Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů - Po měsíci v Argentině

Vzhůru za dobrodružstvím

Nechtějí nás pustit!

Čekání na motorku bylo dlouhé, ale vyplatilo se. Ještě zvládnout důkladnou prohlídku od Adriana v Rosario a můžeme vyrazit. Ono projít takovou kontrolou není jen tak, jsme totiž v Laboratorio Jawa. Bere to od předního kola až po zadní. Prvně začíná kontrolou předních tlumičů a ložisek řízení. Oboje se mu moc nelíbí, takže nastává takřka kompletní generálka. Ani motor se nevyhne úpravám. Než se stačím rozkoukat, už mám v karteru novou díru kudy tahá kabely od zapalování. To následně kontroluje svou laesorvou pistolí, aby vše bylo perfektní. Prvně jsem si myslel, že mě za stav mojí motorky chce zastřelil, ale potom jsem pochopil. A když říkám perfektní, myslím úplně, protože při zkušební jízdě se mu tentokrát nezdá síla pružin spojky. Prý jsou pro dva lidi s tak velkou bagáží slabé. Než se zeptám proč, už je dekl spojky dole. Když už je v tom, mění také primární řetěz, protože český je průměr a Adrian chce to nejlepší. Po dvou dlouhých dnech dostáváme konečně svolení, abychom vyjeli.

Video: Laboratorio Jawa - Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů 2016

Co si takhle pořídit spacák Lacoste?

Skoro nám to trhá srdce, protože nám k němu kluci z Rosario hodně přirostli. Nedá se nic dělat, vůně dálek volají. Nabíráme směr Iguazu. Čeká nás přes 1500km téměř pořád rovně a s motorem, který má sotva 600km to není žádná hitparáda. Vedro, věčně funící kamiony na záda, no prostě značka idál. Možná i na koloběžce by to bylo zajímavější. Přesto ukrajujeme cestovní rychlostí 80km/h denně okolo 350km se spotřebou 5,5l /100km. V mapě vykoukáme jakousi Colonii Carlos Pellegriny. Na benzínce, kde zrovna někdo zatočil kličkou, aby ta nálepka Wifi nebyla jen pro parádu, zjišťujeme oč se jedná. Obrázek krokodýla nás potěší. Spacák Lacoste ještě nemáme, třeba si nějaký ulovíme.

Do setmění zbývá necelá hodina a půl, Máme co dělat, protože nás čeká 80km argentinským ripiem. Rychle tam nasázíme jedna, dva, tři, čtyři, abychom následně na tachometru udržovali 80km/h. Kdybyste se sem někdy jeli podívat a zdálo se Vám, že ty krávy na pastvě se divně motají, nedivte se. Ona vás směs prachu od zadního kola a modrého dýmu z Týnce umí pěkně vyudit. Občas to s námi dobře zamává, ale my se nedáme. Máme přeci Jawu! Nevím co dřív, zda sledovat cestu nebo všude přítomné kapybary. Do kempu přijíždíme ještě za světla. Západ slunce do jezera je nádherný pohled. Jen to dokresluje všude přítomnou přírodu, silně se podobající Africe. Ráno si zaplatíme dvou hodinovou jízdu po jezeře. Když konečně vydím kajmany, jsem štěstím bez sebe. Mohl bych tu být celý den, ti zubatci jsou prostě kouzelní.

