Na mopedu k beduínům – 4.časť

KAPITOLA TŘETÍ - OD MOŘE K MOŘI

Po Via Flamingo se valí nekonečný řetěz aut a davy lidí. Co chvíli jejich stíny přeskočí stolek kavárny na chodníku a na okamžik překryjí stránku rozepsané reportáže. Tak jsme tedy v italské metropoli, v Římě, v městě césarů a Spartaků a za námi je na sedm set kilometrů cesty z Benátek.

Jsou to tři dny, co jsme se rozloučili s perlou na laguně, s kamennou pohádkou protkanou třpytnou sítí kanálů. A na našich třech malých strojích se třepotají další trofejní vlajky s obrazem okřídleného lva, dávného emblému Venezie; dárek benátských motoristů, který jsme dostali současně s přáním dobré cesty po Apeninském poloostrově a do Sinajské pouště.

Cestou římských legií

Prosím, já si nechci hrát na jasnovidce. Ale třeba právě teď opovržlivě ohrnujete rty. Z Benátek do Říma - necelých 700 kilometrů - za tři dny. To je nějaký výkon, když uvážíme, že italské silnice patří k nejlepším na světě? Možná, že na tom něco je. Ještě bych to rád zpřesnil: naše stroje jely skutečně rychle, navíc jsme na několika místech podnikli rychlostní zkoušky. Tady jsou čísla: moped 57, pionýr 62 a manet 65 kilometrů za hodinu.

To jsou jistě docela slušné výkony, zvláště když uvážíte, že moped byl navíc zatížen 30 kg, pionýr 45 kg a manet s vlekem měl přes metrák zavazadel. Zkoušky ovšem probíhaly na italských dálnicích, tak skvostných, že srdce motoristy blahem poskočí. Za tři dny 700 km - nějakých 230 km za den – to opravdu není moc slavné. Ale - račte odpustit. Nejeli jsme závod. Byl by hřích a bylo by snad nemožné uhánět bez zastávky cestou, která je tak lákavá. Od moře k moři přes celý Apeninský poloostrov sleduje dávné cesty římských legií, vine se starými italskými městy a městečky, prochází Římem i Neapoli, odbočuje do Pompejí a pod kráter Vesuvu.

První město, které vyskakuje z široširé Pádské nížiny, je Padova něco přes půl hodiny od Benátek. Slavná universita, i slavný chrám s byzantskou čepicí, ještě honosnější paláce s renesančními štíty, tu a tam ještě poznamenanými náletem z války. Tehdy byla zničena i Café Pedroci z roku 1831, proslulá největší kavárna Evropy. Rozmarné italské městečko, které prý inspirovalo Goetha a Stendhala, nás mocně láká - kdybych měl klobouk místo přílby, smekl bych.

Být tady ještě ta kavárna – jistě jsme neodolali. Musím k vysvětlení totiž podotknout, že jsme s Jiřím velicí lokálpatrioti, totiž milovníci všech lokálů a kaváren, a města hodnotíme v neposlední míře i podle počtu a útulnosti kavárniček. Tak jsme získali zcela zvláštní žebříček metropolí i menších osad a je nám žalostně líto, že na horních příčkách nejsou města naší vlasti.

Kdybychom byli v Padově na Piazza Garibaldi odbočili vlevo, mohli jsme se dostat na silnici směr Rovigo a Ferrara, tedy do oněch dálav, které pohltily lambrettu s maličkou Belgičankou. Avšak nelítostný itinerář našeho náčelníka poslal stroje doprava a na výpadní třídu Via dei Savonarola.

Dálnice tu běží po rovince, ale vpravo k severu už se zvedají kopce a za nimi hory, kraj, jemuž jsme nedávno dali arivederci. Hned za jedním autogrilem vidíme něco podivného. Velký vůz - nevím jak bych vám to řekl - prostě ze všech stran uzavřený - ale po stranách má dveře, které jsou teď dokořán. A za dveřmi oltář s rozžatými svícemi, u něho kněz, před vozem zbožní motoristé. Krátce a dobře kostel na čtyřech kolech. A již je tu kolotoč autostrády a před ním ohromná směrovka, která nás vede doprava. Před sebou vidíme město, které víc než aréna proslavil Shakespeare.

