Tenkrát poprvé... aneb Jak bylo na Mosteckém okruhu

S mírně zvednutým nosánkem… jen tak mimochodem vypráví o tom jak byl už asi po stý na Mosteckým nebo Brněnským okruhu a jak tam „uďál“ skoro všechny kromě takový ty votuněný…no neví co to bylo, asi něco super-bikovýho. Vlastně se s vámi ani nebaví, protože nemáte „kapotu“ protože nemáte onen kus orvanýho plastu na koleně a protože se netváříte dost závodnicky drsně. Jo jo. Co na tom kousku hrubýho asfaltu jenom můžou mít, že to s nima provádí takový strašný věci ???

Visím si tak na internetových bandiťáckých stránkách a zabíjím pracovní pauzu na oběd hubnoucí internetovou moto-kůrou a když tu nááááhle nadpis přede mnou „Ježdění na okruhu v Mostě 4.8.2004“ Huh. Před očima ho vidím. Ta moje plastová barevná atrakce má jméno Standa, hulí trávu. A nesnáším ho. Chová se jako idiot a na silnici jezdí jako prase. Že bych měla šanci vyzkoušet to, vo čem on tak básní? Píšou tam že je to soukromá akce, trochu dražší (625,- za půl hodiny) než volný jízdy pro veřejnost, které na Mosteckým ringu stojí 400,-, ale zase omezená na 10 motorek na okruhu. Kamarád říkal, že deset lidí se na tom okruhu téměř ztratí, že to je paráda a že se nemusím ničeho bát. Ještě 3 minuty přemýšlím …. a…. tak jo… jedu. Blesková rozhodnutí jsou mou specialitou. Většinou jich pak lituju ještě hodně dlouho a velmi intenzivně. Z peněženky luxuju posledního tiskara, protože zjišťuju že se to dá objednat jenom na celou hodinu, marně se snažím vymyslet za jaký benzín tam pojedu a výsledek je jediný. Někdo musí jet se mnou. Po dlouhých peripetiích a oslovování lidí ve stylu pojišťovacího agenta před kauflandem, jedinej, kdo se dal ukecat a poprvé své Dunlop sportmax pustí na onen drsnej hoblovací závodní povrch je kamarádka Dži-dži se svou Thundercat-kou.

Dohadujem si místo srazu a čas. „Ty trefíš na ten okruh“ „Ne“ … „A kde to tam je“ „já nevim“ „tak to abychom se sešli už v jedenáct ne?“ „no ….asi jo“ „A jak se tam jako jezdí, potřebuju k tomu něco“ „já nevim. Potřebovat budem asi běžný doklady, kožený hadry a helmu, bez toho by nás tam neměli pouštět, jinak asi nic…“ „A nebudu je moc zdržovat? Nechci se tam někomu plíst, aby mě nesrazil“ „To neřéš…. Stejně nejpomalejší nebudeš, na to tu jsem specialista já“ „Tak jo“ …. V 11:00 se potkáváme před Mostem a máme necelou hoďku na bloudící tůru po městských ulicích.

Vedení přenechávám na Dži-dži, protože jak správně prohlásil Fréča, existuje kromě dyslexie, dysgrafie ještě dysmapie, což znamená že člověk bloudí, protože je ve svý podstatě dělaný pro uzavřený tratě, kde se zabloudit nedá a jenom shoda okolností ho přinutila jezdit i jinde. Nevím jak se jí to povedlo, ale instinktivně našla Mostecký autodrom bez jediné odbočky z rovné a nejkratší cesty. Máme ještě čas na 5 minut sundat koženou bundu, setřít kapky potu z čela, hlavy, krku, zad a poskakováním je setřást z pozadí neprodyšně uzavřeném v kožených kalhotách. Je 30°C a na obloze ani mráček. Rychle vyplňujem německy psaný formuláře o čemsi jako že se vzdáváme nároku na odškodnění za náš případný pokus o likvidaci motorky ve zdejším kačírku, na volné řádky píšeme telefon, adresu a jméno člověka, který si převezme naše ostatky v případě nejhorším (píšu tátu, ten bude mít radost). A hurá na to.

Buch… buch buch…. Buch buch. Moje srdeční centrála hlásí blížící se kolaps. Stojím na startu v depu, potím se až …. až úplně všude a slečna v zatraceně malilinkatejch šortkách přede mnou cosi klábosí do vysílačky a výhružně mává rudým praporem. Ještě minuta…. 40s…..20s….než nás pustí na trať. Vedle stojící kluk s tiše předoucím SV650, co je tu taky poprvý, se lehce nakloní a ptá: „bojíš se?“ Uhm… (v duchu dodávám … „a moc“) „Je to divný, ale já taky“. 5, 4, 3, 2….1. Start. Jsem v předu, takže jedu průměrně rychle a nekoukám se do zrcátek, jak nám přikázali. První kolo je rozjezdový. Jenom tam nekoukat, jenom nepospíchat…dyť tady přece můžu jet krokem….nikdo mě nesrazí. Rovinka, do první pravé zatáčky zpomaluju moc, dá se projet rovně a pekelně rychle, druhá levá je táhlá a dlouhá jak týden před výplatou, tak tady vyzkouším jak se mi bandit ve velkých rychlostech vlní, jo jo…. Tohle už je ten technickej úsek, co mi furt říkali ať brzdím jako divá a hlavně do něj nevjíždím jak cukrář do výlohy. Pravá, levá, pravá levá, ty krááááso… jak jsem to jenom projela? 3 vteřiny jedu rovně a levá s pravou, nejtěžší pravou z celého okruhu, mi jasně říkaj.

