Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

ISSN 1336-6491 | Online: 738 | Redakcia

motoride.sk :: Články | Videá | Tipy | Foto | Klub | Inzercia | Firmy | Fórum | Kalendár

Anketa:

Mal by sa podľa teba Dakar vrátiť do Afriky?

Spolu odpovedi: 3358
Áno, to sú terény kam patrí: 58% (1933)
Nie, južná amerika je super: 42% (1425)

Pre vás:

Povinné zmluvné poistenie - vyber si najlepšiu cenu!

Diskusia Diskusia k článku (17)  [Verzia pre tlač] Tlač

Na mopedu k beduínům – 2.časť

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 01.01.2005 Autor: Pilgrim
Čitatelia: 11636 [História - Afrika]

V prvej časti rozprávania o neuveriteľnej ceste trpasličích motocyklov do nástrah veľkého sveta sme našich troch hrdinov opustili v Salzburgu, pred hradbou majestátnych Alp. Pozrime sa teda, ako sa im bude dariť v ich zdolávaní...

Poznámka: Do galérie ku článku sme pridali fotografie MotoRide-ákov (Herghott, Vidicon, cambo a Awia), ktorý v poslednej dobe navštívili rovnaké miesta, ako hrdinovia tejto cesty. Takto si môžete utvoriť obraz o náročnosti tejto trasy.

Okolo vůdcova orlího hnízda

To se tak někdy stává, že se člověk musí rozhodnout, zdali čehý, nebo hot, zdali doleva, nebo doprava - prostě je na rozcestí. A taková je naše situace tady na okraji Salcburku. Máme namířeno do Brucku. A teď se nám naskýtají dvě možnosti neboli alternativy, abych se někdy také vyjadřoval trochu učeně. Jedna trasa vede přes Bad Reichenhall, Lofer a Zell am See, které je co by kamenem dohodil od kýženého města. Druhá se vine, točí, stoupá, klesá a vůbec všelijak kličkuje přes Hallein, Werfen, Bischofshofen, St. Johann a Lend, aby pak teprve od východu zapadla do Brucku. Tahleta druhá cesta je delší a namáhavější, takže by bylo logické zvolit trasu číslo jedna.

Jenomže to má háček. Ten Reichenhall neleží totiž v Rakousku, ale v západním Německu, neboť silnice vede takových dvacet kilometrů územím Německé spolkové republiky. Tahleta okolnost však Rakušanům moc těžkou hlavu nedělá: jezdí ze Salcburku do Brucku téměř výhradně přes Reichenhall, protože o tom mezi oběma státy existuje dohoda. Žádný pas, žádná legitimace, žádné povolení, jenom doklad, že cestující je rakouským státním občanem. Pohříchu takové doklady nevlastníme, o vízum do NSR jsme si nezažádali, a tak nám vlastně nezbývá než se dát tou delší silnicí.

 Svěží ráno vzbudilo spáče v táboře pod Alpami
Svěží ráno vzbudilo spáče v táboře pod Alpami

Ovšem v Salcburku jde hlas, že západoněmečtí pohraničníci benevolentně pouštějí tím krátkým koridorem i příslušníky jiných států; jde prý jen o to, narazit na celního ouřadu, který to nebere příliš komisně. To nás moc zajímá, protože je tu lákadlo, jež se jmenuje Berchtesgaden. Ano, Berchtesgaden, „vůdcovo orlí hnizdo“, trčí nedaleko oné cesty. Zdá se, že pohled na zlověstné doupě Adolfa Hitlera, kde krvavý diktátor jako Adam běhával se slečnou Evou Braunovou, by mohli zpestřit naše reportáže z cesty, a tak jedeme vpravo.

Avšak neměli jsme štěstí.
„Já se zeptám“, povídá voják u celnice. U celnice, jež svou funkci neplní, nikdo zde nic neproclívá, nikdo nikoho neprohlíží, stačí pohled na rakouskou poznávací značku a vůz jede. „Ale nevím, jestli to dnes půjde.“
Z celní budovy vychází důstojník a naše naděje mizí. Na první pohled Je to typický oficír s prušáckým drilem, studený jako rampouch, s bezvýraznýma žabíma očima.
„Je mi líto,“ měří pohrdlivě stroje, „ale předpisy to nedovolují. Dobrou noc!“
„Vyloučeno," dotvrzuje voják, ale když jeho představený mizí z doslechu, dodává:
„Máte pech, kamarádi! Kdyby měl službu ten druhý, mohli jste klidně jet. Ale tenhle?“ znechuceně mávne rukou. „Hezkou a šťastnou cestu!“
Tak skončilo naše první a poslední utkání s ozbrojenými silami „bundesrepubliky“.