Středověké drama za 100 lir

Verona! Kdokoli se k ní blíží z kterékoli strany, každý nejdříve vidí vysokou strážní věž Signorie. A pak ze zeleně slunného kraje vystupují věže chrámů, obrovitý kolos ještě dnes třicet metrů vysoké starořímské arény, kterou moped objíždí čestným kolem - a potom už domy a paláce, paláce a hradby, všechno s patinou dávných věků a s koloritem italského dneška, symbolizovaného reklamami posledních amerických filmů, zarámovaných do pohledu na staré fórum.

Verona, jejíž skráně rozryly vrásky dvou tisíciletí, ta Verona, o níž jsme tolik slyšeli, nám připadá jako město protikladů. Mezi renesančními paláci a pamětníky římské říše vedle plakátů, zvoucích k návštěvě „Aidy“ v aréně, novinové stánky s křiklavými obálkami kriminalistických magazínů a obrázkovými časopisy jen pro muže. Z pohlednic si můžeme vybrat Dantův pomník, Scaligerův palác, Romeův dům - a také pestrobarevné fotografie pin-up girls, dívek k nakousnutí v pomalovaných plavkách bikini. „Kupte, signore, je hezčí než byla Julie...“ Hezčí než byla Julie? Navzdory filmům a divadelním inscenacím nikdo přesně neví, jak vypadala Julie, Jak vypadal Romeo, jejichž jména a osudy jsou spjaty s Veronou.

Tady jsou jejich rodné domy a na okraji města na Campo di Fiera za hradbami u řeky Adiže jsme nalezli Juliinu hrobku, poslední místo hrdinky Shakespearovy tragédie. Tumbu rodu Capuletů svírá kamenný čtverhran, uvnitř nádvoříčko, kašna, kaple a ve stínu ambitů automaty, jež po vhození 100lirové mince v jedné ze tří řečí vykládají pohnutou historii velké lásky a vedou návštěvníka po všech památkách. Kamenný sarkofág zahaluje věčné přítmí tam dole pod studenou klenbou, kam rok co rok přicházejí desetitisíce zasněných mladých lidi. Stojí tu ruku v ruce, v kapse nebo v kabelce vstupenky, protože Shakespearova tragédie se stala pro Veronu velkým magnetem.

Pastva pro literárního vědce

Romeo a Julie, to není jen nesmrtelná báseň a nesmrtelný milostný příběh, ale také skutečná pastva pro kunsthistortky, literární vědce a lidi podobných, pro obyčejné smrtelníky trochu extrémních zájmů.

Všude na takových místech, která jsou křižovatkou světoběžníků, vidíte tentýž obraz. Vždycky se nalezne někdo, kdo ví víc než ti ostatní, a už má kolem sebe celý hlouček posluchačů. Náš učený a trochu už postarší muž, který má Shakespeara v malíčku, je Angličan. A teď tady ve stínu divokých akátů před Juliinou hrobkou rozvíjí celé to pásmo, jehož začátek je daleko ve středověku.

S tuhletou veronskou historkou to není totiž jen tak. Shakespeare nebyl objevitelem této tragické příhody. Je dokázáno, že sami Italové byli prvními vypravěči zkazky o tragickém osudu dvou mladých milenců. Masuccio Salernitano napsal tento příběh už roku 1476. Jenomže svůj příběh, bůhvíproč, umístil do Sieny. Až v povídce Luigiho da Porto, která vyšla o půl století později, se děj odehrává ve Veroně. Luigi da Porto dal také milencům jména, kterých se používá dodnes: Romeo a Julie.

A stejný příběh o několik desetiletí později zpracoval rozpustilý dominikánský mnich Matteo Bandello, jehož šprýmovné novely se od poloviny šestnáctého století rozšířily po celé Evropě. A také jedna žena napsala o Romeovi a Julii báseň. Jmenovala se Clitie a pocházela dokonce přímo z Verony.

