Vokolo Vománu 2 aneb Na trase Omán – Česká republika

Text: Martin Pouba, foto: Zbyněk Janoušek

Nacházíme se na pěkné asfaltové silnici a během nudné cesty pouští směrem k hranicím máme čas se navzájem pozorovat. Mně se podařilo vysledovat, že se z Lukášovy Yamahy ozývají drnčivé, valivé zvuky a motorka se lehce vlní. To, že má píchnuté zadní kolo, není takový problém, horší je to s řetězovou sadou, která hlásí konec životnosti.

Duši mu spraví šikovní mechanici u čerpací stanice a my čekáme, že Lukáš vyndá novou řetězovku ze svých bezedných kufrů. K našemu překvapení jen lakonicky poznamená, že novou sadu má doma a že mu v servisu řekli, že ta stará cestu vydrží. Asi si mysleli, že Omán je horské městečko v Alpách... No nic, zatím se stroj pohybuje, jedeme dál.

Poznáváme Emiráty

Procedury na hranicích probíhají velmi slušně a korektně, za hodinu opouštíme přechod a bez zaplacení zákonného pojištění míříme do Furairach, kde hodláme sehnat lístky na trajekt mířící do Íránu. Hlavním nepřítelem na přechodu se stává vedro a když usedáme na motorky, jsme doslova vaření.

Zatímco Renda se Zbyňkem po dojezdu do přístavního města shání přepravní agenturu, ostatní se povalují ve stínu u autobazaru. Jeho majitel nám vaří čaj a my se od něj dozvídáme, jaká auta tu frčí. Překvapuje nás, že jeho zaměstnanec stále dokola auta myje a je nám řečeno, že Emiráťan by se u vozu, na kterém by bylo jen zrnko prachu, ani nezastavil. Zajásáme při zprávě, že zaměstnanec je z Íránu. Nějak se domů musí dostávat a na letadlo určitě nemá. Skutečně radí, že tu lodní lístky neseženeme a musíme zajet do Sharjah, které je vlastně předměstím Dubaje.

Na místo přijíždíme ještě v noci a rozhodujeme se pro noc bezdomovce. Renda do přístavu Port Khalid dojíždí na prázdném zadním kole a má na hodinu o zábavu postaráno. Má štěstí, ochladilo se na 37°C, ale i tak se v okolí jeho Triumpha vzduchem nesou tu a tam vulgární výrazy. Poleháváme na lavičkách nebo jen tak na chodníku. Ve tři hodiny ráno balíme a jedeme do impozantní noční Dubaje. Průvodcem se stává opět Renda, který tu už byl.

Je to zvláštní pocit, projíždět nocí pod nejvyšší budovou světa, Burdž Chalífa – Chalifova věž, arabsky برج خليفة Tento mrakodrap měří neskutečných 828 metrů, má 162 pater a podlahová plocha má rozlohu 334 tisíc metrů čtverečních. Najdete tu i 57 výtahů a 8 eskalátorů. Okázalost tu na vás vystrkuje růžky za všech zákoutí a mě prožívaná atmosféra nutí k přemýšlení, co by se stalo s tímto městem, kdyby došly energie? Teploty tu běžně přesahují hranici 50°C a okolní poušť vám k přežití příliš nepomůže. Ztichnou klimatizace, vítr nažene písek do ulic a přežije jen ten, kdo uteče.

Dost chmurných myšlenek, začíná se rozednívat, a to zrovna u známé budovy hotelu znázorňující plachetnici. Jmenuje se Burj Al Arab, měří 321 metrů a stojí na uměle zbudovaném ostrůvku. Jestli se stanete hosty tohoto architektonického skvostu, budete moci večeřet ve zlaté restauraci, koupat se na privátní pláži, nebo si zahrát tenis 300 metrů nad zemí. Patří však k nejdražším hotelům planety a jeho výstavba stála asi 650 milionů dolarů.

