Anketa:
Na mopedu k beduínům – 5.časť
ZdieľaťPridané: 17.01.2005 Autor: Pilgrim
Čitatelia: 12356 [Mototuristika - Afrika - Cestopis]
Možná sa vám zdalo, že sa v poslednom pokračovaní dej nejako zastavil a naši traja hrdinovia sa viac venujú pamiatkam a mladučkej Denise ako ceste a motorkám. Lenže zdanie klame. Dnes už na nich a na vás čaká prvé stretnutie s horúcou púšťou....
Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:
Predchádzajúci | Seriál článkov: Kniha: Na mopedu k beduínům | Nasledujúci
Být v Neapoli a nevidět Pompeje, Vesuv a Capri?
Sopka a sopkou pohřbené město nám starosti nedělá. Tam vede silnice. Ale žádný motocykl nedojede na ostrov a tak nezbývá než parník.
O Capri a jeho zázračné Modré jeskyni bylo potištěno tolik papíru, že nikdo nemůže napsat nic nového. Snad bych pouze dodal, že na ostrově přibyla nová atrakce: mohlo by se tomu říci nahrávací studio ptačí řeči.
Nejenom romantika skalního masívu, vystupujícího z mořských hlubin, pohádkové jeskyně, háje, křovinami zarostlé svahy, bizarní kamenné útvary, památky, na Féničany, Řeky, Římany, Saracény a nespočet půvabných zkazek sem lákají turisty. Dalším a pro leckoho prvním magnetem je vila Axela Muntheho - Villa San Michele, k níž vás hravě dopraví sedačkový výtah.
Ano, tady dlouhá léta žil a sem se častokrát vracel autor jedné z nejčtenějších knih na světě „Knihy o životě a smrti“, a tady se také odehrálo mnoho příhod, které zaznamenal.
Prodíráme se zástupem anglických jeptišek po starých fénických schodech k Muntheho vile, změněné v muzeum. Uvnitř jsou poklady ostrova a odtud je také nejčarovnější výhled na ten kousek ráje uprostřed mořských vln. Jako za výkladem leží před námi svět, který býval soukromou zahradou římských císařů. Naproti se zvedá Monte Barbarossa se zříceninami omšelého hradu uprostřed piniového háje, hora sváru mezi doktorem Munthem a bohatým řezníkem. A protože nyní tu ze všech stran zaznívá ptačí zpěv, za nímž turisté s magnetofony jezdí ze stakilometrových dálek, nebude bez zajímavosti připomenout, jak to vlastně bylo.
Vypráví Axel Munthe:
„Ptáci! Ptáci! Oč šťastnější by byl býval můj život na krásném ostrově, kdybych je nebyl tak miloval!
Stěhovaví drozdi, hrdličky, křepelky, slavíci, pěnkavy, vlaštovky a mnoho jiných tu hledalo při daleké cestě odpočinek - ale za několik hodin se bezmocně zmítali v nastražených sítích na Monte Barbarossa. „Večer byli nacpáni po stech bez potravy a bez vody do malých dřevěných krabic a posláni lodí do Marseille a odtud do Paříže, kde si na nich v elegantních restauracích labužníci pochutnávali. Byl to výnosný obchod. Capri bylo po staletí sídlo biskupství, financovaného výhradně z prodeje do sítě chycených ptáků. Víte, jak se chytají ptáci do sítě? V houští, mezi tyčemi, jsou skryti ptáci jako vnadidlo, kteří nepřetržitě, automaticky jednotvárně pískají.“ A těmto ptákům, aby se stali vnadidlem, ptáčníci vypichovali do ruda rozpálenou jehlou oči.
„Šest neděl zjara a šest neděl na podzim byl celý svah Monte Barbarossy od zřícenin hradu na vrcholu až dolů pokryt sítěmi. Chytili tam za den často přes tisíc ptáků. Hora patřila občanu z pevniny, bývalému řezníkovi, slavnému odborníkovi ve vypichování očí, mimo doktora jedinému mému nepříteli na Anacapri. Od té chvíle, co jsem si začal stavět dům, vedli jsme spolu bez ustání válku. Dovolával jsem se neapolského prefekta, dovolával jsem se vlády v Římě, ale bylo mi řečeno, že se nedá nic dělat, že je hora v jeho majetku a zákon na jeho straně... Obrátil jsem se na papeže, tlustý kardinál mi sdělil, že se dal Svatý Otec odnést ráno za úsvitu na nosítkách do vatikánských zahrad, aby přihlížel chytáni ptáků do sítě, že se lov zdařil, chytili více než dvě stě ptáků.“
Munthe se však nevzdal.
„Očistil jsem rez z malého děla, které Angličani zanechali r. 1808 v zahradě, a střílel jsem každých pět minut od půlnoci do východu slunce, doufaje, že odstraším ptáky, aby se nepřibližovali k osudné hoře. Bývalý řezník mě zažaloval, že ho poškozuji v pravoplatném provozu jeho živnosti, byl jsem odsouzen k dvěma stům lir pokuty. Cvičil jsem psy, aby celou noc štěkali, nedbaje na to, že jsem sám nemohl spát. Za několik dní zašel náhle můj velký maremský pes, našel jsem mu v žaludku stopy arzénu. Příští noc jsem přistihl vraha číhajícího za zahradní zdi a zbil jsem ho. Zažaloval mě opět, byl jsem odsouzen k pokutě pěti set lir za přepadení. Prodal jsem svou nádhernou řeckou vázu a milovanou Madonu od Desideria di Settignano, abych sehnal obrovskou sumu, kterou žádal za horu; byl to obnos několikrát větší, než měla hora cenu. Když jsem k němu přišel s penězi, zašklebil se a řekl, že cenu zdvojnásobil.“
Tehdy Munthe na čas odjel, a když se vrátil, historie zrála ke komickému a šťastnému vyřešení.