Bandellova novela se pak přes Francii dostala až do Anglie. Jejího námětu použil anglický básník Arthur Brook. Napsal o Romeovi a Julii epickou báseň o třech tisících veršů! Tragický příběh spisovatele tak lákal, že Angličan William Painter napsal na tentýž námět obsáhlou povídku; i na jeviště se příběh veronských milenců dostal také už před Shakespearem. Shakespearem však řetěz vrcholí i konči; po provedení Shakespearovy hry se sice našli další pokračovatelé, kteří stratfordského dramatika napodobili, ale nikdo už nemohl vytvořit lidštější a dokonalejší dílo.

To je ovšem pořád jen literatura. Ale není vyloučeno - starý kunsthistorik se dostává do varu - že sama skutečnost byla trochu jiná. Právě v době, kdy Shakespeare psal v Anglii svou hru, vyšla v Itálii koncem šestnáctého století objemná „Historie města Verony“. Její autor Girolamo de la Corte tvrdí, že historie Romea a Julie se odehrávala ve Veroně roku 1303 za vlády Bartolomea de la Scala. Moderní dějepisci však o pravdivosti jeho údajů poněkud pochybují. Dokonce se vyskytly hlasy, že příběh Romea a Julie je jenom legendou. Dnes už pochopitelně těžko oddělíme legendu od skutečnosti.

Tady před Juliinou hrobkou jste nyní lidé z pěti, šesti zemí. Někteří z vás budou psát o svých dojmech z Verony, budou psát o Romeovi a Julii. Říkejte lidem pravdu. Řekněte jim o velké inspirací, jakou je pro umění upřímná velká láska. Vždyť o milencích z Verony bylo napsáno daleko víc, než jsme si stačili povědět. Třeba i slepý italský herec a básník Luigi Groto o nich napsal hru. I slavný španělský dramatik Lope de Vega. A jestliže není v jejich hrách - a stejně i u Shakespeara - všechno zcela přesně podle historické pravdy, na tom málo záleží! Jde přece o to, aby se lidé zamyslili nad velikostí lásky Romea a Julie, nad věrností, která se nebála ani smrti, aby se nadchli velkým uměleckým dílem. V tom je Shakespearova genialita - a v tom je i zásluha Verony, kde ukazují Juliin a Romeův dům i hrobku mladičké krásky.
Slova dozněla a v korunách akátů zašeptal vítr, který se přihnal od pohádkového Lago di Garda.

Julie, doktor a Mantova

Zoufale rovná, daleká, teď vyprahlá a prašná je Pádská nížina. K Modeně, za níž už se slibně zvedají hřebeny hor, kličkují - ano, kličkují, ačkoliv by mohly vést jako podle pravítka - tedy kličkují dvě cesty. Jedna, východní, přes Mirandolu a druhá, západní, (jak jste jistě již bystře uhodli) prochází Mantovou a Carpi.

Tohleto nevykládám jako lekci z italského místopisu, ale proto, abych mohl říci, co se stalo příčinou naší poněkud vzrušené debaty. Mezi Vaškem a Jiřím totiž vypukl vášnivý spor, kudy - zda přes Mirandolu, nebo přes Mantovu. Vašek byl pro východní trasu a zdůvodňoval to tím, že má 102 km, kdežto ta druhá je o sedm kilometrů delší. Kromě toho neprochází většími městy a budeme tedy dříve na úpatí Apenin.

Doktorovy argumenty zněly docela rozumně, ale Jiří je potíral tím, že být pár kilometrů od Mantovy a nevidět ji, je prostě hřích, kulturní přečin a totální ignorance. Bylo na mně, abych jako třetí zatížil tu či onu misku a tak definitivně vyklonil váhy. Věru těžká volba, ale když Jirka prohlásil, že nejlepší taliánská zmrzlina se dělá v Mantově, hlasoval jsem pro tento směr, což zase Vašek vzal jako osobní urážku. V očích mu blýskalo a z moci svého náčelnictví nařídil okamžitý odjezd, ačkoliv ve Veroně bylo ještě co k vidění.
Například Julie. Totiž živá Julie.