Když narazíš na někoho, kdo nemá pud sebezáchovy

Z kolonie chceme pokračovat dál po ripio, ale jen co se trochu rozjedeme už si hrajeme na pouštní krysy. Vrtáme hlavy do hlubokého písku. Nemohu ani napsat, co všechno jsem v tu chvíli tomu písku z očí do očí pověděl. Měli byste mě za dlaždiče. Naštěstí to odnáší jen pravý padák. Poprosíme místní o tyč, srovnáme co se dá a raději volíme cestu zpět se slovy, že písku se příště raději vyhneme. Kdybychom věděli, co nás ještě čeká. Po 100km nás strach trochu přejde. Vydíme zkratku a na ní hezká zpevněná cesta jen lehce posypaná pískem. Ptáme se mladého klučiny na motorce, zda to takto je celou cestu. Kýve hlavou o sto šest, že ano. Když po 40km opět stavíme v kotrmelcích hrady z písku, nejraději bych se vrátil, abych se ho zeptal proč nám lhal! Tentokrát je to však trošku horší. Ohybáme řídítko, plexy neví která ruka ho bije dřív, Týna se 15min vzpamatovává a levý padák žárlil na ten pravý. Naštěstí jsme celí. Následujících 60km je vážně reklama na prázdniny v pekle. Samé vyjeté koleje od kamionů v hlubokém písku a místy musíme jet na jedničku. Už ani nevěřím, že tu ještě někdě znají asfalt. Večer se ubytováváme v městském kempu. Tedy spíše na fotbalovém hřišti. Písek, který máme až ve spodním prádle smýváme petkou vody s propíchaným víčkem. Prostě sprcha jak pro prezidenta, ale bodla!

Lehká sprška neurazí

K vodopádům Iguazu dorážíme po pěti dnech ukrutné rovinky. Místo pneu máme placku jak od šéfa kuchaře. Naivně jsem se domníval, že nám vydrží celou cestu. K našemu překvapení mají u pokladen trojí ceny. Kdybychom tady bydleli, zaplatíme 100 pesos, mít snědou kůži jako Argentinec, vysolím o 80 pesos víc, ale protože jsem jako jogurt, tahám z peněženky 330 pesos za hlavu. Ovšem ta podívaná za to stojí. Projít park nám zabere 5 hodin a to využijeme i jejich vláček. Vodopády nepotřebují komentář, fotky mluví za vše. Ovšem právě díky vodopádům poznáváme naše nové kamarády. Ti tu byli včera a jelikož jsme se zmínili, že jsem jedeme také, čekají na nás o pár set kilometrů dál.

Javier se Sole cestují po Argentině, dokud jim budou stačit peníze. Stejně jako my se vzdali stereotipního života práce-domov-práce a vyrazili. Přestože máme jistou jazykovou bariéru, pochopíme od nich, že je většinou možné zadarmo spát na YPF benzínkách, které jsou k tomu přizpůsobené. Mají stejný směr jako my, takže není o čem přemýšlet, jedeme spolu. Není totiž nic lepšího, než poznávat zemi s místními. V Corrinetes si však na pár dnů říkáme s pánem bohem. Oni jedou navštívit kamaráda a my pokračujeme do Saenz Peni plnit povinnosti.

Krajané uprostřed pampy

Zdejší komunita Čechů je největší v celé Americe. Registrují více než 360 členů. Město bylo založeno v roce 1912 a již o rok později se zde přistěhovali první krajané. Mezi místními se povídá, že když Columbus objevil Ameriku, na kopečku už hrál Čech na housle. Největší počet imigrantů zaznamenalo město mezi roky 1930 – 1940, kdy se sem stěhovali převážně lidé z Moravy s celými rodinami. V Unii Checoslovaca se již pěknou řádku let učí Česky. Také dnes se zde setkáváme s paní učitelkou z Olomouce. Nebylo tomu tak však vždy. Dlouhá léta zde panoval zákaz výuky cizích jazyků. Ten skončil v roce 2003. Druhou vrásku této komunitě namaloval také komunismus. Právě kvůli němu se členi na několik let rozhádali. Až další generace se umoudřila. Pokud Vás zajímá detailnější historie komunity doporučuji si pustit video níže.

Video: Union Checoslovaca - Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů 2016

Jawu ani hory nezastaví!