Před maturitou

Nezbývá než Berchtesgaden objet velkým obloukem doleva přes hory a doly, soutěskami podél zpěněných bystřin ve stínu horských velikánů s bílými čepičkami. Je noc, plná alpských vůní. Kličkujeme ve spleti místních silnic a silniček, až se nás ujímá přívětivý automobilista a vede nás na dálnici.

Pohříchu dálnice, Jedna z pohádek pro rakouské motoristy, končí po několika kilometrech na rozcestí a nyní se údělem tří samohybů stává jižní magistrála na Bruck, kde se štěpí: na Innsbruck a Grossglockner. Není to tedy, jak rěčeno, dálnice, ale velmi slušná dálková automobilová silnice, principal truck highway, nebo, jak se v Rakousku říká, Internationale Durchgangstrasse. Italové tyto trasy, které jsou něco jako naše státní silnice, nazývají strade di grande communicazione; staly se pro motorové liliputy údělem na mnoho set kilometrů. Ovšem mnohde jsme se plazili cestami, po nichž by žádné auto neprojelo.

Den, nabitý kolotočem dojmů až k prasknutí, končí v srdci Alp. V místech, kde se silnice smyčkami rozbíhá vzhůru k úzkým údolím hor, řekli jsme: dost. A tak zde o půlnoci vyrostl na kousíčku travnaté roviny malý tábor. To by se to sedělo u táboráku. Ale oční víčka jsou z olova a dokonce i proslulá noční sůva Jirka povídá, že se nedá nic dělat. Tak tedy do stanu.

Prohlásit o časném letním jitru v Alpách, že je okouzlující, nádherné, pohádkové a já nevím jaké, to je všechno málo. To by se to kochalo tou krásou, ale Vašek tvrdě naléhá na odjezd. Jen na vzdálenost deseti kilometrů vzdušnou čarou odtud vidíme na západě Berchtesgaden, což Jirku inspiruje k proslovu o neblahém konci všech despotů a diktátorů, avšak doktor pod dojmem těchto slov zaváhá jen docela maličko. Jen co se stačí vykoupat v - brr! - nefalšovaně ledová bystřině z alpských ledovců.

Silnice na Bruck zalitá ranním sluncem prochází soutěskou Pass Lueg a tady má spád i stoupání 18 procent. Kdo neviděl motocykl jen zdálky, ten ví, co takové stoupání znamená. Je to v pravém slova smyslu jako do střechy, a to do střechy dosti strmé. Kdybych řekl, že naše motocykly vylétly do toho srázu rychlosti rakety, to bych v hrdlo lhal. Pravda je, že jsme měli co dělat, abychom je při jízdě dolů, zatížené celkem 185 kg zavazadel, ubrzdili. Po rozjezdu takovou pětapadesátkou se sice statečně draly několik desítek metrů vzhůru, ale pak bylo zapotřebí seskočit a klusat vedle strojů. Protože cestu právě v těchto místech rozryl buldozer silniční správy, považovala stovka přihlížejících tento výkon za vzácnou podívanou.

Tohle běhání podél mašinek do nekonečného kopce v horku letního slunce nebyla žádná rekreace: a nakonec jsme to všechno museli opakovat. Zlý osud sem totiž přivedl mnichovské filmaře, kteří natáčeli snímek „Za poledním sluncem“ o cestách německých turistů přes Alpy do Itálie a na Balkán. Naši námitku, že zaručeně nejsme žádní Němci a tudíž nemůžeme reprezentovat turisty ze Spolkové republiky, nám hravě vyvrátili. Prý hledají hlavně kolorit. A tak jsme se nechali natočit coby kolorit i s hrdinkou filmu, dosti spoře oblečenou. Prý máme přijet na premiéru do Mnichova.

Konečně je tu Bruck, těsně pod Zell am See s hladinou zelenou jako oči jezerní panny. Z výše 3797 metrů na nás hledí štít Grossglockneru. A k němu, přes hřebeny obrovitých Vysokých Taur se rozbíhá sen všech evropských mototuristů: Grossglocknerstrasse. Stadion, pionýr a manet před svou maturitou odpočívají ve stínu. Projedou?