Na lodi do Íránu

Tady velíme k návratu, je čas zajistit si lístky na loď. Lukáš se Zbyňkem jsou tímto úkolem pověřeni a už během jejich příchodu je vidíme z dáli mávat jízdenkami. Cena v přepočtu 7 500 Kč za motorku a řidiče je poměrně vysoká, ale v tuto chvíli není jiného východiska. Lepší zprávou je skutečnost, že loď pluje dnes a ke břehům Íránu dorazí za dvanáct hodin.

Loď je plná Íránců, jeden z nich vytahuje na palubě elektronické varhany a jeho produkce je příjemným zpestřením plavby. Zavčasu obsazujeme trojlavičky a doháníme tak spánkový deficit z předchozí noci. Za svítání se ocitáme v přístavu Bandar-E-Abbas a nastává nepříjemné martýrium s vyclením motorek. Trochu jsme odvykli diletantským móresům a dvanáctihodinový maratón vyjednávání, podepisování, vyplňovaní a placení poplatků nás v nesnesitelném vedru tak trochu sráží na kolena. Začínáme tušit, že nás úředníci mají takzvaně na háku a s pořekadlem „zítra je taky den“ okolo nás netečně procházejí.
Naší záchranou se stává chvíle, kdy v celním prostoru, kam nás celníci neopatrně vpustili, nasedáme na motorky a projedeme přes zákaz vstupní branou. Teď jsou na tahu oni. Co asi vymyslí? Posílají pro náčelníka, který jako jediný může dát razítko do propouštěcí listiny. Řekl si od každého po deseti dolarech za přesčas a my jsme volní.

Perská říše dosažena

Ocitáme se tak ve večerním přístavním velkoměstě a ujišťujeme se, že hnusnější město jsme na své dosavadní pouti ještě neviděli. Máme hlad a chce se nám spát. V davu zvědavců se k nám přimotá malá holčička a odvádí nás k zahalené ženě stojící opodál. Jde o příjemnou učitelku angličtiny, která nám chce pomoci. Oslovit však skupinu cizích mužů si na veřejnosti dovolit nemůže.

Po několika nezdařených pokusech nás bodrá žena dovede do laciného hotýlku, kde si můžeme uschovat i motorky. Pokoje jsou neútulné, ale nám je to jedno. Potřebujeme jen vodu a postel. V hlavách nás straší informace od celníků, že musíme na motorkách mít íránskou poznávací značku. Chceme se vyhnout případným problémům, a proto ráno společně s naší učitelkou a jejím mužem uháníme na místní dopravní inspektorát. Vidíme fronty lidí, které tu cosi vyřizují a dochází nám, že tento úkon vypustíme. Kdo z turistů by byl schopen absolvovat v perštině tyto atrakce?

Nás dnes čeká žhnoucích 670 kilometrů do tolik očekávané Persepole, a proto s úsměvem opouštíme učitelku s manželem i nevlídné město a mizíme ve vnitrozemí směrem na Lar. Jízdu po rozpáleném asfaltu zpestřují jen občasné vojenské kontroly. Vojáci jsou však příjemní a ještě nás pohostí vychlazeným melounem.

V pozdním odpoledni konečně dojíždíme ke světovým památkám. V jejich okolí je množství předražených kempů a hotelů. My vezmeme za vděk vojenským tankovým okopem asi kilometr od obrovského archeologického areálu. Chováme se tiše a raději nesvítíme, abychom nebyli nekompromisními vojáky polapeni. Jen aby neměli noční cvičení!

Noc byla klidná a my snídáme jako lordi. V parádní jídelně honosného hotelu se prohýbají švédské stoly, a to za směšných padesát korun. Zajímavostí se stala pro určení ceny otázka: „Odkud jste?“ V tabulce pro naši republiku stálo zřejmě oněch padesát Kč...

Posilněni se noříme mezi prvními návštěvníky do historického areálu. Vstup za pět korun je více než lidový a památky neskutečné. Persepolis je název starověkého města v dnešní íránské provincii Fárs. Za vlády achaimenovské dynastie byla Persepolis metropolí perské říše, leží přibližně 40 km od dnešního Šírázu. Byla založena kolem roku 515 př. n. l.
Vcházíme do rozlehlého palácového komplexu, jenž je zbudovaný na umělé terase o rozměrech 450 x 300 metrů při úpatí skalnaté hory Kúh-e Rahmát a je stále na co se dívat. Bohužel celý soubor palácových budov byl zničen v roce 330 př. n. l. Alexandrem Velikým, který prý osobně Persepolis podpálil jako odplatu za zničení Athén.

Trable s policií

Po prohlídce popojedeme asi deset kilometrů ke skalním hrobkám, ale většina z nás je shlédne jen zdáli. Ve stáncích nakoupíme pár dárečků domů a už se těšíme do hor, jež jsou na dohled. Chystáme se jejich hřebeny přejet zkratkou, ale neunikli jsme hledáčku policistů, kteří nás staví a otáčí na hlavní tah. Neumí ani slovo anglicky a nakonec nám dělají doprovod a vedou nás do Ztraceného ráje. Tím je horská bystřina, kde je plno stánků s cetkami a grilovaným jídlem. Je víkend a lidí je tu jako na Václaváku. Nejraději bychom se otočili a jeli pryč. Nakonec si pod samopalem, který třímá v ruce náš nechtěný policejní doprovod, dáváme na koberci předražený oběd.

Místo siesty se snažíme co nejrychleji zmizet a poprvé ve spěchu zapomínám batoh, který vozím na zádech a je v něm všechno cenné, na bočním kufru. Během kilometru si to uvědomím a stavím. Batoh drží silou vůle na kufru a já si oddechnu. Ztracený ráj nám provedl nečekaný zásah do itineráře a my se snažíme navázat na Rendovu trasu přes hřebeny. Po několika neúspěšných pokusech se terénem musíme vrátit na silnici směr Semirom.

Konečně jsme v horách a teplota vzduchu se stává příjemnou. Před posledním průsmykem se rozdělujeme. Kluci jedou vzhůru, já volím objízdnou trasu. Užívám si samoty a teprve za tmy stavím stan u polní cesty ve výšce okolo 2 000 m n.m. V noci dokonce zapínám spacák a budí mne až projíždějící pick-up. Balím za dozoru podivného pasáčka skotu, který si rozdělal ohýnek asi sto metrů od mého stanu a bedlivě mne pozoruje. Pasáček si zapomněl vzít stádo a je mi jasné, že jde o nastrčeného špicla.

Po malé chvilce ranní jízdy potkávám v protisměru motorkáře na V-Stromu. Okamžitě stavíme a dáváme se do řeči. Asi po pět minutách oboustranného praní se s angličtinou odpovídá na mou otázku: „Where are you from?“ „Poland.“ Aha, od té chvíle se bavíme česky.

Tajná služba v akci

Dál si užívám samotaření, jedu pomalu, kolemjedoucí auta mne zdraví, fotí a natáčí na mobilní telefony. Často stavím na čaj, kde se stávám terčem zájmu všech kamioňáků. Nespěchám už proto, aby kluci měli dostatečný prostor mne dojet. To se stává až na kraji Esfahanu, kde čekám asi tři hodiny ve stínu osamoceného kiosku.

Čekání se ale neobešlo bez komplikací. Neunikl jsem pozornosti postaršího prodavače a ten na přítomnost špinavého motorkáře, válejícího se na betóně za krámkem, upozornil tajnou policii. Bylo mi divné, že na veřejných záchodcích přistoupil k vedlejšímu pisoáru muž v tesilkách a dederonové košili a se zájmem si mne prohlížel. Během dalších deseti minut se potkáváme podruhé, a to u mého motocyklu. Tentokrát on v roli kontrolujícího a já jako kontrolovaný. Zpoza rohu se ještě přitočí dva poskoci a už jsem v obklíčení. Poskytuji tedy „interview“ a předkládám doklady. To je uspokojí, zapíší si pár poznámek do notýsku a se srdečným loučením opouští mou dočasnou čekárnu.

