Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů – Bolívie

První dojem dělá hodně!

Hranice byl velký strašák. Představovali jsme si důkladnou prohlídku všech věcí, několik hodin čekání a hlavně problémy. Realita? Navštívili jsme čtyři přepážky, řekli celníkovi, kde najde v techničáku SPZ, dostali několik razítek a mohli vyrazit. Jediné, co nás zarazilo, byla víza pouze na 30 dní neboť měla být na 90 dní.

Těsně za hranicemi se příroda rapidně mění. Uprostřed vyschlé, písčité krajiny se vlní silnice. Silně rozpálený asfalt vlhčí jen lamí flusance. Zajímavý systém zavlažování. Přírodou jak z divokého západu přijíždíme do města Tupiza. Sedneme si na patník před bankou, abychom něco konečně pojedli a došli vybrat tolik potřebné Boliviány. Jen co dosedneme, rozběhne se k nám četník. Srdce mi začne tlouct o sto šest, protože čekám nějaký problém. Všichni přeci říkali, jak jsou místní policisté tvrdí a nekompromisní. Co když jsem špatně zaparkoval? Jenže on mi vytřel zrak! Pod zelenou čepicí se objevuje milý, přátelský úsměv, který doplňuje natažená ruka na pozdrav. Potřeseme si rukou a on se milé zeptá, zda nepotřebujeme s něčím pomoci. Zjistíme, kde se nechá koupit nová baterka do mobilu, aby se konečně zase nabíjel a poptáme se na levné ubytování. To jsou ti děsně nebezpeční policajti!
V Argentině byl hrozný problém sehnat baterku do mého telefonu, tady to trefujeme na druhý pokus. Ve stejné ulici také koupíme řetěz, abychom mohli zamknout motorku, zámek a zásoby na dva dny. To vše jen 50m od našeho hostelu za 360,- Kč/2os./noc.

Když se tváří v tvář setkáš s Bolívijcem!

Konečně se české Mitasky zakusují do nekonečného stoupání. Jen co přejedeme jednu horu, pozdraví nás další a takhle to jde celý den. V nádrži máme jak když plivne, ale víme, že v Potosí se máme setkat s jedním motoklubem, tak proč platit za benzín třikrát tolik? Ona totiž v Bolívii vede politika dvojích cen benzínu – 3 boliviany pro místní a necelých 9 bolivianů pro turisty. Jenže co čert nechtěl! Po příjezdu do Potosí zjišťuji, že se mi i přes novou baterku telefon nenabíjí. Máme velký problém! Za hodinu se setmí a my nemáme adresu na nové kamarády. Zkouším z těch 5% baterie vyždímat co se dá a když už už to vypadá nadějně, tak těsně před příchodem zprávy s adresou, telefon umírá. Volíme poslední možnost. S pár kapkami zázračné tekutiny v nádrži bloudíme po městě a ptáme se na místní moto klub. Bohužel je to marné. Jediný výsledek je, že se ve městě ztrácíme. Při hledání cesty z pekla, před námi v půlce kopce zastaví z nepochopitelného důvodu auto. On se znovu rozjíždí, my už ne. Spojka smrdí jak vánoční františek a nám nezbývá nic jiného než propůjčit Doris silu jednoho vola a krávy. Když jsme na pokraji sil, zastaví z protisměru motorkář. Pět minut se bavíme o našem problému a najednou už jedeme k němu domů. Victor nás pohostí skvělou pizzou, poskytne nám měkkou postel i teplou sprchu. Opět se přesvědčujeme o tom, že to s tím nebezpečím nebude tak divoké!

Gang v Cochabamba

Nebylo zrovna nejlehčí se sem dostat. Celá západní Bolívie je jedna velká hora, ze které roste další a další a další a další. No, a tak není divu, když stoupáme rychlostí ne více než 30km/h. To by nebyl takový problém, kdyby v půlce stoupání nezačala průtrž mračen jak z příběhu o Noem a nějaký Bořek stavitel si neusmyslil rozkopat dlouhý úsek v horách. Těsně před stoupáním zůstáváme viset, protože nám doktor před cestou neprozradil, že má Doris alergii na vodu. Chvilka přemlouvání a už se suneme zase dále.

Dvacet kilometrů před Cochabambou na nás čekají kamarádi z motoklubu Aguilas Legendarias. Největší Jawa klub v Jižní Americe. Na první pohled nás viděsí. Možná moc koukám na bednu s filmama o motorkářích, ale vypadají jak mexický zabijáci. Jenže už při pozdravu zjišťuju, že jsem se polekal zbytečně. Vítají nás, jako bychom se znali dlouhá léta.