Kapitola jen pro motoristy

Komu jde pouze o naše zážitky a romantiku, tomu radím, aby následující řádky přeskočil. Jsou jen pro motoristy.
Vysokoalpská grossglocknerská silnice, sjízdná od poloviny června do poloviny října, byla postavena jako jedna z nejkrásnějších horských cest na světě v letech 1930-35. Asfaltovaná, průměrně 7,5 m široká, vede 22 km ze své délky ve výši přes 2000 metrů. Hřeben Vysokých Taur přetíná na kótě 2506 m tunelem, dlouhým 311 metrů; nejvyšší úseky procházejí poli věčného sněhu. Ročně jí projede na 350 000 motorových vozidel, z nichž několik tisíc se tak poškodí, že nejsou způsobilá další jízdy. Stoupáni je tu 11 procent, místy i 14 a na krátkých úsecích až 16 procent.

 Tady začíná Grossglocknerstrasse
Tady začíná Grossglocknerstrasse

Za projetí GGS se vybírá příspěvek k jejímu udržování a k poskytování bezplatné havarijní služby pro poškozená vozidla. Každé vozidlo, které grossglocknerskou silnici zdolá, může být opatřeno sportovním štítkem a vítěznou vlaječkou s emblémem této silnice.

Z Brucku (757 m) míří vysokoalpská silnice nejprve přes Salzach a ve Fuscher Talu začíná stoupat. Silnice ještě s mírným stoupáním probíhá letoviskem Fusch (809 m) a ve Ferleitenu (1154 m) je poslední tankovací stanice. Řadou serpentin dosáhne parkoviště Hochmais (1850 m). Pak devíti zatáčkami a pohořím Hexenküche (2076-2155 m) kličkuje okolo strmící Edelweisswand k největšímu parkovišti (2394 m) na odbočce Edelweisstrasse. Cesta na parkoviště Edelweisspitze (2571 m) je pouze 1,6 km dlouhá, má však šest zatáček a čtrnácti procentní stoupání.

Dalším parkovištěm je horská terasa Fuschertörl (2428 m); na jejím začátku je památník patnácti dělníků a Inženýrů, kteří ze 3000 pracovníků přišli při stavbě o život. Odtud je nejkrásnější výhled na Grossglockner (3797 m) a hřebeny místy pokryté sněhem a ledovci. Silnice pak klesá k jezeru Fuscher Lake (2262 m) a znovu stoupá k tunelu, jehož severní portál s 2506 m je nejvyšším bodem GGS.

V Posthaus Guttal odbočuje 8,7 km dlouhá, romantická Gletscherstrasse na Franz-Josefs-Höhe (2369 m), kde je velké terasovité parkoviště. Těsně pod ním začíná obrovský ledovec Pasterzengletscher. Grossglocknerstrasse končí ve výši 1301 m v městečku Helligenblut.

Každý začátek není těžký

Obyčejně se říkává, že začátek je těžký a pak už to jde. Na Grossglocknerstrasse je tomu naopak. Bruck i Fusch jsou městečka, jakými náš tým projel už několikrát. Čistá, do růžova vymydlená, všude zeleň, ochota, úsměvy, obchody s dvojími cenami v šilincích a markách (říká se tomu obchodně turistický anšlus), kavárničky se stolky a židličkami na chodnících, nad nimi doširoka rozepjaté pruhované slunečníky v oranžových a červených odstínech.

Na ulicích málo Rakušanů, ale spousty cizinců: Němců, Francouzů, Italů, Angličanů, kupodivu hodně Belgičanů, Švédů, Holanďanů, Američanů, Dánů, někdy zaslechnete řečtinu, polštinu, španělštinu, arabštinu, ojediněle potkáte turisty dalších dvaceti národností, nechybějí ani Indové, černoši, Japonci. Po jakékoli diskriminaci ani stopy, to je také jedna z radostných skutečností úsměvného Rakouska

Na rakouských silnicích se slévají konvoje automobilů ze všech končin Evropy. Jeden z těch velkých proudů se šikuje v Brucku a nyní v něm plují i tři malé stroje. Jak povídám, tady není na začátku nic těžkého, ani ta nucená zastávka u veliké brány s červenobílou závorou s ohromným HALT! Děvčata v pološtajeráckých - polotyrolských krojích nepustí nikoho bez vstupenky. Spíš bez jízdenky, dalo by se říci. Krátce a dobře, platí se tu mýto. Je to trochu nezvyklé, platit za průjezd nějakou silnicí. U nás mýto odešlo se slávou Franze Josefa, jemuž se ovšem v Rakousku stále holduje. Tak nezbývá než se s tím smířit. Jde však nyní o to, kolik zaplatit, když nejde ani o auto, ani o motocykl. Stálo nás to nakonec pětasedmdesát šilinků.