Konečně kluci dorazí, ale v dost zuboženém stavu. Průsmyk byl prý fajn, ale Lukášovi už padá řetěz a z motoru uniká olej, Renda má proraženou gumu a zadní tlumič je téměř bez funkce. Ani Zbyněk se nevyhnul pádu a motorka doznala o skálu dosti šrámů. Postižená část party jde ve městě shánět servis, my ubytování, které nám poskytne hotel Aseman. Hodláme se v tomto krásném městě trochu zkulturnit a náležitě ho prozkoumat.

Dnešní Esfahan produkuje zejména koberce, textilie, ocel, nachází se zde mezinárodní letiště a ve finální fázi je stavba první linky metra. Centrum historického města tvoří Šáhovo náměstí, známý je i bulvár Čahár bágh-e Abbásí, paláce Alí Chapú či Hašt Behešt a slavná Šáhova mešita.

Vysprchovaní do bezvědomí couráme po těchto památkách, které jsou k naší smůle většinou obklopené lešením. Poklidnou atmosféru Esfahanu opouštíme až odpoledne, kdy po silnici dálničního typu vyrážíme do sto kilometrů vzdáleného Sharekordu. Lukášovi se podařilo koupit nový řetěz, nic tedy nebrání pustit se po stezkách do hor divokého Kurdistánu. To je oblast obydlená Kurdy, indoevropským národem žijícím na Blízkém východě. Rozkládá se na území Turecka, Sýrie, Iráku, Íránu a Arménie. Mimochodem, jejich území je pětkrát větší než Česko. Samotní Kurdové jsou národ velmi divoký, v minulosti trpěli genocidou a i v dnešní době jsou považování za „póvl“.

V horách Kurdistánu

Pouštíme se do této oblasti i přes nedoporučení našeho zastupitelství. Vítají nás krásné hory pokryté zeleným porostem. Po tak dlouhé absenci zelené přírody je to pastva pro oči. V průsmyku Khori (2 850 m n.m) stavíme kamenného mužika pro štěstí a v údolí se během občerstvení okolo nás srocuje dav rozeřvaných Kurdů. Bylo otázkou času, kdy se objeví i policie. Ta nás nejen zkontroluje, ale musíme jet za jejich autem až do další obce, kde sepíší protokol v perštině a nutí nás ho podepsat. Podpisy odpovídají vyvolané situaci. Jsme naštvaní, a tak se na protokole objevují místo podpisu slova typu: „Nerozumím, Jdi do p..., Hovada,“ atd.

Propouští nás až za tmy a nám nezbývá než postavit bivak na kamení u řeky. V noci je bouřka a citelně se ochladí. Ranní jízdu po horských stezkách si užíváme. Zastavujeme u obtížného úseku, kde je cesta utržená a hned s Romanem začínáme nahlas uvažovat o tom, jak místo po hraně strže projet. Lukášova věta: „Klucí a není to zbytečný?“ nás baví až do konce výpravy. Všem se nám daří s různými stupni obtížnosti úsek nakonec překonat a dále nás čeká výjezd z hor směrem k našemu dalšímu cíli, pyramidě Chogha. Během sta kilometrů, které nás od pyramidy dělí, se otepluje o 30°C. Samotná pyramida Chogha je významná objevem nejstaršího písma, dosud nalezeného na naší planetě.

V Rendově itineráři už není na území Íránu žádný záznam, chceme se proto „kousnut“ a dorazit na 700 km vzdálené hranice s Tureckem. Po vzájemné dohodě zariskujeme a volíme jižní, neprozkoumaný přechod Serou. Cestu k němu nám ale dost zkomplikuje policejní zásah. Předjížděli jsme funící náklaďáky, z nichž se valil černý dým, přes plnou čáru. Policajti byli nekompromisní, sebrali nám pasy a jeli do 30 kilometrů vzdáleného města, kde byla banka. V bance neměli určený kurz, a tak dochází k vyhrocené situaci. Motorkami jsme obklíčili policejní auto, aby nám ochránci zákona nemohli odjet s cestovními doklady a snažili se zajistit co nejlepší kurz pro výměnu chybějících rijálů. Pokuta 1 000 000 R pro každého nás neminula a my mohli řádně rozladěni pokračovat k hranicím. Už chceme být z Íránu pryč.

Obavy z neprozkoumaného přechodu se k našemu potěšení záhy rozplynuly. Je noc, a proto je tu minimum lidí. Kontrola je spíše formální a my jsme během hodiny s plnými nádržemi na území Turecka. Důvod je jasný - zatímco v Íránu zaplatíte za litr benzínu osm korun, v Turecku vás stejné množství vyjde na padesát dva.

Uvězněni v soutěsce

Noční jízdu po prašných cestách končíme na pastvině za vesnicí v horách Ikiyaka Daglari. Domorodci nás zaregistrovali a vyslali zástupce domobrany na kontrolu. Uvítali jsme je s napřaženými pravicemi a s úsměvem na tváři. Za světel čelovek vysvětlujeme, že zde pouze přespíme a ráno budeme pokračovat v cestě do Yuksekova a dále k jezeru Van. Odchází spokojeni a my při teplotě těsně nad bodem mrazu uleháme pod zasněženými vrcholky hor do spacáků.

Turecko máme s Romanem projeté po stezkách už několikrát a nikdy nás nezklamalo. I následující den jsme nadšeni přírodou a jízdou v terénu. Jen Lukáš nás musí opustit, jeho nový řetěz je vytahaný a začal znovu padat. Jede tedy přímou cestou do Vanu, zatímco my se pokusíme o offroadový přejezd třítisícového sedla.

No to jsme si dali! Čekali tu na nás nástrahy všeho druhu. Výjezdy, výmoly, kameny, bláto, brody a sníh. Sedla jsme sice dosáhli, ale severní strana hor nás stále více a více brzdí. První dvě laviny se nám s největším úsilím daří překonat, ale třetí je velmi strmá a hrozí pád do údolí. Uvažujeme o tom, že bychom spustili motorky na kurtách dolů do řeky, tou bychom objeli neprůjezdnou lavinu a potom nějak po kamení vyskákali zpět na cestu. Je to riskantní plán. Jakmile se nám nepodaří dostat zpět nebo bude-li v cestě další překážka, jsme v koncích. Pomůže nám jen vrtulník a signál tu není.

Zbyněk se tedy vydává pěšky na průzkum, aby zjistil stav stezky před námi. Objevuje další lavinu, kterou neprojedeme a nám nezbývá než se otočit zpět. Čekají nás opět naše známé dvě laviny, paprsky slunce jsou však silnější a sníh je měkký. Kola našich strojů se více boří a my se na druhou stranu dostáváme jen s vypětím všech sil. Osm hodin jsme tvrdě bojovali s neprostupností hor a nepřiblížili se k domovu ani o píď Totálně vyčerpaní se scházíme až v kempu na břehu jezera Van.

Válka na dosah

Jakmile Lukáš spatří zdecimovanou partu, nelení a začne nás zásobovat pivem Effes. To nás na chvilku staví na nohy, ale po dlouhé abstinenci jsme po pěti lahvičkách pěkně vysmátí a klátíme se po opuštěném kempu jako mátohy. Alespoň jsme se pěkně vyspali a ráno si najímáme loď, která nás dopraví na ostrov Akhtamar, kde stojí nádherný arménský kostel. Dýchalo to tu na mne se všech míst, měl jsem úžasný pocit a naplno jsem si uvědomoval, že jsem křesťan. Nasáli jsme tu atmosféru i energii do dalších kilometrů.

Po obědě se od nás nadobro odděluje Lukáš, v Ankaře na něj čeká nová řetězová sada a ještě mu končí dovolená. Dál ho čekají jen dálnice a hltání kilometrů. Naše čtyřčlenná skupina se posouvá pohořím Dogu Torosi přes městečko Kulp, směrem k mystickému místu Nemrut Dagi.

Renda opět píchnul, myslím, že je to během naší cesty už po páté. Při lepení u nás staví traktor a mladíci z něj ukazují na projíždějící vojenskou techniku. Sdělují, že v údolí řádí teroristé a jsou tam již čtyři mrtví. S obavami se po opravě pouštíme do obávaného údolí a stáváme se svědky válečného konfliktu. Velitelé turecké armády nás zastavují a jen neradi nás pouští dál. „V žádném případě neopouštějte tuto silnici a mějte oči na stopkách.“ Posloucháme rady a pozorujeme vojenské manévry. Dělostřelectvo máme po levoboku, tanky před námi a nad hlavami nám krouží plně vyzbrojený vrtulník. Na protější stranu kopce dopadají střely, mezi tím se po klikaté silničce pohybují naše čtyři motocykly. Jedeme mezi čtyřtisícovkami a za příjemného počasí dojíždíme až za tmy před město Cermik, kde velmi obtížně sháníme místo na spaní.

Řádně rozlámaní skáčeme ráno do sedel a jízdu po klikatých silničkách zastavuje až Ataturkova přehrada. Její vody nám pomáhá překonat lodní pendl a v poledne obdivujeme překrásný vrchol Nemrut Dagi. Dva tisíce metrů vysoká hora je v předhůří Tauru a na svém vrcholu ukrývá chrám a hrobku megalomanského krále Antiocha I. Na terasách pod vrcholem jsou rozesety zbytky monumentálních kamenných soch bohů, které jsou často znázorňovány jako historický symbol Turecka.

Nešťastný batoh

Nádhernou procházku ukončíme parádní jízdou po horských hřebenech přes Malatiyi do Sivas a právě tady začíná příběh s mým batohem. Zhruba 80 kilometrů za městem v místě našeho bivaku zjišťuji, že batoh nemám. Určitě bude u čerpací stanice v Sivas. V batohu mám všechny peníze, doklady, telefon, kameru, foťák a deník ze třech expedic. Jeho materiální hodnota se pohybuje okolo 80 000 Kč, a tak je vám jasné, že se staženým hrdlem letíme se Zbyňkem, který mi nabídl pomoc, zpět.

Za tmy se řítím příjezdovou silnicí do města, když mne staví policie. Stopadesát na padesátce se jim zdá dost. „I have big problem,“ snažím se obměkčit policajta. „Yes, you have,“ zněla jeho odpověď ve chvíli, kdy u nás dobrzdilo Zbyňkovo BMW. Ten svou brilantní angličtinou vše vysvětlil a policajt zavelel k odjezdu. Bohužel u pumpy batoh není, a tak píšu Sadílkovi, aby zkontroloval ještě pumpu nedaleko bivaku, kde jsme rovněž na chvilku zastavili. Po chvíli je jasno, obsluha právě té druhé čerpací stanice zahlédla, jak mi můj nezajištěný batoh z motorky padá. Z projíždějícího Renaulta vyskakuje člověk, který zavazadlo sbírá a mizí v dáli.

Co teď? Po dvou hodinách, kdy se mi hlavou honí ty nejčernější myšlenky, se zklidňuji. Jsem zdráv, a to je hlavní. Co by za to Sadílek při loňské expedici vedoucí přes Kazachstán dal? Tehdy si zlomil při pádu ošklivě nohu a nějaký batoh by za tuto událost určitě vyměnil. Nic na plat, znovu se rozdělujeme. Zbyněk a já míříme nejrychlejší cestou do Ankary, kde nám snad dnes vystaví na našem zastupitelství náhradní doklady, Renda s Romanem pokračují dál v naplánované trase.

Kupodivu na naší ambasádě jde vše jako po drátku a pan Michálek nám vychází vstříc. Je sobota a my za hodinu odjíždíme s náhradním pasem směrem na Istanbul. Jedeme po dálnici a na moderní Shellce se ukrýváme před bouřkou. Zbyněk naladil počítač, a tak můžu poslouchat přes sluchátka průběh našeho hokejového klání se Slováky. SMSka nám oznámí, že kluci projeli hlavní město Chetitů, prohlédli si chrám Hattucha a jsou 150 km za námi. Bouřka je rovněž zaskočila a azyl jim poskytl hotýlek.

My nemusíme spěchat, stavíme stany přímo na posekaném trávníčku za pumpou a čekáme na kluky. Chmury z nešťastné události s batohem mne definitivně opustily a já si užívám bezstarostného života. Při placení se usmívám, palcem ukáži na Zbyňďu a v klidu odcházím. Policejní kontroly mě vůbec, ale vůbec nestresují. Nic nemám, nic nedám. Jsem prostě v klidu.

Balkánem domů

Déšť neustává a doprovází nás až do Bulharska, kde volíme k průjezdu opět vedlejší silnice. Je tu tak zeleno a připomíná nám to naši domovinu. Koupíme si na večer pivo a spíme jen tak pod borovicemi. Obyvatelstvo je v těchto místech tmavé a na každém kroku se tu potkáváme s pozůstatky komunismu. Ať jsou to různé pomníky, nápisy, sochy, anebo krámky, kde hlavní roli hraje prodavačka a zákazník je na obtíž.

Při přejezdu sedla vystoupáme k obrovskému pomníku vystavěnému na počest vítězství ve druhé válce. Je odtud krásný výhled do okolí. Do Rumunska se dostáváme za pomoci trajektu přes Dunaj z městečka Oriahovo. První úseky rumunských silnic nás začínají silně nebavit. Jedna vesnice navazuje na druhou, město Craiova je celé rozkopané a plné aut. Prostě to vůbec neodsýpá. Večerní pivínko si chceme dát na nějakém odlehlém místě, daleko od lidí.

Nakonec stanujeme na ropném poli, nedaleko vrtné věže. Naše utajení nevydrželo dlouho, během chvíle je tu auto se strážci pozemku. Jsou úplně v klidu a upozorňují na přítomnost potulných cikánů, kteří jsou nebezpeční. Na chvilku se na nás přijedou podívat kluci na čtyřkolce a pomohou nám nanosit dřevo na oheň. Kromě tmavých obyvatel se tu po okolí potulují i divocí psi.

Vyrážíme za krásného počasí časně z rána a protože stále nechceme hltat kilometry hlavních tahů, najíždíme v Petrosani na pověstnou silnici číslo 67C. Od mé poslední návštěvy této trasy přibylo asfaltu, ale okolí je parádní. Krásně se svezeme, odpolední přejezd směrem na Oradeu zpestří průtrž mračen a já poprvé v životě vidím udeřit blesk do skály, vedle níž zrovna projíždím. Jsme durch a bereme si na noc hotýlek.

Máme před sebou závěrečný úsek, na Moravu nám zbývá pouhopouhých šest set kilometrů. Cesta přes Maďarsko je nezajímavá, ale zato rychlá. Odpoledne sedíme na terásce před restaurací a koukáme do vod nádrže Nové Mlýny. Tady si připíjíme na zdárné ukončení naší výpravy se slovy: „Tímto považuji Expedici Omán 2012 za ukončenou!“

Epilog

• Přes naši redakci MotoRoute mne kontaktoval poctivý nálezce batohu, který mi po třech týdnech do Prahy i s dojemným průvodním dopisem přivezl pracovník naší ambasády v Turecku. Děkuji Ti Durmusemu Gundogdu! V batohu bylo úplně vše, včetně eur a 1 720 korun.
• Zažili jsme všechny druhy počasí v jeho extrémních podobách.
• Na tachometru přibylo 15 000 km.
• Nevezl jsem rezervní pneumatiky, vše vydržely Mitasky v kombinaci E-09 vzadu a E-10 vpředu.
• Na jednu nádrž jsem se svým strojem dokázal ujet 1 000 km.
• Spodní „nanoprádlo“ se osvědčilo nejen ve vedrech, ale i v chladu.
• Opravdu chutné bylo Adventure menu.
• Ze všeho nejskvělejší byl fakt, že jsme byli SKVĚLÁ PARTA a já se těším na další expediční výpravu.

Kompletná fotogaléria na www.jezdime.eu/?cesty-oman