Stála nedaleko u stanice městského autobusu a tvářila se, že naše hádka ji nezajímá. Avšak tu a tam kradmý pohled svědčil o opaku. Za chvíli jsme s ní byli v debatě. Jak jsme vyrozuměli, signorina Julie byla ochotna ukázat nám taje historického města, které zůstávají ukryty zrakům turistů. Ale mstivý a nepřející doktor nastartoval a pekelně roztúroval své kleté vozidlo, zasunul rázně rychlost a Julie už patřila jen románu, který nikdy nebude dopsán.

Budiž řečeno, že Mantova nás nezklamala. Leží na ostrohu sevřeném třemi pohádkovými jezery a za jejím zasmušilým hradem Castello San Giorgio z 13. nebo 14. století proudí, šumí a směje se život moderního města, proloženého starobylými památkami jako vánočka hrozinkami. A pokud jde o zmrzlinu, měl náš senior tentokrát pravdu. Je to Vaškova škoda, že si ji z trucu nedal.

Mantova leží uprostřed Pádské nížiny a řeku, podle níž tahle široširá rovina dostala jméno, jsme přejeli asi deset patnáct kilometrů za městem. Kousek nad mostem je plovárna a naléhali jsme na Vaška, aby nám dovolil smýt prach a milióny bacilů. Avšak MUDr. Potužník stroze prohlásil, že voda v této řece není pro zdraví motoristů vhodná. Zarputilost našeho panovníka však neměla dlouhého trvání a rozplynula se, když malé stroje způsobily mírné vzrušení v Carpi, jež slyne ohromným skvělým náměstím a senzační katedrálou, založenou tuším v roce 751. Tady v tom městě paláců a hezkých děvčat se stal doktor zase docela příjemným a normálním člověkem.
Pak jsme vpadli do Modeny.

Je to město asi jako Plzeň, ale kam se podíváte, samá památka od dómu na Piazza Grande až po galerii s Tiziany a Tintoretty. Život je tu leckde stísněn do úzkých, jednosměrných uliček, ale stojí za podívanou. Jenomže se kvapem blíží večer a jest nám nalézti místo k odpočinku. Poskytlo nám je údolíčko jakéhosi potoka u vesnice Bazzano. Její obyvatelé nás asi považují za podivíny, neboť si tu kupujeme mléko, abychom si k večeři uvařili čokoládu. Takový nápad, když víno je chutnější a levnější!

Z Apenin dolů se pomalu krade soumrak a na východě vyskakuje bledá zář. Tam leží slavná půlmiliónová Boloňa, jejíž universita se ve středověku stala cílem i českých študiósů. Boloňa je pouze 30 kilometrů od nás a tak losujeme, na koho padne úděl, aby hlídal tábor. Padl, toť se rozumí, na mne, a kamarádi radostně odfrčeli.

Byl to trochu nudný večer, totiž pro mne, věřte. Okolo tábora se shromáždilo pár vesnických kluků, zarazili si prsty do nosu a bedlivě pohlíželi na ten podivný zjev, jako by byli v zoologické zahradě. Veškeré pokusy o konverzaci vyzněly naprázdno, snad proto, že jsem v zastaralé cestovní příručce italštiny nenalezl vhodné věty tázací; a když jsem jim řekl „je sestra vašeho strýce z Milána rodnou sestrou vaší tety z Říma?“ dívali se trochu vyjeveně.
Oba cestovatelé se vrátili po půlnoci v náladě dosti rozjařené a zdálo se mi, že víc než osm kilometrů dlouhé městské hradby a slavné boloňské biskupství je zaujaly trattorie.

Setkání nad Arnem

Pohádková dálnice šplhá po svazích hor a za dvě hodiny nás přivádí k branám Florencie. Brány jsou ovšem míněny jen obrazně, protože nové ulice už dávno pohltily hradby Florencie, které se nadarmo neříká „la bella“ - krásná. Obestřena půvabem renesanční architektury, poznamenaná umělci slavných jmen - Michelangelem a Leonardem da Vinci - bohatá ve dne v noci neutichajícím ruchem, až marnotratně rozdává dojmy.