 Na strmých stoupačkách
Na strmých stoupačkách

A stále nic těžkého, nic zvláštního, až na to, že krása je tu nahuštěna v mnoha líbezných partiích. Fusch. Několik perných serpentin, které hravě zdoláváme, manet a pionýr dokonce na dvojku. A zase se smavé údolí rozšiřuje. Ferleiten. A nová brána s HALT! neboť by se mohl nalézt lstivý motorista, jenž unikl léčce dole v Brucku.

Hotel a pár budov, tankovací stanice, kde se zásobujeme benzínem. I tady se setkáváme s příslovečnou ochotou. Obsluze u rakouských čerpadel, k nimž zpravidla patří i prodejna náhradních součástek, občerstvení a informační služba, nestačí, že vám co nejrychleji natankují; zatím co jeden mládenec s čepicí s emblémem ESSO nebo ARAL se zabývá přísunem pohonných hmot, druhý s hadrem v ruce pátrá po prachu a jakýchkoliv skvrnkách na stroji. Chlapík od benzínu by se styděl, kdyby z jeho "štace" měl odjet některý vůz se zaprášeným sklem, nebo motocykl se stopami bláta na blatnících. A nikdo za tuto službu nenatahuje ruku pro trinkgeld; když ho dostane, neodmítne a se znaleckým úsměvem sleduje vůz, dokud nezmizí z dohledu.

Nikde v Rakousku jsme u benzínových čerpadel neviděli nevrlé babizny, skoro vždy to byli usměvaví mládenci, mnohdy studenti, kteří si tak o prázdninách přivydělávají. Jsou úslužným zdrojem všemožných informací, zprostředka Alp vám řeknou nejlepší cestu do Říma, Kolína nad Rýnem, do Bratislavy, Basileje, doporučí hotel odpovídající vaším představám a zevnějšku v okruhu dvou set kilometrů, poradí, kde nejlépe tábořit, sdělí místo autokempinkového tábora, opraví fotoaparát, v němž se zasekává cívka, pošlou vás na správné místo za protěží.

K hranici věčného sněhu

Mraky se válejí nízko u země, a upřešli pohled do výše, je vidět jen svahy hor. Celá motoristická záplava se hrne vzhůru. Nad Ferleiten šplhá had vozidel, mezi nimi i bachraté autobusy rakouské pošty. Poznáte je napohled, i po sluchu: před každou zatáčkou zatroubí známou melodii „Jede, jede poštovský panáček“.

Teď to začíná doopravdy. Serpentina stíhá serpentinu, vzadu zůstává dlouhá klikatá šňůra a páska asfaltu vpředu šplhá nahoru, jakoby přímo nad hlavy jezdců. Co chvíli přichází prudká stoupačka, pionýr a manet už jedou na první rychlost a často mají co dělat. Chrabrý moped jim zatím stačí. Ale jak bude dál?

Tři čtyři desítky vozů odpočívají vlevo na parkovišti. Pár metrů je skoro rovinka, rozjíždíme to na čtyřicítku, ale hned už je zase stoupání, rychlost se snižuje na pětadvacet, na patnáct, na deset kilometrů. Avšak čím více stoupaček, čím jsou prudší a čím více ostrých zatáček do protisměru, tím krásnější je krajina vpravo, vlevo, dole i nahoře. Údolí s rozervanými šedomodrými skalnatými srázy, v jejichž rozsedlinách o něco výš leží sníh. Z bílých jazyků prýští stříbrné pramínky i bystřiny a padají do chladných hlubin.

Pomalu, docela pomaličku jako ve zpomaleném filmu se snáší tam vzadu z výše několika metrů proud vody s chuchvalci pěny na dno údolí. Ale je to klam, horská fatamorgána. Vodopád je ve skutečnosti vysoký několik desítek metrů a proud se řítí závratnou rychlostí. Jeho burácení sem nedolehne, každý zvuk pohltí supění nekonečného hada osobních vozů, které jako barevní brouci zvolna zdolávají cestu oběma směry.

Přibližují se sněhová pole na severních úbočích. Čirý vzduch na slunci žhne, v krátkém stínu příjemně chladí. Jízda se mění v plížení. Motory se přehřívají, chvílemi musíme na dvě tři minuty zastavit. jak se trošku ochladí, zas mají plný výkon. Nejvíc nám vadí zavazadla. Stroje jsou přetíženy daleko nad mez předpisů, a co naplat, je to znát. Pohledy plné obav letí dál vzhůru. Je to stále horší. Není pravděpodobné, že bychom hladce projeli. A za chvíli už je to jisté.