„První věc, o níž jsem slyšel. byla, že bývalý řezník leží na smrtelném loži. V kostele četli dvakrát denně mše po třiceti lirách za jeho spasení, byl z nejbohatších lidí na ostrově. K večeru přišel farář a žádal mé ve jménu Ježíše Krista, abych navštívil umírajícího. Vesnický doktor se domníval, že má zápal plic, lékárník byl přesvědčen, že je to mrtvice, holič myslil, že to je un colpo di sangue, porodní bába myslila, že je to una paura. Farář, který si potrpěl na uhranutí, věřil, že to Je un mal'occhio. Řekl jsem, že nepůjdu. Že nejsem na Capri lékařem leda pro chudé a že zdejší doktoři si jistě budou s jeho nemocí vědět rady. Že půjdu jen pod tou podmínkou, když bude nemocný přísahat při krucifixu, že už nikdy nevypíchne žádnému ptákovi oko a že mi prodá horu za nehoráznou cenu, kterou žádal před měsícem. Nemocný odmítl. V noci dostal poslední pomazání. Za úsvitu přišel farář zase. Moje nabídka byla přijata, přisahal při krucifixu. Za dvě hodiny jsem mu k velkému údivu vesnického doktora a k velké slávě vesnického svatého odstranil z pohrudnice půl litru hnisu. Proti očekávání se nemocný uzdravil.“
Barbarossova hora je nyní ptačí svatyní - můžeme dodat s autorem „Knihy o životě a smrti.“ Ptáci tu odpočívají při tahu a zpívají tak krásně, jako prý nikde jinde na světě. Tohle poslední tvrzení je snad už jen legendární příměsí, ale tak jako tak, rád bych věděl, který ostrůvek na světě je krásnější než Capri. Jedna závada tady je, to se ví, turisté, davy turistů, z nichž někteří se chovají jaksepatří, ale jiní vyzývavě hulákají a odhazují plechovky od grapefruitu na místa, která kdysi okouzlila Tiberia i Muntha. Jsme moc rádi, že tam na pevnině, kterou odtud na obzoru vidíme, se staneme zase motoristy.
Denisa se dosud neobjevila, ale je téměř jisté, že se s ní setkáme večer v Mergellině, odkud je na noční Neapol nejkrásnější pohled.
Parníček s výletníky, který nás unáší zpět na pevninu, míjí tu a tam motorový člun. Obvykle v něm sedí jen dva. On a ona. Někdy vypnou motor a nechají se kolébat vlnami a unášet vidinami.
Právě tady je jeden takový a náš parníček na něj zlobně zahouká. Podívejte se toho trpajzlíka, který se mi tu ochomýtá na cestě. A tak se díváme a vidíme dva lidi ve člunu. On je černý, atletický, na prsou chlupatý Talián, ona něžná, kaštanová kráska. A vidíme docela jasně, jak ji ten kudrnatý kolohnát objímá kolem útlého pasu a jak mu ona klade hlavu na rameno.
„Kupodivu!“ řekl doktor.
„Ani ne,“ mínil Jiří.
„Já ovšem myslím tu náhodu,“ upřesňuje Vašek, „že jsme je uviděli.“
Já mlčím. Co bych také k tomu mohl dodat? Víckrát už jsem Denisu nespatřil.
KAPITOLA ČTVRTÁ HORY, MOŘE, POUŠTĚ
První důstojník na lodi Esperia nervózně klepe prstem do bělostného zábradlí velitelského můstku. Krčí mračně čelo a dívá se dolů na molo brindiského přístavu, kde námořníci zápolí s třemi dvoukolými trpaslíky.
První zahoukání. Esperia má odrazit za pět minut a moped se teprve vznáší na laně jeřábu. A současně jako poslední z pěti set cestujících vystupují po lodním můstku tři opálení, upocení a trochu zaolejovaní chlapi. Ano. Stihli jsme to. Jen tak tak, ale jsme tady, i poslední opozdilec, moped, který ve výši dvaceti metrů provedl akrobatický kousek. Při zahoupání si v síti povyskočil, obrátil se koly vzhůru a v téhle lenošivé poloze se nechal spustit temným otvorem v nákladní palubě až hluboko do útrob Esperie, po bok svým dvěma kolegům. Ale to už loď odráží...
Nad námi krouží hydroavion jako poslední pozdrav a rozloučení s Itálií.
Před námi je cesta na širé moře a za námi posledních sedm set kilometrů od svahu Vesuvu až po tohle do běla vymydlené, ale trochu mdlé Brindisi na břehu Adriatického moře.
Na vrchol Vesuvu
Nerad píši o subjektivních dojmech a vůbec o sobě, ale myslím, že malá výjimka je teď na místě. Chci totiž říci, že když vy uslyšíte jméno Vesuv, představíte si známý obrys kuželovité sopky nad Neapolským zálivem. No, a když já uslyším tohleto jméno, nebo když je vidím napsané, či dokonce Vesuv na obrázku, pociťuji šimráni v zádech. Mohlo by se to také nazvat mrazení.
K vrcholku Vesuvu |
Vyjeli jsme dopoledne z Pompejí, kde v čočkách naších fotoaparátů se zazrcadlil výjev z roku 79 našeho letopočtu. V dolním areálu pohřbeného města objevili právě archeologové další zkamenělá těla lidí, které udusila hrůza. Na mašiny však nijak ten tísnivý obraz nepůsobí a hlučně vyrážejí kupředu. Už za chvíli jsme zabočili z dálnice vpravo silnicí mezi olivovými háji, vinicemi a lávovými poli. Za námi zůstala modrá pláň, před námi se mračil Vesuv. A protože jako by přímo vyrůstal z moře až do výše 1267 metrů, vyhlíží docela majestátně. Ani se věřit nechce, že až nějakých dvě stě metrů pod jeho kráter tahle silnice vyšplhá.