Správně vytuší náš hlad, ale my netušíme, co to způsobí. Na stole před nás postavili tzv. Pique macho. Obrovská porce masa, chilli, vajíček, klobás, pečených brambor, omáčky. Prý pro dva, ale asi větší vzrůstu než jsme my. Na Cochabambě je krásné, že každý den ochutnáváme nové tradiční jídlo. A to zde zůstáváme deset dní! Co se kluků týče, tak mají zlaté srdce. Ačkoliv se vždy snažíme náš oběd nebo i novou zadní gumu zaplatit, je to marné! Nenechají nás zaplatit vůbec nic! Každý den pro nás mají nějaký program. Jednou to je večerní projížďka po městě, podruhé ochutnávání místního alkoholu, jindy zase grilování nebo přezutí mé moto. U toho přezouvání si pro nás kamarádi nachystali překvapení. Jen co se umažu jako správný Jawista, přijde krásná reportérka z místní televize s prosbou o rozhovor.

Video: FILIP KADLEC - Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů – Bolívie - Rozhovor do TV

Další den pak vyrážíme k železné soše Jawaře, kterou kluci umístili na náměstí loni v Dubnu. Co následovalo, mi málem vrhlo slzy do očí. Rozhodli se, že mi udělí čestné, plnohodnotné členství v jejich klubu. Jenže to nebylo vše! Když sem loni sochu přivezli, dohodli se, že jí dají jméno po prvním Čechovi, který je zde s Jawou navštíví. Vůbec jsem netušil, že první jsem já! Seznamte se tedy s Filipem.

Video: FILIP KADLEC - Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů – Bolívia - vstup do Klubu

Jak se žije Čechovi v Bolívii?

Náš další cíl bylo město Tarija. Původně se mělo jednat o Santa Cruz, ale člověk míní, náhoda mění. V Tarija totiž žije Jakub Zahradník. Mladý Čech, který si nás díky kamarádovi našel na FB a kontaktoval nás. Slovo dalo slovo a už s ním sedíme u jednoho stolu, abychom zjistili, jak takový život v Bolívii vypadá. Podívejte se na to s námi.

Video: Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů - Jakub Zahradník

Bohužel jsem špatně nastavil diktafon a on nenahrával dramatické pauzy. Po zkoušce spojit vše do jednoho, to znělo děsně. Pro lepší zvuk si tedy poslechněte samotnou nahrávku zde: jawanacestach.cz/jakub-zahradnik-tarija/

Nejsou české Vánoce jako české Vánoce

Po několika týdnech v krásné Bolívii se vracíme kvůli vízům a blížícím se Vánocům zpět do Argentiny. Na hranicích se zdržíme opět jen hodinu, ale tentokrát ve strašném vedru. Pak už upalujeme necelých 900km směrem do Saenz Peni. Dostali jsme totiž pozvání o rodiny pana Juráška, oslavit Štědrý večer u nich. Při té příležitosti navštěvujeme i našeho kamaráda Marcuse v Saenz Peni. Nejsme u něj však sami, na Vánoce k němu přijel i jeden Brazile, dva Bolivijci a další Argentinec. Skvělá skvadra ne? Vypijeme trochu více fernetu s colou a všechny jazykové bariéry jsou pryč.

Na Štědrý den pak jdeme k Juráškům, abychom poznali argentinské Vánoce. Vše je úplně jiné, ačkoliv se spolu bavíme v Češtině. Kvůli nesnesitelnému vedru, které přes den atakuje i 50st., začínáme večeřet až o půl desáté večer. Jíme na zahradě, protože do domu bychom se všichni nevešli. Je zde tradicí, slavit v širším okruhu rodiny. Na Štědrovečerní tabuli nacházíme pečené sele, berana, české cukroví, bramborový salát, ovocný salát a hodně vína i fernetu. Přesně o půlnoci si pak všichni popřejí krásné Vánoce a na obloze bouchá jedna rachejtle za druhou.

Dokud se klika točí....

Dva dny po Vánocích jedeme zase dál. Na Silvestra jsme slíbili účast v Rosario, jenže to bychom nebyli my, abychom dojeli bez problému. Už v Bolívii nám začal motor vydávat divné zvuky. Jenže při cestě do Rosario, se to začalo zhoršovat. K tomu se přidal děravý výfuk. Kufr nám ho namáčkl na osu zadního kola a ta do něj provrtala slušnou díru. Taky nás zastihl silný déšť. Voda se dostala do elektroniky a motorka opět přestala jet. Tlačili jsme dobrý kilometr jak zmoklé slepice, než nás zval jeden pick up do nejbližšího města. Druhý den ráno vyčistíme svíčky a po vyschnutí motorka jede. U Adriana v Rosario se pak nestačíme divit, jaká máme krásná ložiska na klice!

Více můžete sledovat na našem facebooku: www.facebook.com/sjawouvsrdci
nebo webu: www.jawanacestach.cz