Před stoupáním dobrých 14 procent zastavujeme a nahoru do zatáčky dopravujeme náklad nadvakrát. Tuhletu proceduru ještě několikrát opakujeme. Je to zatrolená dřina a zdržuje to. Nad úspěchem visí otazník. Když už jsme tu za sebou nechali osm silných vozů – a žádný nebyl přetížen – které se spálenými spojkami, s rozpadlou rychlostní skříní nebo s prasklým blokem motoru stojí na okraji silnice. A za to ještě jejich páni zaplatili mýto!

Bolí nás v zádech, za krkem, rozžhavený výfuk mi spálil lýtko až na živé maso - tam už ti zůstane navždycky jizva, říká doktor – ale to nic, jen dál. Dál, dokud mohou stroje!
„Copak se vám stalo?“ přibíhá k nám chlapík v pumpkách, se znakem protěže na rukávě.
„Jo, spálenina. Na to je nejlepší trošku jitrocele...“
Je to hovorný člověk, tenhle Franz Steinbach. Žije tady a grossglocknerská silnice je jeho matkou a otcem.
„Víte, já jsem, jak bych to řekl, vlastně taková povětrnostní stanice. Tamhle odzdola, kde bydlím, no hned v té chalupě u silnice, až semhle nahoru k té skále, to je můj rajón. No a tady koukám, nejen co se děje na zemi, ale hlavně tam na obloze. Jak vidím, že by mohla být bouřka, hned zatelefonuji dolů. A když je potřeba, zastaví se na některých úsecích provoz. To víte, nebezpečí lavin...“

Zrádný autosalón

Co chvíli blokuje cestu vůz. Dál prostě nemůže nebo mu puklo motorové srdce. Vždy to nějakou minutu trvá, než s ním couvnou k okraji silnice, a celý průvod musí čekat. Rozjíždět se pak na stoupaní „jen“ jedenácti procent, to dá stroji do těla.

Už dávno jsme překonali výšku Sněžky, bylo to dole ještě před posledním parkovištěm. Sněhová pole zasahují až k silnici, kterou svlažují drobnými potůčky. První závěje blízko cesty. Avšak je to sníh zledovatělý a poničený k pláči. Všechnu krásu bílého opojení poničily saze z výfuků tisíců vozů, které se dostaly až sem, na tento zrádný autosalón posledních světových značek. Stoupáme jako do střechy, chtěl bych se vsadit, že jako do střechy Betlémské kaple. (Samozřejmě v Praze. Okolo pravého Betléma máme jet až v třetím světadílu naší cesty. Máme jet! Pokud se mašiny nerozsypou už tady.)

Přibývá vozů, které zaplatily grossglocknerské silnici nejvyšší daň. Jejich posádky jsou smutné. Mnohé z nich - vlekoucí za sebou ještě celý obývací pokoj na dvou kolech - mají namířeno dál, do Itálie. Někteří již zakoupili lístky na loď, kterou neodplují. My se zatím ještě plížíme.

Žalostný je pohled na tachometr. Ručička bimbá prakticky u nuly. Mnohé velké vozy nepostupují rychleji.

Jako všude, i tady jsou mezi řidiči opravdoví piráti. Frajeři se silných sportovními vozy s dvěma sty koní. Tady je jeden z nich. Červená simca s jediným pasažérem tiskne moped těsně k okraji silnice, která tu spadá třicetimetrovým svislým srázem do hlubiny. Jen prudké zabrzdění zachránilo malý stroj před náhlým koncem dálkové jízdy. A ten darebák s dvěma sty koní se jen pohrdavě ušklíbne na človíčka, který se vydal do světa s jedním koňským spřežením.

Teď už jde opravdu do tuhého. Hlemýždí rychlostí, a ne-li hlemýždí, tak na mou duši želví, se plížíme posledními strmými serpentinami, lemovanými špinavě sněhovými stěnami. Zase přenášíme náklad, omýváme se sněhem, boříme na chvíli do něho ruce, spálené horským sluncem. Konečně je tu velké parkoviště s odbočkou na Edelweisspitze: 3394 metry! Dobře sto padesát vozů, nahoře obležená restaurace. Stojí vysoko a má také vysoké ceny. Doprava jedné láhve Coca-Coly sem přijde na víc, než je její velkonákupní cena.