Nejpopulárnější florentskou sochou je Michelangelův David. Zatímco originál zdobí Galerii Akademie, stojí jedna kopie před palácem Signorie a druhá nahoře za řekou na Piazzale Michelangelo. A když si dáte s někým schůzku u Davida, znamená to tohoto Davida za řekou, protože tady je večerní výletní místo Florentských a sem od soumraku dlouho přes půlnoc putují předlouhé kolony aut.

Tohle bylo první, co jsem v perle Apeninského poloostrova zjistil. Následující běhání po galeriích, muzeích, chrámech a palácích bylo trochu únavné. Konečně je tu kýžený večer na druhém břehu Arna. Leč běda! Na prostranství větším než pražské Staroměstské náměstí stále parkovalo tak tři sta vozů, jeden nepřetržitý proud přijížděl, jiný odjížděl, ale nikde povědomá tmavozelená lambretta, ani Denisa.

Hodinu dvě čekáme, civíme dolů na osvětlené město, absolvujeme několik krátkých hovorů s Florenťany i s turisty, ovlažujeme se ledovou limonádou a přitom stále pátráme v davech okolo Davida s prakem. Náš panovník začíná být neklidný. Podle jeho itineráře máme být zítra v Římě. Via Casia mezi Florencií a Římem je sice podle spolehlivých informací skvělá silnice, ale co naplat, je to hodně přes tři sta kilometrů. A nemůžete jet stále na plný plyn, deset hodin nám to trvat bude.

Blíží se půlnoc a život ve Florencii se točí na plné obrátky. I tady na Piazzale Michelangelo se vlní celé davy, omnibusy chrlí a odvážejí stovky lidí, auta už pomalu nemají kam zaparkovat, u vyhlídkové terasy je plno a drnčí to tady deseti jazyky, oči bolí, Denisa nikde. Co dělat. Pojedeme. Ještě pohled na rozloučenou městu, které nám tak okouzlujícím způsobem ve své knize „Kámen a bolest“ přiblížil Karel Schulz, a - tu mi někdo položí ruku na rameno. Denisa!
„Už jsem myslela, že nepřijedete.“ Takové jsou ženy!

Ve vířivé skákanici si vyměňujeme dojmy posledních dnů. Sedíme u zmrzliny a přemlouváme Denisu, aby jela s námi, vždyť má také namířeno do Říma a pak na Neapol. Ale kdepak. Má jinou trasu. Zítra ráno dálnicí do Pisy a pak pobřežní Via Aurelia do Říma. Přemlouvá, abychom se k ní připojili. Láká nás šikmou věží v Pise, i atraktivní cestou podél moře.

Zdá se mi, že na tom něco je, ale doktor zarytě trvá na našem směru. Prý bychom se zpozdili o celý den. Pro něho je prostě itinerář zákoníkem. Nemá dostatek schopnosti a odvahy přizpůsobit se novým situacím, a kdyby Denisa mluvila do dubu, mělo by to stejný účinek. Znovu nám předhazuje datum v hodinu, kdy Esperia vyrazí z brindiského přístavu. Tohle nakonec dopálilo i flegmatického Jirku.
„Copak ta zatracená Esperia je poslední loď, která odplouvá z Brindisi?“
„To se ví,“ dívám se vděčně na seniora, „můžeme plout právě tak dobře nějakou příští kocábkou. Co když na Esperii vybuchne kotel? Co když se cestou potopí? Člověk nikdy neví. Pak by to bylo na tobě, Vašku. Bereš si na sebe velké riziko...“
„Klidně,“ povídá doktor a povstává. „Tak se jede!“
Vidím Denise na očích, jak nás lituje, že úpíme pod krutou diktaturou. Tak si s ní alespoň domlouváme schůzku v Neapoli. Poslední pohled kolem dokola - a tak - motory se rozezvučí. Trochu smutně.

