Rumunsko - motorkárske eldorádo 3/7

9.8.

Ve víru velkoměsta, před Ceausescovým palácem

Ráno se vypravujeme nahoru na hrad, cestou nás zkasíruje děda, ještě chce moc peněz za fotoaparát tak jej Hektor jde uložit do stroje a já jelikož ho mám ukrytý vkapse spěchám nahoru, abych tam byl dřív než dědula a udělal pár snímků zadarmo. Tím pádem mě cesta docela vyčerpá, navíc je devět ráno a už se teplota blíží třicítce (nahoře na slunci). A fuj! Nahoře někdo nocuje, a jsou to, jak jinak, Češi, prostě jedenáct baťůžkářů, ještě že jsem sem nešel spát, to by mě asi trefilo. Hodíme pár slov, prolezeme si hrádek, mrňavej ale na perfektním místě (ze strategického hlediska) a přes hromady ještěrek supíme dolů. Tam se vykoupeme vnádherně ledové vodě, dáváme mezitím sešlým Češkám kus brynzy a slaniny, jen nevím jestli zdobrosrdečnosti, nebo aby se nám to vtomhle horku nezkazilo. A jedeme dál. Vracíme se do Curtey, cestou kupujeme chleba, Karpatky a Fruttifresh, Holeyda ještě ztrácí hledí zblemby, protože se ohlídl po psovi, kterého jsem skoro přejel (byl asi tak půl centimetru od kola), a zjišťuje, že tato archaická přílbice je určena jen pro pohled vpřed, jinak zní létají elementy, vrací se pro ni a my mezitím děláme ten nákup. Poté jedeme vyhledat vhodné místo pro snídani, nejprve zastavíme hned u kasáren, kde nás vojáci slušně ale důrazně vyženou, a poté končíme na malé loučce. Dopisuji deník a přitom hodujeme, zbytky odhazujeme psům, kteří se záhy po rozbalení jídla vždy objeví vhojném počtu, Hektor ještě využívá kůži ze špeku na namaštění kožených kalhot, až poté ji odhazuje čtyřnožcům. Sedáme opět na naše šílené stroje a jedeme do Bukurešti. Je ukrutný horko, po dálnici jedeme celkem svižně a přesto se potíme jak prase, takže co chvíli stavíme na drink vmotorestu. Naštěstí je to jen 120 km, a už jsme vhlavním městě Rumunska.

Zde poměrně snadno najdeme ulici Cotroceni, odkud máme najít kancelář mého kamaráda. To už je slabší, takže zastavujeme u jakéhosi paláce, a místní ochranka nám ochotně pomáhá, volám Adrianovi, dostanu vysvětlení kudy, ale mám jet kolem benzínky, ochranka neví kde je, tak mu volají ze svých telefonů a nakonec dostaneme podrobný popis cesty, je to asi tři minuty jízdy. Sám jsem byl překvapen neuvěřitelnou ochotou pomoci i zde, ve velkoměstě (jak by asi dopadl turista vPraze?). Konečně se potkáváme sAdrianem vkanceláři, bohužel se mu nepodařilo sehnat nocleh, tak vyrazíme na noc ke Snagovu, kde jsme se stejně zítra chtěli stavit. Kecáme, dostáváme plánek Bukurešti svyznačenými koupališti, památkami a hospodami. Vše vynecháváme, a jen nalehko (věci vkanclu) vkraťasech a tílku vyrážíme po městě na koupák, ani blemby si nebereme, jedeme svižně a stejně je to na smrt horkem, kolem sebe vidíme komatické tváře vautech a autobusech. Nakonec jsme koupaliště našli, soudě dle aut kolem nějaké milionářské, všude luxus, mramor a tak, křišťálová voda, bar, lehátka, prostě jak ze seiálu Beverly Hills, dáváme pár piv, která stojí asi dvě marky, což je více než dvojnásobek obvyklé ceny, koupání necháváme být, jdeme za roh do jezera (spíš než kvůli prachům kvůli tomu, že milionářské je totálně narvané a další borci vPorschích přijíždějí). Po vykoupání jedeme do hospody, kde máme sraz sAdrianem, dáváme pár pifsonů, kecáme, hlavně o metalu, což je naše společné hobby, hospoda zavírá a my jedeme za jeho 206 kterou má pro Bukurešť přes město, kde nám ukazuje nejzajímavější věci, abychom to zítra snadno našli, neb má moc práce (vrátil se po 10 dnech dovolený) a posléze nás zavádí do restaurace, kde skvěle vaří. Jídelníček dlouhý jak tejden, jen si vybrat. Lidí je tu mnoho, ale ceny příjemné, prý je to nejlepší bukurešťská restaurace co se jídla týče, rychlá obsluha a navíc nonstop, to by bylo terno vPraze. Dáváme si konečně vytouženou ciorbu de burta a mamaligu a po dojedení si jdeme vzít spacáky a jedeme na Snagov. Ještě trochu zakufrujeme vBukurešti, ale nakonec zdárně vyjedeme správným směrem, ale klukum přijde blbý jet dvacet kiláků vnoci, tak vybírají hezké místo na spaní sami.

Dneska jsem kilometry nezaznamenal, ale kolem dvouset to bylo.

10.8.

Tady jsme zažili pekelnou noc

Hezký? Ani omylem, něco tak strašnýho jsem ještě neviděl. Rigóly od traktoru všude, kolem kukuřice, tři prdele komárů, jedna kočka a to všechno tak obtěžovalo, že jsem se skoro nevyspal. Navíc po rozednění se objevil roj hovad, tak jsme vypadli pryč. Ještě nutno dodat, že Holeyda strávil noc na záchodě, chytil nějaký rumunský druh průjmu Navíc nás vnoci budili policajti, protože Hektor vjel do kukuřice a já jsem nechal techniku na polní cestě u silnice, a varovali nás, že to není bezpečné. Holt bezprostřední okolí hlavního města asi není to co hory. Takže jsme sbalili a vyrazili na klášter Snagov, vněmž leží ohořelé ostatky Drákuly, je to odsud asi sedm kilometrů. Tam jsem si musel dát Karpatku a Fruttifresh, abych ty dva nezabil, protože kolem je hospoda, jezero, lesy a nádherné loučky na spaní. Jdeme se vykoupat do jezera, zjišťujeme, že klášter na ostrově neuvidíme, neb funguje jen o víkendu a loď, kterou se tam jako jedinou lze dostat, tak také. Po cestě zpět do Bukurešti si ještě dáme sendvič, Holeyda, který vypadá jak zombie, žije jen zminerálek. VBukurešti dáváme okružku, děláme fotky, občas je komedie sochrankou všeho možnýho, protože si musíme památku vyfotit odjinud, aby se jimi hlídaný objekt na fotce neobjevil. Vzhledem ktomu, že to nejhezčí jsme viděli, jedeme do kanceláře, bereme si věci, mailujeme kamarádům, Holeyda dostává nějaké rumunské prášky na jeho chorobu. Ještě mi padá motorka, vtom horku kolem (dle teploměru 39 ve stínu) se zapichuje do roztaveného asfaltu, padá a horkem se trochu pochroumají plasty. Opět vnechutném horku prohlížíme Ceausescův palác (docela zážitek, příště půjdeme i dovnitř), děláme tak trochu nechtěnou okružku po Bukurešti a jedeme kmoři. Na výpadovce zěsta je to otřes, aut tolik,

...A tady jsme spát mohli...

že se ani na motorce nedá předjíždět, silnice roztlučená a úzká a ktomu to horko Stavujeme se na oběd sestávající zmíč a Fruttifreshe a pokračujeme dál, musíme dát 250 km, každou chvíli stavujeme na drink, vše je tu drahé, sen už turismus dorazil, Ještě po cestě na pár místech měří rychlost, ale všichni to solidárně ukazují již pět kilometrů před inkriminovaným místem. Jediným světlým okamžikem byla cesta přes Dunaj, kde postavili asi 25 kilometrů dálnici, spousta mostů, jen se to nedá fotit všechno. Už za tmy dorážíme do Constanty, dál do Mamaie, která žije takovým způsobem, že je zde vdeset večer dopravní zácpa a jediná ulice vtomto letovisku se pro nemotorkáře stává naprosto neprůjezdnou. Za Mamaiou je kemp, Holeydovi se do kempu nechce ale je přehlasován, cena 35 000 za osobu, stany a motorky se neplatí. Dokonce tu nejsme sami, potkáváme tři německé Hárlejáře, takže se vykoupeme, jdeme na pivo a poté se pustíme do přípravy vlastních míč, ke kterým zveme i německé kolegy. Jsou to hrozní pohodáři, tvrdí, že Hárlej je pro chudý, protož e se dá stlouct na koleně, a na japonce jsou drahý opravy a na to že nemají. Jen je sere, že si všichni myslí opak, a když přijedou Němci na Hárleji tak znich chtějí vyrubat co nejvíc peněz. Kecáme a kecáme, pojídáme míči, popíjíme pivko a pak jdeme spát.

Se včerejškem jsme urazili 568 kilometrů