Rumunsko - motorkárske eldorádo 5/7

13.8.

Ráno se budíme do ještě drsnějšího větru než včera, rozebírám prasklý díl zkufru, a jde kolem dědula, ptám se ho kdo mi to svaří, a on říká že on sám, jen ho musím dovézt domů, což je asi 4 kilometry. To beru, Hektor mi půjčuje Dominátora (Yamaha je vrozkladu), beru strejdu na tandem a jedeme. Je to celkem legrace, ve městečku se ztrácim, to je pořád doprava, doleva a dokola, až nevím kde jsem, každý na nás mává, a už jsme u něj doma. Tam mi ukazuje svou malou dílničku (jak tvrdí on), ale to jsem nezažil, má tady vše počínaje vrtačkou, ohýbačkou, přes frézy, brusky a podobné až ksoustruhu (!), zapojuje elektriku a vaří oba díly, ten zdruhé strany totiž nemá ke smrti daleko. Mezitím přichází jiný člověk, dovídám se pár věcí, mezitím se mi chladí díl, aby mohl být zabroušen, strejda vyrábí cosi pro toho druhého (prý část garážových vrat) a říká, že po pádu Ceausesca lidé za prachy kupovali lodě a jezdili zRumunska pryč, on že ale věřil, že to půjde, tak si koupil vybavení ztovárny a teď ho to živí. Když je vše hotovo, jde mi ještě ukázat Simsona ze šedesátých let, ještě ruční řazení, 250, zajímavá technika skardanem. Pak beru strejdu na motorku a vezu ho zpět, kde opravuje jakési čerpadlo trčící ze slepého dunajského ramene. Po cestě si drží čapku, aby mu neulítla jako po cestě kněmu.

Mezitím vtáboře (píše Hektor): Zatial čo sa Tyfus vyvážal sdedou a dával dokopy svoj nosič napchával som sa spolu sHoleydom melónmi, čo nám doniesol náš nový hostitel´. Medzitým sme zniesli zo světa naše sáčkové polievky. Samozrejmým klincom našich ranajok sdedom při Dunaji boli Karpatky. Eště nutná ranná hygiena a bol tu vysmiaty jako lečo tyfus aj sdedom sopraveným nosičom.

Dávám dohromady motorku, pojídám meloun, jež dostali od obyvatele domku uplácaného zhlíny, u nějž jsme nocovali. Kufry drží, loučíme se sdomorodci a pokračujeme. VBraile na trajekt, zajímavé plavidlo, jež má životnost evidentně za sebou, držíme motorky seč nám síly stačí, je to sice jen řeka, ale vlny jsou na toto vratké plavidlo dost velké, a není radno věřit stojanu (viz. Bukurešť). Ještě se stavujeme vTecicu, měníme prachy za velice příznivý kurs, posedíme vcukrárně, mají skvělé dortíky, a jdeme hledat poštu, chceme se ohlásit tradičně. Našli jsme, Holeyda mezitím už kalí pivo vzahrádce, jenže mají jen známky a ne pohledy, bereme aspoň tyto, že to pošleme odjinud. Ještě dáme pivo za 5000, konečně rozumné ceny (tvrdej za 3000/decák), Holeyda i míči, asi mu nestačila návštěva cukrárny. Jedeme natankovat, koupit uhlí a po silnici nevalného významu do hor. Ještě koupit maso, domorodci nám radí kde, takže objevujeme masnu jak zminulého století. Kiosek skusy ovce, znichž řezník sundá fáče a odežene vosy, my kupujeme 1,5 kila ovčího, jiné stejně nemají. Necháme si to nakrájet, mezitím fotíme klučíka na motorkách, kde sedí evidentně poprvé a asi naposled vživotě, fotíme i krámek, to je fakt blekmetal. Ještě dáme košt domácí pálenky a bereme jí půl litru, pro jistotu si dáme po mase. Popojedeme dál, pěkné místo na gril a začneme svečeří, děláme si skopové, pijeme tuicu, cigárko, pozorujeme jak sváží koněm dříví zlesa, pak to zabalíme a jedeme se družit. Ještě než dojedeme do Lepsu, ostatní ví, proč zde do zatáček vždy brzdím - za zatáčkou hází stromy zlesa dolů na silnici, kde je sbírá Roman shydraulickou rukou (!!), tam jet rychleji tak máme pomník. A jsme vLepsu, máme vyhlídlé pěkné místo na spaní dva kiláky od hospody, kde sedíme a pijeme sdomorodci, jsou tu bohužel samí dovolenkáři, muzika vyhrává, mládež tančí, pár lidí umí anglicky, tak si celkem pokecáme, pijeme Gambrinus (místní kopie značky, nikoliv licence) a po půlnoci se odebíráme vrávoravou jízdou křece, kde sebou flákneme a chrníme.

Dneska to bylo 189 km

14.8.

Ranní probuzení, kolem krávy, řeka šumí, rumunští turisté se také budí, koupání, vaření a odjezd. Těsně za Leciu začíná opět enduro vložka vdélce asi dvacet kilometrů, kde na nás Hektor udělal skoro půl hodiny, rozhoduji se, že si do mapy zakreslím terénní úseky, bude se to příště hodit. Na konci tohoto, vOjdule na nás čeká Hektor, vybavující se, nebo spíš nechápající, smístními domorodci, kteří zde tvoří část zobrovské maďarské menšiny, čítající asi tři milióny lidí žijících ve středním Rumunsku. Dáváme svačinku a razíme do Tirgu Secuiesc, kde se definitivně rozhoduji dát si kvečeři lečo a za tím účelem zakupuji skoro tři kila rozmanitých surovin. Posléze jedeme pryč, jen bych chtěl vyjádřit své překvapení nad čistotou města, jsou tu i koše, asi je to tím, že to je víceméně maďarské město. A opět cesta po horách, silnice prašná, ale celkem bez hrbolů, nasazuji na můj stroj vzhledem k erénu výjimečnou rychlost 40-50 a jedu. Vystoupáme do sedla, kde si dávám jogurty, protože mi trochu zasvinily kapsu, Holeyda šunku a čokoládu (stále se ještě bojí střevních problémů) a Hektor nic, pak následuje rituální Karpatka a sestup do Miercurey-Ciuc, což shledáváme jako zatím jedno znejkrásnějších měst na cestě, jen tady mají hnusné pohledy, ale není vyhnutí, tak je bereme a posíláme. Pochopitelně máme známky ve špatné hodnotě, tak se dějí čachry sodlepováním a přilepováním jiných. Klapne to, a jdeme za Holeydou, který pod záminkou hlídání motorek sedí vkrčmě hned u nich. Dáváme pifsona, kluci ještě kávu kcigárku, supr podnik, příjemná jazzová muzika, obsluha, čisto a levné pivo. Popijeme, dáme langoš a už vyrážíme někam bydlet. Pár kilometrů poté nacházíme louku, čerstvě pokosenou, jako stvořenou pro tento záměr, zjišťuji, že FJ je skutečně univerzální stroj, rozděláme oheň a začne anabáze svařením leča. Nejprve vypečeme špek, aby byl tuk na cibulku, a pak se již pokračuje na otevřeném ohni konvenčně, výsledkem je velice dobrý pokrm, jehož příprava zabrala více než dvě hodiny, ještě že jsme zakoupili do PET lahví dostatek točeného piva. Popíjíme, vaříme, kouříme, a vzhledem kpodivným mrakům se připravujeme na déšť, ten se však nekoná, pojíme lečo a jdeme chrnět.

Dneska to bylo147 kiláků