Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

ISSN 1336-6491 | Online: 763 | Redakcia

motoride.sk :: Články | Videá | Tipy | Foto | Klub | Inzercia | Firmy | Fórum | Kalendár

Anketa:

Mal by sa podľa teba Dakar vrátiť do Afriky?

Spolu odpovedi: 3338
Áno, to sú terény kam patrí: 58% (1926)
Nie, južná amerika je super: 42% (1412)

Pre vás:

Povinné zmluvné poistenie - vyber si najlepšiu cenu!

Diskusia Diskusia k článku (5)  [Verzia pre tlač] Tlač

Na mopedu k beduínům – 3.časť

pošli na vybrali.sme.sk

Pridané: 07.01.2005 Autor: Pilgrim
Čitatelia: 10972 [História]

Život je hlavolam. Tu ma jeden mechanik – srandista varoval, nech sa nemotám okolo "jeho" mašin, aby som náhodou neprepadol pocitu menejcennosti. Nemám sklon k tejto emócii, no pri pohľade na tri malé mašinky a ich vodičov mnou prestupuje neodbytný pocit rešpektu...

KAPITOLA DRUHÁ - KE KRÁLOVNĚ MOŘÍ

Batolíme se ráno ze stanu. Sluší se podotknout, že z tropického stanu, který byl zvlášť ušit, abychom prototyp vyzkoušeli a podali obsáhlou místopřísažnou zprávu. Tenhle nazelenalý stan oplývá rozmanitými zařízeními, která zabraňují vniknutí moskytů, štírů, hadů, jedovatých pavouků a podobné havěti. Má chránit před tropickými lijáky a otevřený poskytovat v rozžhavené poušti stín. Nemůžeme zatím odhadnout, zda výrobci tropického stanu budou s naším dobrozdáním spokojeni. Ale fakt je, že se v něm dá skvěle nocovat nad hranicí věčného sněhu v Alpách.

Lezeme tedy z tropického stanu a nevidíme ani spleť lián, ani savanu, na níž promenují lvi, ba ani písečné přesypy velké Arabské pouště, ale mhouříme oči před slunečními paprsky, odrážejícími se od bělostného sněhu. V kostech nám sedí únava z včerejší velehorské maturity, ale v duši je krásně. Aby ne, když je kolem svět alpských velikánů a lehký čistý vzduch voní syntézou nejlíbeznějšího dechu Vysokých Taur.

Denisa mluví rusky

Nedaleké chatě s rozjíždějícími se automobily, mohlo by se spíše říci hotelu, věnujeme opovržlivý pohled a s provinilým pocitem zjišťujeme, že už je osm hodin. Ano, zaspali jsme. Chvatně připravujeme na benzínovém vařiči čaj. Ze sněhu. K tomu sušenky a jako další příkrm výklad našeho učeného doktora o nebezpečí povrchových vod. Krom jiného, jestli jsem tomu správně rozuměl, působí nedostatkem jódu neblaze na štítnou žlázu nebo tak něco. Dělá se z toho tlustý krk, krátce a dobře vole, charakteristická výzdoba Tyroláků, Štajeráků a vůbec obyvatel těchto končin.

Tohle ohrožení štítné žlázy nám nemůže zkazit radost z úsměvného rána a zahnat chuť, která je tu proti dolejšku čtyřapůlnásobná. To jsme vypočítali podle zkonzumovaného množství sušenek a plechovek od kondenzovaného mléka.

Alpská údolí jsou ještě v zajetí mlhy, nejvyšší bod grossglocknerské silnice zalévá slunce a asfaltka, která na nás čeká, se už vine jen dolů. Dolů to jde vždycky lip, a tak je nám docela příjemně. Začínáme balit.

Na silnici brzdí lambretta. Vlastně nejde ani tak o tenhle skútr, jako o řidiče. Vlastně o řidičku, abych byl přesný. Téhle slečny na motocyklu jsme si už včera všimli. Prostě dívka, pro kterou vám i tady v té kráse Alp není líto pohledu. A nejen proto, že jednostopých strojů Je na vysokoalpské silnici pomalu. Jak se zdá, motorizovaná slečna přenocovala v nedaleké chatě a nyní se vydala na další pouť směrem, který je zatím shodný s našimi úmysly. To všechno ale nevysvětluje, proč lambretta zamířila k nám. Vítáme ji přívětivými úsměvy, dívka hovoří. Nějak divně, nerozumíme ji ani slovo, až najednou Jiří povídá: „Kluci, že ona chce mluvit rusky!“

Směsicí slov z tuctu evropských jazyků se dovídáme, že se jmenuje Denisa, že je Valonka z Belgie na cestě do Neapole a že ji nějak zlobí mašina. Podle vlaječek na našich motocyklech poznala, co jsme zač, a protože už půl roku studuje ruštinu a jelikož ví, že Slovan Slovanu nakonec přece jen porozumí, zkoušela to rusky. Chudinka si myslila, že tenhle jazyk alespoň trošku ovládá. Hrneme se k jejímu stroji, zkoušíme, co se dá, závada nikde. I úzkostlivě galantní Vašek kroutí nedůvěřivě hlavou nad povážlivým onemocněním dvoukolového pacienta. Zdá se, že Denisa poruchu jen předstírá, i když její pohled je vtělená nevinnost.

