Súbory cookie nám pomáhajú poskytovať služby. Používaním našich služieb vyjadrujete súhlas s tým, že používame súbory cookie. Ďalšie informácie Dobre

ISSN 1336-6491 | Online: 3054 | Redakcia

motoride.sk :: Články | Videá | Tipy | Foto | Klub | Inzercia | Firmy | Fórum | Kalendár

Motozem.sk

Anketa:

Ako na núdzové brzdenie v krízovej situácii?

Spolu odpovedi: 26256
Intenzívne brzdím oboma brzdami: 60% (15857)
Brzdím iba prednou brzdou aby som nedostal šmyk: 40% (10399)
Diskusia Diskusia k článku (0)  [Verzia pre tlač] Tlač

Rumunsko - motorkárske eldorádo 1/7

 Zdieľať

Pridané: 30.04.2002 Autor: Hektor
Čitatelia: 15259 [Mototuristika - Európa - Cestopis]

Leto, čas dovoleniek, sa blíži a mnohí z nás mototuristov sa rozhoduje kam vyraziť túto sezónu. Pevne verím, že Vás môj (náš) príspevok inšpiruje natoľko, že neodoláte a vydáte sa smer juhovýchod - Rumunsko.

Podobnú dilemu kam a s kým za hranice všedných dní som mal minulý rok aj ja. Hodil som preto na slovenský a český net info, že hľadám parťákov na dovolenku v sedle mašiny. Už som ani neveril, že sa mi niekto ozve, no pár týždňov pred našim odchodom sa mi ozval maník z Prahy - Tyfus a navrhol mi dobrodružnú cestu do krajiny hraběte Draculu. Nebolo o čom rozmýšľať. Dohodli sme si fstreču na maďarsko-rumunských hraniciach, pri Oradei a mohol som začať baliť. Ako ostrieľaný bývalý cykloturista, s balením som nemal žiadne problémy. Keďže som bol v dobe odchodu na dovolenke na východe Slovenska, moja prvá etapa viedla cez Košice, kúsok Maďarska až na hranice k Oradei - celkovo zhruba 180 km. Na miesto stretnutia som dorazil pol hodinku pred dohodnutým termínom o 14,30 hod., takže som si spravil pohodlie a vyčkával som v tráve dvoch maníkov na jednej mašine. Po dvoch hodinách som začal byť trošku nervózny, no oproti 7 hodinám celkovo to nebolo nič. Naštvaný a dumajúci čo ďalej (návrat na SK, alebo sólo jazda po Rumunsku a dúfať, že sa niekde stretneme) som to zapichol pár kilákov za Oradeou. Našťastie mi hneď ráno zapípal mobil a SMS-kou sa mi ozval Tyfus čakajúc už na mňa s parťákom Holeydou na hraniciach.

Príloha: Rozhovor s Týfusom v Českom rozhlase (mp3, 2,1 MB, 18 min 23 sek)

Tu už ale prenechám slovo nášmu kronikárovi Tyfusovi, ktorý zaznamenal celú našu cestu do svojho denníka.

Tentokráte jsem se rozhodl jet na okružní jízdu kolem celého Rumunska, a to i přesto, že ještě týden před odjezdem jsem byl sám. Nakonec se mi podařilo zajistit kamarádovi dovolenou vpodniku, kde jsem kdysi pracoval a tudíž mohl říci vedoucímu, aby Holeydovi dal dovolenou, a tudíž jsme byli dva. Bohužel bez motocyklu, neb tento se nacházel již třetí týden vlakovně a já jen češkal na sobotu večer, až bude hotov. Stalo se, a tak jsem vyrazil vlakem do Hlinska, kde jsem vyzvedl něco, co kdysi bylo fialové, ale teď to bylo vše jinak, airbrush sVikingy, bomba. Nadráždil jsem stroj a vyrazil ku Praze, kam jsem dojel až kolem jedné hodiny ranní, uložil se ke spánku a doufal, že ráno stihnu odjezd vsedm hodin.

 Typická rumunská krajinka
Typická rumunská krajinka

5.8.