„Tak pojď….co tu lelkuješ a necháváš se od všech předjet, si myslíš že tu jsme pro srandu králíkům???!!!“ Hustá pravá…nejhustější pravá jakou jsem kdy jela…. Hustá jak maminčina bramboračka, když mám chřipku a šéf, když se blbě vyspí. Zbytek okruhu je už převážně doprava a kraťoulinký rovinky střídá pravá, mírná levá…pravá a pravá…. Nevím ani jak a cílovou rovinku mám před nosem. Ufff…. Uf uf uf…. V dálce se před končící rovinkou leskne tabule s číslem 200 (metrů do zatáčky) a za ní 100. Tam je! Tam je a čeká na mě. Říká mi nebuď labuť. Koukej přidat! Jaký machry? Nebo snad na to nemáš? Rudej prapor před očima a ani španělskej býk nemá mozek víc vygumovanej. Ženu se k ní, oči nalepené na plexi, pusa stáhnutá do soustředěného výrazu, jo jo jo a jo…. Ty pudeš. Kurnik a né že né. Okolo mě se provalí pár šmouh mých spolujezdců, některé za tu půlhodinu pomalu ani neuvidím, některé (rychlejší) uvidím ještě mockrát…tedy spíš jejich zadní světlo. Zkouším vysednout a vono to jde. Zkouším nevysedávat a ejhle….škrábavý zvuk a nakopnutá motorka hlásí, že ty padáky mám fakt široký a větší náklon opravdu už nedám. Motorka se opravdu v náklonu vlní ale s novým tlumičem z gsxr-a se tohle vlnění přesunulo do úplně jiný dimenze nad 140 km/hod. Vysedává se správně kolem motoru do strany a dopředu, předjíždí se tam kde je to bezpečný (tuhle informací JÁ nepotřebuju) a pot už si na zádech vytvořil hluboký řečiště kolem páteřních obratlů.

Slečna s rudým praporem ohlašuje, že je konec…. Zajíždím na parkoviště za ostatními a nemám mozek. Válí se někde v kačírku. Rudý upocený obličej, skelný pohled, třaslavý ruce a na tváři se pomalu usazuje výraz šťastného mentálně retardovaného dítěte. Teď pojede pro změnu Dži-dži. Do ruky mi dává hodinky a něco říká… dívám se na ní a nerozumím tomu. Aha… mám jí změřit čas na kolo. Opakuje svoje slova. Honem do kombinézy, na motorku, na start a zmizí v dálce. S nechutí se znova soukám do kůže.

Zajedeme po servisní cestě do té nejhustější hustózně hustý pravý zatáčky, kde možná najdu ten svůj vybroušenej flek od padáku a ležérně se rozvalíme na pečlivě stříhaném trávníčku. Bzzzzm bzm bzm….R1čka pronásledovaná zelenou kawou….

To jako někdo stíhá sledovat?

Po chvíli se vzmůžu změřit onen slibovanej čas. Dži-dži zajíždí kola cca za 2 minuty 07 sekund. Dobrýýýý….

Hodně rychlá dívenka. Taky se pak dívám na její lehce zmatený výraz, prý byla 2x v kačírku…oboje ustála, ale jednou to bylo o prsa. Na rozdíl ode mě, bledá v obličeji, nemluví, dívá se před sebe… „musí se mi to rozležet v hlavě, mohla jsem si tam zlikvidovat motorku“ Každej jinak, ale nikdo není v klidu, každej je nějak zasaženej. Bylo to….. jaký to vlastně bylo? Asi to bylo prima. Vlastně to bylo hodně prima. Bylo to naprosto úžasný. Jen nechápu proč jsem se tam tak dlouho bála jet. Dyť je to naprosto ideální místo pro začátečníka. Kde jinde se může víc bezpečně naučit ovládat motorku než tady. Žádnej provoz, žádný výmoly ani neoznačený olejový skvrny uprostřed zatáčky. A Standu? Toho vééélkýho závodníka na votuněným kelímku v barevný kombinéze a marjánou pod nosem? Dál ho budu ignorovat. Bez sliderů, bez kapoty, bez kombinézy s hrbem. Ale s větším pochopením pro okruhový šílenství.

P.S. Fotky byly vypůjčeny od ostatních účastníků okruhovýho šílenství