To se ví, dá to silničce pěknou prácičku a brzy jsme přestali počítat její serpentiny. Kličkují sem a tam po příkrém úbočí sopky, a jak stoupáme, stále přibývá lávových polí. Temně hnědých, pórovitých, mnohde připomínajících škváru. V osmi stech metrech se otvírají dva nezapomenutelné pohledy. Jeden dolů na Neapol a modrý záliv, posetý ostrůvky. Druhý je odlišný: není v něm jas, krása a hra barev. V zkamenělých vlnách tu spadá s úbočí sopky láva, která se vylila při výbuchu v roce 1944.
Asfaltka míjí tísnivý obraz a útočí na vrchol zákeřné hory. Po zkušenostech z Alp nám to už připadá docela přirozené, že „padesátky“ sice pomalu, ale přece jen vytrvale šplhají - až je tu konec cesty. Prostranství, mohlo by se říci vyhlídková terasa, restaurace, stanice lanové dráhy. Nechali jsme stroje pod dohledem desetiletého, na spropitné se těšícího Taliánka, umouněného, ale milého na pohled, a nasedli na sedačky lanovky.
Tiše stoupáme vzhůru, dole se jako pohozená šňůra na prádlo klikatí silnice, a tady okolo už není docela nic: žádné rostlinstvo, ani travička se dosud neuchytila na té homoli vychladlé lávy. Není tu zvěř, ani ptáci, ba ani hmyz; jen lanovka a nahoře několik lidí se znuděným průvodcem. Padli jsme do rukou cicerona, který má za sebou hodně pestrou a tak trochu tajemnou minulost, jež se prý kdysi protínala s chicagským podsvětím. Procházíme s ním po okrajích kráteru, jehož temně hnědé lávové stěny spadají do hlubin vulkánu. Asi třicet metrů dolů šplhá pěšinka.
Samozřejmě nám neuniklo, že z kráteru Vesuvu vystupuje slabý kouř, nebo spíš pára, protože zanedlouho beze stopy mizí. Je to skutečná pára, která proniká z několika trhlin v lávě. A k nejbližšímu zdroji důkazu, že nejde o vyhaslou sopku, sestupuje již zmíněná pěšinka.
V kráteru sopky
Díváme se toužebně dolů, do nejspodnějšího místa kráteru, který má zhruba tvar ohromného, dvě stě metrů hlubokého kornoutu, nahoře s obvodem menšího náměstí. Hledíme tam jako očarovaní a najednou Jirka povídá, že prý by stálo za to podívat se až na dno, a hned horlivě připomíná film „Schůzky s dáblem“, zachycující dramatické návštěvy sopek.
Myslím, že je na místě připomenout, že většina Jirkových nápadů nás přivedla do neblahé situace, avšak vždycky jsme mu sedli na lep, protože jeho nápady jsou pitoreskní v horším slova smyslu, ale právě proto tak lákavé. A teď jen vyslovili to, s čím jsme si v mysli pohrávali.
„Já nevím,“ namítl Vašek.
„Šlápnem na to,“ odporoval Jiří. „Ta půlhodinka nic neznamená. Nebo se, kluci, bojíte?“ lstivě popichoval.
„Krátce a dobře“, povídám, „já se odtud nehnu, dokud se tam nepodívám. Kdo nechce, ten se mnou nemusí,“ a už se začínám spouštět dolů.
Ciceron nás varuje před sestupem do kráteru sopky |
Jenomže v ten ráz začal průvodce divoce povykovat. Z italsko-anglicko-německo-francouzsko-španělského vodopádu, mistrně promíšeného záplavou kleteb jsme vytušili, že přístup dolů je přísně zakázán. Nač to, ptám se, hrozí snad výbuch nebo zemětřesení?
To prý ne, zemětřesení se včas ohlásí, na to je tu observatoř. Ale je to zakázáno protože stěny kráteru se neustále sesouvají a dole je zápach a horko, svatá Madono, úplné peklo.
Jako na dotvrzení se právě na protějším svahu utrhla lavina a se zaduněním sjela dolů. Byly to však sotva dva tři kubické metry lávy, a tak se mi ciceronovy výstrahy zdály přehnané. Krátce a dobře - zahájili jsme oboustranně výhodná obchodní jednání, jejichž výsledkem byly vztyčené ruce strážce sopky; naznačoval, že se vzdává odpovědnosti a předává nás do správy Panny Sedmibolestné.
„Může tam být dole jedovatý plyn, člověk nikdy neví...“ uvažuje Vašek. „Omámí tě to, svalíš se a je...“
„Já myslel, že jsi doktor,“ povídám jedovatě.
Spouštíme se opatrně, metr za metrem, abychom neuvolnili zvětralou lávu a co chvíli zastavujeme, aby někdo z nás škrtl zápalkou. Tímhle způsobem zkoušíme, zda nám nehrozí záludný plyn. Dokud zápalka hoří jasným plamenem, je všechno v pořádku. Nahoře u oltáříčku dřepí ciceron a zdá se, že za nás špitá modlitbičky.
Co bych vás unavoval dlouhým popisem: konečně jsme dole a dočista nic se nestalo. Nevypadá to tu zvlášť příjemně, všude kolem do ohromné výše mrtvé lávové stěny a v dusném, nehybném horku z nás leje pot. Jen pár kamínků se občas sesuje.