 Snad ve stech zatáčkách se vysokohorská silnice probíjí přes nebetyčné vrchy
Snad ve stech zatáčkách se vysokohorská silnice probíjí přes nebetyčné vrchy

Ještě není vyhráno a po pětiminutovém odpočinku rozjíždíme stroje na krátké rovince k Fuschertörlu. Tam už si troufáme dojet. A opravdu, za pár minut jsme na horské terase s pohádkovým výhledem. Tam před námi se tyčí ze zasněženého masívu Vysokých Taur gigantický Grossglockner. Krásný a majestátný svými 3797 metry nad mořem.

Na konci cesty

Na dvě stě metrů dlouhé terase řada aut. Stále někteří odjíždějí, nová parkují, jiná zvolna projíždějí kolem. Vpravo na okraji nejkrásnější alpské vyhlídky řada bílých stožárů s vlajkami států, jejichž vozy zdolaly Grossglocknerstrasse až sem, k Fuschertörlu. A mezi nimi, o tom nemůže být pochyb, se nyní v mazlivém vánku třepotá československá vlajka. Nějaký divný pocit nám sevře srdce i hrdlo. Jako fetišisté hladíme rozpálené mašinky. Tu a tam na ně padnou uctivé pohledy, zamíří fotoaparáty.

Také fotografujeme a navíc zapínáme tranzistorový magnetofon, abychom zaznamenali všechny dojmy dříve, než je přikryjí další dobrodružství. Jsou tu dokonce motoristé až z Austrálie s těžkým buickem a beduínský šejk, který nás mocně láká. Ale důstojný vládce pouště neřekne ani slovo, jen strnule zírá. Než odvrátí oči jinam, vždycky napřed spustí těžká víčka. Hm. Moc do legrace asi nebude.

Chvíle oddechu dovoluje řidiči mopedu věnovat se trochu statistice. A zjišťuje se, že: 1) lidé na této vyhlídce hovoří 14 jazyky, 2) ze 100 mužů 44 a ze 100 žen 82 má klopené slaměné klobouky, často ohavných tvarů, 3) v každém devátém autě cestuje pes, 4) na 100 osobních vozů připadají tři autokary, 5) na 10 rakouských vozů včetně tří poštovních autobusů připadá 1 vůz italský, 2 britské, 2 švédské, 4 belgické, 7 nizozemských, 43 západoněmeckých a 12 ostatních vozů.

Nejsme tu však jako statistikové, a tak se jdeme koulovat. Na chvíli se dostáváme do bitky dvou malých armád, abychom nakonec zjistili, že jsme bojovali po boku západních Němců. Podívejte, co se také může stát.

Někteří tihleti západní Němci jsou - inu - jako kdejaký turista. Ale zase jiní, a není jich málo, hlavně ti, kteří jedou v nejluxusnějších vozech, se tváří náramně povýšeně. Jako by jim patřilo nejen Rakousko, ale celý svět. Stal jsem se svědkem příhody, jejímž smutným hrdinou byl automobilista z Hamburku. K vozu, který odjížděl, byla to mercedeska s dvěma pasažéry, přistoupil jezdec, který měl defekt na stroji. Požádal slušně, aby ho svezli k autodílně, kde si chtěl dát opravit jakousi součástku. Napohled bodře vyhlížející řidič již otvíral dveře, ale ruku zadržela žena, majitelka několika podbradků. „Ist nicht gut!“ zavrčela na adresu motoristy, který měl obličej trochu od oleje. A ten automobilista, byť to zní sebeneuvěřitelněji, něco rozpačitě zahučel, práskl dvířky a rozjel se. Nu, to jen tak na okraj toho koulování.

Poslední putování po střeše Evropy přináší ještě rozmarné kratochvíle korunované v závěru ďábelskou patnáctiprocentní stoupačkou, která nás vyvede želví rychlostí v posledních otáčkách k nejvyšší kótě své trasy a také na nejvyšší bod naší cesty: Hochtor 2506 m.

A teď už to půjde dolů a dolů, až to vůbec nepůjde, protože před námi bude - ale nechceme domyslet, nechceme to zakřiknout. Tak vida! I ta nejmenší z malých mašinek to dokázala. ještě poslední metry a - vyhráno. Moped se pyšní trofejní vlaječkou a plaketou GGS. I podívejme na to!

/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia

Pridané: 01.01.2005 Autor: Pilgrim pošli na vybrali.sme.sk

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Diskusia Diskusia k článku (17)  [Verzia pre tlač] Tlač

Galéria ku článku:

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria