Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů - skrz poušť Atacama až na bájné Machu Picchu

V Chile jako doma

,,To je vedro jako v prdeli..“ říkám Týně, když už přes hodinu stojíme na přímém sluníčku ve frontě na hranicích. Ona totiž taková důkladná prohlídka věcí opravdu zdrží. Prolézt naše obrovské kufry, rozhrabat nám tankvak a nechat si nakecat, že vyškvařené sádlo je vazelína na boty, jim zabere další hodinu. Ovšem za tu podívanou hned za hranicemi ty nervy stály. Přijdeme si, jako bychom se vrátili mávnutím kouzelného proutku zpátky do Čech. Nádherné pole, listnaté aleje, řeky, nížiny, kurník my jsme doma! Počkat, co ale v Česku dělají ty perfektní termálky pod širým nebem? Omyl! My jsme ve středním Chile. Příjemná změna oproti nekonečné Argentině.

Po krátkém relaxu v termálkách za 350,- Kč na hlavu nabíráme směr Pacifik. Tak dlouho hledáme vhodné místo na spaní, až rezignujeme. Dojedeme k útesům na konci pláže a jdeme se zeptat do domu s nápisem: ,,Turistické informace“. Nemají žádný problém s naším bivakem na parkovišti. My jen doufáme, že pokud přijde Tsunami, jak varuje cedule:,,Hard Zone Tsunami“, dají nám v čas vědět. Spí se jako v bavlnce. Šumějící oceán nás uspí a stan nám jako vždy hlídají dva místní trhači. Ráno se probouzíme s výhledem na rozbouřený oceán a přemýšlíme kudy dál.

Pár dní zpět jsme se na poslední chvíli domluvily s panem Küllerem, že ho navštívíme v Concepcion. Jakmile tam dojedeme, mám trochu vítr. Nejsem si totiž úplně jistý, jestli jsem si zapamatoval název města správně. O 300km dál je totiž město Constitucion a dost se mi to plete. Byla by to blbá zajížďka, ale naštěstí mi paměť ještě slouží. Pan Küller tu žije již pár desítek let. Přišel sem legálně, ale domů se již nemohl vrátit. Ačkoliv měl veškeré doklady v pořádku, tehdejší režim v naší zemi ho neprávem označil za uprchlíka a odsoudil na 2 roky. Našel si zde práci, založil rodinu a do dnes tu žije spokojený život. Jednou za dva roky jede do ČR na dovolenou, ale o trvalém návratu neuvažuje. Nikdy neměl problém si v Chile najít práci, protože místní lidé mají Evropany za daleko pracovitější než Jihoameričany.

Cesta z Concepcion do města Talca, kde žije další krajanka nemá chybu. Zatáčka střídá zatáčku a my si užíváme tu svobodu cestování. Po jednom z několika výjezdů na kopec si všimneme, jak se před námi krásně červenají lesy. Na chvíli nás napadne, jestli sem nedorazil již podzim, Bohužel při pohledu z blízka, o pár kilometrů dále, zjistíme, že to není podzim. Nedávno tu vyhořelo takové množství lesů, které by pokrylo velkou část území České republiky. Ptáte se proč? Kvůli penězům. Změna politiky v USA dopadla až sem. Nynější prezident zrušil smlouvy o výkupu dřeva a majitelé lesů chtěli peníze alespoň z pojistek.
Orientace ve městech bez GPS je trochu náročnější, ale nakonec najdeme dům, kde žije Eva. Krajanka, která tu bydlí se svým přítelem již tři roky. Jak se jí daří? Mrkněte sami.

Becherovka, český nábytek a Škodovka, Santiago jak ho neznáte!

Cesta do Santiaga je poněkud nudnější. Dálnice, dálnice a zase dálnice. Jediné co člověka vytrhne ze stereotypu jsou čím dál častější mýtné brány. Motorka neplatí moc, většinou to je mezi 450-750 CHP. V Santiagu máme vyhlídnutý jeden kemp, ale po příjezdu zjistíme, že je zavřený. Mělo se jednat o národní park s kempem, ale nepustí nás ani do parku. Jsme trochu zklamáni a hlavně ztraceni. Bloudíme tak dlouho městem, dokud nenarazíme na nějaké bydlení. Ve finále se ubytujeme v jednom hostelu za 700,- Kč/noc i s bazénem a vanou. Týna je štěstím bez sebe, že máme konečně vanu, ale jaksi k ní zapomněli koupit špunt k vaně. Za to máme poprvé za celou dobu toaletní papír na záchodě!
Kromě pohledu na Santiago z kopce nad městem si užíváme také chvíle s Čechy, kteří tu prodávají český nábytek a mimo jiné nově i Becherovku.