„Tak co?“ vítězně se dívám na své společníky. „Kde jsou laviny, kde je smrtonosný plyn?“
„Na to vezmi jed, že u země je tady otravného plynu dost,“ nevzdává se Vašek.
„Ani bych se nedivil,“ skoro jen šeptá v tom tichu Jiří. „Je to sopka, to je marné. Zdá se mi, že slyším v podzemí dunění.“
Ale nikdo z nás se nedívá k zemi, zíráme z kráteru nahoru a začínáme se hádat, jak hluboký by takový kráter musel být, aby z jeho dna byly ve dne vidět hvězdičky.
Co je mi teď do hvězdiček. Opravdu i mně se zdá, jako by cosi slabounce zadunělo. Tak si tedy klekám, kladu ucho na balvan, napjatě naslouchám - - - když otvírám oči,vidím vysoko nad sebou modrá nebesa a níž tři tváře: Vašek, Jirka a průvodce. Vaškův obličej je bílý jako alabastr, z Jiřího tváře se řine pot a ciceron brblá jakási zaklínání.
Nevím, co se děje, chci se posadit. A zase chvíli o ničem nevím, až mě přivádí k vědomí krutá bolest. Vašek mi uštědřuje injekci. Přísahám, že to bylo, jako by mě píchal krumpáčem. Mám podezření, že nejen vybral nejtupější jehlu, ale ještě zbytek špičky zbrousil na kusu zvětralé lávy. Kamarádi mě totiž jako nepříčetní zaplavovali větami, důmyslně sestavenými ze samých nadávek.
Ve skutečnosti celé mé provinění spočívalo v tom, že jsem se sehnul, abych naslouchal dunění z nitra země, a přitom se nadechl toho zatraceného plynu. Ale, jářku, kdo mě k tomu přiměl? Kdo jiný než Jiří, který vůbec první měl ten nápad, vlézt tam dolů, kde začal o tom dunění. A kdo za to může, že jsem minutu ležel docela tvrdý? Kdo jiný než oni oba, kteří se dívali vzhůru a bavili se o hvězdičkách.
Nu - nechme už sebekritiku. Fakt je, že to trvalo dlouho do večera, než jsem se trochu vzpamatoval a mohl sednout zase na mašinu. Během té doby mi ciceron tklivými slovy líčil zděšení mých společníků a rychlost, s jakou mne vynesli z kráteru. Prý mě musejí mít moc rádi, ale podle toho, co mi teď říkali a jak se tvářili, myslím, že hodně přeháněl.
Uplynul asi týden a my jsme procházeli ulicemi Káhiry, když se pojednou vyřítili kameloti se zvláštním vydáním. Koupili jsme noviny a tu jsem seznal, že je docela na místě, abych se uchýlil do nejbližší kavárny a dal si dvojitý koňak. AI-Achbar otiskl zprávy o ničivém zemětřesení, které postihlo Vesuv i okolí. Stovky domů i v Neapoli se změnily v zříceniny, několik miliard lir škody, lidské oběti na mnoha místech, mezi nimi také průvodci cizinců na vrcholku zákeřné sopky...
V náruči Neptunově
Cesta - zase od moře k moři - a zase napříč Itálií, ale jen z Neapole do Brindisi, nebyla pro řidiče mopedu žádnou rozkoší. Pořád mi ta událost na Vesuvu strašila v hlavě, slabostí se mi třásly všechny končetiny, co chvíli se zvedal zmučený žaludek a my museli jet naplno, protože jsme neměli zdržení půlhodinky - ale tři čtvrtě dne. Kličkovali jsme nejdříve pozvolnými a pak strmými silnicemi uprostřed olivových hájů až do Taranta v širokém zálivu docela na jižním pobřeží Apeninského poloostrova. Tady se hory snižovaly do úrodné, k slunci otevřené roviny, kterou kdesi daleko na východ uzavíraly první srázy divoké Kalábrie. A pak chvíli asfaltovými, chvíli prašnými cestami jsme dorazili do přístavu, kde končí Via Appia. Odtud kdysi dávno vyjížděly římské legie k výbojům na jihovýchod a na jih; nyní se v jejich stopách vydávají naše kapesní motocykly.
Takhle se naloďují motocykly |
Lodní schůdky jsou zdviženy, Esperia se pomalu odpoutává od pobřeží, námořníci vytahují konopná lana, vzdálenost mezi molem a lodí se zvětšuje. Poslední pohled kontinentu, který zůstává za námi. Za necelou hodinu je, kam až oko dohlédne, jen široširé moře. A nový svět kolem.
Na lodi jako je Grand Express Esperia můžete překonávat moře všelijak. Třeba jako černý pasažér, ukrytý v záchranném člunu. I takové případy se ještě stávají, říkají námořníci. Podnikavce neuhlídáš. Normálně se ovšem cestuje v jedné ze tří lodních tříd vlastně jsou čtyři: první, druhá, turistická a podpalubí. Podpalubí, to je to poslední na lodi a na nešťastníky, kteří jsou takto ubytováni, pohlížejí ostatní hezky zvysoka, nejvíce ti z první třídy, a to doslova. První třída je totiž nejvýše, téměř v úrovni kapitánského můstku. Pod ní je dvojka, pak turistická a nakonec v tmavém prostoru podpalubí. A tam je náš dočasný domov.