Sienou projíždíme uprostřed noci, ale na náměstí je ještě živo. Nejen luxusní podniky, ale i lidové kavárničky a trattorie jsou plné života. Ani ten, kdo se vrací sebepozději z práce, není odkázán na drahou tabuli nějakého dancingu. Tankujeme, mlčky, neboť na doktora nemluvíme. Ať sezná, co si o něm myslíme. Tyran!
Na serpentinách pod Monte Amiata se na nás začíná usmívat slunce, u modrého Lago di Bolsena již pálí a není ještě poledne, když před námi vyskakuje nové město.
Ne město lecjaké. Je to Řím.

Věčné město

V městě césarů a Spartaků zaznamenal deník naší expedice senzační událost: jezdci přes důrazný protest vedoucího výpravy vyměnili stroje za fiakr. Ano, za docela obyčejný, pohodlný i když trochu zastaralý fiakr, tažený netečnou hnědkou.

Nelitovali jsme těch 1600 lir - za tuto částku dostanete sotva slušný hotel - protože je přímo překvapující, co všechno člověk z otevřeného kočáru v cizím městě vidí. Tuto praxi můžeme vřele doporučit všem návštěvníkům světových metropolí, pokud se tam ovšem ještě vyskytují fiakristé. I několika kontinenty protřelí turisté nás ubezpečovali, že leckde počet drožkářů opět roste - neboť nebyli jsme sami, kdo přišli na tento staronový způsob, kterak nejvýhodněji projet ulicemi velkoměsta.

Bylo právě jedenáct hodin, když fiakrista zapráskal bičem, a náhle se nám vybavil film, promítaný před léty u nás: „Řím v jedenáct hodin“. Jak vypadá „věčné město“ dnes? Inu - jak. Je to muzeum rozsypané do ultramoderní metropole. Anebo také naopak. Ze skládanky před fiakrem se občas vynoří pochmurná zřícenina nebo skvělá kamenná stavba či vzácná plastika, jež přečkala tisíciletí, všechny césary a krále a papeže, kolik jich v honosných průvodech projelo městem na sedmi pahorcích. Sedm pahorků - to ovšem bývalo. Dnes už má Řím na dva milióny duší a rozrostl se na dvacet pahorků.

Filosofický fiakrista, který nám po cestě třikrát usnul, nás zavezl také do nových čtvrtí na jižním okraji. Tady v posledních letech vyrostly tři- až desetiposchoďové domy, ukázka dovednosti a ohromného vkusu italských architektů. Členité pestrobarevné fasády, dokonalá zvuková izolace, účelné vnitřní vybavení, vyzkoušené při kolaudaci až do posledního vypínače před spíží, to vše zpříjemňuje život nájemníků.

Řím není ovšem mezi italskými městy výjimkou. Podobné novostavby viděli jsme už vícekrát - ve Veroně, ve Florencii, ba i v malých italských městech. A když jsme vzpomněli na některá naše sídliště, řekli jsme, že sem by se měli naši architekti přijet učit. Ovšem tyhle báječné byty v krásných domech mají všechny jednu jedinou vadu: horentní nájemné. Za dvoupokojový byt se platí měsíčně 35 000 až 40 000 lir. Přitom průměrný dělník si za měsíc vydělá okolo 35 000 lir... Není divu, že po ulicích pobíhají mladí černoocí čističi bot se svými bedýnkami, v restauracích, v hotelích, u benzinových pump, v novinových stáncích, v obchodech se ohánějí štíhlí chlapci; nabízejí, prodávají, ochotni ke všemu, aby získali několik lir.

Z mozaiky hlavního města Apeninského poloostrova vyskakují před fiakrem pamětníci dávno minulých věků, do kamene vtesané sny, které přežily své tvůrce. Koloseum sevřené asfaltovanou širokou třídou, kde marně hledáme romantické uličky, jak jsme je viděli v jednom z posledních italských filmů: to byl jen smyšlený kolorit. Nevěřme všemu, co vidíme na plátně importovaných filmů.