Myslím, že nás asi z dálky obhlížela dalekohledem, který má vedle maličké kamery, a je mi jasné, čí zjev ji přivábil. Že by to byl asketický studený doktor, je vyloučeno. A že by tuto nevinnou dívku zlákala Jiřího zhýralá, hluboce zbrázděná tvář, je prostě směšné. Nu - chvíli se překonáváme v záplavě pozornosti, ale malá Belgičanka se dává na zmatený ústup. Co dělat! Je to trochu tklivé loučení, ještě naposled zamává a už mizí v serpentinách. Ale co říkala ...? Na shledanou!

I před námi leží Benátky, Florencie, Řím a cíl zelené lambretty -Neapol. Kdož ví.

Na slunné straně Alp

Za odrazovými červenými skly jsme nechali grossglocknerskou silnici a nechali jsme za sebou také první velkou hádku. Jsou dvě teorie, které se dotýkají vztahu tří účastníků dlouhé cesty. Podle jedné z nich, jásavě růžové, která se uplatňuje v příručních knihovničkách Svazu katolických skautů, vypučí na takové cestě bratrské přátelství, které přetrvá až do smrti. Druhá teorie zastává opačnou koncepci. Je pochmurně černá a podle ní by měla vzniknout mezi námi třemi hluboká a nikdy nekončící nenávist.

Kupodivu, nestalo se tak ani tak. Vztah, který mezi námi byl při prvním kilometru, zůstal i po kilometru posledním. Nezměnilo se nic. Což ovšem neznamená, že cestou nevznikaly disharmonie. Docházelo k nim zejména tehdy, když se mělo rozhodovat mezi dvěma možnostmi. Jako například, zda máme či nemáme v doprovodu horského vůdce vylézt na vrcholek nejvyššího velikána rakouských Alp. Přeli jsme se, tedy co říkám, hádali jsme se vydatně. Máme na krku časovou ztrátu se spálenou spojkou, kdoví, co nás ještě čeká (ale loď v Brindisi určitě čekat nebude), a tak nakonec poměrem hlasů 2:1 bylo rozhodnuto nechat bájemi protkaný Grossglockner Grossglocknerem a uhánět dál k jihu.

Moped teď jede první a zatáčí Heiligenblutem, vyšňořeným lapákem na turisty, s horským kostelíkem s věží jako nabroušená tužka. I tady občas narazíme na novinku, která není v seznamu mezinárodních motoristických značek: ukazatele svatých mší s hodinou, kdy začíná pobožnost. Zato nejužívanější značka u nás, křižovatka, se v Rakousku vyskytuje málokde. Na mnohém úseku je až pětkrát víc značek namalováno trvanlivě na vozovce, než je jich na sloupech. Ty stožárky prý hyzdí ráz krajiny, říkali nám, a v Rakousku si na pěkný vzhled země potrpí, protože za něj platí zahraniční turisté.

Máme za sebou masív Vysokých Taur a před sebou široké a jako dětská malovánka zbarvené prosluněné údolí Drávy, do něhož spadá silnice střemhlav ve furiantsky prudkých, ale ladných serpentinách. Nad kavárničkami na chodnících svítí žluté, červené a zelené slunečníky doporučující Café Meinl a Trinkt Coca-Cola, které už za několik minut vystřídají nápisy Vende Coca-Cola.

Dvě minuty trvají celní formality na naší druhé hranici. Jsme na prahu Itálie. Hlavní slovo má naparáděný policejní muž v upjaté černé uniformě s ohromnou bílou šerpou. Jen tak pro zajímavost se ptám, zda tu neprojížděla také temnězelená lambretta s hezkou slečnou. Kupodivu muž se šerpou si nemůže vzpomenout, až když mu připomenu, že stroj měl belgické číslo.
„Projížděla tudy... Je to důležité?“ Jeho oči významně mrkají. Myslí si kdovíco.
„Si, si. Uno momento,“ dívá se do lejster. A skutečně „v momentu“ zjišťuje, že má před námi náskok - ale jen dvě hodiny.

Večer v pohraniční hospodě

Hned za celnicí je obchod, kde můžete dostat chianti, bavlněné kalhoty, salám, trepky, plnicí pero i zmrzlinu. Konstatujeme svorně, že italská zmrzlina si právem vydobyla věhlas. Znovu startujeme a za chvíli brzdy zaskřípou až před hospodou, před trattorií v San Candidu, která má také hostinský pokoj.

Kde líp se člověk seznámí s lidmi než u číše vína? A to víno, červené, lehké, lahodné, už je tady. A také děvčata s chlapci z vesnice. Z hracího automatu vytrvale vřeští americky džezbend promíchaný německými šlágry. Na vyleštěných prknech poskakují s dívkami v superodvážných figurách tance hula-hula, při nichž se sukně podobají rozevřenému slunečníku, junáci s tyrolskými kšandičkami i osmahlí italští pohraničníci s dlouhým brčkem za alpskými tralaláky. Všichni veselí a rozjaření podle zdejšího zvyku: Evviva la gioia! Ať žije radost!

Dýcháme první italský vzduch a ukládáme si do paměti, co se smí a nesmí, jak se jezdí, kde a kdy se smlouvá, co stojí to a ono, jak je to s turistickými bloky na benzín a kdy se neplatí spropitné.

Nakonec se dovídáme víc, než jsme chtěli: že tady v jižních Tyrolích nejsou a nikdy nebyli Italové ani Němci, ale pouze Rakušané, kteří tu mají vlastní školy a veřejné nápisy a právo užívat mateřštiny, ale - přece jen nejsou v Rakousku. Nasloucháme zkazkám z partyzánských bojů, dostáváme recepty na spagety s parmazánem v rajské omáčce a učíme se je jíst (to bude asi naše smrt), rozvažujeme o komplikovaném románku lásky mezi italským celníkem a dívkou v dirndlu.

Hosté netají překvapení, že už chceme jít spát, když jsou teprve dvě hodiny po půlnoci. To tady zábava právě vrcholí. Ale uznávají, že máme za sebou perný den. Ráno se nám dostává zvláštní cti. Snídani nám nepodávají v lokále, ale jsme pozváni do rodiny pana hostinského. Sedíme v obrovské kuchyni, čisťounké až zrak přechází, u vydrhnutého velikého stolu v rohu místnosti. Paprsky časného slunce padají do očí, ale nám je krásně.

Nastává nezbytné fotografování - zvěčňujeme si celou rodinu pana hostinského i s divousem psem, a je to rodina počtem požehnaná - a pak už nás našich spojených deset koní unáší na Toblach, Italské Dobbiaco k strmé hradbě hor.

Pavouk na číhané

Chvála prospektů turistických kanceláří a vyprávění autorů vševědoucího bedekra, v jehož svazcích se v dvaceti jazycích dočtete o všech koutech světa, zůstává tentokrát daleko za skutečností. Kdo projel Dolomity a potem skropil jejich šedobílé srázy, odpočinul si v tichých jeskyních, stanul u jezerních drahokamů, hladil očima daleké výhledy a brouzdal se kobercem jejich tisícerých vůní v prosluněných údolích, ten určitě tohle tvrzení spolupodepíše.

Silnice, která x-krát křižuje úzkokolejnou železničku a sype jednu scenérii za druhou, zastavuje na chvíli u továrny na dělání peněz z turistiky. Jmenuje se to hotel Ploner. Bachratý pavouk uprostřed trasy, který láká výletníky do svých sítí. V celém komplexu budov v pseudotyrolském slohu je několik set pokojů, garáže, hřiště, sály a také bar, kde se pro efekt a vyšší tržbu svítí pouze svíčkami. Bar se 113 druhy alkoholických nápojů je v srdci hor, na jejichž stráních kvetou alpské růže, asi tak vhodný, jako cylindr k plavkám. Ovšem už mnohoznalý Cicero praví, že lidi jsou různí. Je však tesklivý pohled na člověka, který přijel do ráje bílých útesů jen proto, aby tady zkoumal kvalitu whisky.

Teď nahoru, do strmých bílých stěn. Kdo by kdy mohl zapomenout na pohled, který se nám otevřel ze štítu bílé hory! Z jásavé zeleně jako gejzíry vyskakovaly bílé, lehce namodralé, nahnědlé nebo nazelenalé horské štíty, okolo kroužili orli.

V čirém vzduchu co bys kamenem dohodil chlouba a zlatý hřeb Dolomit - jedinečné, pohádkové, lákavé, vyzývavé i smrtonosné Tre Cime di Lavaredo, tři ohromné kamenné věže. Ze všech koutů světa k nim přijíždějí horolezci, aby se zrádnými velikány změřili sily. Nejproslavenější výstupy vedou na Velkou věž, jejíž severní stěna přesahuje svým svislým srázem 550 metrů. Rok před naším motoristickým vpádem do Dolomit zdolali obávanou stěnu i Čechoslováci Kuchař a Zibrin.

 Sen všech horolezců – Tre Cime di Lavaredo
Sen všech horolezců – Tre Cime di Lavaredo

Neříkám, že horolezectví nemá své půvaby. Ba jistě jich má hodně. Ale takoví už jsme, že si každý chválí své. My zase ty prašné silnice. A tahleta záliba nás teď žene cestou, kličkující mezi lesy, horskými loukami a skalami; klesá a klesá, až najednou zapadá do jezera z žuly, dřeva, ocele a barevného betonu, kde na každý dům připadá nejméně jeden obchod nebo restaurace a na jednoho domorodce deset cizinců.

Malá škola dopravy

Cortina d'Ampezzo, nejmodernější alpské středisko v klínu Dolomit.
V celém vymydleném městečku s olympijskou vesnicí změněnou na kempinkový tábor, jsme nenalezli jediný obchod ani jediný podnik, jenž by nesloužil výhradně hostům. Pohádková krajina, vzduch, který léčí, a olympijská popularita, to všechno je předmětem obchodu; soustředil do města nepředstavitelné množství rozmanitého zboží od dalekohledů pro barvoslepé až po živou lišku na stříbrném řetízku

Olympiáda minula, ale dolomitská metropole zůstala babylónem jazyků. Trošku těžkopádní Ampezzané se servilně usmívají na turisty v okovaných botách s batohy, i na jeptišky, které tu hledají ráj pozemský, na elegantní Francouzky s několikapatrovými účesy, právě tak jako na skautíky, i když tihleti chlapci v širácích městu moc utržit nedají.

Šipka na křižovatce nabízí autokempink: těch kempinků je tady, stejně jako v celé Itálii, víc než dost. Zdejší motoristé by si bez nich už těžko dovedli své silnice představit. Kouzelná srubová městečka na úpatích hor nebo při pobřeží až po malé, ztracené tábory pro vlky samotáře. Na pár hodin tu hledají domov lidé, kteří milují přírodu a opravdu po ni touží. Někteří by měli i na luxusní hotel, ale většinu sem žene hubená peněženka. Bydlí nejrůznějším způsobem, od rodinných hangárů až po zakrslé či téměř cirkusové stany. Málokterý tábor má však tak ideální podmínky jako olympijská vesnice.

Ještě chvíli se motáme v tom turistickém zmatku. Trochu, nejvíc s tužkou v ruce, hovoříme s dvěma dopravními strážníky. Vypadají náramně honosně, jejich uniforma je směsicí praktických součástí a historických prvků, které svým původem sahají až kamsi ke Garibaldimu. Páčíme z nich dopravní pokyny, protože už víme, že něco jiného jsou předpisy a něco jiného praxe. Výsledek je ten, že všechny předpisy do puntíku dlužno dodržovat, ale u cizinců se na to tak přísně nehledí.

„Hlavně nezapomeňte,“ opakuje nám ve třech jazycích strážník, který má na sobě více toho blýskavého, „že na přechodu má bezpodmínečnou přednost chodec.“
„A když do někoho vrazím mimo přechod?“
„Pak následuje přísný trest!“
„Pro koho?“
„Pro chodce, přece!“

Mopedu vstup zakázán

Za nějakou hodinu silnice už docela na rovině kličkuje úsměvnými městečky, rozbíhá se přes Pádskou nížinu, přibírá proudy vozidel, která se řítí vpřed, stále vpřed, až „kolotočem“ vskočí na dálnici a po nekonečném Ponte della Liberta vpadne do Benátek. Chcete-li to vědět na chlup, je ten most dlouhý 4070 metrů a vede po něm i železnice. Jen sem mohou motorová vozidla, jen sem na okraj města uprostřed laguny. Ani pro moped neplatí výjimka a tak pod bdělým do hledem policisty v bílém od hlavy k patě, končí prozatím jeho cesta v jedné z Fiatových garáží.

 Kapesní motocykly učarovaly italským horským myslivcům
Kapesní motocykly učarovaly italským horským myslivcům

Tahle garáž - to je hotový polykač automobilů. A garážovat zde, to také není jen tak. Nejdřív pěkně do fronty, protože těch, kteří tu hledají spásu před slídivými zraky strážců benátského pořádku, je hezká řádka.

Když konečně obdržíš pořadové číslo, seznáš, že ti poskytnou přístřeší až - v šestnáctém patře. Tak honem do toho, kdepak výtah! Musíme do šestnácté etáže po svých a to hezky rychle, protože za námi se už tlačí jiní. Moped se svými uspěchanými druhy si tu připadá notně osamocen, když vyrazí na plošinu, odkud šnekovitě míří cesta vzhůru. Kam se hrabe grossglocknerská silnice se svou sérií ďábelských stoupaček!

Ve spirále výš a výš, až se z nekonečných zatáček a čadících výfuků motá hlava. Druhé, třetí, desáté patro. Exhaustory odsávají vzduch, ale atmosféra pořád k zalknuti. Had vozidel slábne, oddělují se podle čísel a mizí. Konečně. Šestnácté patro! Tady už číhá chlapík, aby rychlým mávnutím dirigoval motocykl do připravené kóje. Vozidla se nesmějí uzamykat, signore! Potřebujete umýt stroj? Máte defekt, poruchu? Dobrá. A naproti jsou koupelny.

Kolik se sem vejde vozidel? Přes pět tisíc. Dvě patra jsou ještě v podzemí. No - a teď si můžeme vyjet nebo vyběhnout na střechu, usednout ke stolku a poručit si třeba chianti nebo se jen pokochat pohledem na město.

Dolů sjíždíme výtahem. V přízemí informační kancelář, hotelová služba, kadeřník, krejčí, čistírna, směnárna, restaurace, pošta. Takhle tedy v Benátkách, a jak jsme se později přesvědčili, i jinde vyřešili zoufalý nedostatek garáží a místa k zaparkování. Hlásá-li křiklavá Fiatova reklama nad šestnáctipatrovým útulkem automobilů rychlou obsluhu a spolehlivé služby, pak je to do puntíku pravda.

Nu, nás ještě před vjezdem na Piazzale Roma, kde je tahle věžovitá garáž, čekalo malé překvapení. Tady se na nás zčista jasna vrhli lidé od italské televize. Takhle se postavte... ano sem! Tady je plán města a poslední vydání Corriere della Sera... To nevadí, že italsky nečtete... Sundejte, signore, na chvíli tu staromódní přilbu... Že by nás sem předstihla zpráva o naší výpravě? To snad ne - tak světodějná událost to přece jen není. Ovšemže na. Příčina je jiná, poněkud méně lichotivá.

Ukazuje se, že televize má právě okurkovou sezónu. Děje se toho poskrovnu na italský program, jehož páteří je zpravodajství. V takovém případě si televizní reportéři vypomáhají Benátkami. Sem přijede rok co rok deset miliónů turistů a televizní kamery mezi nimi pátrají po kuriozitách. A tak se naše mašinky dostaly na obrazovky italských diváků jako - kuriozita.
„A tito tři českoslovenští jezdci,“ končil komentář v televizi, „se vsadili, že na padesátikubíkových strojích projedou Sinajskou pouští...“

Jelikož jsme se s nikým o nic takového nevsadili a také to nikomu neříkali, je jasné, že reportéři italské televize nešetří fantazii. Ale dovedou v tom chodit. Jejich práce je rychlá, obrazy vtipné s vynalézavými záběry. Nejsou to jen rutinéři, ale také umělci svého řemesla.

Den, který má třicet hodin

V Benátkách si turista samozřejmě nemůže postavit stan. Musí bydlet v hotelu nebo v podnájmu, kempink je tentokrát hodně prozíravě a hodně daleko za městem na pevnině. Hotelů je tolik, že bys je snad ani za den neprošel, a ceny rozdílné: tři až dvacet tisíc lir za nocleh. V podnájmu u signory Giorditové, jejíž byt zabírá tři etáže uzounkého domku nad kanálem Garrozze, v každém poschodí jedna nebo dvě místnosti, stojí pokoj pro tři motoristy z Československa jen čtyři a půl tisíce.

Mezi hotely ve všech italských městech panuje ostrý konkurenční boj. Jakmile někde zastavíte, už se objeví agent: Hotel? A přisaje se na tělo jako štěnice a běda, nejste-li v kritickém okamžiku dost rozhodní. Náhončí z hotelů a benátští průvodci cizinců, to jsou snad kromě pouličních prodavačů nejhouževnatější vytrvalci v Itálii. Na každém rohu číhají jako pavouci, aby se vrhli na nic netušící kořist. Začnou temperamentní italštinou, přejdou na angličtinu, a když dáváte hlubokým mlčením nebo posunky najevo, že nemáte zájem, pokračují v květomluvě také německy nebo francouzsky. Jeden z nich, exemplář zvlášť neodbytný a vytrvalý, mluvil do nás před proslulým dómem čtvrt hodiny.

Benátky, jako ostatně všechna větší italská města, jsou přímo zamořena pouličními prodavači, úslužnými, ne dotěrnými, vždycky však neodbytnými. Ale přece výjimka! U vchodu úzké uličky na náměstí sv. Marka prodává pohlednice u maličkého kiosku štíhlá černovláska. Jedna z mála děvčat ve stáncích, které jsou doménou mužů ve věku od osmi do osmdesáti - ano, i děti i starci obchodují.

Nuže, tahle dívka nikomu nevnucovala, ba ani nenabízela své zboží, černé i barevné pohlednice s gondoliéry a kapesní alba. Snad proto jsme u ni nějaké koupili a - počítala nám je levněji než jinde. Padl vtip, děvče se zasmálo - prodavačka nám dobře rozuměla, byla to Slovinka odkudsi z Terstu.

Neslyšeli jsme, že by nyní v Itálii Slovince pronásledovali. Ale za fašistického režimu mohl být člověk v Istrli, rybář, rolník, učitel, farář, ukopán k smrti jen proto, že mluvil slovinsky, svou mateřštinou - ano, i farář, v katolické zemi! - ovšem fašistického režimu. Na ten tady lidé ještě nezapomněli. Ale stejně se Tinet svým slovinským původem nijak nevychloubá.

Na tržišti Královny moří se kšeftuje od rána až zase do rána. Den tady vlastně končí ne o půlnoci, ale až v šest ráno – ale to už se zase rozbíhá nový. Rozjíždějí se celé konvoje černých jednoveslic s gondoliéry - většinou už to nejsou ti silní chlapi s nakroucenými kníry, ale mladí chlapci v modrobíle pruhovaných tričkách. Drnkají na mandolíny, zpívají, pokřikují, lákají a zvou „k nejkrásnější projížďce svieta“. Na štíhlých gondolách s jedním veslem to mladí vyhráli.

Jak se jezdí na gondole

Napadá mi, že by nebylo špatné trochu se projet labyrintem benátských kanálů podle vlastní fantazie. Povídám:
„Tohle bychom asi nikdo nedokázal!“

Slova padla na úrodnou půdu, neboť Jiří se domnívá, že dokáže kdeco. A zvláště když jde o věci, které mají nějakou spojitost s plavbou. V dávných letech sloužil kratičkou dobu jako plavčík na jakési ohavné bárce v Egejském moři a od té doby je přesvědčen, že pokud jde o navigaci, kormidlováni a podobné umění, nad něho není. Prý to můžeme zkusit, on nám to ukáže. A ukázal.

Gondoliér sice chvíli váhal, ale pak - protože neměl v dohledu jinou klientelu - nám přece jen přepustil veslo. Taková večerní projížďka po trase klukovských snů, když odlesky světel dovádějí na černozelené vodě pod dohledem luny, má své půvaby, věřte mi.

Příď gondoly s nádherným lesklým zobcem krájí vodu, kolem drnčí mandolíny a po obou stranách ubíhají starobyle šlechtické paláce, z nichž každý pamatuje víc, než by se vešlo do celého stohu románů. Tady bydlel dóže Dandolo, vítěz nad Turky, a zde zase Morosini, tenhle prý si postavil Contarini a vzdychala v něm krásná Desdemona, milenka žárlivého Maura Othella, v tomhle omračovali uměním mistři malby Tizian, Tintoretto a Veronese a tu v krajkoví paláce Cá d'Oro tesknila stárnoucí Eleonora Duseová...

O kus dál leží věznice Piombi. Do ni se dal na tři dny zavřít Byron, aby pocítil to, co tam tři sta let před ním prožil Michelangelo. A v jedné její temné kobce - to je také velká atrakce Benátek - po válce nalezli mrtvolu jedné z mnohých Mussoliniho milenek.

Defilují před námi ozdobná průčelí od honosných byzantských tvarů až po křehké rokoko, všechna v podivně rafinovaném střídáni slohů - a defilují před námi tak, jako by byly ve stavu povzneseném, krátce a dobře jako pod vlivem nápoje opojného. Ve skutečnosti ovšem paláce šlechty a dóžat trčí na svých historických základech nehnutě, jenom gondola v rukou Jiřího poskakuje sem a tam.

Opravdu to umí, vozí nás, abychom toho hodně viděli, hodný je to kamarád. Sedím na boku gondoly, když projíždíme hlavni benátskou třídou Canalem Grande, a kochám se nádherou podvečerní Venezie, nad níž zasněně vzdychal už Voltaire s Rousseauem. Tady, věřte, by se snad mohly vyhnout dvě těžkotonážní nákladní lodi, tak široký je tenhle Velký kanál. Ovšem, že tu není žádná, jen motorové lodice a eskadry gondol se kolébají na vodě, která mírně čpí rybinou a zahnívající mrkví.

Najednou, jak se ta naše krásná loď cik-cak motá, blíží se do nebezpečné blízkosti jiné gondoly, v níž sedí pod červeným lampiónkem zasněná dvojice a naslouchá milostnému preludiu - z tranzistorového magnetofonu. Tak se modernizovali benátští gondoliéři.