Vstal jsem, zajel vyměnit olej, nahodil sbalený kufr, mrknul na maily a zjistil, že Hektor, kterého jsem vůbec neznal, jede snámi, tak jsem mu rychle zavolal a dohodl sraz vOradee po čtvrté hodině. Vyrazil jsem za Holeydou, po cestě mi bohužel praskl šroub u kufru, čímž jsem ztratil stupačku spolujezdce a už ji nenašel. Toto vše způsobilo ranní asi hodinové zdržení, díky čemuž jsem Holeydu už nenašel a čekal jsem půl hodinky, až přijde, on zase neměl peníze na cestu, neb mu je dlužící kamarád nepřinesl, takže čeká, až zapne mobil a já mezitím kupuji vBaumaxu šroub a tvořím provozorní (na 4000 km) stupačku. A nic, takže se rozhodujeme, zajet na Karlák do bazaru, kde Holeyda odkládá mobila, aby měl na cestu. Když na něj čekám u bazaru, přijíždí švédští Hárlejáři, kteří neví kde jsou, takže je ještě navádíme ven změsta, a pak už upalujeme po dálnici na Brno. No, upalujeme nedlouho, neb na 80km mi znevímjakých příčin dochází benzín, takže Holeyda jede stopem kpumpě. Čím to, doteď nevím, neb vnádrži bylo ještě asi pět litrů, ale nejelo to a po dolití jsme úplně vpohodě pokračovali. Posléze zjišťuji, že jenom asi nešel přepínač na rezervu. Stavujeme se vBrně vTescu koupit svetry (čínský poblívky), karimatku a ešus. Konečně jsme vybaveni, ale při pohledu na palubní hodiny je mi nějak špatně

Nutno říci, že hraniční kontroly se zaměřují jen a pouze na lak, nic jiného nikoho nezajímá. A jelikož už máme být vRumunsku a já jsem teprve vMaďarsku, tak beru dálnici za nekřesťanský prachy, asi deset marek na týden (k čemu je mi týdenní nálepka si domyslíte) a jedu. Zajímavé je, že ve 130jsem zde téměř nejrychlejší, což se u nás rozhodně říci nedá. Kolem Budapešti to peru dálničním obchvatem, ale opět se přesvědčuji, že centrem to je lepší, neb najedu hafo kiláků a stejně vyjedu ve městě směrem na Szolnok. Ani nadále neslevuji ztempa, takže kdo tuto silnici zná si dovede představit, jaké jedeme kamikaze. Sem tam musíme dělat přestávky, neb Holeyda tvrdí, že jízda na tomhle je horší než tortura, a že vpohodě bylo jen prvních asi dvěstě kilometrů. Nakonec dojedeme na hranice po deváté, takže jsme zpoždění o hodinu stáhli, ale Hektor tu už není. Tak zajedeme do Oradey, beru taxi na hledání internetové kavárny a už jsme uvnitř. Za deset tisíc na hodinu (cca 14 Kč), dáváme i jídlo a nějaká pivka, mezitím se snažím poslat Hektorovi SMS, což není snadná práce, protože se kvůli neschopnosti najít bránu na Slovensko musím registrovat na Atlasu.sk a pak to už jde, nezbývá než doufat, že to dojde a zítra se potkáme znovu na hranicích. Dokonzumujeme a jedeme se pár kilometrů za Oradeu vyspat

Dneska cca 800 kilometrů

6.8.

 Kdo se bojí takovýchto cest, nemá v této zemi co dělat
Kdo se bojí takovýchto cest, nemá v této zemi co dělat