Švýcarská garda Jeho Svatosti

Zase se probíjíme dopravním orkánem na druhou stranu věčného města, kde podél zasmušilého Andělského hradu stoupá živá třída vzhůru na jeden z římských pahorků. Ale - tady už bychom neměli říkat „římský“, protože přejíždíme státní hranice, i když to není nijak vidět.
Jsme vlastně, je to marné, jsme v třetím státě naší cesty. Rakousko, Itálie - a Vatikán.

Vatikán, sídlo papeže a nejvyšší církevní hierarchie, suverénní stát, stísněný na plochu menší, než má okresní městečko. To je všechno, co ve 20. století zbylo z kdysi rozlehlé papežské pozemské říše. Vatikán se stal velkou turistickou atrakcí a Švýcaři z osobní gardy jeho Svatosti jsou stále cílem fotografických objektivů.

V klenotnici uměleckých pokladů, jež tu nastřádaly věky po příchodu křesťanství (a prvních papežů, kteří chodili v opáncích a spali na tvrdém, režném plátnu), vzhlíží vysoko k římskému nebi velechrám sv. Petra. Před ním stojí obřadník se zlatou šavlí a spoustou distinkcí. Hlídá - ženy. Nepustí do chrámu žádnou, která má na šatech výstřih nebo obnažená ramena. Taková nešťastnice - když nechce od návštěvy upustit - se musí vrátit k některému z prodavačů malovaných vatikánských šátečků a zahalit se do něho úže. Však ty šátečky a samozřejmě pohlednice, často s obrazem papeže a samozřejmě vatikánské známky, to jsou hlavní prodejní artikly Citta di Vaticano. Odpustky se tu už dávno neprodávají, Vatikán se modernizuje. Nastala nová vatikánská éra.

Náš neklidný panovník už zase naléhá, abychom startovali, když pojednou zjišťujeme, že se něco chystá. Motoristé se skútry a hlavně s vozy všech možných značek se kupí před čelním křídlem papežského paláce. Zvědavost nás tam táhne a tak se s malinkými stroji probíjíme do prvních řad. Ovšem, vždyť už jsme o tom ráno četli v novinách...

Motory se odmlčují, řidiči hledí vzhůru. A pojednou se v okně paláce objevuje na celém světě známá tvář - papež Jan XXIII. Usmívá se a jeho oči klouzají po záplavě motoristů a koňských sil. Pak zvedá ruce a žehná všem. To je jedna z nových tradic moderního Vatikánu: žehnání motoristům.

Slyšíme o tom kolem sebe hodně úvah. Zdá se, že podstatou tohoto obřadu na rozdíl od středověkých zásad, podle nichž chodívali poutnici do Říma bosi a ještě se bičovali, je nové heslo: Ne s utrpením ale s radostí! Je toho hodně, co ukazuje, že Vatikán dneška není už Vatikánem minulých let.

Více než nějaké teologické úvahy nám však moderního ducha v církvi dokazují přímo její služebníci. Je docela běžný zjev, že v posledním modelu fiata jedou římským bulvárem dobrou sedmdesátkou jeptišky, samozřejmě že si samy řídí. Kněze a mnichy vidíte právě tak jako kdekoho jít do kina, do divadla, na koncert, do trattorie na víno, hrát kopanou, sázet loto, hádat se o sestavu národního mužstva, stopnout auto, a kde je hodně legrace, tam pravidelně bývá alespoň jeden farář. Zvlášť lidově si počínají misionáři, kteří klidně hrají taroky nebo poker. Divili by se dnes všichni preláti, jejichž důstojné tváře na nás shlížejí se stěn vatikánských galerií...

Takový je Vatikán. Na jedné straně tradice až po švýcarskou gardu, na druhé duchovní, kteří studují z nejmodernějších učebnic pokrokové přírodní i společenské vědy, jezdí po dálnicích stošedesátkou a tleskají abstraktnímu umění.