Už to vypadalo, že bychom mohli do té maličké gondoly ťuknout a tak se zkušený lodivod Jiří vstoje opřel do vesla. (V Benátkách! co Benátkami jsou, se totiž jinak nevesluje - pravil skutečný gondoliér.) Jenže duchapřítomnost nebyla matkou moudrosti, spíš macechou, protože cely Jirkův manévr vyšel opačně. Loďky do sebe drcly - prudký náraz mne srazil do vody. Co se dálo v následujících okamžicích, přesně nevím, protože jsem právě šlapal vodu a polykal andělíčky. Když jsem se vynořil a vydrápal do gondoly, uvítal mne mohutný řev. To oba gondoliéři svorně spílali Jirkovi. Co mu říkali, věru nemohu dobře reprodukovat - trvalo to dlouho, než jsem vyklepal vodu z uší.

V té době jsme už dávno tupě civěli na břehu Canalu Grande. Rozhořčený gondoliér nás tu prostě vyhodil a s kletbou odrazil; dokonce si zapomněl vyinkasovat příslušný poplatek.
Takhle tedy skončila „nejkrásnější projížďka na světě“. A my bezradně stojíme.
Najděte v labyrintu Benátek spočívajících na pěti ostrovech rozřezaných 176 kanály na 122 menších ostrovů s více než 450 mosty v spleti 3000 uliček a 320 náměstíček - nalezněte v něm ten svůj ostrůvek, ten svůj kanál, ten svůj most a ten dům - když vůbec nevíte, kde jste! Řekne-li mi někdo v Praze, že byl v Benátkách a nezabloudil, je to lhář. Pevně věřím, že se to zde občas stává i pošťákům - odejdou ze svého rajónu o pár ulic dál a vrátí se až druhý den.

 Nejen gondoly, ale také stovky člunů se pohupují na vlnách benátské laguny
Nejen gondoly, ale také stovky člunů se pohupují na vlnách benátské laguny

Naše situace byla chmurná, řekl bych rovnou kritická. Trmáceli jsme se černou nocí. Co černou? Zelenou nocí, poněvadž benátská noc je podle básníků vždycky zelená. Unavení a hladoví bloudili jsme nazdařbůh nepředstavitelnou spletí úzkých uliček se stolky malých trattorií, které povolují sotva tolik místa, abyste prošli. Uličky Malé Strany a Starého Města jsou proti nim hotové autostrády. A každá ještě jako by trpěla komplexem křivolakosti. Vždy po několika metrech se začala úžit, a když konečně vyústila do jiné, nebyla širší než metr.

Neklidný Jirka už zase nabyl své nehorázné smělosti, a zatímco mi ještě ze švů, šosů a kapes crčela voda, popustil uzdu fantazii a vyvolával z odporných vod benátských mořské panny, neboť za co prý jinak stojí takový hastrman? Naštěstí se žádná zrovna neobjevila. Asi v Benátkách vůbec panny nejsou.

Zato tím víc jsme na každém kroku potkávali kočky. Kočky? Ano, kočky. Neobyčejné, velké, mohutné, téměř tygří kočky, kterých se v těchto hodinách klidu vynoří bezpočet jako snad nikde na světě. Ve dne v tom zmatku jaksi uniknou. Ted však máte dojem, že na každého z těch 350 000 Benátčanú připadají alespoň tři šelmy kočkovité. Rozhodně je jich v Benátkách víc než dětí.

Zastavili jsme a chvíli se obdivovali těm zelenookým krasavicím. Na střeše stařičkého paláce Torre del Orologio dva strejci z bronzu odtloukali mohutnými kladivy třetí hodinu po půlnoci, když jsme vyčerpaní zatáhli nesměle za zvonec přívětivého domu signory Giorditové. Spínala nad námi ruce.

Sejdeme se u Davida

S novým dnem se rodí i nové dojmy. A také nové dobrodružství. Nebo alespoň překvapení, chcete-li. Jiří už v Benátkách byl. Dost dávno je tomu a hodně se tu změnilo, ale přece jen některé jeho zkušenosti nám teď mohou ukázat cestu.

Když tu tehdy náš kamarád prvně zdomácněl, byly jeho finance ve stavu víc než žalostném. Není divu, že za těchto okolností se pídil po nejlevnějších pramenech, které mu mohly zajistit přísun kalorických látek. Léta uplynula a nejsme na tom jako tehdy on, abychom si museli přivydělávat nošením kufrů, avšak lir nemáme nazbyt - i když jich je v našich kapsách hodně tisíc; ovšem tisícovka padne za oběd. Tak se tedy rádi necháme odvést naším seniorem do levné restaurace: je v postranní uličce, napolovic v domě, napolovic venku, kde se pod stříškou tísní její stolky.