Snad se ptáte, jak jsme se dostali sem do podpalubí, kde pasažér nemá ani lůžko a vůbec nic, kde musí spát na zemi, na lanech, na příklopu skladiště, krátce kdekoliv. Nuže, jedeme tak proto, že už jsme jiné lístky nedostali. A s námi jsou tu ti, kteří právě neoplývají finančními prostředky; a je to hodně pestrá společnost. Vysloužilý cizinecký legionář, vracející se do Alexandrie, pojišťovací agent, který větří konjunkturu v Libanonu, turecká studentka, jež putuje z prázdninového výletu po Evropě, misionář z Belgie, šejkův syn, kterého právě vyhodili z římské university, protože se zapletl do jakési historky s jistou dívkou, jede s námi i mladá dvojice z Turína na svatební cestu do Egypta, vyjevený zámečnický učeň z Norimberka, varietní artista nejisté národnosti i budoucnosti...
Pyšná Esperia je plovoucí, dokonale vybavené městečko. Má v první třídě luxusní kabiny s klimatizací, komfortní kajuty druhé třídy, v turistické jsou kajuty už docela obyčejné, se čtyřmi lůžky. Mají tu denní bary, jídelní sály (ale podpalubí hoduje u neprostřeného rozvrzaného stolu), nechybějí ani jiné vymoženosti včetně bazénu, kina, tanečního sálu, holičství, prodejny suvenýrů.
Málo z toho je pro nás, a tak se víc stýkáme s námořníky. V noci spíme v silonových pytlích na dolní nákladní palubě mezi připoutanými auty a autobusy, kam kolem půlnoci zabloudí leckterá dvojice ze vznešených tříd... Uspává nás mírné kolébáni lodi, slaný vítr hladí tváře, nahoře se zvědavě otáčí radar, někdy zablikají světla, když se námořníci dorozumívají s nějakou lodí na temném obzoru.
Někdy si zaskočíme do turistické třídy - do druhé, na první by nás už nepustili - a tady si chvilku pohovoříme obyčejně s nějakým misionářem. Mniši, jeptišky a misionáři tvoří totiž polovinu cestujících v turistické třídě. Nejsou tímhle cestováním přespříliš nadšeni, ale představený by jim lístek na lepší třídu prý nepodepsal. Řeholní skromnost zřejmě platí nejen na zemi, ale i na vodě.
Za Krétou ulehla na loď nuda, kterou nemohla odehnat ani hudba z první třídy. Nudí se hlavně slečny z vyšších tříd (společenských, i podle jízdenek) a vyhledávají prchavé známosti s námořníky a s cestujícími dole, na něž se dívají brýlemi romantiky. Všechno ovšem velice tajně, ale co se na takové lodi neprozradí?
Přístav šťastného návratu
Příjemně a trochu lenošně utíká hodina za hodinou - jednou si hodiny kousek skočí, to když přejíždíme čáru nového času.
Konečně nastává na Esperii všeobecné hemžení, předzvěst, že se něco bude dít.
Země na obzoru.
Pomalu, pomaličku vylézá z uzounkého proužku na jihu, až dostává podobu nízkého pobřeží. Vítá nás africký kontinent. Vystupují z něho bílé domy, palmy, jeřáby, mola - Alexandrie. Horká vlna jako by udeřila do tváří. Loď zastavuje u mola Přístavu šťastného návratu, jak je znám již z dob Alexandra Makedonského neboli Velikého, jak mu tady na Blízkém východě stále říkají.
Zase vsunuli stroje do obrovitých sítí z manilových lan, jeřáb je rozhoupal a pak položil na nábřeží vydlážděné velkými kostkami. Nepočínal si při tom příliš šetrně, a tak chudáčkovi pionýru se rozsypal s třeskotem reflektor, manet přistál s trochu pocuchanou fazónou a statečný moped zaplatil vstup na africkou pevninu zbrusu novou ondulací na blatníku.
Nosiči odnášejí na celnici zavazadla, zdánlivě všechno vypadá normálně. Ale pak se odněkud ze zákulisí přístavních skladišť a bezpočtu kanceláří vynořilo zvíře zřejmě mezinárodní - úřední šiml. Mohutně zařehtal a my jsme zaplakali. Z kanceláře do kanceláře, od stolu ke stolu, od úředníka k podúředníkovi a naopak, a stále se řešil - ale vlastně víc a víc zamotával - tenhleten problém: co je to za osobu „Povážské strojárne“, na něž zněl karnet pionýra, když přece v pasu jeho jezdce bylo jasně napsáno Jiří Brabenec.
Hodiny ubíhaly a celá armáda úředníků, celníků a expertů řešila spletitý problém. Když jsme je nakonec přesvědčili, že Povážské strojírny nejsou žádný člověk, ale továrna, dostali jsme se teprve do pěkné šlamastiky, poněvadž tady může řídit motorové vozidlo jen ten, na něhož zní karnet. Trvalo to sedm hodin, přesně do skončení úřední doby, než se pak během jediné minuty nalezlo řešení: jméno řidiče se napsalo do závorky a bylo to.
Při odjezdu z Přístavu šťastného návratu vypadáme - i podle mínění otrlých námořníků - poněkud fantasticky. Museli jsme vpředu na stroje upevnit obrovité automobilové tabule s egyptskými evidenčními čísly - malé motocyklové tabulky tu nemají a naše mašinky s objemnými zavazadly jsou jako okřídlené, je to pastva pro objektivy fotoaparátů. Ještě než vyrazíme z přístavní brány do města, jsou tu už zástupci egyptského tisku, nazítří uvidíme poprvé, jak se názvy našich strojů a naše vlastní jména píší v arabštině.
Dřív než se na několik hodin ubytujeme v hotelu nedaleko Východního přístavu, odlehčené stroje znovu nastartujeme a podnikáme okruh kolem Alexandrie - to na počest našeho přistáni na půdě vytoužené Afriky a také tak trochu s netrpělivosti. Vždyť tři dny jsme neměli mašinky v rukou.
Na hranici dvou civilizací
Bloudíme bulváry v nichž běsní kaleidoskop neónových reklam, i v křivolakých uličkách staré čtvrti s mešitami z kvádrů starobylých ptolemajovských staveb. Však ještě někde nalézáme obrovské pilíře z asuánské žuly z dob faraónů.
Nejsme sami. Doprovázejí nás přátelé z alexandrijského Autoklubu. Upozorňují na pamětihodnosti, ale rozhovor se stále vrací k otázce: je možné projet padesátikubíkovými stroji Sinajskou pouští? Tváři se skepticky. Vyprávějí o tragickém osudu tří amerických motoristů, kteří loni nalezli v žhavé náruči pouště smrt. A právě v minulých dnech tam helikoptéry zachraňovaly výpravu geologů. A tam chcete proniknout s malými motocykly?
Ale vidina pouště je ještě neskutečná. Ustupuje před novými dojmy doléhajícími ze všech stran. Pouliční prodavači, sotva desetiletí kluci, nabízejí lahodný šerbet, o kus dál posedávají s vodními dýmkami muži ve fezech a turbanech, potkáváme chodce v galábijích, připomínajících noční košile našich prababiček, i povykující námořníky snad ze všech končin světa. Žen je na ulicích, jako v celém Orientu, málo - a mezi Egypťankami v šatech nejmodernějšího střihu se objevují jiné v černých hábitech a s rouškou na tváři. Už tenhleten letmý pohled naznačuje myšlenkové proudy, které se prolínají nejen dnešním Egyptem, ale celým moslimským světem.
Nápisy nad obchody, řecké, turecké, italské, anglické a francouzské, dokumentují mezinárodnost největšího přístavu Afriky. Na stovkách kavárniček, kaváren, obchodů a obchůdků, barů a nočních klubů převládají ovšem nápisy arabské. Nespočet mešit hledí minarety k temné modré obloze poseté hvězdami, blednoucími před záplavou barevných odstínů blikajících neónů.
Středisko moderní Alexandrie je Mídan el Tahrír - náměstí Svobody se sochou legendárního Mohammeda Aliho. Ale nejpopulárnější je nábřeží - dlouhá korniš - široké korzo s nekonečnými proudy automobilů i lidí, z jejichž zástupů se co chvíli vynořují krásné dívky, jako by tu nikdy neplatil zákaz odhalené ženské tváře. Horký egyptský večer končí až ve dvě po půlnoci, pak teprve ulice tichnou. Procházím znovu pohádkovou korniší připomínající Malecon, jedno z nejkrásnějších nábřeží Havany, po němž jsem se ještě před několika týdny toulal s kubánskými milicionáři. Svět dnes vlastně není tak velký.
Křest Libyjskou pouští
Nad městem Alexandrovým se ještě třpytily hvězdy, když muži v tarbúšich začali vynášet naše zavazadla. Snídáme v domorodé kavárničce na předměstí. Je otevřena - ne již, ale ještě. Je tu několik čilých feláhů, kteří vezou do města zeleninu a ovoce; i hlouček klímajících arabských tatíků, na nichž je vidět, že nad vodní dýmkou proklábosili celou noc. V téhle kavárně nebo restauraci, jak chcete, prostě u chána, jak se ji říká, máme přepychovou snídani: arabský chléb éš baladí, což je vlastně dutá placka, která se uvnitř naplní buď sýrem nebo vařenými játry s citrónem. K tomu mangarea molochéja, něco jako náš špenát v olivovém oleji. Pak čaj, s mlékem.
Mezi Alexandrií a Káhirou už na nás dýchá Libyjská poušť |
Z Alexandrie do Káhiry - nikdo tady ovšem neříká Káhira, ani nikdo z československé kolonie, všichni říkají Kairo - tak tedy do Káhiry vedou dvě cesty: jedna nilskou deltou a druhá pouští. Volíme tedy druhou, i když je se svými 250 kilometry delší. Chceme vyzkoušet stroje v prostředí pouště a chceme samozřejmě také vyzkoušet sebe, jak budeme reagovat na vysokou teplotu, na jednotvárnost krajiny i na palčivé paprsky, které se prý zrádně vrhají na oči.
Zpočátku to vůbec nevypadá jako pouštní silnice, vpravo mořská zátoka, vlevo bažiny, laguny, rybářské vesnice. Z rákosí každou chvíli vyhlédne dřevěná chatrč na kůlech - tu a tam se mihne loďka, někdo nakládá náruče sklizně nebo síť s úlovkem na hřbet trpělivého osla. Po několika kilometrech bahnité tůně a zeleň ustupují, silnice svírá ze všech stran jen moře písku. Asfaltka tady míří v dlouhých přímkách k jihu a na rozcestí se silnicí k Marsa Matrú se stáčí na jihovýchod.
Před vjezdem na dálkovou trasu stojí barák stanice pouštní policie. Tři muži sedí ve stínu stříšky před dřevěnou krychlí, k níž ústí telefonní dráty. Seržant upíra na nás zpod tropické přilby nedůvěřivé oči. Takové malinké stroje tady ještě neviděl a slouží tu hezkou řadu let. Nu, a najednou jsme sami uprostřed pouště. Zahnědlá a zase šedá nebo špinavě okrová písečná, někde rovná jako hladina jezera a jinde zvlněná planina, to Je Libyjská poušť, první pozdrav zlověstné Sahary.
Stín motocyklů se krátí, horko stoupá, svírá nás pocit opuštěnosti, osamění. Cesta z nekonečna do nekonečna protivně rovná, a nikde nic než poušť, ani jediné vozidlo jsme ještě nepotkali a nic nás, nepředjelo. Až po dalších čtyřiceti kilometrech proletí kolem automobil a mnohem později potkáváme první náklaďák, který ještě za tmy vyrazil z Káhiry. Z písečných dálav se přižene k okraji silnice pouštní hlídka. Muž na velbloudu vrtí hlavou; mávnutím ruky opětuje pozdrav a už zase mizí někam k jihu.
Bílá pohádka ve Vádí Natrúnu
V Itálii jsme hubovali na horka, ale co to bylo proti tomu tady? Hotová lednička proti parní lázni. A není čeho se napít. Láhev Coca-Coly je odporně teplá. Ruce malátnění. Jen jedna událost nás vzruší: šikmo k silnici se pouští řítí oblak prachu; vynořuje se z něho terénní vůz. Zastavuje. Chlapík v plátěné uniformě zvedá ruku: Stát!
Co to může...? Těžko se domlouváme, Jiří, náš expert pro arabštinu, moc neexceluje. Konečně porozumíme. Včera si vyjeli z Alexandrie na kolech dva nerozumní kluci za tatínkem, který pracuje s geology kdesi v poušti. Objeli na půldruhou míli policejní stanici - a pak jejich stopa zmizela. Hlídka v terénním voze zahlédla zdálky jeden z malých strojů a považovala mopeda za jízdní kolo. Když zjistili omyl, řekli si, že se alespoň zeptají, zda něco nevíme.
S burácením motoru mizí vůz opět v poušti.
Horko je už k nesnesení, když se v moři písku objevuje maličký ostrůvek: dvě tři stavby, nízká bílá budova Rest-Housu, obklopená tuctem zšedlých palem. Kolem několik automobilů, pár velbloudů, uvnitř čtyři Evropané, kteří hovoří anglicky. Teploměr ukazuje rovných čtyřicet. Máme žízeň a dlouho ji nemůžeme uhasit. Pak teprve jídlo: kebáb - kusy skopového opečeného na rožni nad dřevěným uhlím, k tomu arabský chléb a zase voda a voda s ledem.
Moc se nám nechce znovu do té pekelné výhně. V chládku Rest-Housu pod elektrickými větrníky by bylo mnohem příjemnější odpoledne. Ale pak bychom se do hlavního města SAR dostali dlouho po soumraku. Trochu otráveně tankujeme, ale dřív než můžeme nastartovat, zaskřípou brzdy terénního vozu. Policisté z pouštního oddílu. A dva chlapci napolo v bezvědomí s nimi. Ti, kteří se ztratili v písku. A tak se Vašek na chvíli mění z dálkového jezdce v lékaře - hákima, jak se tady říká.
A co teď? Máme vyrazit přímo do Káhiry, nebo nejdříve odbočit asi pět mil na jih, k proslulému koptskému monastýru? Monastýr uprostřed pouště, klášter, kde řeholníci užívají při pobožnostech řeči, jíž mluvili staří faraónové, jitří zvědavost. A tak nás pohlcuje cesta mezi písečnými dunami do Vádí Natrúnu. Je to bílá pohádka, ten monastýr s několika kopulemi a věžičkami uprostřed tuctu palem v maličkých zahradách. To všechno svírá přes tři metry vysoká, místy už rozdrolená zeď, na niž po staletí útočí žhavý dech Sahary a bouře, které dokáží v několika hodinách přemístit tisíce tun droboučkého písku. Kdesi v dálce na okraji přesypů se plouží velbloudi.
Anděl strážný v poušti
Arabský nápis prozrazuje, že ještě 120 km dělí stroje od cíle. A jsou to předlouhé kilometry. Orientační tabule a tu a tam nějaká reklama jsou také tím jediným, co alespoň trochu osvěží řidičovo oko. Horko nás přímo dusí, ve spáncích divoce tepe krev, Nemáme ještě tropické přílby, v Alexandrii se neprodávají; uvazujeme si alespoň šátky. Moc to nepomáhá, slunce nad hlavou vyhnalo sloupec teploměru ve stínu na našem vleku na 46 stupňů Celsia.
Každých 20 kilometrů stojí při silnici z Alexandrie do Káhiry anděl strážný – telefon pouštní policie |
Kromě orientačních tabulí není podél silnice dočista nic než na každých dvaceti kilometrech telefonní automat. Je to vysoký pevně zapuštěný stojan, nápadně pruhovaný, který nese nahoře schránku s telefonním přístrojem. Není tu ovšem sluchátko a mikrofon, ale celé zařízení je konstruováno na principu hlasitého telefonu. Jeho membránu chrání před pískem sklopná destička. Vašek ji zvedá a již během vteřiny se hlásí arabsky a anglicky ústředna pouštní policie.
Doktor omlouvá naši zvědavost a chválí tohle zařízení. Díky pouštnímu telefonu bylo na této trase jen vloni zachráněno 23 životů. Stane se, že se znenadání přižene saharský samum a zavalí i těžké automobily pískem. Byly případy, a není tomu tak příliš dávno, kdy cestující přepadla loupeživá beduínská tlupa. Jindy došlo k havárii a zraněnému hrozilo vykrvácení. Ve všech případech po alarmu pouštním telefonem policie včas zasáhla.
V úmorném horku se zavírají oči, hlava klesá k řídítkům. Jedeme otupělí, stále vpřed, sotvaže vnímáme tu a tam nějaký vrak, který zůstal z vozu, jenž nedojel. Někdy se zabělá v písku i hromádka kostí, jediné, co zbylo ze zvířat pošlých hlady či žízní. Dvakrát třikrát se před zraky objeví jezero ve skrytu palem - ale vždycky to je jen přelud - fata morgána.
Řeklo by se - fata morgána - kdopak ji kdy uvidí, to stojí přinejmenším za zastavení strojů. Ale kde. Únava je tak veliká, že fantastický zjev sotva vnímáme. Zdá se, že už nás nic nemůže vzrušit.
Ale přece!
Najednou všechny tři mašinky naráz se smykem brzdí a kousek za námi zastavuje auto. Není to lecjaké tuto, ale octavie. Trochu pokrytá prachem pouště, který však docela nezakryl československou vlaječku, namalovanou na skle. Vzápětí tu brzdí další vůz, z obou se hrnou ven osmahlí muži a již uprostřed pouště hlaholí čeština. Tak vida. Přece je to pravda! S krajanem se všude setkáš. Naši z československé kolonie v Káhiře. Už o nás slyšeli, vědí dokonce o našem úmyslu projet Sinajskou pouští, ale netváří se k tomu příliš povzbudivě. To ještě netušíme, že dva tady z těch, Vítězslav Broulík a Karel Kundrát, budou nakonec osudově spjati s naší výpravou.
Obrázek jen za piastry
Pozdě odpoledne, když mašinky už zase nalezly stín, vyšplhala asfaltová stuha nudy na hradbu pustých kopců a za nimi se otevřel ohromující pohled. Vpravo vyskakují tři jehlany pyramid, vlevo dole zeleň, moře zeleně a domy, domy - Gíza a za ní Káhira, brána Orientu. Poblíž smutného a pískem napolo zavátého moslimského hřbitova potkáváme starce s bílým plnovousem a velkým turbanem, postava z Šeherezádiných pohádek. Sedí na malém oslu, nohy mu plandají k zemi a jeho burnus zakrývá celé zvíře. Po boku muže spěchá vnučka v bílé galábii. Tak sedmnáct let. Předjíždím, zastavuji, zaostřuji a chci udělat snímek. Ale stařec hbitě seskakuje s osla, mává vyhublýma rukama a lámanou angličtinou vysvětluje, že Alláh by nikdy neodpustil, kdyby děvče bylo vyfotografováno. To prý bychom vzali jeho vnučce s obrázkem i její duši a co by si pak chudinka bez duše počala.
Ale najednou si všechno rozmyslí a řekne kouzelné zaklínací slovo: „Bakšiš!“ Domluvíme se: za piastr smím pořídit dva snímky. Stařec si však vysvětli mé fotografováni po svém, je přesvědčen, že se mi arabská krasavice líbí a obratně rozvádí obchodní debatu. Ať prý si vezmu děvče - neříká, na jak dlouho - a kreslí prstem v písku obnos, za který bych snad měl ztratit svobodu. Osvobodilo mne pět piastrů a pohotový moped, který plným plynem dohnal oba společníky.
Míli před pyramidami černá stuha v slepé barvě písku končí a mění se ve velkoměstskou výpadní silnici. Teprve teď, když máme na dohled Káhiru, si uvědomujeme, že na cele dvěstěpadesátí kilometrové trase jsme nepotkali nikde jediného cyklistu, jediný motocykl, krátce žádné jednostopé vozidlo. Není divu, že chodci na nás civí s otevřenými ústy.
Kdesi v dálce nad plochými střechami africké metropole vyskakují první neóny. Do Káhiry běží z Gizy Ulice pyramid. Tady před tichou vilou poprvé zastavujeme - oči nás neklamou: Čs. egyptologický ústav Karlovy university. Leč budova je prázdná, jen mladý Ahmed ji hlídá. Kde je profesor Žába a ostatní egyptologové? Neví. Nikdo neví. Někde v poušti, daleko na jihu. Setkáme se s nimi?
/Pokračovanie./
Podľa rovnomennej knihy I.M. Jedličku pripravujú: Pilgrim & Awia
Pridané: 17.01.2005 Autor: Pilgrim Zdieľať
Seriál článkov - Kniha: Na mopedu k beduínům:
Predchádzajúci | Seriál článkov: Kniha: Na mopedu k beduínům | Nasledujúci
Súvisiace články:
- Na mopedu k beduínům – 6.časť - Pilgrim
- Na mopedu k beduínům – 9.časť - Pilgrim
- Na mopedu k beduínům – 4.časť - Pilgrim
- Na mopedu k beduínům – 3.časť - Pilgrim
- Na mopedu k beduínům – 8.časť - Pilgrim
- Na mopedu k beduínům – 10.časť - Pilgrim
- Na mopedu k beduínům – 13.časť - Pilgrim
- Na mopedu k beduínům – 12.časť - Pilgrim
- Na mopedu k beduínům – 2.časť - Pilgrim
- História Pionier: Pionier v Egypte - gilbert
Ďalšie články tohto autora:
- Púť do Compostely, alebo moja cesta do „Ixtlanu“ 3/4
- Púť do Compostely, alebo moja cesta do "Ixtlanu" 2/4
- Púť do Compostely, alebo moja cesta do „Ixtlanu“ 1/4
- Ako Hondy na prázdniny išli – Alpy 1/2
- K125 – 1. časť, alebo archanjel Michael na ďalekom východe
- K125 – Prológ, alebo ako motorkári pešo chodili
- Honda Dylan – transkontinentálny spoločník
- Johanka z Arku, alebo cesta tam a späť
- Karpatská odysea, alebo cesta vytiahnutá z koša
- Na mopedu k beduínům – 15.časť
- ... zobraz všetky články od tohto autora
Galéria ku článku:
Najnovšie videá:
Tričko Motoride.sk
Vtip
Pridal:
Ocu a odki maš monokeľ pod okom? Ty budzeš mac dva, kedz išče raz tvoja frajirka zapomňe gače u našim auce!!