Díky Filipovi se dozvídáme o tom, že dnes večer se chystá uvést na chilský trh Škodovka nový model Superb. Než stačíme cokoliv říce, už Filip píše pořadateli a posílá nás na místo dění. Akce je to krásná a lidé Superba opravdu obdivují. Ve chvíli, kdy jsme na odchodu, nás zastaví vedení místní Škodovky a zve nás na společnou večeři. Nejdříve odmítáme, ale na třetí přemlouvání už prostě musíme kývnout.

Skrz nekonečnou poušť až za duchy

Zhruba po 200km na sever začíná ta pravá Chile. Respektive Chile, jak jsme si ji představovali. Tušíte správně, vjíždíme do pouště Atacama. Nekonečný písek, vedro a čim dál větší vzdálenosti mezi benzínkami. Nemůžeme se vynadívat. Zažili jsme solnou pláň v Bolívii, pampy v Argentině, ale tohle, to je něco úžasného. Mockrát se přistihneme, jak v tom nekončícím tichu přemýšlíme nad smyslem života a dalšími věcmi, na které běžně člověk nemá čas. Párkrát projíždíme i větrnými víry, které s námi slušně zamávají, ale Jawa se nedá!

Velké vzdálenosti mezi benzínkami nám občas také ztíží hledání místa na spaní. Ne, že by se nedalo najít někde na pouštní cestě, ale my si navykli spát na benzínkách. Naštěstí si všimneme i odpočívadel pro kamiony, kde je sprcha zdarma, velké parkoviště a místa i pro stany. Vše gratis. Ideální!

V teplotách atakující kolikrát i 50st. Projíždíme oblastí geoglyfů. Běžně se mluví jen o Nasca v Peru, ale na silnici č. 5 v Chile jich je požehnaně. Většina krásně viditelná přímo ze silnice a mimo jiné tu jsou i nádherné petroglify. Tady se člověk prostě nemá šanci nudit. Poušť stále mění své barvy, podoby a do toho tyhle nádherné obrázky. Na úplném konci na nás čeká město duchů – Humberstone. Bývalý ledkový důl, který už je pár desítek let opuštěný. Jeho prohlídka zabere celý den. O jeho historii si lze za pomocí přeložení stránky přečíst zde.

Nemusí pršet, stačí když kape

Na hranicích s Peru se musíme chvilku hádat s celníky. Nechtějí nám věřit, že Jawa je značka motorky. Jejich systém prostě Jawu nezná a techničák jim je asi málo. Jde to až do takového extrému, kdy si Jawu 350/640 hledají na internetu. U dalšího okýnka se zase baví tím, že jsme Češi. Jeden celník volá dalšího se slovy:,,Hele koukej, Češi, pojď se podívat!“. Posun času 2 hodiny zpět oproti Chile tedy uvítáme. To zdržení by nám totiž večer chybělo. Ono taky i chybělo, protože fakt, že my si posuneme hodiny neznamená, že si je posune i sluníčko. Tady se chodí spát před večerníčkem. Místo sprchy dneska dostáváme slušnou porci deště. Do And tedy začínáme stoupat za tmy a v dešti. Ve spojení s ploužícími se kamiony je to vážně žůžo.

Naštěstí nás dneska čeká suchá, teplá postel. V Argentině jsme poznali Alfonse, který žije v Arequipa. Právě sem nás pozval, abychom poznali jeho kraj. Jelikož v Peru tou dobou začínají povodně, musíme tu zůstat čtyři dny než se počasí umoudří. Alespoň máme čas si sehnat místní SIM kartu. Všude ve světě přijdete do obchodu a koupíte si předplacenou SIM kartu. To neplatí o Peru! Tady se jedná o velmi složitý úřední výkon, během kterého se vás snaží připravit o rozum. Jednoduše řečeno, bez peruánské občanky můžete volat jedině z okna. Štěstí nám však opět hraje do karet. Během pobíhání od operátora k operátorovi nás zastaví dvě milá děvčata. Chtějí vyplnit turistickou anketu a jelikož jsem huba prořízlá, dáme se do řeči. Chvíli si povídáme a dostaneme se k našemu problému. Možná za to můžou naše modré oči, ale díky nim máme místní SIMku. Ovšem ta úředničina. U jednoho okýnka dáte otisk prstu, u druhého podepíšete smlouvu, u třetího zaplatíte a u prvního pak dostane SIMku.