Je to po motocyklovém maratónu z Alp do Benátek chvilka příjemného lenošení. Snídaně výborná a ne drahá, má šest chodů - tady nikdo nesnídá jen tak v klusu šálek čaje a půl rohlíku, i chudý rybář má snídani o třech chodech, levnou, ale výživnou: rybu, chléb a vino - a pěkně se to sedí u stolku v romantické uličce.

Okolo už proudí turistická bystřina, zaznívají útržky hovorů v tuctu jazyků - myslím, že vedle italštiny je nejvíc slyšet němčinu; ta i z jiných turistických středisek začíná vytlačovat angličtinu. Naše oči klouzají po zástupu, kde vedle nejnovějších výstřelků módy spatříte i orientální hávy. Dívám se na tu přehlídku světa, spokojeně pokuřuji a je mi blaze, když mě pojednou doktor dloubne do žeber:
„Koukej!“ Nevěřím vlastním očím. Ale je to pravda! Tím lidským proudem se nechává unášet i naše známá - Denisa!

Tak ji honem lovíme k našemu stolku a velkomyslně pro ni poroučím Pepsi-Colu s brčkem. Zdá se, co zdá se, Denisa to sama říká, že má se shledáni velkou radost. Přijela časně ráno, přenocovala v nějakém hnízdě na Piavě, má dělat státnici z první světové války v Itálii nebo tak něco, to víte, všechno si nerozumíme, ale to nejdůležitější ano. Chápete!

Benátky zná moc dobře, ve Veroně také byla, tam prý nepojede, ale do Florencie si to namíří přes Ferraru a Boloňu. Takže až v městě Michelangelově a da Vinciho se naše cesty znovu zkříží.
Vstává, musí už zase pomalu vyrazit. A tak si ještě dáváme sraz ve Florencii. Trochu lítosti se vkrádá do našich i do jejich očí. „Ode dneška za tři dny,“ potvrzuje Denisa. „Sejdeme se večer. Ve Florencii. U Davida.“

Tohle mi moc neříká, ale „U Davidá“ bude jistě něco moc známého, tak horlivě souhlasím. A Denisa už mizí v davu. Připadá mi to všechno náramně romantické. Poznáte v Alpách studentku z belgického Gentu, sejdete se s ní v Benátkách a dáte si s ní schůzku za tři dni ve Florencii „U Davida“.

Denisa je soběstačná, chytrá dívka a takové mám rád. Netajím se tím. Avšak Jiří se protivně šklebí a koutkem úst trousí jakousi ironickou poznámku. Dovede být hodně protivný a na některé věci má pokřivený názor. Například na ženy. Je zahořklý cynik. Podle něho je každá pohledná dívka, veselá a přívětivá, přinejmenším dobrodružka. Ale Denisa je jistě jiná. Nu, o to se teď přít nebudeme.

Říkal jsem, že den v Benátkách nekončí. To je pravda. Avšak přece jen má kratičké údobí, kdy většina města spí - je to ráno od čtyř do pěti. A právě v té době se musíme loučit s Královnou moří, která i se svým kamenným okřídleným lvem a ostatky sv. Marka žije z podstaty, žije z minulosti, žije z toho, co ji daly dávno zapomenuté generace. Prodává sama sebe, prodává svou krásu, popularitu a výjimečné geografické umístění. Nasazuje si veselou tvář a důvěřivý optimismus - ale přitom jsme viděli už desítky neobydlených pohádkově honosných paláců, o jejichž nedávném ještě životě hovoří obrazy na stěnách a koberce, pokryté vrstvou prachu a pavučin.
Královna moří vyprodává. Má dosud skvělý šat, ale šatník zeje prázdnotou.

/Pokračovanie./

Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia

Pridané: 07.01.2005 Autor: Pilgrim pošli na vybrali.sme.sk

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Diskusia Diskusia k článku (5)  [Verzia pre tlač] Tlač

Galéria ku článku:

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Adamoto Flash

Tričko Motoride.sk

Tričko a šiltovka pre všetkých priaznivcov servera MotoRide...
Zasielanie tovaru obnovené!

Tričko

Šiltovka motoride.sk.
Šiltovka

Vtip

Pridal: John
Dvom reholnym setram v ich malickom auticku dosiel benzin. Najblizsia benzinka 1 kilometer. Tak sa rozhoduju ci auto tlacit na benzinku, alebo ci ist nacapovat do nejakej nadoby a vratit sa spat k autu...Vyhrala druha moznost a tak hladali nadobu do ktorej by natankovali...Nasli len litrovy nocnik. Ked sa vratili s litrom benzinu v serbli a nalievali ho do nadrze, zastavil sa pri nich cesky farar. "Teda sestry, vasi viru bych chtel mit..

Ďalšie vtipy »