Když tě zradí technika, může jít o život

Ze Saenz Peni pokračujeme směrem na město Salta. Opět se k nám připojuje Javier a Sole. Je fajn jet chvíli s místními, protože nebloudíme a hlavně takřka vše zařizují oni. Na rozdíl od nás mluví perfektně Španělsky. Máme namířeno k jezeru Cabra Corral. Ze silnice č. 9 sem vede 70km dlouhé ripio. Na jeho začátku se nás Javier ptá, zda s tím nemáme problém. Nám to nevadí, je to hezké zpestření po 700km dlouhých rovin rozpálenou krajinou. Konečně vidíme i něco jiného než jen kaktusy. Nekonečné pláně vystřídaly pro změnu nekonečné hory. Sjíždíme právě do údolí vedle řeky, když Javier z ničeho nic zastavuje. Ptám se co se stalo, ale odpověď je děsivá. Motorka mu přestala jet. Nevěřícně kroutíme hlavou nad benzínovou potopou v útrobách vzduchového filtru. Ačkoliv zkoušíme veškerá kouzla, která nás Jawa za ty léta naučila, Gilera si nedá říct. Zapadající slunce na náladě také nepřidá, protože se nacházíme v teritoriu divokých pum. Nedá se nic dělat, Jawa musí zachránit ty tři nešťastníky, kterým nezbývá nic jiného než nám věřit, že seženeme pomoc. Rozdělávají oheň, pod polštář si strkají mačetu a my se prokousáváme ripiem ve vysokých horách. I přes nepřízeň osudu si vychutnáváme nádherné výhledy na kroutící se řeku několik set metrů pod námi. Stačí jedna chybka, aby nás už nikdo nikdy nenašel. Do nejbližší civilizace je to totiž 30km a signál je tu sprosté slovo. S prosíkem zastavujeme první pick up, aby pomohl našim přátelům. Až druhý den zjistíme, že jeho pomoc nevyužili. Řidič by je totiž vzal rovnou do Salty, ale to Javier nechtěl. Za každou cenu chtěl dojet k jezeru. Až ve čtyři ráno je vyzvedla policie, kterou alarmoval přítel ze Salty. Tomu dal vědět právě řidič picku pu, který na něj získal číslo od Javiera. Jak se říká, konec dobrý, všechno dobré.

Druhý den tak můžeme již s úsměvnou historkou popíjet pivo u zachránce Franca. Je skvělé, co všechno vám náhoda připraví. Ani ve snu by nás nenapadlo, kolik lidí na cestě poznáme. Zde v Jižní Americe totiž fungují tzv. Motoposadas. Většinou to jsou členi motorkářských klubů , kteří Vám zadarmo poskytnou ubytování, dají vám najíst a jediné co za to chtěji, je slyšet váš příběh. Zdá se vám to zvláštní? Nám již ne, vždyť právě tomuto lze říkat motorkářské bratrství.

Vzhůru do nekonečna a ještě dál!

Ze Salty míříme do sedmi barevných hor v Purmamarce. Dálnici se však vyhybáme jak čert kříží, neboť okolo vede krásná cesta skrz hory plná zatáček. Radost z jízdy nám jen kazí proti jedoucí auta, která nerespektují jízdní pruhy. Ne jednou tak unikáme o fous hlubinám propasti jen půl metru od nás. Jsme nenasytní krásou hor a tak nám nestačí pohled jen zespodu. Týráme naší Jawičku v prudkých kopcích až do výšky 4 189 m.n.m. Je statečná a bojuje bez známky zaváhání. Sice občas i na jedničku, ale nevzdává se! Na rozdíl od nás si bohužel nemůže pomoci lístky cocy, které u silnice prodávají všude přítomné babičky. Neodoláme a pár lístků vyzkoušíme. Chuť nic moc, ale opravdu to pomáhá. Jen kdybych tušil, jak se po nich následně kvůli alergii osypu.

Více můžete sledovat na: www.facebook.com/sjawouvsrdci

Krásně barevné hory spolu s kaňony jak z divokého západu nás doprovázejí až sem, na hranice s Bolívií. Neodpustíme si ani závod s blížící se bouřkou, ale naštěstí vyhráváme. Kdyby to tak snadno šlo i zítra na hranicích.