Konečně přestává pršet. Sedáme po čtyřech dnech na Doris a pokračujeme ve stoupání do And. Zhruba ve 3000m n. m. Vyndaváme vzduchový filtr a Jawička chytá druhý dech. Není problém v kopcích držet 60km/h. Vystoupáme nad 4 500m n. m., abychom pak na rovinkách valili 100km/h.

Indiáni a bájné Machu Picchu

Nádhernou přírodou přijíždíme až pod indiánskou vesničku Santo Domingo. Kvůli stále hrozícím povodním vyhledáme nějaké ubytování pod střechou. To naštěstí v Peru není žádný problém. I v té nejmenší vesničce je nějaký Hospedaje, kde si neřeknou obvykle více než o 20SOL/2os./noc. Sice žádný luxus, ale na plešku neprší. Druhý den ráno vyrážíme do indiánské vesničky. Návštěvu jsme si domluvili s Nadačním fondem Inka, který indiánům finančně pomáhá. Více o jejich aktivitách zde (www.inkaperu.cz/). Během jednoho odpoledne jsme dětem uspořádali zábavné odpoledne. Nejdříve se děti opravdu baví u Pata a Mata, aby se následně ohromě radovali z dárků od Ergo pojišťovny. Ta jim po nás totiž poslala spoustu nafukovacích balónku, ale hlavně základní školní potřeby. Tolik radosti jsme nikdy ještě neviděli.

Náš namodralý dým následně s radostí halí luxusní asfalt, který vede až do Cusco. Upřímně můžeme říci, že to je asi nejkrásnější město v Jižní Americe jaké jsme navštívili. Čekal bych, že tu bude velice draho, ale opak je pravdou. Skvělé ubytování seženeme za 240,-Kč/2os./noc a polední menu za 40,- Kč. Ještě lepší je, že z jednoho menu se přejíme oba! Cusco nemá chybu ani co se architektury či atmosféry týče. Vůbec se nám z něj nechce pryč. Popravdě se nám líbí více než celé Machu Picchu.

Na toto magické místo se nechá z velké části dojet na motorce. Bohužel z několika důvodů volíme raději cestu autobusem a vlakem. Po cestě by nás totiž čekalo několik brodů, velmi úzké (ne)cesty s prudkými srázy a ve spojení s naší přeloženou Jawou i nedávnými velkými dešti se nám to zdá zbytečné riskování. Na Machu Picchu je krásný pohled, ale nás opět více fascinuje okolní příroda.

Méně je někdy více

Kamarádi z Arequipy nás varují před velkým množstvím srážek, které se řítí na centrální oblast And. Zvedáme rychle kotvy a rozhodujeme se přejet co nejrychleji na pobřeží. Bohužel si tím pádem neužijeme nekonečné zatáčky skrz krásné Andy, ale zdraví je přednější. I tak sjíždíme gumy až na hrany, protože při stálém klesání z 4 000m n. m. do 2 000m n. m. d následném stoupání zpět nás doprovází opravdové serpentiny s fascinujícími výhledy. Fascinující jsou i místní řidiči. Každý den se nás pokusí několik z nich zabít. Není vyjímkou, když se v půlce vracečky objeví v protisměru závodník, který se nestydí ještě nadávat i troubit, co děláme v našem pruhu. Pokud tam zrovna není závodník, často je za zatáčkou sesutá skála, kvůli krutým dešťům. Ani ty se nám nevyhnou. Poslední výjezd do 4 390m n. m. probíhá v krupobití a následuje ho hustá mlha. Při příjezdu do Nasca jsme opravdu na pokraji sil. To však ještě nevím, co na nás čeká dál. Po příjezdu do Limy se rozhodujeme, zda riskovat jet v hrozících deštích do Ekvádoru a nebo to tady ukončit, v klidu nachystat motorku na cestu domů a vyřídit všechny potřebné dokumenty v klidu. Jak moudré je to rozhodnutí se nám potvrdí hned druhý den. Přichází nám zprávy, že 200km nad Limou směr na Ekvádor spadli kvůli dešti mosty a jediná možná objízdná trasa je skrze Andy, kde ale lije jako z konve. Tyto deště podle radarů nepřestávají pár následujících dní. Také pomalu zjišťujeme, že dostat motorku domů nebude úplně tak snadné, ale o tom zase příště!

www.jawanacestach.cz
www.facebook.com/sjawouvsrdci