Ranní probuzení je fajn, dokonce přestalo pršet, což vnoci trochu zamrzelo, údržbuji řetěz (nová řetězovka před odjezdem), už vím, proč mě včera tolik brněla noha - silentbloky na levé stupačce byly obráceně, jediné, co Zděnda (autor airbrushe) nezvládl perfektně. Obcházím tábořiště, ještě zde táboří pár Rumunů, prohodíme pár zdvořilostních frází a posléze budím Holeydu. Netváří se zrovna nadšeně, myslím, že spíše dosti nevrle, ale je třeba zajet na hranice a počkat na Hektora, tak nakonec za neustálého nadávání a prskání vyleze, obleče se a v 8:15 vyrážíme plni očekávání zpět na hraniční přechod. Čekáme, ještě kupuji telefonní kartu a snažím se dovolat, ale bezvýsledně, a vtom se objeví endurko a je to jasný. Tak a teď jsme kompletní, tři osoby a dva dvoukoláky, chvilku kecáme, já si půjčuji imbus a opravuji stupačku, mezitím dáváme pití, neb je pekelně horko (a to je teprve deset hodin) a vyrážíme po plánované cestě směrem na Beius, a ještě se rozhodujeme pro terénní vložku na Ponorné hrady. Do Beiuse celkem pohodová cesta, pravé Rumunsko začíná už pár kilometrů za Oradeou, koníci, ovce, krávy a všelijaká jiná havěť pasoucí se na zelených loukách, domky jak u nás před padesáti lety, a bohužel i všudypřítomný bordel, neb Rumuni si své krásné přírody příliš neváží a tyfus odhazují, kam je zrovna napadne. VBeiusi stavíme u tržiště, a jdeme nakupovat, nejprve obhlídka sortimentu a posléze jdeme na věc. Bereme vražednou snídací kombinaci špek, jogurty, rajčata, hrušky, banány, sýr, chleba, Fruttifresh (místní limonáda) a Carpati (místní cigarety bez filtru). Pojedli jsme vparku, dali po Karpatce a to i přesto, že jsme všichni nekuřáci, jenže to byste je museli zkusit, teď nás čeká kuřácký dvoutýdenní dýchánek. Vyrážíme na Ponorné hrady, až do Pietroasy celkem pohodová cesta, pak překládám Holeydu na enduro a jedem cca 18 km po drsný kdysiasfaltce (minimálně dvacet let bez údržby) až na cabanu Padis (cabana je turistické centrum, vtomto případě budka zvíci novinového stánku bez elektriky, kde se prodávají teplá piva a jiné pochutiny), kde všechno necháváme a nadáváme si, že jsme to neudělali dole vhospodě, kam stejně pojedeme na večeři, a vyrážíme na okružní pochod. Nejprve míjíme několik vyhlídek do brutální propasti a přeme se, jestli má sto metrů nebo ne, celou ji obejdeme, abychom napůl slezli a napůl spadli na dno, kde sešplháme do jeskyně. Zde se díky absenci baterky brodíme vodou, já čvachtám, Hektor dokonce padá (sakra ta je ledová), osvětleno je pouze vchodem a o kus dál výlezem zjeskyně, sem tam i nějakou baterkou vcizí ruce, to je totiž to jediné, co se místní scenérii dá vytknout - je tu lidí jak na Václaváku. Doufám, že vyjdou fotky, neb tohle se jen těžko popisuje - přes skály a kameny skákat po jeskyni, sem tam využít napalvený klacek, do místnosti osvětlené zhora průrvou ve skále a pokračovat vkrosení kamenů a řeky dále do daších prostor. Vše je slizké a klouže, ale věřím tomu, že sbaterkou bychom se ani nenamočili.

 Pohled na Ponorné Hrady zezhora
Pohled na Ponorné Hrady zezhora

Jsme na konci, lezeme ven, prudce se otepluje, neb vjeskyni nebylo víc než deset, a po kdysižebříkové cestě se sápeme ven zpropasti, nutno říci, že je to dost fuška, a poté lesem sprudkým stoupáním kde jsem byl blízko infarktu na cestu, která je již pohoda a za půl hodinky jsme na cabaně. Dáváme pifko, kecáme sČechy, kterých je tu všude spousta, polovina stanů (náš tip), koukáme na volně pobíhající koně živící se odpadky, kterých tu jsou řádné hromady, kolem spousty lidí, kemp bez záchodů a bez vody, o elektřině ani nemluvě, prostě tady bych dovolenku nechtěl trávit. Tak jedeme pryč, zase po brutál cestě, tentokráte svypnutým motorem, raději nic nefotím, abych nebyl za totálního debila, na tomhle sFJ. Za nejhorším úsekem dojíždím Holeydu sHektorem, tedy spíše na mě čekají, místní (asi, mluví rumunsky a je to uprostřed lesa) omladina kouká na motorky, líbí se jim moje a nejde jim vysvětlit, že zrovna tady je kničemu, ale oni si stejně asi nikdy žádnou nekoupí. Pokračujeme vkrosení do Sudrigiu, po cestě ještě ztrácím spacák, ani nevím jak, prostě mě zpod pavouků opustil. Jedeme ho sHektorem hledat, každý po jedné straně silnice ale jelikož se stmívá tak nic nevidíme, necháváme to na zítra, já už přemýšlím nad sháněním spacáku vtéto zemi. Potkáváme dva baťůžkáře, kteří nejprve chtějí jet nahoru, jestli je nevezmeme, tak je slušně fakujeme, rallye jednou stačila, a nakonec skončíme spou vhospodě, popíjíme, šéfová nám ukazuje místo na spaní za hospodou, kupodivu si mě pamatuje zjara a je velice veselá (ona je snad pořád), dopijeme místní hruškovicia jdeme se uložit. Ještě stále přemýšlím, jak vDevě koupit spacák, pokud ho tedy ráno nenajdu.

Dneska jsme urazili 185 kilometrů

>

Pridané: 30.04.2002 Autor: Hektor Zdieľať

Súvisiace články:

Ďalšie články tohto autora:

Diskusia Diskusia k článku (0)  [Verzia pre tlač] Tlač

Galéria ku článku:

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria

Galéria