Neapol není pohádka

Tak už je to na světě, že život mnohdy přináší zklamání a sen zůstává snem.
Člověka to trochu chytne za srdce, když se o tom přesvědčí. A to je právě tenhle případ. Jedeme těch 240 kilometrů z Říma silnicí na úpatí Apenin, bílými vesničkami mezi vyprahlými olivovými háji přes Velletri, Ferrocinu a Formii. Zdá se mi, že moped trucuje. A přece tachometr říká, že stroj je v dobré kondici. Všechno je pouze dojem vyvolaný nedočkavostí: vidět konečně Neapol!

Už v klukovských letech jsem si pod dojmem cestopisů a dobrodružných knih vymodeloval kousek ráje na břehu Středozemního moře a nikdo by mi nevymluvil, že Neapol nepatří k nejkrásnějším městům na světě. Nyní je Neapol v jasu časného slunce tady. Zastavujeme na konci pobřežní Via Domiziana per Roma na vrcholku Posilippo Alto. Tam dole leží cíl dnešní cesty. Avšak místo nekonečné spleti klikatých uliček s vřavou přístavu, s námořníky a koráby ověšenými plachtami, místo Vesuvu s bílým oblakem nad kráterem - jen zakouřené město. Nu - ale - tam někde čeká Denisa.

Zmizela romantická přístavní čtvrt, jako by tu nikdy nebyla, a místo ní se do širokého zálivu položil moderní přistav Molo Beverello. Odešli také proslulí zpěváci a nahradili je moderní hrací automaty, které za stolirovou minci vyhrávají do omrzení „Tango italiano“, „Dolce tango“, „Tango di caprici“, „Piki-Riki-Kuke“...
Náhražka za poezii!
Na místě opěvovaných křivolakých uliček se k začouzenému nebi vzpínají štíhlé mrakodrapy. Zmizely později v siluetě večera, jen jejich neóny plály vysoko nad městem, když jsem se na Neapol díval z Mergelliny, odkud prý je nejhezčí pohled.

Nejhezčí pohled na světě! Vidět Neapol a zemřít, četl jsem mnoho krát. Ale viděl jsem jen na jedné straně moře světel a divoce rušné město, a na druhé straně moře opravdové, moře slané, nekonečné, na jehož březích blikají majáky a po jehož hladině se tiše pohybují bludičky lodí, mířících do neznámých dálek.

Neapol dneška vyniká ve dvou směrech. Má snad nejvyšší dopravní ruch v Itálii a apeninský primát v nezaměstnanosti.
Provoz v ulicích je nepopsatelný. Dopravními tepnami města pod Vesuvem se řítí nepřetržité proudy vozidel; jejich rychlost žádný předpis neomezuje. Při zvednuté ruce dopravního strážníka v bílé přilbě se jich zastaví celá lavina; na jedné křižovatce jsme napočítali za pouhou minutu 150 aut. A to ještě neapolské dopravě odlehčuje metro a pobřežní plavba.

Je libo zas nějaké číslo? Podle oficiální statistiky OSN bylo v Neapoli na 35 000 nezaměstnaných. Z nich se rekrutují pouliční prodavači se zaručeně pravými švýcarskými hodinkami, které vám poprvé nabídnou za 20 000 lir, ale jež jsou ochotní po patřičném smlouvání prodat za čtyři tisícovky. Vnucují cizincům také zázračné léky a japonské dalekohledy, nepíšící plnicí pera, prý „Cadiliac“ a „Parker“, nabízejí obrázky vysvlečených dívek, i děvčata na chvilkovou společnost. V tomhle městě nesplněných snů musí člověk smlouvat víc než kdekoliv jinde, v obchodech, v hotelích, u holiče, u lékaře, u kiosku se zmrzlinou. A všude vymáhají spropitné.

Trochu příjemnější a rozmarnější pohled nabízí přístav. Dlouhá mola s pobřežními čluny i zaoceánskými obry, skřípot jeřábů a cestující spěchající k bílému lodnímu můstku. Námořníci jsou pořád veselá cháska, a když se vracejí z vycházky na loď, přijíždějí furiantsky - ve fiakrech. Svléknou nažehlenou uniformu, aby se zase na několik dnů nebo týdnů chopili podle našich představ romantické, podle jejich zkušeností jednotvárné práce.

/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia