 mnm, takže už jsou to tropy, kde z okna trháte banány, vanilku, skořici a večer si uděláte z bobů domácí čokoládu a koukáte na kolibříky, ale přitom tu nejsou komáři ani jiný extra obtížný hmyz, nežijí tu krokodýli ani další nebezpeční predátoři. A voda z hor je tu ještě čistá a přitom ke koupání. Nikdy by mě nenapadlo, že i Amazonie může mít svá odlišná patra.

Před polednem mě Radim jede na své motorce vyprovodit 18 km na hlavní silnici, kde se definitivně loučíme. Na cestování je nejkrásnější právě tohle volné unášení proudem náhod a potkávání takových lidí, jako je Radim, na něhož mě nasměřoval Ivan z Montaňity, kam právě jedu. Mám to nejmíň na dva dny. V Puyo se obracím zády k amazonskému pralesu a před Baňos s vodopády a termálními prameny z aktivní sopky stoupám do And na Riobambo. Ještě dole na pomezí Amazonie a hor udělám malou zastávku ve vesnici Moravia, v níž je starostou pan Kubes, potomek někdejších českých emigrantů Kubešů. Cestovatelé Zikmund s Hanzelkou dojeli do Moravie svou Tatrou. Tady končila cesta, takže auto tu nechali stát a šli pěšky do pralesa za lovci lebek. Já tu o šedesát let později fičím na Jawě po nové silnici s mnoha tunely a mám velice zvláštní pocity.

V horách u Riobamby trochu bloudím. Značení je tady v Ekvádoru často dost podivné. Opravuji přepínač světel, který utrpěl újmu v El Salvadoru, když se mi na měkkém motorka svalila na zem z bočního stojánku. Přepínač dopřepínal a abych mohl svítit, musím to natvrdo propojit v jeho konektorech. To znamená zvolit jedno světlo, tedy dálkové raději než tlumené – v noci jezdím výjimečně a ve dne dálkové spíš poslouží.

Opravou a blouděním ztratím nějaký čas a je mi jasné, že se za světla přes hory do Guarandy nedostanu. Silnice stoupá ke 4000 mnm a v holých kopcích je vidět mračna a déšť – jenže marně hledám, kde složit hlavu. Všechny hostaly a podobná zařízení u cesty jsou zavřená a očividně dlouho. Noc ve stanu bude drsná, ale nakonec mi náhoda přihraje do cesty Casa Condor, jakousi zavřenou ubytovnu ve výšce 3800 mnm. Když už se chystám na dvoře postavit stan, přišourá se odněkud stará Indiánka v kloubouku a v ruce má klíč. Za 12 usd mám vevnitř postel, splachovací záchod a vlažnou sprchu. Při průzkumu baráku nacházím olejový elektrický radiátor, a tak mám nakonec i docela teplo. Venku se dává do studeného deště, šumí to po střeše nade mnou. Večeřím ze zásob suchary s tuňákem z konzervy a jako dezert hořkou ekvádorskou čokoládu. Snad se to do rána vyprší…

8. prosince 2013, neděle

Nevypršelo. Z nebe sice už nic nepadá, ale mračna s mlhou visící nízko nad horským obzorem nevěstí žádná panoramata a zima je jak v prosinci v zájezdním hostinci. Navlékám na sebe mikinu i svetr a navrch komplet nemoky se zimnímu rukavicemi a krátce po sedmé už šplháme do výšek nad 4000 mnm. Mlha se sráží na všem, co se snaží jí proniknout. Kam může oko dohlédnout, je pouštní krajina. Silnice je stavebními stroji zaseknutá do různobarevných slojí sopečné minulosti, a tak pohled do stran vypadá, jako byste jeli po cestě vytesané v obřím dortu tiramisu. U 5000 mnm se Jawa sápe do stoupání na dvojku padesátkou, ale mlha už je pod námi. Vpravo se otevírá krátký pohled na zasněžené skály sopky Chamborizo, která se vystrkuje až do výšky 6310 mnm, ovšem její vrchol je ukryt pohledu v další vrstvě mraků. U silnice je nějaká meteostanice a pár kamenných horských chat a pak u klesání cedule ZONA DE VICUŇAS, která upozorňuje na hloučky divokých lam. Protože už je zase mlha, jsou lamí hlavy vystrčené do silnice další výzvou: hodím tlamu přes lamu anebo jí uvidím včas?

Silnice klesá na Guardanu a chvílemi je v mlze viditelnost sotva pár metrů. To ale nebrání odvážlivcům z kmene lovců lebek a osamocených motorkářů v sebevražedném předjíždění. V protisměru se do vrchu šourají karburátorové americké pikapy dávící se nadmírou benzínu. Indiánští šoféři samozřejmě nemají nejmenší tušení o funkci motoru, takže než by otočili dvěma šroubky pod kapotou, jedou na jedničku a nechávají velké motory zalykat směsí. Taktéž ti, co se řítí dolů, nemají ani páru o tom, co udělá do ruda rozsvícená brzda. Obložení smrdí jak ústecká spalovna a potomci zmalovaných válečníků, kteří teprve před dvaceti lety opustili válečnou stezku v pralese, vyzbrojeni dneska kšiltovkou, smártfounem a teplákovkou letí serpentinami taženi mocnou silou zemské tíže, na korbě babičku, co pamatuje ještě Zikmunda s Hanzelkou a pár děcek, co nepamatují vůbec nic… panoptikum rovníkové Ameriky obklopené hustou mlhou. Držím Jawu na nebohých bubnovkách a cítím, jak se chod páček prodlužuje. Motor s vraženou trojkou moc nepomůže.

Za hodinu musím zastavit a shodit vrstvy oblečení. Při té příležitosti také musím vrátit nastavení karburátoru na původní „nížinný“ mód, protože motor zase protestuje zvoněním. Staví u mě policista na bílém V-Stromu a zajímá se, je-li vše ok. Za deset minut ho potkám v protisměru a bude mě zdravit jak starého známého. Jsou v pohodě, kluci.

5000 mnm jsem hodinovým skokem zase u nuly, kolem nekonečné banánové plantáže a roviny, které sice nudí, ale zase na nich kilometry naskakují. U pobřeží se krajina zase trochu zvedne, ale jsou to jen takové kopečky. V Puerto de Cayo se konečně obracím podél Pacifiku k jihu a mířím na Montaňitu. Krajina se serpentinami na mořem tu připomíná tolik známou pobřežní silnici na Krymu do Rybaččeho a stejně tak si jí s Jawou vychutnáváme. Když přijíždím do Montaňity, mám denní skóre 530 km, což je po dlouhé době zase pořádná porce. Hotel Hurvínek chvíli hledám, ale na druhý pokus stavím rovnou před barem, protože zaparkovaný zánovní Royal Enfield nemůže patřit žádnému místňákovi! Ivan hned vynadává pivo Pilsener z pivovaru, který tu v roce 1913 postavili Češi z monarchie, a do večera dáváme každý pět kousků. Já zůstávám v hotelu a Ivan poněkud nejistě odpádluje s Enfieldem do noci. Snad těch osm kiláků domů v pořádku dá…

9. prosince 2013, pondělí

Kromě toho, že se seznamuji se zbytkem rodiny, odvážíme Jawu z hotelu do garáže, kde začínám s rozborkou a večer zlikvidujeme pár piv a klobás z grilu.

"Tady se odpadky házejí do koše! Tady jste totiž v Cuence!", vypráví jednu z příhod Leonardo, jehož čeština i znalosti české historie by mohly jít vzorem nejednomu našinci. Ovšemže, našinec, není cizinec... Leonardo je potomkem ekvádorských basků, jejichž předci sem přišli společně se Španěly před mnoha staletími. A Cuenca není typickým ekvádorským městem - oddělana od pobřeží pětitisícovými štíty And, které Jawa zase tak tak, že přelezla na dvojku s dvojím štelováním karburátoru, bývá někdy nazývána Švýcarskem Země na rovníku. Leonardova příhoda narážela na turisty z jiných částí země, kteří mají ten prasečí zvyk upustit cokoliv a kdekoliv.

Do Cuency jsme s Ivanem, který mě ještě doprovází na svém zánovním Enfieldu, přijeli z Guayaqilu, největšího a snad nejdrsnějšího města Ekvádoru, kde jsem se setkali s Františkem z Hané. František žije v Ekvádoru už 32 let a dříve zastupoval výrobky firem Zetor, Slavia, Unex a dalších v zemi, kde se vybudovala rozsáhlá distribuční síť. Když ji pak porevoluční zahraniční politika zavrhla, pokračoval František na vlastní pěst a do Ekvádoru dováží náhradní díly, motory a další komodity, jejichž odbyt bohužel nevázne na nezájmu trhu, ale na nepřílišné ochotě českých podniků zabývat se malými a středními zakázkami. Zpátky do ČR zase František dováží kvalitní ovoce, kakao a dřevo, jeho syn pak vyrábí opravdovou čokoládu. A protože tvrdím, že dobré věci si zaslouží propagaci, tady si před Vánoci pusťte slinné žlázy na špacír: www.kakaoveprodukty.cz

Večer ve třech sedíme u stolu a po pár pivech přichází na řadu směs místního rumu, panely, limetkové šťávy a pepsi, takové Ecuador libre... Téma rozhovoru? Dovoz třistapadesátek do Ekvádoru. :-) Dobrá, dobrá..ten rum jsme skoro dopili a ráno, po 4 h spánku, nás budí Manuel - chlapík, který studoval v Pardubicích chemickou vejšku: chce vidět tu Jawu!

František pomáhá s dolováním balíčku se stojánkem z celního skladu. Nejde to, navíc je to samý poplatek, takže v závěru ten díl vyjde na ranec. My čekat nemůžeme, a tak prý balíček pojede za námi. Míříme do Cuency.

V Cuence nechávám Jawu v místní prodejně Enfieldu. Jen pro zajímavost - těchto indických strojů se tu prodá asi 65 ks ročně!!! Kluci jsou opět z Jawy na větvi a přes den se strojem chlubí ve dveřích prodejny.

Leonardo studoval a žil v Čechách 11 let. Odpoledne mě vezme na turistickou tour autobusem s českým výkladem a večer se umrtvíme domácím pivem. Večírek končí učenou debatou před katedrálou z roku 1557, v níž se marně snažíme vyřešit otazník nad vznikem jednotky jednoho metru, v čemž má údajně tahle katedrála společně s francouzskými vědátory prsty.

Cuenca je úžasné místo. Je na prvním místě v počtu zahraničních seniorů trávících zde svá léta důchodu. Jen Amíků tu žije 7000. Čistota, kultivovaní obyvatelé, příjemné klima. Lidé tu jsou hrdí na to, že jsou z Cuency. Až v devadesáti dostanu svých 300 euro důchodu, valím švihem dodejchat sem... Samozřejmě na motorce, protože tohle je motorkářské město. Jsou tu zastoupeny všechny značky. Kromě Jawy, ale třeba to František změní...

zdroj: www.jawakolemsveta.cz